Zdeněk Homola: Mimochodem

Sobota 5. února 2022

A von

V nultém ročníku jsem sepsal svou první sbírku povídek, z prostředí nemocničních sanitářů.

Nás, kteří jsme měli špatný kádrový profil, na vysokou školu nepřijali, i kdybychom byli géniové. Ale někteří jsme byli zařazeni do nultého ročníku, kde jsme ve středu mívali přednášky a zbytek týdne pracovali jako sanitáři, se mnou jakožto uklízečka vytírala podlahy mladá hraběnka Kinská, já byl zas synem bývalého funkcionáře, to byl tehdy ještě horší nepřítel socialismu než šlechtic, protože byl z té strany vyloučen jakožto exponent pravice.

Tou roční manuální prací jsme získali cosi jako dělnický původ. Měli jsme pak štěstí, zrovna ten rok i socialistické Československo podepsalo Helsinskou konferenci o lidských právech a udělalo jednorázovou úlitbu – vzalo na školu několik dětí závadných živlů, někteří se na medicínu hlásili třeba po osmé.

Sbírka povídek, kam se jenom poděla, pojednávala o starém panu Březinovi, který nevěřil, že se země točí, vždyť by všechny domy spadly, a dalších pitoreskních figurkách, které se v podzemních pracovištích nemocnice pohybovaly. Psal jsem, jak mi zobák narost, a příběhy se líbily i mé  mamince, literární historičce. Neopomněla ovšem dodat, že bráchovy povídky, které psal v mém věku, byly ještě lepší. Ty jsem nikdy nečetl, brácha se za ně styděl, byl již slavný novinář a psal tak, aby měl úspěch u čtenářů, resp. šéfredaktorů, profesionálně. Kamsi se mu však to fluidum, které dělá umění uměním, vytratilo.

Nakonec mě tedy na medicínu přijali.
Přednášky z farmakologie se konaly za horami, muselo se jít pěšky skoro dva kilometry dolů na Albertov, byly až k večeru, nikomu se na ně čekat nechtělo, a tak tam chodilo stabilních pět lidí. Téma dosti nezáživné, výčet tisíců léčiv s mechanismy účinku, žádoucími a nežádoucími účinky. To se dá naučit doma.

Pravidelně tam docházel i můj kamarád Jirka, se kterým jsem si rozuměl po kulturní stránce. Tehdy frčel Hrabal, pamětníci si vzpomenou, že byl v té době zakázaný, ale občas udělal nějaký kompromis s režimem a vydali mu menší náklad nové knížky, tak aby vyšlo sedm kusů na každé knihkupectví. Čtyři si rozebrali knihkupci, a bylo zvykem, že tři zůstaly pro běžné zájemce. Fakt jsme s Jirkou vyráželi v noci se spacákem ke knihkupectvím, bylo jich tehdy v Praze jen pár, a občas nějaký výtisk ulovili.

Tehdy jsem neprozřetelně Jirkovi řekl, že takovouhle povídku jako Hrabal bych uměl napsat taky, nevěřil pochopitelně, a tak jsem se s ním vydal dolů na přednášku. Musím uznat, že profesor tu suchopárnou látku přednášel opravdu s gustem a barvitě, bylo hloupé, že tolik energie věnuje jen pěti stálým posluchačům. Já totiž mastil pod lavicí onu povídku, a za hodinu a půl jsem ji měl opravdu hotovou. Dodržel jsem i slib, že bude lepší než od Hrabala, i když… přítel to nepřiznal. No ona to byla spíš žertovná parodie, jmenovala se Huňáč.

Pak tedy byla zkouška, ti stálí posluchači vycházeli ven jeden po druhém po dvou minutách s jedničkou, já dostal otázku, kterou jsem docela uměl, ale profesor pochopitelně ještě lépe a tak mě vykoupal, že místo dvojky, kterou jsem za svůj výkon očekával, mě vyhodil.

To se do té doby stávalo často některým mým spolužákům, kteří se naučili jen třetinu otázek, a když dostali nějakou jinou, našprtali na druhý termín další třetinu, a napotřetí zkoušku už udělali, to už uměli vše. Já vždycky přečet všechno, říkal jsem si, co když budu mít pořád štěstí a o dvou třetinách medicíny nebudu mít ponětí.

Profesor neskousl, že ho v posluchárně ostentativně ignoruju, a dal mi to sežrat, jak se říká. Netušil, že se stal kmotrem díla, které málem převrátilo můj život na ruby.

„A von!!!“ zařval na mě Biľakův dvojník. Tohle byla státnice z marxismu-leninismu na medicíně, považte, i tam to byl jeden z nejdůležitějších pěti předmětů – jen ty byly završeny státní závěrečnou zkouškou. Co člověk musel dělat, aby mohl uvědoměle léčit lidi...

Mohl za to onen můj brácha, ten podobnou zkoušku absolvoval v roce 1968 a netušil, že tehdy nově byla uznána pracující inteligence jako jedna ze tří společenských tříd v socialismu. Ovšem jen na rok. Bráchu tehdy vyhodili, a to mě tak konsternovalo, že jsem si důvod zapamatoval.

Šel jsem ke své zkoušce dutý, to byla výjimka. Psal jsem tehdy svou další sbírku povídek, taky dnes nevím, kam se poděla.

Spoléhal jsem, že se mi vždycky z paměti vynoří něco z toho, co nám od mateřské školky celý život vtloukali do hlavy. Ale jako ultimum refugium, poslední útočiště, jsem měl onen pevný bod ve vesmíru, který jsem přejal od o osm let staršího bráchy.

Už nevím, jakou jsem dostal otázku, ale pochopitelně jsem obratně převedl téma na třídy v socialismu a vzorně je vyjmenoval.

Biľakův dvojník a blízký kamarád… no mladší generace asi onoho ideologa KSČ nezná, proslul i na ústředním výboru nízkým intelektem, prý měl ve výučním listě krejčího poznámku „nepouštět k sakům“.
Tak tento kvazibilak si přál, abych svá slova zopakoval.

„Dělníci,“ začal jsem.
„Robotníky,“ opáčil onen muž.
„Rolníci,“ navázal jsem.
„Družstovný roľníky,“ zvýšil výhružně hlas.
„A pracující inteligence,“ dokončil jsem.

Pak následovalo ono „A von!“.
V té době již dávno nebyla pracující inteligence třídou.

Byla to poslední zkouška na medicíně a zdálo se, že moje lékařská kariéra ani nezačne a budu se muset stát spisovatelem samizdatů.

Ale příště jsem se pokořil, obratně jsem opět zavedl téma na třídy v socialismu, tentokrát jsem zdůraznil, že my inteligenti do socialismu vůbec nepatříme. Spolužák De Bila, jak se v jednom vtipu o zájezdu ÚV do Paříže Biľak nazývá, namluvili mu, že De znamená soudruh, měl radost a pochválil mě.

Takže můžu nadále psát, amatérsky, jak mi zobák narost. A vydávat si své texty sám, aby mi to nějaký editor nezglajchšaltoval a nedopadl jsem jako brácha profesionál.