Horní Vltavice, Lenora, říčka Řasnice, Soumarský Most, Nová Pec. Do té nádherné horské krajiny jsem jezdil na vodu od útlého mládí. Náhorní niva, mezi Černým potokem a Čertovými proudy.
Přes Černý potok, tedy nejhořejší Vltavu, vedla kdysi krásná dívka Katy, s ňadry jen ledabyle zakrytými režnou košilkou, z hájenky Pürstlink nového adjunkta do Kvildy pro boty hrubé a páchnoucí jako sloní nohy, jiné by se v pralese a bažinách brzy rozpadly. Jen místní znali tu klikatou stezku neproniknutelným hvozdem. V úžasné novele Karla Klostermanna Ze světa lesních samot.
Spodní část nivy nad Čertovými proudy zaplavila Lipenská přehradní nádrž, když mi byly právě dva roky. Dávno ji plánovali kvůli povodním, ale podařilo se, až když komunisté nedbali na vlastnická práva majitelů pozemků v obcích, které měly být zatopeny, a tak konečně udělali z nivy ono velké šumavské moře, které má taky svůj půvab. Je hebké jako nízká mlha za soumraku, ale občas po něm žene vichr zlověstné obří vlny.
Jako malý člobrda jsem jen mával rodičům, kteří vyjížděli ze Soumarského Mostu ku Praze na skládacím dvojkajaku s ploutvičkou, tedy hliníkovým kormidlem ovládaným z lodě šlapkami. Mám to natočeno na barevném filmu, který jsem nechal zdigitalizovat.
To už byl táta tak mohutný, že voda zaplavovala plátěný bort kajaku a prosakovala dovnitř. V pozdějších letech už by se rovnou přelila do lodi, nejen v peřejích, a tak musel táta koupit tehdejší novinku, laminátovou kanoi, která měla větší výtlak. Tu nám však brzy ukradli, tehdy byly ještě rozšířeny staré kanoe s dřevěnými žebry, tedy mnoha úzkými žebírky, lodě to byly těžké a křehké.
A tak táta koupil z vyplacené pojistky dva nafukovací kajaky Kajman, které mohl převážet autem a nebyly nenechavcům na očích. Naši první pouť mám taky natočenou. Vypadáme komicky, jak Laurel a Hardy. Já jsem ve velkém otvoru monokajaku sotva vidět jako taková sirka s velkou hlavou, zatímco táta se do té díry uprostřed bortu sotva vešel a jeho hmotnost způsobila, že špička i záď se vzepjaly do velkého V, takže prostředek se zanořil a táta znovu bojoval se zatopením lodi. Tentokrát to ale bylo v pohodě, i když byl vnitřek plný vody, ty boční vzdušnice zaručovaly, že loď nepůjde ke dnu, jen se táta víc nadřel. Nejen vyléváním vody. Aerodynamické, vlastně hydrodynamické vlastnosti toho véčka nebyly nic moc.
Koupelnová mechanická váha do 150 kg otci nestačila, vypočítali jsme, že měl tehdy 180 kg, možná jen 176, tolik i měřil, v centimetrech. My jsme byli z jeho nadváhy zděšeni, styděli jsme se, hlavně máma, která si jej brala dvacet let před tím jakožto štíhlého atleta, potrpěla si totiž na urostlé jinochy. Až dávno po tátově smrti jsem si přečetl zprávu od dr. Honzáka, který jej měl v péči během odtučňovací kúry na krčské metabolické jednotce. Nevěděl jsem, že táta třicet let trpěl krutými reminiscencemi na koncentrační tábor a ten stálý stres vyplavuje kortizol, který přispívá k obezitě. A že tehdejší antidepresiva, která bral, nadváhu ještě potencují.
To vodáctví je jedna z chvályhodných aktivit, které nám táta dal do vínku. Tehdy ještě bylo vodáků málo, dalo se tábořit kdekoli, nechodilo se do hospod, ale večer se opékaly buřty na ohni. Nebyly fronty na jezy, nekolovaly flašky destilátů na lodích mezi řvoucími burany. Teď si může každý jouda zavolat do půjčovny u řeky a vyrazit na lodičky, které ta služba přiveze k řece a po splutí si pro ně zase přijede. Jako na Matějské pouti. My jsme kdysi kánoe dopravovali vlakem a nosili pak z nádraží k řece. Ano, jsem staromilec. Když už se to nedalo vydržet, jezdili jsme na slovenské řeky, které byly ještě panenské a bez jezů.
