Zdeněk Homola: Mimochodem

Mé milé děti, zase něco vzpomínek na časy, které jste nezažily, nebo jste teprv chodily do školky.

Začalo to na tenise, při čtyřhře. Stojím u sítě a spoluhráč si za mnou připravuje míč k servisu. Najednou jsem dostal prudkou šlehu zezadu do lýtka. Napálil mě míčkem přímo ze servisu, domnívám se. Vykřiknu:

„Co blbneš?“

Ale kamarád ještě nezačal hrát a nevěděl vůbec, o čem mluvím.

Pak tedy podal, soupeř returnoval a já chtěl míč zabít brilantním volejem. Jenže při tom skoku jsem upadl. Lýtko znovu prudce zabolelo,

Zjistil jsem, že mám přetržený lýtkový sval. Jak si ho vyšetřit, jsem věděl. Nedá se s tím nic dělat, než nohu ofačovat pružným obinadlem a pár týdnů nechodit. Nebo pajdat o berlích. Ty jsem naštěstí doma měl od předchozího úrazu.


Zrovna druhý den jsem byl objednán k automechanikovi do Ďáblic, tak jsem tam autem zajel, pedály jsem ovládal jednou nohou a berlí, nebylo to snadné. Auto jsem v servisu nechal do druhého dne, dobelhal se na hlavní, ale co teď... Mobily tehdy neexistovaly, taxíky tam nebývají, stanice autobusu, který jezdil jednou za půl hodiny, byly jedna půl kilometru vpředu, druhá půl kilometru vzadu.

Zato jsem potkal spoustu lidí a většina byli mí pacienti, staré Ďáblice jsou můj rajon.

„Dobrý den, pane doktore, jak se máte?“ řehtali se mi, jak se mi v tom stresu zdálo.

Nevíte, jak jsou pro netrénovaného berle namáhavé… Těžce jsem odfukoval a snažil se s úsměvem odpovídat na pozdravy. Nakonec jsem se na stanici s ostudou doškrábal.

***

Za par dní jsem se s kolegy chystal na demonstraci k padesátému výročí 17. listopadu 1939.

28. října 1939 se konaly demonstrace na Václavském náměstí, malé shromáždění bylo i na Karláku před technikou. Tam vyrval můj táta bičík z ruky krutému nacistickému veliteli policie K. H. Frankovi, který jím šlehal studenty. Nedaleko byli v Žitné ulici zastřeleni student Jan Opletal a pekařský učeň Václav Sedláček. Tedy Jan Opletal zemřel na následky střelného poranění až 11. listopadu. 15. listopadu měl pohřeb, který přerostl v další demonstraci. Devět studentských předáků a pedagogů bylo za dva dny, 17. listopadu, bez soudu popraveno v Ruzyňských kasárnách a v Kounicových kolejích v Brně. 1230 studentů internováno v koncentračním táboře Sachsaenhausen. Vysoké školy byly na tři roky, ve výsledku do konce války, uzavřeny. 

Na paměť těchto událostí byl v roce 1941 v Londýně 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva.

***

To nové shromáždění na paměť 17. listopadu 1939 se konalo před 35 lety, v roce 1989. Měl to být, a i byl, dlouhý pochod z Albertova do centra, musel jsem ho vzdát. Jak to dopadlo, všichni vědí, studenti byli zmláceni jednotkami policejních těžkooděnců. Nevím, jestli mám být rád, nebo litovat. Ukazoval bych jelita na zádech a rozbité hlavy jako kamarádi, byl bych taky hrdina, který začal revoluci, jako oni.

Pak se denně konaly další demonstrace na Václavském náměstí, 150–300 tisíc lidí, tam jsem už nemohl chybět, i když – stůjte hodiny v minus 17 stupních na jedné noze... Na balkoně budovy Melantrich na Václaváku vystupovali Václav Havel, Karel Kryl, Marta Kubišová a další. Ti pro režim nejproklatější. Ale naopak i režimní ikona, božský Kája Gott, jak ten se tam dostal..., asi aby přesvědčil i ovce mezi námi – proto ho pozvali. O dalším víkendu se pak konaly víc jak půlmilionová shromáždění na Letenské pláni.

Bylo to úplně neuvěřitelné, celý život, celá Kristova léta jsem tu žil spolu s ostatními v obřím vězení, kde nebyla svoboda shromažďování, svoboda projevu, celá republika byla obehnána ostnatým opevněním… Demonstrace začaly už na počátku roku při různých výročích, byly rozháněny vodními děly ap.

Po demonstracích se chodilo do divadel, ze kterých se stala diskusní fóra, pamatuju na Mariána Labudu či Václava Klause a taky na ruského herce podobného Labudovi, který se u nás po jeho vzoru za pář týdnů taky tak zakulatil. Ten se divil, co chceme, když máme krámy plné salámů. To z Ruska, totiž Sovětského svazu, neznal. Je fakt, že zrovna o uzeniny u nás většinou nouze nebyla.

