Zdeněk Homola: Mimochodem

„Co hutoriš? Do Boha! Mlada zgegnula? Co budzem robic?“
Nevěsta náhle zemřela dva dny před svatbou!

Na umírání byli tehdy lidé zvyklí, zvlášť v nejodlehlejších oblastech, kde nebyla lékařská péče. Na dnes banální infekce či jiné choroby. Ale toto? Jestli jí z napětí praskla céva v hlavě?

Zemplínská župa byla nejvýchodnější částí pozdějšího Slovenska, dál bylo v Horních Uhrách jen Podkarpatsko. Vše daleko od hlavního města Pešti. Do Dolního Zemplína zasahuje nejsevernější výběžek Velké uherské nížiny, řeka Topľa sem přitéká naopak od severu, z kopcovitého Horního Zemplína.

Když mi bylo dvanáct, přijeli jsme tábořit na právě napuštěnou Vihorlatskou sĺňavu, která se dnes jmenuje Zemplínská šírava, velikánské přehradní jezero. Pamatuju na jediné sousedy, stanující vedle nás na ještě pustém břehu. Koupali se ve vodě bez plavek, naštěstí je nikdo ze zdejších upřímně věřících obyvatel nespatřil. Pamatuju si i na majestátní tisícimetrové sopečné pohoří Vihorlat s jezerem Morské oko a se stolovou horou Sninský kameň, na který se leze po žebřících.

Jeli jsme tam pochopitelně přes celé Slovensko, slovenštině  jsem po cestě moc nerozuměl, ale právě na Zemplíně ano, v místním nářečí je hodně západoslovanských prvků. Na vojně mě ale později učili kamarádi ze Zemplína a Šariše vyslovovat místní specialitu – jakési měkké š a taky dzígat – říkat místo ď dz. Zkoušel jsem to vyslovit stokrát, s jejich nápovědou, ale nikdy se mi to prý správně nepodařilo. Nebo puľak, slovensky moriak, tedy krocan, to je místní tester, něco jako u nás třista třicet tři křepelek, to se cizí člověk nikdy pořádně nenaučí. 

Ale celkově je zemplínština, hutoračtina, jak říkají, tedy hutori, docela srozumitelná, jak jsem říkal.

Východně od Vihorlatu, v nejsevernějším cípu nížiny, leží na jednom břehu Topľy Vranov, na druhém Čemerné. Je to úrodný zemědělský kraj, ale přesto byl chudý, odlehlý, lidé se živili vesměs zemědělstvím, ale své produkty neměli komu prodat, a tak neměli peníze. Dělba práce nebyla rozvinutá – aby rolník obchodoval s rolníkem, nemělo smysl, všichni pěstovali a chovali prakticky totéž. Ženy chodily s nůší na zádech do Dolních Uher, třeba prý i 400 kilometrů do Pešti, tedy Budapešti, cesta jim musela trvat měsíc. Ale moc peněz ani potřeb do hospodářství a domácnosti domů v té nevelké nůši nepřinesly.

A tak se pan Juraj z Vechca, který se do Vranova přiženil z vedlejšího valala,  hned po narození syna Jána vydal za prací do Ameriky, jako tolik jeho krajanů. Aby vydělal peníze na statek. Zaměstnal se v dolech blízko Chicaga a posílal domů dolary. Nevím jakým způsobem, ale podmořské kabely mezi Amerikou a Evropou v té době existovaly už desítky let, a tedy telegrafické bankovní spojení taky.

Čtrnáctiletý Ján za ty peníze začal budovat s matkou vysněné hospodářství, menší statek. Za velkou část peněz koupili u handlíře koně, ten ale po čtrnácti dnech uhynul na vozhřivku. Mladý kluk ani ženská neměli dost zkušeností, aby nemoc rozpoznali. Soud rodina prohrála, neměli na advokáta, zatímco handlíři měli svého protřelého fiškaľa, jak říkali právníkům.

