Zdeněk Homola: Mimochodem

Když jsem byl mladý, učila mě babička skládat papíry do obálky. Babička byla za svobodna oficiantka na Ministerstvu národní obrany, tedy úřednice. Seznámila se tam s manželem, vrchním oficiálem. Po sňatku musela úřad opustit, oba manželé nemohli být státními zaměstnanci zároveň. Ale nabyté dovednosti jí zůstaly.

Kancelářský papír se tedy skládá přeložením po délce, lícovou stranou dokumentu dovnitř. A pak napříč. A do obálky se vkládá tak, aby hřbety, tedy ohyby, byly vlevo a dole. Je to ohleduplné vůči adresátovi, aby spolu s obálkou při otevírání nenařízl i dokument. Na Ministerstvu obrany musí vše klapat.

Tohle ví dnes málokdo, a tak se v duchu prsím, jaký jsem číman. A pohrdám nedouky, kteří to dělají jinak.

A takhle to mám se vším, jsem velký pedant.

Třeba ve sportu. Ve volejbale je to jasné, prodělal jsem v mládí profesionální výcvik. Pak jsem ale amatérsky dělal spoustu jiných sportů – tenis, kanoistiku, plavání, lyžování, golf a mnoho dalších. Napřed jsem si vše nastudoval podle učebnic, techniku, pravidla, nepsaná pravidla, pozoroval jsem vynikající sportovní osobnosti v televizi, trénoval, a pak jsem teprve vyrazil do akce. Se skvělým stylem, pochopitelně, aspoň jsem si to myslel.

Ony jsou ale dvě kategorie sportovců, respektive hráčů. Ti jako já, kterým jde o krásu, o kulturu pohybu. My amatéři pochopitelně nemůžeme konkurovat profíkům výkonností, tak aspoň, aby to vypadalo…

Ti druzí nic nestudují, přijdou na hřiště, chytnou, no například raketu, jak je napadne, jako prase kost, většinou. A jdou rovnou na to. Těm samozřejmě kultura pohybu nic neříká, ale chtějí vyhrávat. Za každou cenu, přes mrtvoly. Pravidla neznají, natož ta nepsaná.

Na jedněch kurtech s námi hrál jistý inženýr, člověk by řekl, že vzdělaný člověk má aspoň krapet vkusu. Ne, on držel tenisovou raketu, jak to říct, jako láhev rumu, přesně opačně, než je normální úchop. Konec rukojeti měl nahoře u palce, hlava rakety visela dolů. Dával tímto stylem šílené kopce, desetimetrové loby, jiné rány ani neuměl. Ale běhal jako fretka, všechno vybíral a vítězil nad námi. Hlavně ale proto, že nám hru znechutil.

***

Na volejbal s námi chodil podobný týpek, tentokrát lékař. Měl ohromný postřeh a sžíravou touhu vyhrávat. Nikdy nehrál jinde, než u nás na škvárovém hřišti před domem, pravidla znal jen matně, ta nepsaná vůbec. Málokdy se nás sešlo šest na šest, většinou tak tři, čtyři na každé straně, a tak na standardním hřišti pro šest bylo snadné zalejvat.

Nikdo to ale nedělal, protože každý cítil, jak je to unfair. Ale ten hráč neustále pošilhával, kde je u protivníka díra mezi hráči, a už to tam prsty rval. I když hrál třeba ve třech proti dvěma.

Do klubu přicházely postupně desítky hráčů, ale příště už nedorazily, tyto manýry je znechutily. On zalejval i z první či druhé, jak se říká, ale každý si přece chce zahrát a tak očekává běžný vzorec: přihrávka, nahrávka a smeč. On tímto způsobem své spoluhráče eliminoval.

A tak se tam vyselektovali hráči, tedy většinou hráčky, kteří si to nechali líbit, a začali hrát jako on. Ostatní zmizeli. 

Ten kamarád byl jinak k sežrání, aby nebyla mýlka, charismatický a sympatický. Jen potřeboval vítězit a dominovat.

A tak si úspěšně budoval vůdčí postavení v partě a pro ty dívky bylo skvělé být pod jeho ochranou.

Ti odpadlíci vytvořili vlastní tým, říkali si CFP, Club Fair Play. Místo ve čtvrtek hráli v úterý.

A tak se každý mohl rozhodnout: hrát v úterý, nebo ve čtvrtek. Před tělocvičnou byl týdenní rozvrh hodin a  takhle to tam opravdu stálo: úterý CFP, čtvrtek: VCHC, tedy vochcávky.

Nakonec to dopadlo dobře, v úterý mám taky čas. 

Ve čtvrtek občas zajdu za tím kamarádem do hospody na jejich dochcávky.