Přišlo mi líto Jaroslava Hutky, když se na něj vrhla lůza po zveřejnění jeho posměšné písničky, a nakonec mi přišlo trochu líto i Nohavici, že jsem se na něj vrhnul, byť nenápadně, i já, ač ho vlastně neznám.
Hutkovi jsem napsal soukromý mail, který on zveřejnil na svých stránkách i s odpovědí, pak už jsem psal s vědomím, že to není jen pro něj. Jestli mé dva texty někdo najde na jeho stránkách, byl bych rád, kdyby znal i jejich rub, který už Hutka nechal bez povšimnutí. Tak korespondenci uvádím tady. Taky jsem dávno chtěl svým některým vnímavým přátelům, v jejichž osobní tradici však není vnímat umění, naznačit, jak ho vnímám sám; jen jsem nevděl jak na to; takhle se to myslím hodí.
----------
Vlastně to celé začalo tím, že Vladimír Veit napsal mně a jiným lidem ze svého adresáře svědectví z Vídně (srpen 89) o tom, jak si s nimi Nohavica připíjel tvrdým na upřímnost. A že Veit je opravdu ryzí duše.
Pro připomenutí:
Jaroslav Hutka je svérázný český písničkář, který za okupační "normalizace" společnosti v 70. letech 20. století proslul oživením starých moravských písní a kramářských balad podaných úmyslně neumělou prostou formou navazující na prapůvodní intepretaci lidovými umělci. Do té doby byla obecně známá jen intepretace zpěvných lidovek dechovkou, cimálovými muzikami či pěveckými sbory. Zároveň Hutka glosoval neradostný společenský vývoj a burcoval apatickou veřejnost písněmi v podobném duchu, které navazovaly na tvorbu Karla Havlíčka Borovského. Co se formy týče, dal by se jeho projev zařadit mezi naivní umění. Kramáři prodávali písně na poutích, byla to taková dobová žurnalistika poplatná tehdejším technickým možnostem, v Hutkově době zase poplatná nesvobodě tisku v diktatuře.
Hutka byl pro kritiku komunistické moci ostrakizován a donucen k emigraci, podobně jako někteří jeho současníci i osobnosti naší historie.
O šest let mladší Jaromír Nohavica formálně navázal na generaci více či méně zakázaných písničkářů (Kryl, Hutka, Třešňák, Merta, Voňková aj.) a v povědomí lidí bažících v prostředí evidentního útlaku a lživé propagandy po pravdivém a odvážném slově převzal jejich žezlo a stal se obdivovaným bardem své generace. Jeho způsob tvorby byl patetický, s důrazem na slovesnou dokonalost, po hudební stránce jednoduchý, ale líbivý.
Po sametové revoluci v r. 1991 byly zveřejněny seznamy agentů Státní bezpečnosti, mezi kterými figuroval i Nohavica. STB navazovala v prostředí komunistické vlády na nechvalně známé praktiky diktátorských režimů v naší zemi za Rakouska-Uherska a za německé okupace. Tajní agenti byli obávanější a mezi lidem pohrdanější než sami příslušníci komunistické strany, u kterých aspoň každý věděl, že si musí dávat pozor.
Nohavicův estébácký spis však zmizel a jen výjimečně se v tisku někdo v rozhovoru s Nohavicou na problém zeptal, on se však jasněji nevyjádřil. Většina píšících redaktorů té doby byla tuším předrevolučními členy KSČ a nikdo asi necítil morální právo na Nohavicu udeřit, navíc si tím znepřátelit část veřejnosti. Dlužno dodat, že Nohavica patrně cosi po svém naznačoval ve své tvorbě ("Velice moc se bojím, držte mi prosím palce, poteče hodně krve v té mojí malé válce..."). V r. 2006 byl objeven jeden svazek Nohavicova spisu s protokolem, kde jeho řídící důstojník popisuje Nohavicovu cestu do Vídně a informace o významných českých exulantech v čele s Krylem a Kohoutem. V předrevoluční době byla komunisty hranice uzavřena "železnou oponou" a za normálních okolností bylo nemyslitelné, aby nekonformně vystupujícímu člověku byla cesta na západ umožněna (výjimkou bylo jen ono trvalé vyhoštění).
