Zdeněk Homola: Mimochodem

„Že je prej země kulatá, takovej nesmysl, dyk by musely všechny domy spadnout, na tej druhej straně,” říkal pan Březina blahé paměti. Můj kolega sanitář na I. chirurgické klinice, který tam pracoval už šedesát let, od vojny, kterou odkroutil jako lapiduch v nemocnici v Mukačevu.

Měl čtyřikrát víc zkušeností než tehdy já, a tak jsem mu musel dát za pravdu, jinak by se mnou pohrdal. Každý přece vidí na vlastní oči, že je země sice kulatá, ale jako koláč, ne jako koule. Tyhlety novoty a prasectva, jak říkal, neuznával.

Ten rok v nultém ročníku byl neocenitelnou příležitostí poznat důvěrně lidičky tak odlišné od prostředí gymnázia a přípravky na vysokou školu, které jsem dosud znal. Pražské podsvětí. Ne snad přímo galérka, tedy zločinci, ale postavičky jak vystřižené z obou háček, tedy z Haška a Hrabala. A Poláčka, Gellnera či Čapka.

Napsal jsem tehdy o panu Březinovi a dalších sanitářích a sanitářkách z podzemí klinik na Karláku útlou sbírku povídek, ale nadobro se ztratila, nemůžu ji najít. To mě mrzí, je to už dávno a historky si nepamatuju, snad jen jednu. Byla to moje prvotina a ten pel překvapeného jinocha už nikdy nenapodobím.

Pan Březina si jednou uřízl konec prstu, poslední článek, takovou cirkulárkou na porcování tlustých vrstev mulu. Článek s nehtem i zakrvácený mul hodil do koše, ovázal si prst kapesníkem a řezal dál. Já byl šokovaný, vždyť jsme ještě ke všemu na chirurgii, ale nic jsem nezmohl. Pan Březina chodil s kapesníkem ještě měsíc a prst se časem zahojil tak jako tak.

Když to takhle napíšu, vypadá text jako strohý protokol, ale tehdy z toho byla jemná a nadýchaná povídka. Dokonce i můj starší bratr, který mi vždycky vše zkritizoval, tenkrát prohlásil, že je geniální. Svou formou, ne obsahem.

Já se tady tak holedbám, že patřím k té vzdělanější a chytřejší části společnosti, ale často se stydím a jsem malomyslný. Když vidím velikány, kteří se tyčí někde o tisíc pater výš nade mnou.

Ti by třeba dokázali panu Březinovi vysvětlit, že je země opravdu kulovitá.

Třeba takový Eratosthenés z Kyrény, mladší přítel Archiméda, jeden z největších mozků starověku. Vedl světoznámou Alexandrijskou knihovnu na břehu moře vedle delty Nilu v Egyptě. Ta byla součástí Músaia. A Músaion bylo absolutním centrem tehdejšího světového vědění téměř tisíc let.

Eratosthenés mimo jiné vytvořil obor nazvaný později matematická geografie, zavedl třeba pojmy jako zeměpisná šířka a délka. Pochopitelně tedy, víc jak dvě století před naším letopočtem, věděl, že je Země kulatá. Podle toho, že při zatmění Měsíce Země vrhá na Měsíc kulatý stín. Musel i vědět, že Země někdy leží mezi Sluncem a Měsícem, tedy znát heliocentrickou soustavu, tedy že Země a dalších pět planet obíhají kolem mnohem většího Slunce. Jak by ne, když heliocentrismus již popsal o generaci starší alexandrijský kolega Aristarchos se Samu, "Koperník starověku". Koperník ostatně z Aristarcha vycházel.

Ale, a to mě fascinuje, Eratosthenés geniálním způsobem, přitom velmi jednoduchým, dovedl vypočítat obvod Země. Hned bych vzal pana Březinu do Egypta, kdyby to tehdy šlo. Nic bychom k tomu nepotřebovali krom letadla, jen fištrón. Ten tedy já mám horko těžko nabiflovaný, ale Eratosthenés to vymyslel na zelené louce, z čista jasna nebe. No, v knihovně, která se bohužel nedochovala, měl i přístup k veškerému vědění antického světa, takové tehdejší Wikipedii a internetu.

