Zdeněk Homola: Mimochodem

Sobota 25. května 2024

Piži a Lada




Povím vám křehký příběh lásky dvou charismatických postav divadla mého mládí. Je vlastně kratičký, a tak si zaslouží o to delší úvod...

Za svoji školu jsem se hluboce styděl, tedy za její název. Říkalo se jí Leninka, tedy Gymnázium Leninova, a nastoupil jsem do ní právě na začátku normalizace, v roce 1971. Tři roky po okupaci Československa Sovětským svazem a jeho satelity, kdy už opravdu každý musel vědět, co je Sovětský svaz zač a co byl Lenin. Vždyť nás obsadilo 7 000 tanků v jedné ze dvou největších tankových operací v dějinách lidstva.

Brácha chodil o osm let dříve do stejné budovy, tehdy to byla SVVŠ Velvarská, tříletá Střední všeobecně vzdělávací škola ve Velvarské ulici, jak se za dob jeho studia jmenovala ona Leninova, dnes Evropská třída. Uf, a za mého útlého dětství se nazývala Žukovova po sovětském maršálovi, než ho Chruščov prohlásil za bonapartistu a uvěznil, no a ulici se vrátil název Velvarská. Chudák ulice, nevěděla, čí je. A to jsem dalších iks názvů její horní části pro stručnost vynechal. 

Dnešní Jaselská se nazývala Dejvická a v Pražském uličníku píší, že vedla po trase dnešní Evropské přes Kulaťák až po staré Dejvice, tedy po úroveň Hadovky. Možná chvíli ano, logiku by to mělo. Po 89. roce se měla jmenovat Benešova, tak se po 45. roce nazývalo Vítězné náměstí, ale radnice nechtěla provokovat Němce autorem Benešových dekretů, a tak se z ní stala dnešní Evropská třída. Nenudím vás? Chodil jsem kolem ní den co den na ten gympl, přes rondokubistickou úřednickou kolonii, což to není krásná nostalgie?

Nové Dejvice, kolem Kulaťáku, tedy Vítězného náměstí, byly ve dvacátých letech 20. století postaveny na zelené louce pro Masarykovu Československou armádu a ulice byly pojmenovány po význačných legionářích, plucích a místech jejich bitev v Rusku, Haliči i na západních frontách. Němci je ovšem přejmenovali po svém a komunisté pak taky po svém. 

Legionáři byli pro oba režimy prokleti, protože bojovali v Rusku proti bolševikům, čili ruským komunistům, a před tím proti Němcům. Možná ne každý ví, že bolševická Rudá armáda byla tvořena z valné části německými a rakousko-uherskými zajatci, které z carských táborů nechal Lenin a Trockij, vrchní velitel Rudé armády, propustit a naverboval je. Samotným Rusům a domorodým národům na Sibiři se bojovat nechtělo, shrábli žold a zmizeli v tajze, navíc na rozdíl od německých zajatců bojovat neuměli, byli to novobranci. Ten žold byl vyplácen ze zabaveného carského pokladu.

Takže z naší Wuchterlovy se stala V. V. Kujbyševa dle sovětského revolucionáře, ulici Starodružiníků pojmenovali po marxistickém kritikovi Václavkovi, Vítězné náměstí přejmenovali na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce. v níž převzali moc nad Ruskem bolševici v čele s Leninem. Zrovna v roce 1972 dovedli komunisti vše k dokonalosti, na tohle náměstí postavili sochu Lenina, aby český národ dráždil a zastrašil. Ovšem ve skutečnosti to byl velmi užitečný projekt, jak se ukázalo, když sochu po revoluci radnice odstranila. Na jejím velkém hladkém travertinovém předpolí se skokánkem, tedy zaobleným piedestalem uprostřed, rejdili číratí pankáči na skateboardech.

Jen Bachmačská, pojmenovaná po bitvě, v níž vynikl můj dědeček Bedřich, byla kupodivu přejmenovaná po slavném sochaři Bohumilu Kafkovi, který neměl s komunismem nic společného. Byl to nejlepší přítel toho mého dědečka a zemřel měsíc a půl před jeho popravou na zánět slepého střeva, v roce 1942. Kafka vytvořil onu ve své době největší bronzovou jezdeckou sochu před funkcionalistickým Pantheonem národního osvobození na Vítkově. Byla tedy pochopitelně ulita až po válce, ale můj táta prý v kopytě její sádrové předlohy jako jinoch sedával. V Kafkově ateliéru, který stojí hned vlevo nad tratí u toho mého gymnázia, tam co ústí myší díra kolem dejvických kasáren. Brácha jako dítě chodil do školičky ještě v Bachmačské, já už v Kafkově, proto jsem to vypíchl.