V r. 2007 pak napsal Hutka spolu s pětatřiceti jinými písničkami posměšnou glosu - pamflet Udavač z Těšína, napsanou ledabylým způsobem, jakoby mu oběť za větší námahu nestála. Na podzim pak písničku objevili novináři a z kausy udělali sólokapra. V názorech novinářů i čtenářů převládlo zdá se mínění, že jde o závistivou kampaň neúspěšného Hutky, který se snaží zviditelnit na úkor úspěšného a populárního umělce (jehož prohřešek nezastiňuje jeho dílo a je ostatně promlčen).
Mimochodem o rok dříve nazpíval Jiří Dědeček písničku Taky na fízly dojde (Usměj se na mě). "Pondělí úterý sobota neděle, známý hlas po ránu tahá mě z postele, fízlové národu zpívají vesele... Usměj se na mě usměj, ať je ten svět míň hnusnej..." Ta žádný větší ohlas nesklidila.
Hlad po pravdivém slově byl nasycen po listopadové revoluci, možná však je už čas, aby propukl zase. Dnes ale nejde o to, že by každý nemohl hlásat, co ho napadne, avšak rozlišit, co je vlastně pravdou.
----------
Vážený pane Hutko,
mám pocit, že teď čelíte skoro samým negativním reakcím za svoji písničku o Nohavicovi, tak chci splatit dluh a potěšit vás. Vaše písničky, jak lidové, tak vámi složené byly pro nás ve své době opravdu křišťálovou studánkou, jakkoliv nebyly líbivé a formálně dokonalé z hudebního hlediska. Moje maminka byla literární historik s přednostním zájmem o Karla Havlíčka, asi jsem po ní zdědil čuch pro vnímání té esence, která je v pravém umění přenášena bez ohledu na formu, a na druhou stranu cit pro vnímání balastu či kýče. Mimochodem jsem nikdy nebyl na vašem koncertu; když jsem přišel do styku s lidmi, kteří mě k vašemu dílu dovedli, právě jste emigroval, písničky jsem znal jen z pásků, resp. lidové i z desek. První kazety, co dostaly mé tehdy malinké dcery, byly s písničkami vybranými z vaší tvorby, lidovými i umělými (teda nutno říct, že se jim asi nelíbily, ale myslím v nich zanechaly nějakou mně milou matrici, kdyby náhodou ty čuchy nezdědily).
Druhým mým oblíbencem byl Merta, na toho jsem již chodil, i jeho koncerty měly onu apollónskou atmosféru (Apollón byl bohem inspirativního, enthusiastického umění).
Kryl mi přišel primitivní ve svém raném díle, později vyumělkovaně intelektuálský, uznával jsem jej však pro jeho postoje a odvahu.
A Nohavica mě na chvíli bakchicky obloudil (Bakchus byl bůh extáze), ale vždycky mi připadal nehodnověrný, exhibicionistický a skrytě vychcaný. Jeho první písničky byly na hranici kýče (asi v souladu s osobností), nicméně upřímné, pak už, pokud jsem je sledoval, jen manýra či pasti na publikum. Ale talent nesporně má, jen darovaný nepravé osobnosti.
Stejně jako vám mi pořád vadilo, že nechává probém s STB vyhnít, a díky, že jste ho přiměl k nějaké výpovědi. Člověk má tendenci pochopit, že někdo podlehl nátlaku, dejme tomu v době, kdy měl problémy s alkoholem atd., ale svědectví Veita, že si v té Vídni připíjel stakanem tvrdého na upřímnost, je na blití, průměrně morální člověk by se v jeho situaci styděl a naznačil by, že něco není v pořádku. A každopádně by nepsal písničky o pravdě a lži, nepasoval by se na pokračovatele Kryla a přešel by třeba do běžného popíku, kde nikdo žádné umění či upřímnost a morálku nečeká. Sám si nemyslím, že by kdy byl na stejné lodi, tj. písničkářské, s vámi, Mertou, Voňkovou atd., ale lidi to tak asi berou.
Zdravím, Zdeněk Homola
----------
Vážený pane Homola,
v této chvíli konfliktu s jakousi částí rozzuřené veřejnosti, který dosáhl podivné a nečekané obludnosti, není asi vkusné říkat, že mi zcela mluvíte z duše. Měl bych stát hrdinsky osaměle a čelit boji... jenže takhle kýčově tuto situaci necítím, nevstoupil jsem do hrdinského eposu a nejedná se o válku, jak si to udělali novináři prodejnější. Jedná se vlastně o stále se vracející a stále prohrávaný konflikt s kýčem, který ale člověk nesmí nikdy vzdát. Váš termín bakchického oblouzení je myslím přesná definice toho, co Nohavica dělá, ale samo o sobě by to nevadilo, v komerci se používají všechny metody a pasti na získání publika, ale není vhodné si k tomu ještě vypůjčovat z oblastí, které kýčové nejsou, jako je čest, pravdivost, odvaha...atd. na kterých samozřejmě vždy politický i komerční kýč parazituje. A základ a obsah tohoto několikadenního mediálního dramatu je právě srážka s tímto kýčem.
