Zdeněk Homola: Mimochodem

Možná jste si všimli, že miluju Jana Nerudu, tak koho jiného bych parafrázoval. Ve škole mě nezaujal, ale to jen proto, že do osnov zařadili útlocitné učitelky či učitelé pro dítka jen těch pár nablblých, místo mnoha skvělých, veršů. Třeba žáby v kaluži, kterým starý žabák učený otvíral tvrdé lebi, z Písní kosmických, jsem objevil až v pokročilé dospělosti nad vchodem do ondřejovské hvězdárny: „Jen bychom rády věděly,“ vrch hlavy poulí zraky, „jsou-li tam tvoři jako my, jsou-li tam žáby taky!“

Feuilleton, čili podčárník, „Kam s ní“ ale v osnovách byl. A tak je často citován, ovšem chybně – Kam s ním, protože Neruda si nevěděl rady, kam dát starou zteřelou slámu ze slamníku, ne slamník samotný, ten potřeboval nacpat slámou novou, právě zakoupil tři otepi.

Potěšilo mě, že Nerudu miloval už můj dědeček generál, jak píše ve svém deníku z 1. světové války. On Nerudu ještě zažil, dědovo jméno bylo i donedávna k vidění na pamětní desce padlým Sokolům za 2. světové války na Malostranské sokolovně, co je hned nad zbořenými malostranskými kasárnami, kde se Neruda narodil. Kasárny sloužily až do roku 1927. Deska byla z pěkně patinované mosazi, a tak už neexistuje, kdosi si věděl rady, kam s ní...

Posledních dvacet let průběžně věnuju likvidaci harampádí, které nashromáždil můj shánčlivý otec na chatě. Musel jsem zlikvidovat i podstatnou část té dřevěné chaty samotné, protože byla shnilá od děravé střechy až po neexistující základy. Vedle chaty stál komín z neomítnutých cihel, který si vzal do parády déšť a mráz tak důkladně, že už dávno nebyl čtverhranný, ale zdálo se, že to je prastará socha svatého na mostě, omletá povodněmi. Suť jsem dokázal využít, ale zbyla dvoumetrová azbestová roura. Dcery, poučeny z moderních škol, mě zapřisáhly, ať toxický azbest neboli osinek nezůstane na našem pozemku, ale ať ho ekologicky zlikviduju.

Ale kam s ní, s rourou? Do auta se pořádně nevešla, tak jsem ji rozmlátil na kousky, riskuje rakovinu plic, která se vyskytuje u pracovníků v azbestových dolech. Tahle rakovina se však projevuje až desítky let po expozici, to už ve svém věku nestihnu, tak jsem byl v klidu.

Naložil jsem tedy azbest do pytlíku, unesl jsem ho v jedné ruce, a odvezl na skládku.

Skladmistrová se mě ptá, co vezu, a odskočila jako bych ji uštknul:

„Azbest? To my nebereme, to patří do nebezpečného stavebního odpadu!“

Ale kde berou takový toxický odpad, to nevěděla. Žhavil jsem strýčka Googla, telefon, všude jsem si připadal jak jedovatý chřestýš, budil jsem v lidech absolutní hrůzu. Kam s ním, s azbestem?

Nakonec jsem zjistil, že jediná hrdinná skládka, která azbest bere, je u Uhů, docela daleko od mého domova, padesát kilometrů.

Tak jsem vzal krásné mini autíčko jak Mr. Bean a vyjel na výlet, který jsem s likvidací azbestu spojil. Popravdě, auto nebylo ani cooper, ani Citroën 2CV, ale veteránská Felicia cabrio ze 60. let, kterou mi na letní výlety půjčuje kamarád. Je to náš společný miláček, připomíná mi dětství.

Městečko Velvary má obrovské náměstí s výměrou o dost větší, než byl původní Staromák před stržením křídla radnice, které vypálili Němci v květnu 1945. Ve Velvarech bývaly asi velké trhy. V Panské hospodě v době, kdy byla zastávkou při cestě z Prahy do Saska, přišel bohatý Jáchym z Bílé o své tolary, jak je známo ze slavné písně. Jeho rodina se o ně pak po několik generací soudila, no neměl chlastat a karbanit.