Teď zrovna je velký poprask kolem letadel s motýlími křídly, které vytvořil sochař David Černý, pro  změnu kamarád mé dcery, na památkově chráněné budově obchodního domu Máj. Prý tím porušil kulturní památku, jako by přišrouboval barevná křídla na Národní divadlo, muzeum nebo katedrálu. Ovšem budova Máje je až ze 70. let dvacátého století, kdy takových okoukaných krabic už byla dávno všude fůra.

Máj jako by vypadl z oka východní části našeho gymnázia. To bylo postaveno už v roce 1937 a tehdy to byla opravdu nevídaná bomba konstruktivistické architektury.


Vždyť klasické cihlové budovy Masarykových kolejí se sedlovými střechami, naproti přes Evropskou, jsou jen o deset let starší, ze 20. let. Za mých časů v nich sídlilo jedno z ústředí StB, Státní bezpečnosti, přes závoru tam vjíždělo a vyjíždělo auto za autem. Fuj, proč já na tu dobu vzpomínám, centrály a buňky estébáků byly všude, třeba i na věži chrámu sv. Mikuláše na Malostranském náměstí a myslím i na Velké věži katedrály...

V té nadčasové budově v Dejvicích bylo umístěno osmileté Benešovo státní reálné gymnasium, po něm jedenáctiletka, pak tedy ta bráchova tříletá SVVŠ, čili dvanáctiletka, a nakonec moje čtyřleté gymnázium, aspoň za to díky, že za Pražského jara byla gymnázia obnovena. Nazval bych ho třináctiletkou, stejně jako to Benešovo.

Vlastně mám být na co hrdý, opravdu úžasný barák, i po skoro devadesáti letech. Tohle není žádná krabice.

No a konečně se dostávám k lyrické pasáži, promiňte ten dlouhý úvod, ale já to píšu hlavně pro mé potomky, kteří o oné době nic nevědí. A taky proto, že jeden z minulých nostalgických textů jsem věnoval svému druhému dětství u babičky v Libni, tak aby to bylo spravedlivé.

Byl jsem rád, že jsem se na gymnázium vůbec dostal, rodiče byli zrovna čerstvě režimem prokleti, no nějak se to, ani nevím jak, podařilo, ale já, duší matfyzák, jsem přišel do třídy s rozšířeným vyučováním moderním jazykům, jen tam se ještě místečko našlo. Byl jsem v ní nešťastný, čtyři kluci a skoro třicet holek, které byly budoucí expertky v oborech mně tak vzdálených, tedy v jazycích a jiných humanitních disciplínách. Ale s kluky jsem navázal úzká přátelství, s těmi jsem styčné body přeci jen našel, sport, hudbu a podobně. S holkami jsem si neměl moc co říct, byl sice milé, ale o fyzice či matice se bavit nechtěly, fotbal nehrály, snad ani vzhledem mě žádná extra neohromila, až na jednu.

Ne že bych s ní nějak konverzoval, ale byla přenádherná. Obdivoval jsem ji jako sochu z křehkého sádrovce, tedy alabastru, ty dokonale jednoduché konstruktivistické tvary byly pro technicky založeného mladíka úžasně ladné. Neodvážil bych se jí ani dotknout, ani na ni fouknout, rozpadla by se na prach. Ani Bohumil Kafka, obdivovatel temného Rodina, by takovou sochu nesvedl, snad jen Michelangelo. 

Jednou na mě vrhla pohled, který jsem neznal, byl jsem z něj zmatený, její sošná podstata na chvíli nabrala živočišný rozměr. Ale jen na chvíli. Trpně jsem sledoval, jak ji dobývají spolužáci, kteří si chtěli plnit majetnické a bůhvíjaké pudy, no musím uznat, že Lada, jak jsem jí říkal, potřebovala mocného ochránce, to já bych poskytnout nedovedl. Až ji jeden uchvátil navždycky. Pochopitelně její pravý opak, obrovský, rozložitý a drsný. Měl jsem strach, že ten Ladu zničí ještě daleko brutálněji, než bych to dokázal já sám. Nebo i medvědi dokážou být ke svým samičkám něžní?

No a z druhé strany. Profesorský sbor byl nesourodý, probíhala doba normalizace, kdy ty politicky nespolehlivé ředitel, taková bolševická obluda, jednoho po druhém vyhazoval. Jmenoval se původně Bambula, ale přijal nové jméno Hron. 