Takže uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál, ale Nohavica bude samozřejmě dál slavný před svým publikem, tak jako Karel Gott nepřišel o své publikum tím, že byl mluvčím anticharty. Mně sice Nohavicovo publikum odsoudí, což je mi fuk, ale je vhodné i době postmoderny přece jen nějaké meze hájit...
srdečně zdravím - Jaroslav Hutka
----------
Hm, protagonisté internetových diskusí, zejména na i-dnes, jsou svébytná komunita, podobně jako hlasující ve Zlatém slavíku. Normální lidi do těch i-dnes-like diskusí už moc nechodí, aspoň jsem nabyl takový pocit.
Lidí schopných vnímat umění, lépe řečeno svět, tak jako vy nebo já, je pár procent, vždycky bylo a naštěstí vždycky bude, vím to, protože pozoruju svět dotyčných dcer. Ale není to skupina pevná, je dynamická a každá duše, která přejde na tu či onu stranu, je cenná, to se tahaj ti mí řečtí bohové. Pěstovat umění, morálku atd. je tak pracné, a nechat se unášet Bakchem tak snadné, to bylo mimochodem zázračné, jak se to v r. 89 prolnulo. Pak řekl, asi bohužel právem, tuším M. Kratochvíl, že písničkáři jsou jak vyluštěná křížovka...
Omlouvám se za tu tezovitost, často zažívám pocity, že jsem se svými pocit sám proti všem a chtěl jsem vám to empaticky ulehčit ;).
Howgh, hodně štěstí, Zdeněk Homola
----------
Vážen pane Homola,
velké díky, teď jsem v metru ještě přemýšlel o Vašem dopise, protože tam někde je skutečný problém. A díky za ulehčení, tedy spíš radost z toho, že se někdo zamyslí hlouběji a to být sám proti všem, to je vlastně takový klasický úděl...
Mějte se hezky
Jaroslav Hutka
----------
(Příspěvek do diskuse na hutka.cz)
Náš národ je nejateističtější na světě a možná byl i v posledních stoletích. Sám nemám církve a davové mechanismy příliš v lásce, ale musím uznat, že církve kultivují, více či méně věrohodně, morálku, určují hranice, za které když někdo zajde, přinejmenším ví, že se má stydět.
Komunisté to nahradili svou morálku, nelišící se formálně příliš od oné křesťanské, ale ta byla samosebou stejně absolutně nevěrohodná jako vše ostatní.
A zbyl Hutka a pár dalších, kdo v tom marastu udržoval jakýsi plamínek. Jeho způsob umělecké výpovědi však byla schopna vnímat zas jen hrstka lidí. Hlavní proud byl v kulturní oblasti ovládnut úplně jinou pakáží, obratnou v manipulaci s masami. Každý však viděl, kdo je kdo, jen u tajných agentů, nota bene charismatických osobností té ryzí folkové scény, je to pěst na oko.
Za druhé války byla taky jen hrstka statečných, doma i za hranicemi, a co tu s nimi pak provedli, aby nezůstali mementem... Konfidenti nacistů, když se obratně vykroutili, vysmátě fungovali jakoby nic dál ve svých manipulacích.
U Nohavici je to jistě promlčené, protože si k tématu zarytě mlčel. Teď díky Hutkovi promluvil, očistí se tím i v očích jeho nefandů, a může zpívat o pravdě a lži dál.
A vy si tady ukamenujte Hutku.
----------
Dobrý den,
zapomněl jsem poslat ještě jeden zajímavý odkaz, pokud jste na něj nenarazil, viz příloha.
Zajímá mě to ze sociologického hlediska, rád bych třeba věděl, kolik vlastně lidí do těch diskusí na i-dnes chodí, řek bych, že se tam točí pár hovad, sledoval jsem je při Čunkovi a Cikánech. Myslím, že drtivá většina lidí vůbec neví, o co jde, nanejvejš mají rádi Zítra ráno v pět a divoký koně proti ohnivýmu obzoru, a ti co vědí - kam se asi poděl ten milión partajníků atd. Zajímavý je, jak další lidi projikujou a měří lidskou motivaci podle sebe.
