Pátek 23. června 2023
Nekřťěňátko
Jsem nekřtěňátko. Táta i máma v den svých osmnáctých narozenin vystoupili z církví, táta z pravoslavné, máma z československé. Takže jsem to měl jasné. Můj vzdálený praprastrýc Alberto Vojtěch Frič, jehož osvícené spisy na mě měly v mládí silný vliv, byl výrazným představitelem hnutí Volná myšlenka, které se vymezovalo proti církvím. Maminka, literární historička, nade vše milovala nezávislého solitéra Karla Havlíčka, alias Havla Borovského. Třeba jeho epigram: Oj, raduj se, katolická chaso, máme boží krev a boží maso; ještě boží střeva – potom na letnice bude dělat papež boží jitrnice.
Socialistická škola můj ateismus rozvíjela ještě důkladněji, takže na zázraky jsem nikdy nevěřil. Natož poté, co jsem vystudoval medicínu, na zázračná uzdravení Pannou Marií či jejím synem Ježíšem.
Přes to všechno jsem pilně navštěvoval desítky mariánských poutních míst u nás, z vlastivědného zájmu, na jejich vytvoření se podíleli nejlepší soudobí umělci.
Byl jsem i v obří moderní katedrále na předměstí mexického hlavního města, která vypadá jako veliké šapitó. Je to největší mariánské poutní místo na světě, ročně je navštíví na 20 milionů poutníků, třikrát víc než Lurdy. Zázračný portrét Panny Marie tam uzdravuje ve velkém, přímo průmyslově. V chrámu pojíždějí před obrázkem čtyři pohyblivé chodníky vedle sebe, aby se na všechny nemocné a chromé, toužící po uzdravení, dostalo a aby ti už zdraví nezdržovali.
V Lurdách, Medžugorii ani v jiných evropských poutních místech jsem bohužel nebyl. Kamarádka, velká turistka, si ale zaplatila zájezd do Santiaga de Compostella. Byla v autobusu jediná ateistka, ostatní cestující byli farníci z jisté vsi na Jižní Moravě. Posledních devadesát kilometrů šli po svých. V čele procesí kráčel, často po kolenou, nejaktivnější farník s velkým portrétem panenky Marie na tyči ve svých napřažených rukou a předříkával texty žalmů, které věřící zpívali.
Když poutníci dokončili náboženské obřady v santiažské katedrále, shromáždili se na břehu oceánu a onen muž i s obrazem vystoupil na skalisko a pronesl žertovnou řeč, byla to taková katarze po onom náboženském vytržení. Vtom se přivalila obří vlna samotář a nebohého muže spláchla ze skaliska do moře. To jej vyplavilo mrtvého až za několik hodin. Věřící mysleli, že jej pán Bůh potrestal za ten nevážný tón, já však vím, že to byl sám Posseidon, Neptun, případně keltský bůh mořské vlny Dylan. Já prostě katolické chase a jejím modlám nevěřím. To by mi maminka havlíčkoložka dala.
Ale přešla léta a nakonec jsem začal věřit na zázračná uzdravení i já sám, věřte nevěřte.
Povím vám ten příběh, zní jak židovská anekdota:
Vedle nás žili staří manželé Kačerovi, doktor přírodních věd a doktorka filosofie. Panu doktorovi bylo už přes devadesát, byl to mohutný starý muž a nohy ho neunesly. Rok nevstal z postele, se vším, co k tomu patří. Stejně stará manželka ho už ani nenadzvedla, nedá se jí vyčítat, že zažádala o léčebnu dlouhodobě nemocných na Hagiboru, to je taková pražská lokalita se sociálními službami a sportovišti, kterou spravuje židovská obec, je tam i nóbl eldéenka. Ale přesto že je prý luxusní, doktoru Kačerovi se do ní nechtělo.
Hagibor k umístění vyžadoval potvrzení, že je pan doktor opravdu nepohyblivý ležák, jak zní lékařský slang. A tak jej sanitka odvezla v doprovodu manželky k neuroložce.
„A co čert nechtěl,“ vyprávěla mi paní Kačerová, „lékařka byla mladá a krásná.“
Pan Kačer se vlastně původně psal maďarsky, Kaczér. To v té řeči znamená něco jako záletník, proutník.
Lékařka mu nařídila, aby vstal z vozíku a přešel na druhý konec místnosti a zpět.
Manželka byla v klidu, vždyť celý rok nevylezl z lůžka.
Ale pak..., a to bych vám přál vidět, jak to líčila:
„Doktor Kačer, který doma ani nenadzved zadek v posteli, před tou mladou, krásnou neuroložkou vstal, a takhle, cap cap“, manželka pleskala rukama po stole jako by to byly kachní plováky s blánami, „přešel místnost tam a zase zpátky a do Hagiboru ho nevzali!“
Racionální vysvětlení pro to nemám, vždyť musel mít za ten rok svaly úplně atrofované a zkrácené, to normální člověk nohy ani nenatáhne, natož aby se na ně postavil.
Pan doktor je Ha Gibor. To v hebrejštině znamená, jak říkají angličané, „the hero“, hrdina. A krásná paní neuroložka polobohyně.
Co ty ženy dokážou, už věřím na zázraky...