Kritérium bylo jednoduché, kdo považoval vojenské obsazení republiky za bratrskou pomoc, byl z obliga, kdo řekl okupace, šel s vražedným kádrovým posudkem pryč ze školy bůhví kam. Dějepisáři mizeli tak dvakrát do roka, ve vedlejší třídě je spolužáci, či spíš protižáci, nahrávali na magnetofon a pouštěli jejich závadné, totiž pravdivé, výklady řediteli a ten konal.

Vzpomínám na profesora Pinkase, který nás učil dějiny antiky, ten si servítky nebral, ani když na něj poslali politickou hospitaci, a tak byl do roka ze školy pryč. Teda štval mě, on nikdy nezkoušel u tabule, ale chodil mezi lavicemi a dával otázky. Kdo se přihlásil a správně odpověděl, měl za jedna. Mě bavilo studovat doma různé encyklopedie a bylo mi trapné na leckdy triviální otázky odpovídat, tak jsem to jen tak trousil pohrdlivě pod fousy, můj nejlepší kamarád mě slyšel a na to konto se vždycky přihlásil a... nakonec on měl na vysvědčení jedničku a já trojku. Ale to nevadí, ten zájem o starověk, který ve mně profesor Pinkas vzbudil, mě neopustil. Tak důkladně, že můj zeť vyučuje dějiny antiky na Filosofické fakultě, snad se ten můj zájem připsal do mých technických genů, ty jsem předal dceři a ona si uměla vybrat.

Profesor Vohryzka, zaujatý češtinář a milovník literatury, který nesměl učit češtinu, taky z politických důvodů, se rekvalifikoval na tělocvikáře. Byl fakt dobrý, na rozdíl od všech studentů dokázal provést muscle-up na kruzích, tedy ze svisu se dostat do vzporu, kdy drží kruhy v napjatých pažích pod tělem. Jen jednou nám směl suplovat češtinu a hodina byla o úroveň výš, než jsme byli zvyklí. Byl přísný a muselo to tak být. Jeho starší kolega byl slaboch a na hodinách měl hrozný maglajz, při tělocviku se rozbouří hormony a bontón jde u studentů stranou.

Utkvěl mi ještě mladý fyzikář. Měl jsem jedničku ze zkoušení a později jsme psali písemku. To se vzalo kilo ledu a mělo se přeměnit na páru, měli jsme spočítat, kolik je k tomu potřeba kilokalorií. Byl na to takový nepřehledný vzorec, který se mi nechtělo biflovat, a tak jsem to spočítal z hlavy selským rozumem, dostal jsem za jedna, jak jsem říkal, byl jsem duší matfyzák. Ale skoro všichni ti humaniťáci a humaniťačky měli pětku a jak je nadpolovic pětek, musí se prý písemka anulovat a opakovat. V té druhé tedy byly otázky typu ve kterém roce se narodil Albert Einstein, no všichni měli za jedna, já za tři. (1+3)/2 = 2, očekával jsem tedy na vysvědčení dvojku, ale dostal trojku. Ptám se proč a profesor mi vysvětlil, že když jsou nevyrovnané výkony, výsledná známka se o stupeň snižuje. Dodnes to beru jako křivdu, kdo ví, co jsem mu udělal, já směl oplácávat spolužačky, on ne? Nebo za tím bylo něco jiného, oni matfyzáci jsou podivíni.

Ale abych jen nefňukal... Hlavním trhákem v profesorském sboru byl Piži, profesor Růžička. Biolog a chemikář, tehdy už šedesátiletý. Malý, shrbený, krátkozraký, s čelní pleší, v ošoupaném hnědém obleku. V ústech měl jen dva zuby, horní řezáky, jako by dokumentoval onen hlod od Šimka a Grossmanna: Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst. Piži skutečně tahal ze stojanu za svými zády přes rameno zkumavky a v ústech odhadoval, kolikaprocentní ta která kyselina je, byl to šoumen. Miloslav Šimek bydlel hned naproti na Hanspaulce, studoval v padesátých letech zdejší jedenáctiletku a tu slavnou hlášku měl nepochybně od Pižiho.

Na třídních schůzkách některé maminky proti tak podivínskému profesorovi brojily a snažily se ho vyštípat ze školy, ale musím poděkovat své mámě, že jej ohnivě bránila. Piži měl šmrnc a charisma, byl vzdělaný, učil pestře a zajímavě, to vycítila. Vzhled je jen povrchním kritériem metrosexuálů.

