Zdeněk Homola: Mimochodem

Několik dní už si to nikdo v Česku nemyslí, ale umím držet emoce na uzdě.

Mám blízkého, byť nepokrevního, příbuzného, přednáší na vysoké škole. Ten když se při výkladu dostane k zvlášť pohnutým okamžikům třeba punských válek, začne vzlykat, studenti i on to už vědí dopředu, tak se zároveň všichni i s ním pěkně zasmějou, emoce tečou proudem.

Proč to říkám… Já to mám taky, ale v menší míře, je to vázané pouze na okamžik, kdy mému dědečkovi usekli hlavu gilotinou. Vím dopředu, že fňuknu, budu-li o tom hovořit, ale nedovedu s tím nic dělat. Stejně jako onen příbuzný jsem si myslel, že časem otrnu, ale ne, tohle nefunguje. Jinak tedy ty emoce na uzdě opravdu držet umím, říká se, že jsem takový studený čumák. Můj brácha taky od malička trpí onou představou, jak dědovi sekají hlavu a ta padá do kýblu. Říkal mi to, pronásleduje ho to ve snech.
 
Nazval jsem tedy tuhle emoční labilitu syndromem generálských vnoučat, abych se trochu lépe etabloval i ve svém oboru, psychiatrii. Onen příbuzný měl totiž stejně jako my s bráchou dědečka generálem.

Ptáte se asi, proč o takových věcech na veřejnosti mluvím. Loni jsem napsal o dědečkovi knihu a zvlášť velkou porci energie jsem věnoval bádání o jeho popravě v Berlíně a osudu jeho těla, to jsou věci, které se těžko dohledávají. Dědovi po obědě 5. ledna 1943 v německé ústřední věznici Plötzensee sdělili, že bude večer popraven, byl převeden do zvláštní cely, kde mohl napsat česky dopis rodině na rozloučenou. Pak mu tedy kat Röttger sťal v popravčí komoře hlavu gilotinou, o čemž se zachoval úřední protokol, včetně způsobu manipulace s odsouzeným a počtu vteřin trvání celého aktu. Těla českých hrdinů, tzv. NN, tedy Nacht und Nebel, noc a mlha, pak byla anonymně spálena v nedalekém civilním krematoriu. Víc se s jistotou neví, některá těla z věznice byla použita pro výuku mediků, ale tato zřejmě ne, musela zmizet, aby se místo jejich uložení nestalo poutním místem jejich mučednické smrti. Podle všeho byl popel z krematorních plechovek vysypán do vod řeky Sprévy.

Můj dědeček generál Bedřich Homola byl vrchním velitelem podzemní protihitlerovské armády. A protože v legiích bojoval proti bolševikům a za protektorátu plánoval boj proti komunistům, kteří hrozili převzetím veškeré moci po osvobození, nesměla o něm být v letech 1948 až 1989 nikde ani zmínka. Kdysi slavný hrdina byl zcela zapomenut a já se snažím jeho odkaz i odkaz jeho druhů obnovit. Protože – co je národ bez hrdinů…

Děda byl zatčen na pražském náměstí Krále Jiřího večer za tmy, kde měl konspirační schůzku. Ta však byla vyzrazena gestapu, a tak šel dědovi v ústrety gestapák přestrojený za druha z odboje. Děda byl také v převleku, a tak se objali na Silvestra 1941 za tmy dva muži v maskách. V tu chvíli děda ucítil na spáncích hlavně dvou revolverů a nestihl už vytasit ten svůj.

Osmdesátileté výročí zatčení vrchního velitele Obrany národa si vybrala televize pro předsilvestrovské Události a natáčela se mnou dvouhodinový rozhovor, jako takový kontrapukt k silvestrovskému veselí. Jsem za to velmi vděčný, dělám vše pro to, abych zapomenuté české hrdiny propagoval.

Dopředu jsem prosil redaktorku, aby vystřihla mé fňuky, které zákonitě přijdou, když budu mluvit o dědečkově popravě. Slíbila a dodržela. V minutu a půl trvající reportáži byly právě jen mé dva vystřižené vzlyky,  jak jsme se domluvili. Základní instinkt reportéra je pídit se po emocích. Rád jsem diváky dojal a hlavní účel reportáže tím byl podtržen.