Otec Juraj se vrátil do Čemerného po dvaceti letech strávených v amerických dolech jen zemřít, trpěl nemocí havířů –  silikózou, tedy zaprášením plic, dusil se, až nakonec k smrti. Křemenný prach vyvolává v plicích zánět a tvorbu vaziva, které spolu s těmi minerálními částečkami ucpou dýchací cesty a sklípky. Nebylo mu ani padesát.

V Čemerném se mluvilo slovensky, ač na Slovensku probíhala důsledná maďarizace, v 19. století v chudých vesnicích se do škol moc nechodilo. Na Zemplíně byla v roce 1884 gramotnost pouze 30-40%, a to hlavně ve městech.

Jednoho dne přijel do vsi potulný mlynářský tovaryš István. Pocházel z maďarské vsi Derecske u pohoří Mátra, to je prý  jeden z těch tří vrchů na znaku Slovenska: Tatra, Fatra, Mátra, dnes je pohoří těsně v Maďarsku. Tovaryši zakončovali učební poměr vandrem, aby  získali zkušenosti nejen u svého mistra, ale i ve vzdálených lokalitách.

Istvan se jmenoval příjmením Czech, pocházel prý z rodiny pobělohorských exulantů. Ale mluvil jen maďarsky. Byl bonviván a fanfarón, rád se napil. Příslibem bylo, že se z něj časem stane mlynář.

Namluvil si nejkrásnější dívku z Čemerného, osmnáctiletou, rodina to zřejmě přivítala, měl přece jen jinou společenskou úroveň než místní usedlí rolníci.

Chystala se svatba, ty jsou v kraji impozantní, sjede se zdaleka široké příbuzenstvo, třeba stovka osob. Svatba byla nákladný obřad, rodina se zadlužila. Musí se zaplatit farář a mše, věno, velká hostina, zajistit ubytování, na penězích se přes veškerou chudobu nešetřilo, svatba byla jednou za život – v tomto kraji.

Hosté již byli na místě, když nevěsta náhle zemřela. Co teď?

A tak přišla na řadu šestnáctiletá, prý krásná a moudrá Mária, sestra původní nevěsty. Neuměla slovo maďarsky, nevytáhla paty ze vsi, Ištván zase neuměl slovensky. Ale k sňatku kývnout musela, bůh ví, jestli se jí ženich líbil. Ostatně byla nezletilá, tak za ni rozhodovali rodiče nejen podle zvykového, ale i úředního práva. Ale možná byla ráda, ženám se přece světáci líbí. Třeba ho i sestře záviděla, kdo ví...

Ostatně, v tom chudém kraji se ženy nevdávaly z lásky, ta ostatně bývá efemérní, za chvíli bude v tom věku dívka milovat jiného. Vdávaly se, aby vůbec přežily. A István, tedy Štěpán, byl dobrá partie.

Brzy se jim narodila dcera Anna, v roce 1909, a ta si pak vzala onoho Jána, který postavil rodinný chotár z dolarů od otce Juraje, jenž pro jejich získání obětoval život a statek si ani neužil.

Snad není třeba dodávat, že v padesátých letech rodina o statek přišla, byl zkolektivizován…

Nicméně dva Jánovi starší synové, jejichž moudrá a krásná babička byla zřejmě negramotná, a možná nejen ona, vystudovali vysokou školu, třetí syn a dcera střední. 

Můj tchán, nejstarší z těch tří synů, vzdělaný a sečtělý lékař Bartolomej, chodil v dětství do obecné školy bosý, boty dostal až později, aby si je obouval před vchodem do budovy gymnasia v okresním městě Michalovcích, kam denně dojížděl vlakem. 

Z takřka středověkých poměrů dospěl do věku informačních technologií a ve stáří jsme spolu čile mailovali a mobilovali. On mi napsal o dnes neuvěřitelné historii rodiny, se kterou jsem se zde s vámi čtenáři podělil.