Zdeněk Homola: Mimochodem

Pátek 26. února 2021

Zipolite

Abych taky něco napsal o životě s covidem...

Byl jsem se se ženou projít po jednom z nejkrásnějších pražských zákoutí, a v tom nejkrásnějším tamním domku jsme zahlédli okénko s horkými nápoji. Takové záležitosti vyřizuje manželka, a tak jsem si za rohem sedl na sluníčku na schody a žena mi po chvíli přinesla horkou hrušku se skořicí a hřebíčkem a sobě kafe. Nebyla to hruškovice, jak byste si mohli myslet, ale horký džus, já zas vyřizuji řízení auta.

Žena na mě spiklenecky mrkla a šeptla, že v okýnku prodává moc hezká holka a že se na ni musím podívat, až budeme odcházet. Možná se divíte, ale já se celé měsíce tvářím nevlídně a depresivně, a žena už ví, že tohle je jediná možnost, jak v mých očích zahlédnout šťastné záblesky. Nemyslete, já na dívky nekoukám vilně, ale estétsky.

No a opravdu, když jsme odcházeli, zírám do toho tmavého okénka, abych dívku zahlédl, a ona se objevila, rozzářila a strhla bleskem z tváře roušku, abych ji viděl ve vší kráse, a ta byla opravdu úžasná. Krásný covidový zážitek, není-liž pravda. Kde je to okénko, vám zamlčím, ať se na naši krásku nevrhne celá vaše smečka, a abych nenaprášil její přestupek proti antikovidovým nařízením.


Podobný zážitek jsem měl i před pár lety na cestách. To jsme se ženou, co myslíte, seděli v kavárničce u stolku na pláži Zipolite, ano, to je ona nejkrásnější mexická pláž, lemovaná romantickými skalisky, dokonce jediná nudistická. Ale nudisty jsme neviděli, až na jistou výjimku, jak uvidíte, místní na ně prý chodí plivat, tak se nikdo neodváží.

Zažil jsem tam prý jeden z nejnebezpečnějších okamžiků svého života, půjčil jsem si takový malý serfík, co se na něm jezdí po vlnách ke břehu na břiše, byl jsem pak pravda trochu víc od břehu, ale přes nastávající odliv bych klidně na mělčinu doplaval. Najednou se vedle mě vynořili dva vlasatí indiáni s noži v zubech a táhli mě ke břehu. No, ono v Mexiku žije 70 procent indiánů a dalších 25 procent míšenců, ale tihle vyhlíželi fakt divoce. Ukázalo se nicméně, že jsou to plavčíci, a že jsem zřejmě při mávání na přátele provedl jakýsi pohyb, který znamená SOS. Je pravda, že odliv zesílil a táhl nás někam do centra Tichého oceánu, ale společnými silami jsme doplavali až do míst, kde jsem stačil. Pořád jsem banditům, ehm, plavčíkům, vysvětloval, že nemám infarkt a že jsem v pohodě, a že bych připlaval i sám. Přestože byl odliv, byl i silný příboj, na to jsem byl už zvyklý, ba i na obří vlny samotáře, které si člověk musel hlídat a nějak se s nimi vyrovnat. Mladíci mě ale tak vystresovali, že jsem při konverzaci s nimi přestal dávat pozor a supervlna mě úplně rozemlela napadrť. To už bylo na zachránce moc a táhli mě ke břehu jak mrtvolu, přestože jsem jásal štěstím, neboť mi ten manévr zázračně napravil zablokovaná záda, která mě trápila celou cestu Mexikem. V Chiapasu nahoře v Sierra Madre leží totiž na silnici jeden mrtvý policajt za druhým, třeba ve sto nebo dvousetmetrových intervalech, ale domorodý řidič retardéry ignoroval, a tak jsme v devadesátikilometrové rychlosti skákali na silnici jak klokani v Austrálii, jen jsme se museli odrážet nahoře rukama od stropu, abychom si nerozbili hlavu, ale jen hmoždili páteř.

Když jsem se trochu z toho surfování vzpamatoval, sedli jsme si tedy se ženou ke stolku na pláži, a náhle kolem kráčejí dvě dívky, jak jinak, že krásné, a tak upoutaly můj estétský zrak. A podobně jako v té pražské kavárničce ze sebe jedna z nich strhla … tentokrát podprsenku, taky abych ji viděl v plné kráse, a že ta byla! Ani nevíte, jak to stárnoucímu muži zvedne sebevědomí. V Mexiku se takové věci jen tak nevídají, a je to opravdu podobné jako u té dnešní dívky se strhnutou rouškou. Už jsem zapomněl, jak vypadá dívčí nos, ústa, brada, holky dnes vypadají jak v arabském nikábu.

Pointa, aspoň v Zipolite, však byla jiná. Naše tlumočnice mi vysvětlila, že se ustavičně tvářím nevlídně a výhružně, a že jsme seděli přímo u cedule „Vstup s plavkami zakázán“, pochopitelně ve španělštině. A že šibalský výraz té krásné dívky jsem si mylně vyložil, byl to ve skutečnosti strach z přísného strážce nudistických mravů.


Tak se teď bojím, jak to myslela ta dívka v okýnku, vlastně, když jsem na ni tak dlouho zíral, nejspíš na mě vycenila zuby!