Zdeněk Homola: Mimochodem

Povím vám křehký příběh lásky dvou charismatických postav divadla mého mládí. Je vlastně kratičký, a tak si zaslouží o to delší úvod...

Za svoji školu jsem se hluboce styděl, tedy za její název. Říkalo se jí Leninka, tedy Gymnázium Leninova, a nastoupil jsem do ní právě na začátku normalizace, v roce 1971. Tři roky po okupaci Československa Sovětským svazem a jeho satelity, kdy už opravdu každý musel vědět, co je Sovětský svaz zač a co byl Lenin. Vždyť nás obsadilo 7 000 tanků v jedné ze dvou největších tankových operací v dějinách lidstva.

Teď zrovna je velký poprask kolem letadel s motýlími křídly, které vytvořil sochař David Černý, pro  změnu kamarád mé dcery, na památkově chráněné budově obchodního domu Máj. Prý tím porušil kulturní památku, jako by přišrouboval barevná křídla na Národní divadlo, muzeum nebo katedrálu. Ovšem budova Máje je až ze 70. let dvacátého století, kdy takových okoukaných krabic už byla dávno všude fůra.

Máj jako by vypadl z oka východní části našeho gymnázia. To bylo postaveno už v roce 1937 a tehdy to byla opravdu nevídaná bomba konstruktivistické architektury.

Vždyť klasické cihlové budovy Masarykových kolejí se sedlovými střechami, naproti přes Evropskou, jsou jen o deset let starší, ze 20. let. Za mých časů v nich sídlilo jedno z ústředí StB, Státní bezpečnosti, přes závoru tam vjíždělo a vyjíždělo auto za autem. Fuj, proč já na tu dobu vzpomínám, centrály a buňky estébáků byly všude, třeba i na věži chrámu sv. Mikuláše na Malostranském náměstí a myslím i na Velké věži katedrály...

V té nadčasové budově v Dejvicích bylo umístěno osmileté Benešovo státní reálné gymnasium, po něm jedenáctiletka, pak tedy ta bráchova tříletá SVVŠ, čili dvanáctiletka, a nakonec moje čtyřleté gymnázium, aspoň za to díky, že za Pražského jara byla gymnázia obnovena. Nazval bych ho třináctiletkou, stejně jako to Benešovo.

Vlastně mám být na co hrdý, opravdu úžasný barák, i po skoro devadesáti letech. Tohle není žádná krabice.

No a konečně se dostávám k lyrické pasáži, promiňte ten dlouhý úvod, ale já to píšu hlavně pro mé potomky, kteří o oné době nic nevědí. A taky proto, že jeden z minulých nostalgických textů jsem věnoval svému druhému dětství u babičky v Libni, tak aby to bylo spravedlivé.

Byl jsem rád, že jsem se na gymnázium vůbec dostal, rodiče byli zrovna čerstvě režimem prokleti, no nějak se to, ani nevím jak, podařilo, ale já, duší matfyzák, jsem přišel do třídy s rozšířeným vyučováním moderním jazykům, jen tam se ještě místečko našlo. Byl jsem v ní nešťastný, čtyři kluci a skoro třicet holek, které byly budoucí expertky v oborech mně tak vzdálených, tedy v jazycích a jiných humanitních disciplínách. Ale s kluky jsem navázal úzká přátelství, s těmi jsem styčné body přeci jen našel, sport, hudbu a podobně. S holkami jsem si neměl moc co říct, byl sice milé, ale o fyzice či matice se bavit nechtěly, fotbal nehrály, snad ani vzhledem mě žádná extra neohromila, až na jednu.

Ne že bych s ní nějak konverzoval, ale byla přenádherná. Obdivoval jsem ji jako sochu z křehkého sádrovce, tedy alabastru, ty dokonale jednoduché konstruktivistické tvary byly pro technicky založeného mladíka úžasně ladné. Neodvážil bych se jí ani dotknout, ani na ni fouknout, rozpadla by se na prach. Ani Bohumil Kafka, obdivovatel temného Rodina, by takovou sochu nesvedl, snad jen Michelangelo. 

Jednou na mě vrhla pohled, který jsem neznal, byl jsem z něj zmatený, její sošná podstata na chvíli nabrala živočišný rozměr. Ale jen na chvíli. Trpně jsem sledoval, jak ji dobývají spolužáci, kteří si chtěli plnit majetnické a bůhvíjaké pudy, no musím uznat, že Lada, jak jsem jí říkal, potřebovala mocného ochránce, to já bych poskytnout nedovedl. Až ji jeden uchvátil navždycky. Pochopitelně její pravý opak, obrovský, rozložitý a drsný. Měl jsem strach, že ten Ladu zničí ještě daleko brutálněji, než bych to dokázal já sám. Nebo i medvědi dokážou být ke svým samičkám něžní?

No a z druhé strany. Profesorský sbor byl nesourodý, probíhala doba normalizace, kdy ty politicky nespolehlivé ředitel, taková bolševická obluda, jednoho po druhém vyhazoval. Jmenoval se původně Bambula, ale přijal nové jméno Hron. 

