Nedávno, no už je to pět deset let, jsem se zamiloval do veřejně známé osoby. To je s podivem, protože slavné jsou zpravidla extravertky a já mám rád spíš introvertky, a tak se mi to nestává. Láska to byla pochopitelně platonická, vždyť mám ženu a tři dcery, co by tomu řekly...
Stála, ta osoba, v chóru kostela na pódiu a furt po mně pokukovala, i když my v hledišti jsme byli ve tmě. Kamarádka tam seděla taky a dotyčná po ní prý taky pokukovala a i kamarádka se do ní zamilovala. Říkala, ta kamarádka, že mám erotomanické bludy, ale to ji sžírala čirá žárlivost, jen ať si hledí svých milenců mužů.
Chodíme se ženou léta do kostela Šimona a Judy na abonentní cyklus Stará hudba, to je skoro poslední, co mě z hudby ještě baví. Muzikanti hrají na dobové nástroje, dobovým stylem.Tak, jak hudbu slyšel v duchu sám autor, posedlý nadpozemským vnuknutím. To je apollónské umění, ryzí enthusiasmos – stav, kdy do skladatele, interpretů i posluchačů vstupuje bůh inspirativního umění.
Nevím, jestli mám prozradit jméno té pěvkyně, už takhle jsem o ní řekl dost. No... je sopranistkou a harfenistkou v souborech staré hudby. Je také basová kytaristka v rockové kapele, aby se odreagovala i bakchickou extatickou rytmickoou hudbou. Jmenuje se Hanka. A je hubená, v černém hávu, od pohledu introvertka.
No dobrá, jen jsem po ní toužil, jak blahé paměti miliony děvčat po božském Kájovi, a doufal, že ji jednou potkám mimo kostel.
Nakonec jsem zjistil, že mladší z mých dvou synovců, známý rocker Honza, s ní kdysi dávno natočil cédéčko. Apollónské. Nezáviděli byste?
Teď zase paní Žárlivost sežrala mě. Ach jo, Blažíčková, Blažíčková...
***
.
Ale to vše se nestalo poprvé, nýbrž podruhé v životě, že mě příbuzný v lásce předběhl.
Už když mi bylo třináct čtrnáct, jsem se zamiloval do Jarky Schallerové. Hrála ve skvělém filmu Valerie a týden divů, byla krásná, plachá, je o dva a půl měsíce mladší než já.
Ve filmu hrála chvílemi nahá a byla to myslím první ženská prsa, která jsem kdy viděl, krom kojeneckého věku, který si nepamatuju. Takže imprinting, vtisk, jiný typ ňader se mi od té doby nelíbí. Tehdy byla ženská prsa úzký profil, jak se říkalo nedostatkovému zboží.
No a nějakých dvacet let potom jsem se mohl taky vzteknout.
Mého extravagantního bratra si vybral jistý režisér kvůli jeho frajerskému zevnějšku do filmu Uf-oni jsou tady, byl o jakémsi chlapci a brácha hrál jeho otce. A maminkou byla – kdo jiný než Jaroslava Schallerová...
Brácha ji miloval ještě daleko víc než já, je o osm let starší, a tak láska to byla mnohem robustnější, dokonce mu ve škole říkali Šalere.
Zrovna včera brácha Oleg o té historii napsal na svůj profil ve Facebooku, můžete se podívat. Podle pokynu režiséra se celou jednu minutu bez pěti vteřin se svým idolem muchloval v posteli pod peřinou.
Nezáviděli byste?
Jenže ho filmaři přepadli a odvlekli neočekávaně a brácha měl v sobě krom pár piv i slanečky s cibulí a bůhví co dalšího. A každý, koho ten den potkal, nadával, jak mu páchne z pusy.
A tak v té posteli nabral pět litrů vzduchu do plic, zadržel dech na celou tu jednu minutu, zalezl v pyžamu za košilatou Jarkou pod peřinu, pomuckal se s ní dle scénáře, a když znovu cvakla filmařská klapka, vylezl, vyfoukl z posledních sil vzduch pod postel a konečně se mohl znovu nadechnout.
Není žádný potápěč, byl to fakt heroický výkon. Já minutu nedýchat nevydržím, zkoušl jsm to teď. I když – kdo ví, co bych pro dívku svých snů udělal či neudělal...
No, mám uštěpačnou radost, že si brácha té postelové scény neužil, a nejspíš ani jeho idol Jarka.