Pondělí 8. srpna 2022
Robinsonem uprostřed Evropy
Byl jsem se včera zase koupat s dětičkama v jednom jezeře, jinde než minule, takhle za Kerskem. Je tam už pár let pěkně zplanýrovaná pláž.
Já byl tehdy při tom.
Jel jsem, takhle v listopadu, okolo, celý zpocený z cyklosportu a z přetopeného auta, tak jsem si řek, že se vykoupám, byl ten rok zrovna babí podzim. Plavky jsem neměl, ona je tam i nudistická plážička, ale to bylo celkem jedno, protože v listopadu se koupáči nedají očekávat. Auto jsem nechal na parkovací louce, ale na závoře před pláží visela velká cedule VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN. Tak tam nerozhodně postávám, ale zrovna šli kolem místní lidi a řekli mi, že klidně můžu dovnitř, akorát ať mě nevidí bagrista.
Ano, obří buldozer, jak jsem již naznačil, celý prostor velkoryse zarovnával, hrnul před sebou tuny písku. Je to přece pláž u bývalé pískovny ve slepém meandru Labe, zatopené minerální vodou smíchanou s průsakem z řeky. Koupal jsem se tam už kdysi v minulém tisíciletí, když se jezero teprve začínalo tvořit. Utkvěla mi v mysli krásná dívka v rozpuku mládí, kterému nestačily jarní plavky, tak se z nich rozpustile draly dráždivé tvary. Celý život jsem toužil ji znovu spatřit, tehdy jsem byl ještě nesmělý puberťák.
Počkal jsem, až buldozer pojede směrem ode mě, a přeběhl k jezeru do úkrytu, břeh byl ještě docela vysoký a členitý. Když bagrista odjížděl zády ke mně podruhé, honem jsem se svlékl a vjel do vody. Šaty včetně slipů, doklady, klíčky od auta i mobil, zkrátka ono pověstné omnium mē, všechno své, jsem zahrabal do díry ve břehu. A plaval jsem k svému oblíbenému ostrůvku doprostřed jezera. Tam jsem se otočil. Stejně tak bagrista.
Naše pohledy se střetly. Aspoň to tak na tu dálku vypadalo. Oči jsem popravdě neviděl, zato reflektory buldozeru na mě zlověstně mířily. A jeho radlice konala. Hrnula zrovna ty tuny písku přímo na mé osobní věci. Ony klíčky od auta, prádlo atd. A opravdu je mocně zasypala.
Neodvážil jsem se připlavat a vylézt, připadal jsem si před obřím bagrobuldozerem jako ten nahý muž z vtipu, kde se mu slon posmívá: s tímhle že se dokážeš napít?
Uf, málem jsem na ostrově umrz, každou hodinu byla čím dál větší zima, ani na to už nechci myslet. Bagrista po pláži pojížděl hluboko do noci. Udělal jsem si lože z kopřiv, ty přece jen odspodu trochu hřály, a přikryl se vrstvou osikových větví, nic jiného tam nebylo. Kdepak bych potmě hledal klíčky... Vzpomněl jsem si na svého otce, který musel stát jako student-vězeň v koncentračním táboře Sachsenhausen na apelplacu v chatrném pyžamu řadu hodin v minus třiceti stupních Celsia, vězni padali mrtví na zem jak chrastící kuželky. Jediný, kdo tehdy vyvázl bez omrzlin, si celou dobu mumlal stále dokola: není mi zima, není mi zima, není mi zima... Proti tomu je můj bivak procházkou růžovým sadem, vždyť snad doopravdy ani nemrzlo. Ale metoda pomáhala.
Robinson v geodetickém středu Evropy... Středů Evropy je asi stovka, od bodů v Burgundsku přes Belgii, Bavorsko, Staromák, až po Ukrajinu a Finsko. Podle toho, jak je Evropa definována a jak jsou aktivní lokálpatrioti. Pochopitelně, pro každého je pupkem světa zrovna jeho dvorek, je právě uprostřed jeho obzoru. Ovšem průsečík 50. rovnoběžky a 15. poledníku, který je centrem středoevropského časového pásma, je jen dvacet kilometrů jižně od našeho ostrůvku. To je jediný exaktní střed našeho amorfního kontinentu.
Při rozbřesku jsem přeplaval k opačnému břehu, voda byla oproti vzduchu milosrdně teplá, ona má setrvačnost od minulého dne. Zoufale a marně jsem hrabal v mohutných vrstvách písku, kde jen ta díra byla... Strktura břehu zmizela, všude jen bezchybně hladká béžová pláž, manšestr jak ráno na sjezdovce.
Koukám, že od města přijíždí kdosi na kole. Skryl jsem se ve vodě, abych ho nevyplašil.
Ne nebyl to Pátek, ostatně bylo pondělí. Z bicyklu seskočila žena, svlékla se do plavek, a představte si, že to byla tatáž jako před těmi padesáti lety, poznal jsem ji podle příliš malé podprsenky. I když plavky byly mnohem rozměrnější než tehdy. Lekla se, pochopitelně, když jsem vylez z vody, ale i ona mě poznala.
Nadiktoval jsem jí číslo mobilu, zavolala mi, jak jsem si to desítky let představoval, a už to bylo. Hrabala mnohem rychleji než já, zkřehlý jako rampouch. A šla najisto podle zvuku. Naštěstí zrovna mobil byl nejmíň hluboko ze všech těch věcí.
Však jste věděli, že to dobře dopadne, když píšu v ich-formě.