Kritérium bylo jednoduché, kdo považoval vojenské obsazení republiky za bratrskou pomoc, byl z obliga, kdo řekl okupace, šel s vražedným kádrovým posudkem pryč ze školy bůhví kam. Dějepisáři mizeli tak dvakrát do roka, ve vedlejší třídě je spolužáci, či spíš protižáci, nahrávali na magnetofon a pouštěli jejich závadné, totiž pravdivé, výklady řediteli a ten konal.

Vzpomínám na profesora Pinkase, který nás učil dějiny antiky, ten si servítky nebral, ani když na něj poslali politickou hospitaci, a tak byl do roka ze školy pryč. Teda štval mě, on nikdy nezkoušel u tabule, ale chodil mezi lavicemi a dával otázky. Kdo se přihlásil a správně odpověděl, měl za jedna. Mě bavilo studovat doma různé encyklopedie a bylo mi trapné na leckdy triviální otázky odpovídat, tak jsem to jen tak trousil pohrdlivě pod fousy, můj nejlepší kamarád mě slyšel a na to konto se vždycky přihlásil a... nakonec on měl na vysvědčení jedničku a já trojku. Ale to nevadí, ten zájem o starověk, který ve mně profesor Pinkas vzbudil, mě neopustil. Tak důkladně, že můj zeť vyučuje dějiny antiky na Filosofické fakultě, snad se ten můj zájem připsal do mých technických genů, ty jsem předal dceři a ona si uměla vybrat.

Profesor Vohryzka, zaujatý češtinář a milovník literatury, který nesměl učit češtinu, taky z politických důvodů, se rekvalifikoval na tělocvikáře. Byl fakt dobrý, na rozdíl od všech studentů dokázal provést muscle-up na kruzích, tedy ze svisu se dostat do vzporu, kdy drží kruhy v napjatých pažích pod tělem. Jen jednou nám směl suplovat češtinu a hodina byla o úroveň výš, než jsme byli zvyklí. Byl přísný a muselo to tak být. Jeho starší kolega byl slaboch a na hodinách měl hrozný maglajz, při tělocviku se rozbouří hormony a bontón jde u studentů stranou.

Utkvěl mi ještě mladý fyzikář. Měl jsem jedničku ze zkoušení a později jsme psali písemku. To se vzalo kilo ledu a mělo se přeměnit na páru, měli jsme spočítat, kolik je k tomu potřeba kilokalorií. Byl na to takový nepřehledný vzorec, který se mi nechtělo biflovat, a tak jsem to spočítal z hlavy selským rozumem, dostal jsem za jedna, jak jsem říkal, byl jsem duší matfyzák. Ale skoro všichni ti humaniťáci a humaniťačky měli pětku a jak je nadpolovic pětek, musí se prý písemka anulovat a opakovat. V té druhé tedy byly otázky typu ve kterém roce se narodil Albert Einstein, no všichni měli za jedna, já za tři. (1+3)/2 = 2, očekával jsem tedy na vysvědčení dvojku, ale dostal trojku. Ptám se proč a profesor mi vysvětlil, že když jsou nevyrovnané výkony, výsledná známka se o stupeň snižuje. Dodnes to beru jako křivdu, kdo ví, co jsem mu udělal, já směl oplácávat spolužačky, on ne? Nebo za tím bylo něco jiného, oni matfyzáci jsou podivíni.

Ale abych jen nefňukal... Hlavním trhákem v profesorském sboru byl Piži, profesor Růžička. Biolog a chemikář, tehdy už šedesátiletý. Malý, shrbený, krátkozraký, s čelní pleší, v ošoupaném hnědém obleku. V ústech měl jen dva zuby, horní řezáky, jako by dokumentoval onen hlod od Šimka a Grossmanna: Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst. Piži skutečně tahal ze stojanu za svými zády přes rameno zkumavky a v ústech odhadoval, kolikaprocentní ta která kyselina je, byl to šoumen. Miloslav Šimek bydlel hned naproti na Hanspaulce, studoval v padesátých letech zdejší jedenáctiletku a tu slavnou hlášku měl nepochybně od Pižiho.

Na třídních schůzkách některé maminky proti tak podivínskému profesorovi brojily a snažily se ho vyštípat ze školy, ale musím poděkovat své mámě, že jej ohnivě bránila. Piži měl šmrnc a charisma, byl vzdělaný, učil pestře a zajímavě, to vycítila. Vzhled je jen povrchním kritériem metrosexuálů.

Ve svých 19 letech jsem si nedovedl představit, že by se šedesátiletý kmet dokázal zamilovat do mladičké dívky, no dneska už mi to divné nepřipadá...

Tehdy jsem udělal sérii fotek, jak táhneme za úsvitu z maturitního večírku v Revoluční ulici pěšky přes most a Letnou do Dejvic. Piži má celou dobu propletené ruce s Ladou a je šťastný jak blecha. Stejně tak i Lada.

Piži byl jediný, komu jsem Ladu přál... Viděl jsem se v něm, ty ruce byly jistě maximem, čeho se vůči éterické Ladě odvážil. Byl také její protiklad, tentokrát ne v mohutnosti, ale v ladnosti.

Možná ho měla ráda jen jako rozkošného medvídka, co já vím. Stejně jako mne. Anebo já medvídek nebyl? Přece nejsem roztomilý.