Pátek 2. května 2025
Genius locī
Znám tu krásku přes fotky teprv od včerejška. Ale bobtnají ve mě žlázy podle wikipedického hesla „Láska z biochemického pohledu“ a roní hormony.
Maminka, která měla na gymnasiu latinu 8 let, moje učitelka latiny, můj zeť, klasický filolog, a jeho žena, a to je tak asi všechno, vyslovují latinské spojení „genius loci“ pochopitelně správně: „genius locī“, krátce to e a dlouze to í. A ty, co to říkají nesprávně, považují za barbary – to byly ony primitivní kmeny, které ohrožovaly řeckou a římskou říši.
Pátrám spolu se strýčkem Googlem, jaké má moje Láska oči, nohy, boky atd., a přitom jsem narazil na její píseň „Genius loci“. Natěšil jsem se: jestli to bude vyslovovat správně, je navždy moje, jestli si však nedala práci ověřit v písni, kterou složila a zpívá, aspoň ten genitiv singuláru slova locus, to přece musí znát každý – „locus, locī“ je přece v každém slovníku – tak ji pustím k šípku.
Její krásná ústa se roztáhla k refrénu: „Géééénius loci“, ach jo, jak jinak...
Myslíte si možná, že mám pošetilé starosti, které mi jen komplikují život, ale ne. Mám po starostech. Láska je fuč. A protože je láska z biochemického hlediska dřina a žlázy při ní bolí, mám klid.
Nicméně, ty oči a nohy jsou v pořádku, hlas taky, sympatický projev též, jen jsme tady všichni barbaři z Transdanubia. Tak jí to nemůžu vyčítat. Avšak na Lásku je to málo. Holka má štěstí.
Proč jsem to vlastně napsal... Pokouším se opravit aspoň jeden latinský citát, který každý, kdo se chce blejsknout, s takovým gustem používá. Ale větrné mlýny holt melou dál po svém.
__________________
Ovšem není vše tak jednoznačné. Ověřil jsem si tu výslovnost u zetě:
Co jsem napsal, odpovídá konvenční středověké výslovnosti, kterou zrekonstruoval Erasmus Rotterdamský. Tehdy se učenci z různých zemí, hovořící vesměs latinsky, mezi sebou ústně nedomluvili, protože každý používal jinou výslovnost, podle toho, jak se která hláska četla v jeho jazyce.
Nicméně to Erasmus neudělal dobře, v posledních desítkách let se vyvinula zasvěcenější restituovaná výslovnost, takže napíklad Cicero se čte Kikero.
A když se hledá výslovnost genius loci, dojdeme k překvapivým tvarům jako džínius losaj či džínius lokaj a mnoha dalším, v papežské Itálii by to jistě bylo džínius lóči.
V našich končinách se ovšem odedávna vyučuje ona konvenční středověká výslovnost, latinské hlásky se čtou jako v češtině, a délky hlásek, která se v latinských textech neoznačují, podléhají určitým pravidlům nebo slovníkovým údajům.
V jednom z latinsko-českých slovníků je dlouhá hláska označena buď vodorovnou čárkou nad slovem, tzv. macron, krátká pak tzv. breve – to je vlnovka nad hláskou. Pokud délka hlásky odpovídá obeným pravidlům, pak označena není.
Říkal jsem, že se v různých jazycích četla latina podle toho, jak se tam hlásky vyslovovaly. Erasmus byl Holanďan, jak jenom zjistit, jak se čte genius loci holandsky... Ah, stráček Google opět pomohl: „cheinius loukí“.
A tak dobrá, děvče, zpívej klidně génius loci, píseň je to pěkná. Milovat tě sice už znova nebudu, nevstoupím dvakrát do téže řeky, ale to je jen můj osobní problém, na to se neohlížej. Ostatně pomalu je už i celá latina jen můj osobní problém...