Před dvaceti pěti lety jsme tedy vyrazili na Vltavu do Soumarského Mostu, tu podvečerní příhodu s extravertem jsem před nedávnem vyprávěl. Autem, se dvěma kánoemi na střeše, já s manželkou a třemi dcerkami.
Kroutili jsme se meandry Teplé Vltavy k soutoku se Studenou, ve své kánoi jsem měl i juniorský bicykl Eska s odmontovaným předním kolem, do lodě se právě tak vešel. Abych se měl čím vrátit pro auto. Přecejen jsem dopravu kvůli dětem zmodernizoval.
Soutok Teplé a Studené Vltavy je magické místo, každý si na břehu odpočine a kouká do průzračných vod, které se kolem valí a mísí, víří zrnka písku a zlata. Ano, kus výš proti proudu se kdysi opravdu rýžovalo. Kolem leží slatě se vzácnými bylinami a živočichy.
Když jsem tam byl prvně, někdy před skoro šedesáti lety, čněl na soutoku v lužním lese, který tam tehdy rostl, romantický hrad, kašírované dílo filmařů. Natáčela se zde Markéta Lazarová a byl to hrad Kozlíkův. Nějakou dobu tam už tehdy stál, z plátěných kulis leckde vlály cáry. Tábořili jsme právě před branou, tehdy se smělo stanovat všude, jak jsem říkal, řeku splouvali jen dobře vychovaní vodáci.
Ráno jsem si šel hrádek prohlédnout a zastihl jsem uvnitř krásnou plavovlásku při ranní očistě. Prvně jsem spatřil dívčí hrudník i s jeho ozdobami, pro dvanáctiletého kluka zážitek k nezaplacení. Tehdy byla jiná doba, nic takového nikde k vidění nebylo, myslel jsem že se zboří hrad a celý svět, jak jsem se styděl za svou opovážlivost. Ale dívka se jen usmála a neuhnula. Snad vstala z mrtvých Katy z Pürstlinku, snad to byla sama Markéta Lazarová.
Na další plavbě k Lipenskému jezeru začalo nebe nebezpečně černat a když jsme vyjeli doprostřed vodní plochy, běsnila už bouře, metrové vlny a průtrž mračen se chystaly zaplavit naše lodě. Perun řádil jako pominutý. A to je přitom můj oblíbenec, protože jsem se narodil na jeho svátek, na Hromnice, a myslel jsem, že je mým dobrým patronem a ochráncem.
Horko těžko jsme křižovali proti vichřici k bližšímu břehu jezera a nakonec jsme tam v pořádku dorazili, jen pochopitelně mokří naprosto skrz naskrz. To už jsme se mohli rovnou potopit, tedy udělat, jak říkají vodáci...
Vyndal jsem z lodi bicykl, že zajedu zpátky těch pětadvacet kilometrů k Soumaráku pro auto, nahodil v rychlosti přední kolo a šel hledat plachtu, kterou bych dětičky přikryl. Perun dcerky pořád ještě mlátil miliony ledových důtek hlava nehlava.
A vyrazil jsem přes most do Nové Pece k úzké silničce, která vede proti proudu řeky směrem k Soumarskému Mostu. Jak jsem byl zmrzlý a bylo mi líto ještě zmrzlejší rodinky, tak jsem to metelil jako ještě nikdy v životě. Sjíždím tryskem skrz les dolů s kopce, kolik to mohlo být, snad šedesát, sedmdesát, osmdesát kilometrů za hodinu, a najednou cestu kříží železniční trať, jednokolejka, která obloukem obkružuje úbočí kopce. Takže skokanský můstek, trať je v zatáčce klopená. No nic, řekl jsem si, celý život jsem jezdil v terénu, bravurně ten hrbatý přejezd přeskočím, jako už mnohokrát jinde a jindy. Zvedl jsem kolo, hlavně přední, a v tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem ve stresu zapomněl utáhnout šestihranné matky. Hřídele ložiska byly jen tak volně nasunuté do vidlice. Klíč zůstal někde hluboko v lodi a já už měl jiné starosti.
A skok přes koleje je to poslední, co si pamatuju, přední kolo se pochopitelně oddělilo.
Probudil jsem se na policejní stanici v Peci, pak přijela sanitka, záchranář se omluvil, že nemohli vrtulníkem, protože prý šla proti nim šílená bouře s kroupami, jaká tu už léta nebyla. Odvezli mě do Budějovic.
