Čtvrtek 21. března 2024
Máme se prímárně
Tohle jazykové okénko zase nebude nikoho zajímat, ale jsem grafoman, tak si vystačím, jde mi o proces, ne efekt…
Jak známo, moje maminka, slovanská filoložka, se s mým zetěm, klasickým to filologem, bavila tu latinsky, tu starořecky, a tak musím koukat, abych se neztrapňoval chybnou výslovností latinských citátů, maminka se neobracela v hrobě a zeť ke mně zády.
Včera jsem koukal na AZ kvíz, jedno z mála dnešních okének do světa gymnasiálních znalostí.
Pan Jakub dostal otázku, jak zní „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“ v originále. Jakub si viditelně oddech a řekl: No tak to je veny, vidy, viči. Hodná paní Macourková opáčila: Ano, to je správná odpověď, jen opravím výslovnost, je to veny, vidy, vici.
No, já to znám jako vēnī, vīdī, vīcī, tedy všechno dlouze a s tím c, tedy véný výdý výcí. Ty vodorovné čárky se nazývají makrony a slouží studentům latiny, znamenají délku samohlásky.
To je ale středoevropská výslovnost.
Klasická restituovaná výslovnost je uéný uýdý uýký. Myslím, že se to restituovalo, tedy rekonstruovalo, podle rýmů v básních a tak podobně.
Církevní
výslovnost je pak véný výdý výčí, nejspíš proto, že před polským
papežem byli téměř 500 let všichni papeži Italové uprostřed Itálie.
Tak babo raď. Ale veny vidy vicy, ani viči, to není.
Na Vánoce před pár lety jsme s holkami a zeťákem doma nacvičovali krásnou píseň Adeste fideles, ve čtyřhlasu. To se nepovedlo, protože bas vyšel na mne a já svůj part nezvládl, nejen proto, že nemám bas, ale ani hudební sluch a neudržím basovou linku. Teď ale dorostl a zmutoval vnuk mého jména, a ten v patnácti impozantní bas má, tak příští Vánoce budou dokonalé.
Koukal, jsem, jak to zpívají slavní tenorové, je tam verš se slovy „rege angelorum“. To se pochopitelně u nás zpívá jako rége angelórum, ale ti tenoři pějí réže anželóum či rédže andželórum.
On byl autor John Francis Wade Angličan, který žil ve Francii, jednak je to tedy ta církevní výslovnost, jednak v anglické latině se g čte dž, ve francouzské ž. No, na rozdíl od nás tam všude Římany před dvěma tisíci lety měli, u nás ne.
Tak nepochybuju, že v originální verzi písně znělo to dž nebo ž, tak jako to zpívají ti věhlasní tenorové, Réžem anželórum.
Snažil jsem se to tedy doma prosadit, ale na zeťáka šel infarkt: To je prý, jako bys řek dženitiv plurálu.
Příliš o tom přemýšlím. A tak na rozdíl od všech latinské citáty radši vůbec nepoužívám. Ani cizí slova.
Včera jsem slyšel taky rozhovor Barbory Tachecí s profesorem psychiatrie Jiřím Horáčkem, vzdělaným vědcem, měl být přirozeným nástupcem profesora Cyrila Höschla v Klecanském Národním ústavu duševního zdraví, ale nedopadlo to.
Já tu vědeckou hatmatilku ještě ovládám, i když sedím v detašované ordinaci s pacienty a do onoho prostředí se dostanu jen občas na konferenci nebo seminář.
Když jsem před 30 lety měl psychiatrickou rubriku v jednom dámském časopise, kladli mi na srdce, že tam nesmí být ani jedno cizí slovo, „aby tomu naše čtenářky rozuměly“, tak mi to bylo paní redaktorkou řečeno. Od té doby to i v běžném životě dodržuju.
Nicméně v tom rozhovoru pan profesor nepoužil snad ani jedno české slovo krom spojovacích výrazů. Barbora lapala po dechu a často, ne zcela věrohodně, říkala: Ano, rozumím...
A profesor mluvil tak rychle, že jsem měl co dělat, abych to vnímal i já sám, přestože ty termíny, až na dva, které jsem si musel najít ve slovníku, pochopitelně znám, když pracuju ve stejném oboru...
Ach, jak jsou šťastni lidé, kteří si myslí, že primární znamená, že je to príma, jak jsem už jednou psal…
Ti žádné stresy nemají, mají se se zkrátka prímárně.