Zdeněk Homola: Mimochodem

Loch Lomond má pro mě sentimentální kouzlo. Skotskou píseň o tamním největším jezeře totiž zpívala Jochacha na Portě, se svým vlastnoručním překladem. Rok dva před verzí Waldemara Matušky. Do té doby u nás píseň skoro nikdo neznal.  

Brzy nato Jochacha náhle zemřela zrovna při zpěvu, praskla ji céva v mozku.  

Tu skotskou baladu zpívala v duetu se svým kamarádem, mým bráchou. Konferenciér na Portě si popletl Loch Lomond s Loch Ness, a tak mi utkvěla obě jezera. A nápěv písně je nádherný, stejně jako Jochašin alt. Při troše šikovnosti se dá nahrávka z Porty na netu najít. Stejně jako interpretace originálního textu.

Celý život marně přemýšlím o high road a low road, horní a spodní cestě – které to jsou a kdo po nich vlastně šel.

O ye’ll take the high road
And I’ll tak' the low road
And I’ll be in Scotland
Afore ye

But me and my true love  
Will never meet again
On the bonnie, bonnie banks  
O' Loch Lomond.

Hypotéz je víc, ale nejpozoruhodnější je ta, že po potlačeném povstání skotských jakobitů, kteří se dostali až skoro k Londýnu, byli povstalci masakrováni a dva přátelé měli opačný osud: jeden čekal na popravu a druhy byl propuštěn.  

Ten se vracel domů pod Ben Lomond po běžné cestě a měl milé svého přítele donést vzkaz o popravě. Ten mrtvý se vracel po keltské mytické podzemní cestě low road, neboli fairy route, cestě duchů.