Měl jsem rozlámané všechny možné obličejové kosti, odlomenou horní čelist, spodní byla na tři kusy. To mi utkvělo: šikovná doktorka vzala do pinzety tu prostřední část se dvěma zuby, koukla na ni nerozhodně a hodila ji přes rameno do koše, sekvestr prý. Operatérka to však byla opravdu skvělá, sama měla rozštěp a tak si v dětství jistě užila své a čelistní chirurgie byla jejím životním posláním.
Další měsíc byl krušný, měl jsem zuby, respektive čelisti, sdrátované k sobě, mohl jsem jen pít rozmixované jídlo brčkem skrze díru po zubu, děr tam ale bylo naštěstí dost – přišel jsem o šest řezáků. Nemohl jsem spát vleže, ale jen v křesle, a to byl problém, protože mi přidrátovaná spodní čelist tahala dolů tu horní a tak se lom nemohl nikdy zacelit. Přes den jsem si permanentně nadzvedával čelisti rukou a žvýkacími svaly, aby mezi kostmi nebyla mezera. No, vymyslel jsem pak takový svěrák kolem hlavy, který mi čelisti držel automaticky i ve spánku.
Ale nebudu fňukat, na druhé straně to byl nejlepší měsíc v mém životě, protože jsem se netrápil v práci, nikdo mě neotravoval a žena na mě byla mimořádně laskavá. A ty rozšlehané dobroty..., dodnes to blaho v puse cítím. Jen jsem debužíroval, kousat pochopitelně nešlo.
Po roce jsem vyjel na místo činu předat jako vyjádření vděku flašku whisky policistovi, kterého jsem si pamatoval. Ptal jsem se ho, kdo mě vlastně zachránil. Prý takový pán v bílé dodávce, který bydlí u mostu v Pěkné.
A v tu chvíli jsem si vzpomněl na všechno, co se dělo, když jsem se probudil z prvního komatu. Myslel jsem že to na věky z mé mysli zmizelo, říká se tomu anterográdní amnesie. Nebo retrográdní? V komatu jsem byl dvakrát, před tím i potom. Tu historii vlastně vyprávím kvůli tomu, že jsem si kupodivu dodatečně všechno z doby ztracené paměti vybavil, je to taková lékařská kasuistika.
On mi to pak ten pán i sám vyprávěl. Jel z Pěkné do Pece a před přejezdem viděl vylézat ze škarpy nějakého ožralu, tak jel dál. Ale pak si koutkem oka všiml zkřiveného kola bez kola, bylo teprve odpoledne, moc brzo na opilce, a tak se vrátil a pomáhal mi nastoupit do dodávky.
To si už pamatuju i já. Že mi pomáhal. A když už jsem v té dodávce seděl a začaly na mě jít další mdloby, tentokrát z krevní ztráty – krvácel jsem pod kůži, ještě po tom půlroce jsem měl celý trup modrý, povídám: dejte mi nohy nahoru a hlavu dolů, aby mi šla krev do mozku. Za chvíli zase ztratím vědomí.
Nicméně zachránce mi říkal: „Vy jste borec, ještě jste mě tehdy, polomrtvej, učil, co mám udělat, hlavu nahoru, nohy dolů. Klobouk dolů! Ale co musím říct, a to vám neodpustím, rozsedl jste mi při tom košík s houbami. Místo bedlových řízků jsem musel udělat míchanici.“
Nevím, jestli jste si všimli, s hlavou a nohama to udělal přesně opačně, než jsem kázal, a tak jsem tenkrát znovu omdlel. Ale kdo ví, možná bych se zas byl udusil krví, kdyby to udělal po mém.
Pán byl nicméně fantastický, předal mi do dlaně hrst zubů, které tehdy na zpáteční cestě na asfaltu sesbíral, uvědomil si ale vzápětí, že ty už zpátky do dásní dát nepůjde. A tak mi je daroval, vlastně vrátil, po půl roce jen na památku.
Každopádně jsem nehodu přežil. Takže, žádná tragédie. Bál jsem se, že vás vystresuju, ale vše nakonec dopadlo dobře. Tedy víceméně komedie.
A to je dnes vše. Z toho úchvatného ráje meandrujících řek, rašelinišť, divokých hvozdů, běsnících živlů a vůně dívčích ňader v režné košilce.