Nedopovídejte, máte toho moc, zdravím,
Zdeněk Homola
----------
Podle mých zkušeností s těmito internetovými žvanícími médii je to tak, že je tam hlavně už připravená parta lidí, kteří se mezi sebou znaji a manipulují si to po svém, redakce to ale vždy cenzuruje tak, že za určitou mez se to nedostane, oni se tedy přizpůsobili a nejdou za mez toho, co vědí, že by mohlo být vymazáno, všechny otázky jsou kontrolované, a tak z toho vznikne jakoby objektivní diskuse, je hloupé to odmítat, ale o vypovídající hodnotě těchto diskusí mám hluboké pochybnosti...
Jaroslav Hutka
----------
Dobrý den,
posílal jsem onen odkaz na Dobeše na i-dnes, je to nyní již u vás na stránkách, ale myslím, že by bylo víceméně vhodné, aby váš webmaster uvedl, že je to odtamtud převzaté, tak jako to uváděl dříve...
Ještě pár plků: Přemýšlel jsem hodně o tom, proč lidi nechtějí rozumět Hutkovi. Jsou frustrovaní dnešním životem, na který navíc ti od středního věku výše nebyli trénovaní (co si budem namlouvat, v socíku - světě na dluh budoucím generacím - jsme u nás měli největší leháro v historii lidstva, teda aspoň my více či méně konformní, co jsme nebyli vysloveně perzekuováni). A od kultury očekáváme relaxaci, kolíbání, hlazení. A ne přidělávat zbytečné starosti kázáním o morálce.
Ale ono je to ošidné, kdyby za socíku pár lidí u nás neudržovalo ten příslovečný plamínek a kdyby se nevzbouřily národy okolo, nejspíš bychom tady měli socík nafurt, resp. dokud bychom neshnili pod spadlými paneláky. Ale slepě podlehnout obchodním řetězcům včetně těch kulturních je taky cesta do pekel, pak už jsme jen takoví živočišní robůtci přisátí k prsům centrálního robota.
Já od umělců nečekám kolíbání, ale provokaci (=volání), hledání východiska. Ti kolíbači jsou pro mě jen jakési ozdobné vodiče od robotů k těm nám robůtkům.
Přemýšlel jsem i o formě primitivní kramářské písně, kterou Hutka volí pro svá poselství. V jiných, esejistických, žánrech je schopen precizně formulovat své úvahy, není jistě pochyb, že by uměl stvořit libozvučný útvar, případně proložený nějakým tím archetypálním dřeviskem, požárem, stádem divokých koní, šátkem přes oči atd.). K provokačnímu pamfletu mi nedbale nahozená kramářská píseň přesně sedí, ostatně vzpomeňme na Havlíčka.
Zdeněk Homola
----------
Jsem dneska vytížený nějakou prací a musím večer do Brna, celý den tam zítra natáčíme další opony, ale cítím to jako vy, zábava je možná ta odpočinková rozptylující nadstavba, ale umění je zrcadlení bytí způsobem, aby ho člověk viděl, pokud možno naze a jasně.
Socík uspával, násilně, konzumenství nenásilně a příjemně, ale pustota a nuda, která je za tím vybarvičkovaným světem na prodej je životu nebezpečná.
Hodně jsem o tom přemýšlel v Holandsku, tam odtud mám asi svou nejpodstatnější knížku Dopisy Ivanovi nebo možná to nazveme Neodeslaný dopis, možná to vyjde konečně příští rok v té sérii mých sebraných spisů... mám dnes taky malé soukromé výročí, je to 18 let, co jsem tehdy přiletěl na Letnou a pár kroků běžel s dějinami, inu musíme to hájit, že to nebylo jen tak a že nebylo jedno, jak se člověk choval a není dnes jedno, jak člověk myslí, obojí se může ukázat nebezpečným...
mějte se hezky - Jaroslav Hutka
----------
Dobrý den.
Dík za minulou milou odpověď. Doufám jste se v Brně moc nevyčerpal, podle nějaké repliky
ve fóru to tak vypadalo ;).
Omlouvám se, že ještě otravuju, je to pro mě fatální téma, tak o tom ještě přemýšlím, pro změnu z druhé strany, jak ten svět cykluje.