V hlavní alexandrijské křižovatce stál tehdy velký rozcestník, tetrapylon. Na jeho severní stěnu nikdy nesvítilo v poledne Slunce, tetrapylon vždycky vrhal na zem stín. Čili Slunce na něj dopadá více či méně šikmo, nikdy kolmo.

Zato se Eratosthenés z knih dozvěděl, že na ostrově Elefantina, tedy Sloním ostrově v centru tehdejšího Syene, dnešního Asuánu, leží hluboká studna, jejíž dno je o letním slunovratu ozářeno Sluncem, tedy paprsky tam dopadají přesně kolmo k zemi.

Říká se, že Elefantina je nazvaná podle tvaru sloního klu či podle trhu se slony, já ale kolem plul a tak vám řeknu, že na břehu, vedle nilometru, vystupují z vody skály podobné stádu slonů. Pod nimi se dnes prohánějí říční žebráčci, děti ležící břichem na malých surfech.

Přesně za rok se sem tedy Eratosthenés vydal, aby studnu prozkoumal a vědecky zdokumentoval. Přesvědčil se tam, že Slunce opravdu na dno svítí.

No, Elefantina dnes leží o 72 kilometrů severněji než obratník Raka, tedy nejsevernější místo, kde dopadají o slunovratu paprsky kolmo k zemi, tehdy to bylo, kvůli precesi zemské osy, jen 40 kilometrů – obratník se o 32 kilometrů na zeměkouli posunul. Nicméně vyrovnat se s problémkem, kterého si jistě všiml, tedy že paprsky tam úplně přesně kolmo nejdou, bylo pro Eratosthenův mozek hračka.

Studna byla jen vodítkem, inspirací. Ta, kterou dnes na ostrově ukazují, je ostatně příliš široká a nerovná, než aby byla směrodatná.

Eratosthenés prý použil gnómón, tedy kovovou polokouli opatřenou uvnitř stupnicí, aby bylo možné zaznamenat úhel dopadu slunečních paprsků. Jeden z největších učenců rozvinutého starověku přece nebude běhat po městech s holí a provázkem. Stejně jako na ostrově postupoval i v Alexandrii.

Ještě potřeboval zjistit vzdálenost Asuánu od Alexandrie, ono je to dle dnešních map asi 835 kilometrů vzdušnou čarou. To byla taky hračka, protože každoročně po pravidelných povodních bylo třeba znovu vyměřit pozemky a na to byla vycvičena rota chodců s přesně dlouhým dvojkrokem, myslím 160 centimetrů.

Nicméně Asuán a Alexandrie neleží na stejném poledníku, Alexandrie je od něj posunuta téměř o 300 kilometrů k západu. Stačí ale prostá Pýthagorova rovnice, aby kýžená vzdálenost po poledníku byla jen 800 kilometrů.

Eratosthenés pochopitelně věděl, že kruh má 360°, úhel dopadajících paprsků o letním slunovratu v Alexandrii byl 7,2°. Tedy 360 / 7,2 je padesátina kruhu, a 50 x 800 je 40 000 kilometrů.

On ovšem měřil v řeckých stadiích (stádion, latinsky stadium). To byla vzdálenost, kterou prošel člověk klidným krokem od okamžiku východu prvního paprsku Slunce nad obzor po okamžik, kdy již bylo Slunce nad obzorem celé.

Vyšla mu tedy prý vzdálenost Alexandrie – Asuán na 5 000 stádií.

Délka stádia se dnes dle dochovaných antických závodišť stejného jména určuje jako 160 až 210 metrů.

Když tedy vydělíme 800 tisíc metrů 5 tisíci stádii, vyjde délka alexandrijského stádia na 160 metrů. To je nejspíše i délka sta egyptských dvojkroků. Antických dvojkroků je celá řada, egyptský či alexandrijský mezi nimi nebývá, tak to tvrdím jen já.

Cifry vypadají jako hausnumera, vždyť jsou hrubě zaokrouhlené, ale kupodivu vycházejí s úžasnou přesností. Vždyť za francouzské revoluce nově vytvořená jednotka jeden metr byla určena jakožto desetimiliontina zemského kvadrantu, obvod země byl čtyřikrát delší, to je právě 40 000 kilometrů. K dnešku byla tato vzdálenost přesnějšími měřeními určena na 40 009,153 km, podle nové definice metru.

Lituji, že jsem tyto vědomosti ziskal až mnohem později, panu Březinovi by se jistě rozsvítilo.