Ve svých 19 letech jsem si nedovedl představit, že by se šedesátiletý kmet dokázal zamilovat do mladičké dívky, no dneska už mi to divné nepřipadá...

Tehdy jsem udělal sérii fotek, jak táhneme za úsvitu z maturitního večírku v Revoluční ulici pěšky přes most a Letnou do Dejvic. Piži má celou dobu propletené ruce s Ladou a je šťastný jak blecha. Stejně tak i Lada.

Piži byl jediný, komu jsem Ladu přál... Viděl jsem se v něm, ty ruce byly jistě maximem, čeho se vůči éterické Ladě odvážil. Byl také její protiklad, tentokrát ne v mohutnosti, ale v ladnosti.

Možná ho měla ráda jen jako rozkošného medvídka, co já vím. Stejně jako mne. Anebo já medvídek nebyl? Přece nejsem roztomilý.
  • Kasuistika
  • Puzzle
  • Dochcávky
  • Obdiv
  • Zásaditý citron
  • Dírková komora
  • Komunismus
  • Pirát
  • Ultramaraton
  • Pod Cornštejnem
  • Hledá se Malovanka
  • Wiki
  • Hadí skála
  • Kdysi na Zemplíně
  • Lazar na mostě
  • Zklamání
  • Muž, který si dělal všechno sám
  • Dobrodružství na řece Huntavě
  • Kunda madagaskarská
  • Zaber!
  • Mbabička
  • Krhanice
  • Bombardýno
  • Dress code novomanželů
  • Piži a Lada
  • Studna na Sloním ostrově
  • Sebrané historky
  • Orosené okénko
  • Holý zadek
  • Speciální vůz
  • Můj patron Perun
  • Urážka božstva
  • Starý mládenec
  • Pan Alois
  • Máme se prímárně
  • Ústřice
  • Mé starodávné Múze
  • Úsměv
  • Šeherezáda
  • Za vílami do Kodaně
  • Neogulag
  • Neměli tam tanky
  • Švihlá chůze
  • Korida
  • Znamení
  • Nekřťěňátko
  • Řeka adrenalinu
  • Amfiteátr
  • Kde se vzala Ukrajina...
  • Pietní akt při 80letém výročí popravy generála Bedřicha Homola
  • Bobulouni
  • Odposlechnuto
  • Ruska
  • Kája, ten nejhodnější člověk na světě
  • Sacré-Cœur
  • Kam s ním
  • Robinsonem uprostřed Evropy
  • Brixenští sloni
  • Rudé Rusko II
  • Rudé Rusko
  • Obrana národa
  • Světový rekord u Božího hrobu
  • A von
  • "Homolův puč"– akce právoplatné vlády
  • V lůnu Země
  • Peklo a nebe
  • Romantická komedie
  • Lyžař na Monínci
  • Syndrom generálských vnoučat
  • Kostel svatého Rocha na Vysoké v Jinonicích
  • Já nic, já nejsem muzikant
  • Jak jsem uklidňoval československého prezidenta
  • Ty hajzle...
  • Miss Veselí
  • Jochacha
  • Příliš mnoho slov...
  • Alenka
  • 5+5
  • Ubránila by nás československá armáda před Hitlerem?
  • Pepa, mé druhé Já
  • Skejt
  • Kaple sv. Kříže v Sázavě
  • Kalhoty před brodem
  • Můj slavný bratr
  • Zipolite
  • U Hanse Turka
  • Reprobusem přes Jordán
  • Sváťa se vrátil
  • U jezera
  • Zlíchovská rotunda
  • Veletín, Beletín, nebo Vyšší Týn?
  • Pyskočelský most
  • Suchopárná suchá pára s covidkou
  • Vzdušný a kapénkový přenos infekce
  • COVID 19, proč je nejvíc postižena Lombardie
  • Chřipka
  • Režimy
  • MZ
  • Generál Bedřich Homola
  • Smeč
  • Vkuse
  • Markétka čarodějka
  • Triskele
  • Anexe
  • Pražský ciferník
  • Má Praha čtyřstovku? II.
  • Narodil se Kristus o zimním slunovratu na Nový rok?
  • Volejbalový set
  • Presbyop na golfu
  • Karel Schwarzenberg a češství
  • Výkuk
  • Už se to nikdy nemůže stát?
  • Blbá a chytrý
  • Levoruký Diskobolos se právě trefil
  • Má Praha čtyřstovku?
  • Kdyby tak na Letné byla medúza...
  • Hutka versus Nohavica
  • Čunkovo Poschlé


  • Vše