Zdeněk Homola: Mimochodem

Kdysi jsem byl na vodě, na Lužnici. S bráchovou čerstvě dospělou partou, mně bylo třináct. Jsem bratrovi neskonale vděčný, že mi ten zážitek umožnil. Před tím jsem splouval řeku jen jednou s tátou.

Psal se rok 1969, zrovna srpen, byl rok po okupaci Československa, ta tísnivá a nezdolná atmosféra mezi mládeží byla neopakovatelná. Zpívaly se bojovné písničky jako Masaryk nás svolává, svolává, rozkazy nám vydává, vstávejte vy čeští legionáři, zlá vojna nám nastává. Všem ostatním bylo kolem dvaceti, pamatuju i na různé hlášky, které jsem tam zaslechl.

Vybavuje se mi i jiný song: V temném Dukly stínu mrtví tiše spí, letí tam anděl míru, nese poselství: Ta naše armáda lidová, ve jménu Jana Žižky z Trocnova… Tu jsme zpívali s opravdu velkým gustem, má chytlavou melodii a byla prý v oficiálním armádním zpěvníku od padesátých let. Prý byla tak blbá, až byla krásná. 

Ovšem z recese ji složila skupina umělců Svitáček, Činčera a Vomáčka během své povinné vojenské služby v Armádním uměleckém souboru. Hloupí socialističtí lampasáci ji považovali za zvlášť budovatelskou.

Ale nejvíc mi utkvělo skupinové selfie na závěr akce v Bechyni, kdosi postavil foťák na lavičku, zmáčknul samospoušť a pelášil se postavit mezi nás. Fotku jsem dostal až s týdenním odstupem, film se napřed musel vyvolat chemickou cestou v laboratoři.

A vyvalil jsem oči: Jedna z dvacetiletých dívek, ta nejhezčí, si na oněch pár vteřin stihla sundat podprsenku, aby všechny šokem potěšila. Třináctileté klučičí oči si ten obraz pamatují dodnes, móda nahoře bez přišla až o patnáct dvacet let později, to už pak byla zívačka.

Ta dívčí ňadra byla jediným sluníčkem v těch pošmourných srpnových dnech.

***

V posledních letech jsem s potěšením chodil do divadla Semafor na Dejvické ulici. Nejen na Jiřího Suchého, který měl i v devadesáti dost energie pro psaní her, skládání textů, ale i křepčení na jevišti.

Hlavně jsem se však těšil na cestu dolů po točitých schodech z vestibulu do útrob divadla. Puberta se mě pořád ještě nechce pustit, a tak jsem pokaždé s potěšením hleděl na skupinové foto Semaforu, kde, jak jinak, stojí mezi ostatními divadelníky v kvádrech krásná dívka s odhaleným poprsím. Nepoznal jsem ji, styděl jsem se zeptat, abych nebyl za voyera, až později jsem se odvážil. Je to nebohá, nyní chromá, manželka Marka Ebena Markéta Fišerová, v době focení ještě v nejlepší formě své nezkrotné duše.

Ale proč se vlastně stydět, poprsí je je středobodem života už od narození pro všechny lidi a všechny savce. Jen ženských prsů je na světě 8 miliard…

***

Mám kamarádku jménem Zuzi. Patří mezi holky, které nezkazí žádnou legraci, všemi úskalími prochází s hlavou vztyčenou, navzdory všem škarohlídům.

Zúčastnila se kdysi natáčení filmu Příliš hlučná samota.

Já jsem od chvíle, když jsem si přečetl v pubertě Ostře sledované vlaky, Hrabala miloval, hlavně první fázi jeho tvorby do Postřižin, pak už pro mě jeho spisy ztratily náboj. Špičkou mezi jeho díly jsou epický Něžný barbar a lyrická próza Příliš hlučná samota. Tak to říkala moje maminka, literární vědkyně, a já s ní souhlasím.

Menzelův film Ostře sledované vlaky je kongeniální, přísně autentický, pak už ale jako by byl tento režisér ve vleku produkce a zadával si, aby byl líbivý i pro obyčejného diváka, to se mě jako hrabalofila dotýkalo. Na to ať si bere méně geniální autory, jsem si tehdy říkal, Hrabala je škoda.

***

Film Příliš hlučná samota režisérky Věry Cais mnoho lidí zatratilo, asi těch, kteří chtějí taškařice, ale pro mě se jím do filmového umění opět vrátila ta pravá Hrabalovská poetika. Ten Hanťa, alias Philippe Noiret...

Zuzi, o které jsem psal na začátku, přijala roli Evy, byla oblečena jen do fíkového listu. Nakonec její scéna s Adamem do filmu zařazena nebyla, možná jako nadbytečná, snad z prudérie cenzorů, nevím.

Ale zůstalo skupinové foto. Bohužel vám ho ukázat nemůžu, má svého autora a autorská práva, ale Zuzi si už nepamatuje, kdo je pořídil.

Tak zde napíšu krátkou reportáž z popředí té fotky:

V centru dominují dva velikáni světové kultury Philippe Noiret a Bohumil Hrabal. Kolem nich sedí další skvělí umělci, v kostýmech Hrabalových lidiček. 

A mezi nimi nahá Zuzi, pardon, vlastně s fíkovým listem v klíně. A s hřívou rusých vlasů, po kterých ji usměvavý pan Noiret nenápadně hladí.

***

Ach, tyhle vřelé ženy, které kojí svět krásou, něhou a potěšením!