U Velvar jsou dva pozoruhodné kopce. Jedním je Radovič se třemi rozhlednami a poutní kaplí, ne nevlastnil ho žádný Jugoslávec, ale někdejší víska Radovicz se dnes mohla jmenovat stejně tak dobře Radovice. A druhým je právě skládka Uhy.

Paní ve vážnici na mě nevěřícně hleděla. Ale kývla:

„Azbest? Co to je? Já jsem tady nová. Aha, osinek, koukla do papírů, bereme všechno.“

Kolem mě čekaly obří náklaďáky s koly třikrát většími, než bylo mé auto, bál jsem se, aby mě omylem nerozšláply.

Paní mě zvážila i s pytlíkem azbestu a poslala mě nahoru na horu.

„Řekněte kompaktoristovi, on vám ukáže.“

Já zas nevěděl, co je to kompaktorista, ale vydal jsem se odvážně do kopce. Rozbahněnou nezpevněnou cestou, určenou pro náklaďáky, buldozery a … kompaktory.

Kupodivu jsem se vyklouzal až nahoru. Na temeni hektar bordelu, inu skládka. Kompaktorista seděl asi pět metrů nade mnou v kabině obří železné potvory, která skládku udusávala, stěží mě slyšel. Stejně jako paní na mě nevěřícně hleděl, když jsem mu ukázal pytlík s azbestem na sedadle spolujezdce.

„Někam to hoď!“

„Ale kam? Je to hrozně nebezpečný, prej.“

„Třeba tady, nebo támhle, to je fuk,“ opáčil onen muž.

Tak jsem pytlík hodil támhle, abych muže nezkontaminoval, a sklouzal zase tou cestou necestou dolů k vážnici mezi nebezpečné obroidní sklápěčky.

Musel jsem znovu vystát tutéž frontu, výjezdová váha byla rozbitá. V kukani se mezitím vystřídali, seděl tam frajer s knírem a hluchátky na uších. Znovu mě zvážil, tentokrát bez nákladu, a ptá se, kolik vážím.

Teď zase nevěřícně koukám já. Váha není tak citlivá, aby rozdíl zaznamenala, říkám si.

„Čtyřicet kilo,“ odpověděl jsem, a to jsem ještě deset kilogramů přidal, aby moje ostuda byla o trochu menší.

„Tak devět set pade,“ kývl hlavou. Aspoň jsem mu to v tom hrozném randálu odečetl zpod vousů. Na displeji svítilo 996 kg.

Předložil jsem mu občanku a techničák, jak chtěl, a zaplatil kartou majlant, celý rudý hanbou. Byl jsem obklíčen jak Gulliver mezi obry, tak co jsem měl dělat. Popojel jsem dál mezi další železné elefanty. Jeden měl otočné rameno s drapákem, které se vychýlilo nad mé milované autíčko a zdálo se, že ho chce popadnout a přenést do drtiče vraků, který stál opodál. Zrovna jeden vrak mlel a dělal ten hrozný bordel, tedy hřmot, který znehodnotil komunikaci při vážení.

Sakra, frajer si myslel, že chci auto sešrotovat, došlo mi. Netuší, že jsem přijel s nebezpečným odpadem, viděl, že mé auto nemá ani korbu, ani přívěs, navíc je teď prázdné. Je v něm jen docela malý otvor pro posádku. Vůz skutečně váží 900 kilo, plus moje maličkost. Aha, neptal se na váhu azbestu, ale mé osoby!

Co dělat? Drapák se už už spouštěl. Nikdo mě neslyší, nikdo na mé zoufalé gestikulace nedbá!

Tak jsem hrdinně podjel největší ze sklápěček, které překážely, zaplať pámbu, že jsem měl ten mini kabriolet. A vydal se zabláceným autem zpátky k domovu, abych dcerám poděkoval.