V lidech se probudil neuvěřitelný elán, davová euforie, jako by byli všichni hromadně zamilováni. Skoro ve všech z nás. Bylo to nakažlivé, ostatně na režim už dávno nadávali i sami komunisté, kterých bylo v 15milionové republice milion a půl, tedy desetina.

Ten náš systém nebyl udržitelný i díky tomu, že v okolních státech už komunismus padl. 9. listopadu '89 byla prolomena Berlínská zeď a lidi ze socialistické části Německa mohli volně proudit na západ. Už před tím se od nás utíkalo přes Maďarsko a Jugoslávii. Zanedlouho padl i rumunský komunistický diktátor Ceaușescu – ten byl na Boží hod vánoční popraven, lidé se k exekuci drali a losovali, aby mohli být ve střelecké četě…

***

V našem beránčím národě komunisté bez odporu odevzdali moc a komunistický parlament 29. prosince 1989, tedy za pouhých šest týdnů od 17. listopadu, jednomyslně zvolil za prezidenta svého nejúhlavnějšího nepřítele Václava Havla, který byl v květnu toho roku propuštěn z politického vězení.

Ptáte se, milé děti, jak je to možné…

Vždycky jde o prachy, potažmo o moc. V roce 1948 komunisté zabavili soukromý majetek všem bohatším lidem, a co teďka s ním… Něco si rozkradli hned, ale neoficiálně, na hromadný přesun majetku do vlastních kapes však museli počkat přes 40 let.

V roce 1989 nikdo neměl vzdělání ani informace k tomu, jak ten ohromný zestátněný majetek rozebrat a spravovat, krom… komunistů, estébáků, pracovníků PZO a tak podobně. A ekonomů v Prognostickém ústavu. Jeho zaměstnanci Klaus s Ježkem a Třískou sice použili kupónovou privatizaci, ale to bylo zdánlivě troškaření, mohl se zúčastnit každý, ale jen někdo věděl, jak akcie soustředit do velkého majetku. Běžní lidé akcie, obdržené symbolicky za pár kaček, jen prodali tentokrát za pár tisíc těm anonymním gaunerům. Ti se vrátili zadními dveřmi a… ale s Babišem a podobnými si nechci teď kazit chuť…

Klaus myslel, že za kupónovku dostane Nobelovu cenu, i když ten nápad odkudsi z Kanady obšlehli. Ono vlastně oficiálně šlo o to, aby se majetek neprodal zahraničním investorům, to by Klausovi naši lidé neodpustili. A tak majetek přišel do rukou našich estébáků, čest výjimkám. Jestli tak Klaus činil vědomě, nebo byl bílým koněm, to já děti nevím...

***

Vlastně tohle je povídka, jen jsem se nechal strhnout a odbočil jsem.

Takže jedna z těch demonstrací se pohnula a zamířila na Pražský hrad, sídlo prezidenta Husáka, vrátil jsem se v příběhu do konce listopadu 1989.

Zaplnili jsme celý Mánesův most, vedle mě kráčel muž s dítětem na ramenou, s bílou helmou, tedy helmu mělo to dítě. Ale to je jen takový detail k dokreslení atmosféry. Mohlo nás být deset tisíc, hlava na hlavě. Možná šly další průvody přes jiné mosty.

Ovšem na konci Mánesáku, na Klárově, se vynořil přes celou vozovku napříč kordón policistů s bílými helmami a průhlednými štíty, s obušky. Já byl v tu chvíli právě uprostřed mostu. Kolem po zábradlích, deset metrů nad náplavkoou a nad řekou, pobíhali západní novináři s kamerami na rameni, přislo mi to šíleně nebezpečné, nehleděli kolem sebe, ale do hledáčků.

Kdosi zavelel: „Sednout!“ a měli jsme volat: „Máme holé ruce!“.

Celý most si jako jeden člověk sedl na zem a zvedl ruce do výše ramen. I ten pán s dítětem.

Ale co já? S tím prasklým lýtkem zkrátka si na zem sednout nešlo, roztrh bych si sval ještě víc. A potřeboval bych na to hodně místa okolo.

Tak jsem založil ruce a zůstal stát. Sám proti řadě bílých příleb se štíty, přede mnou masa hlav při zemi jak vlny na moři. Na obzoru na kopci osvětlený svatý Vít.

Vzpomněl jsem si krom otce i na dědečka generála, který nesnášel pasivní resistenci a stál v čele podzemní armády proti Hitlerovi.

Ale já na tom mostě nebyl žádný hrdina, milé děti, stát nebyla moje volba. Jsa zraněný, nemohl jsem zkrátka padnout na zadek jako ostatní, i když na mě křičeli.

Stal jsem se kacířem pro obě strany, pro policisty i pro soukmenovce. Ale já byl spokojen.

Ten chlapeček v helmě už neseděl na koni, ale stál na špičkách vedle mě, aby viděl přes hlavy sedících, a spiklenecky na mě mrkal.