Dejme tomu Gottovi nadělil pánbu sladký hlas, hudební sluch a plytký exhibicionismus, ducha mu nenadělil, tak dělá kantilénu a je, jaký je. Hutka (:-)) tak nějak naopak...
Já jsem toho Nohavicu poslouchal - na podnět kohosi, chvíli jsem mu ty jeho divoké koně běžící soumrakem žral, pak to nějak vymizelo, začal mi být protivný.
Pak jsem Nohavicu našel v těch Cibulkových seznamech a zavrhl úplně, tudíž neposlouchal, nanejvýš jsem slyšel v obchodech Čuníky. Ale co nadělám, něco v něm fakt bublá, občas jsem slyšel někde u ohně nebo v hospodě píseň o Židovi ze Lvova či co a i nějaké jiné, netuše, že je to od něj, a bylo to dobré, zpíváno bez jeho tlemu. Ty koně ap., o kterých jsem minule napsal, že jsou na hranici kýče, složil jako mladík, dejme tomu jako Kryl Bratříčka. Je to jiný žánr, který má také své místo, a nedá se to šmahem odbýt jako kýč, něco má hloubku, je v tom prožitek a upřímnost, ono to u některých lidí tak cykluje, jako maniodepresivní porucha.
Dejme tomu Nohavicovi nadělil pánbu schopnost skládat k sobě slova (mimochodem vyhrál jeden ročník mistrovství ČR ve scrabble) a nějaký umělecký cit a velkou potenci. Ale je zřejmě zbabělec, slavoman a zachoval se, jak se zachoval, zradil lidi, co mu věřili jako guruovi, myslel, že se to nikdo nedozví, a když se to profláklo, doufal, že "malá ostuda trvá týden, velká čtrnáct dní", jak říká Cimický. Kdybych zůstal u své téze, že někdo může cyklovat mezi mánií a depresí, někdo třeba mezi odvahou a zbabělostí, někdo mezi sračkami a vytříbeným sdělováním vnitřního prožitku, který nemusí být vždy šmejdský, tak si říkám, co teď s tím.
Vlastně co mi vadí na celé téhle kause je, že jeho dílo zřejmě neznáte dobře ani vy, ani já, a oba jsme se k němu veřejně vyjádřili, já teda jen nenápadně. Nedokážu z toho najít jednoznačné východisko. Zajímalo by mě, jestli neuvažujete v podobném duchu. Co teď s tím... Je nyní v očistci... Kdyby tak třeba slíbil, že už nebude nikdy dělat koncerty s Krylovými písněmi... ;)
Zdeněk Homola
----------
Nerad se vnucuju, ale fakt mě tohle téma soukromě velmi zajímá, psal jsem to minule jinak, ale asi jste toho měl moc. Dotkla se toho i jedna pisatelka ve vašem fóru, ale přešel jste to ve své odpovědi.
Sám teď cítím jakousi (ve svém případě nepatrnou) spoluodpovědnost za toho člověka, co kdyby třeba skočil z mostu (no to žertuju, ale co kdyby). Lidi nejsou černí či bílí, nebo jen někteří, a co když třeba někdo cykluje mezi mánií a depresí, statečností a zbabělostí, psaním kýčů a umění. Jsou lidé, kteří ovlivnili svět, a zplodili třeba jen jednu kvalitní věc.
Vzpomněl jsem si, že jsem občas slyšel nějakou podle mých měřítek dobrou píseň, reprodukovanou někým u táboráku, a bez předpojatosti vůči autorovi mě zasáhla. Já si s tím nevím rady, dokud on bude hrát Kryla atd. a mlžit. Chápu že nemáte zájem mu to usnadňovat, ale... Znám člověka, kterému se žena před 15 lety mechanicky vyspala se šéfem, ač milovala toho manžela, ale u něj se z toho stala obsese a dodnes tím sebe i ji proti své vůli terorizuje.
Blbý je, že ani vy, ani "moje maličkost" jsme si nedali práci, abychom jeho dílo prostudovali, než jsme je odsoudili, a ev. v něm našli, co nechápeme. No, je to jen námět k zamyšlení, ostatně o tom jistě taky přemýšlíte. Ale možná by hodně pomohlo v této cause, kdybyste se k tomu blíže vyjádřil (tedy tento dopis je jen soukromý a nechci, aby ste se trápil s formulací postoje kvůli mně). Mějte se,
Zdeněk Homola