Zdeněk Homola: Mimochodem

Čtvrtek 6. června 2024

Dress code novomanželů



Svou první svatbu si prakticky nepamatuju, jen taková madla, vlastně rohy, pro ruce. A kůží potaženou pětiúhelníkovou žíněnou matračku ve tvaru býčí hlavy, o kterou se zapřela vlastní hlava, aby šavle skončila, kde má, tedy ve výlevce hostince a ne někde na zrcadle. Bylo mi patnáct a ženil se brácha, v bříšku nevěsty se tehdy krčil maličký Matěj. Poprvé jsem okusil pár piv a snad i panáků, těžko říct, měl jsem i své první okno. A tak ani nevím, co měli novomanželé na sobě.

Dopadlo to dobře. Dcera však vyprávěla pohnutější svatební historku, taky s oknem.
Budoucí novomanželé vzali na svatbu zbrusu novým nablejskaným bourákem svého nejlepšího kamaráda, svědka ženicha, který však byl velký násoska. Na svatbě to bohatě osvědčil, a tak mu na zpáteční cestě kladli na srdce, aby, pokud by na něj přišla nevolnost, otevřel okénko a zvracel skrz ně. Měli sedadla z nadýchané krémově bílé kůže, pečovali o ně jako o prdelku své budoucí ratolesti.

Na svědka to v půlce cesty skutečně přišlo, tak zastavili a vytáhli ho šupito presto ven z auta ke škarpě. Svědomitý kamarád si však v tu chvíli vzpomněl na svůj úkol: Okénko.
Skočil k němu, strčil hlavu skrz do auta a hodil parádní opileckou šavli na ta panensky nedotčená sedadla…

Tohle je jedna z mála historek, kterou jsem převzal. Jinak se snažím popisovat jen vlastní zážitky, abych nekradl cizí témata, no snad tohle někdo nevyprávěl v televizi… Ale byla by toho pohnutého příběhu škoda, kdyby zapadl. A sem se mi hodí.

Pak tedy přišla moje vlastní svatba. Loučil jsem se se svobodou tak nějak dvojnásobně – ženil jsem se pár dní před nástupem na vojnu, samozřejmě mě šoupli co nejdál od domova, na Slovensko, takže novomanželku jsem viděl až za dlouhý čas na černém opušťáku. Každý správný voják měl tenkrát krom oficiální i falešnou vycházkovou knížku, kdyby ho někde vojenská hlídka kontrolovala. Sloužil jsem u pétépáků, tam moc těch opuštění posádky neposkytovali.

Svatba se konala na půli cesty mezi bydlištěm mým a mé ženy, v Litomyšli. Někde na národním výboru, zámek byl tehdy nedostupný. Ale náměstí je v Litomyšli krásné a v místní říčce stálo v proudu pod mostem hejno pstruhů, jaké je tam k vidění dodnes, jak mi teď potvrdil synovec Matěj, když jsem vystál frontu na gratulace. On se nedávno šel pod ten most nostalgicky podívat, když hráli v Litomyšli. Tehdy to byli, s bráchou Honzou – budoucími Wohnouty, takoví sedmi, devítiletí hošíci, kteří ty pstruhy lovili do ruky, a pak je po návratu do Prahy smažili na pánvi.

Moje žena byla oblečena v bílém, klasika, já měl oblek z tanečních. Hodovali a nocovali jsme v místním hotelu na náměstí, a když jsme se dlouho po půlnoci odebrali strávit na pokoji svatební noc, zjistil jsem, že nemám snubní prstýnek. Prstýnky byly památečné, po rodičích a prarodičích, koukal z toho velký průšvih. Zbytek noci jsme prohledávali celý hotel, lezli pod stůl, pod koberec, za skříňky, prosahávali dna záchodových mís, ale nic. Někdy za deset minut šest jsme to vzdali a jali se dohánět, co jsme o té svatební noci zameškali. Neodpustím si postěžovat, že od šesti nula nula klepala vytrvale na dveře manželčina pedantická maminka a volala, že je čas vstávat, slušní lidé vstávají brzy, aby toho za den hodně stihli. Když klepání neustávalo, rozzuřil jsem se a jak jsem byl, rozrazil jsem dveře o obořil se na tchýni. Musím se pochlubit, že to pomohlo.

Prstýnek jsem oželel, ale za řadu let, tentokrát na promoci zetě, jsem si to kvádro z tanečních znovu oblékl. Žena mě napomenula, ať vyndám klopy z kapes, že to nevypadá slušně, ony byly zastrčené dovnitř. A v tu chvíli jsem prstýnek našel, v malé kapsičce uvnitř kapsy, kde se zřejmě nosí drahé hodinky-cibule a jiné šperky. Klopa ho dokonale zakryla. Dobře jsem to na té svatbě vymyslel, aby se prstýnek, na který jsem nebyl zvyklý, neztratil či ho někdo neukradl. Nebo za tím bylo to slavné rčení z Vodňanského a Skoumala: Freude, Freude, Freude, vždycky na tebe dojde? Kterému chlapovi by se chtělo ženit, že. Inu, ty Freudovy chybné úkony vyskakující z podvědomí.

Vlastně – kdo ví, zda svatba byla právoplatná.
Ta zmíněná rozlučka se konala právě večer před svatbou v bytě kamaráda, žal z nadcházející vojny byl veliký, a tak jsem do sebe lil decku za deckou a bůh ví co, inu tyhle studentské mejdany. Máma volala do bytu kamaráda od deseti hodin večer co půl hodiny až do rána, že mám ve dvanáct svatbu, pamatuju se, jak on stereotypně odpovídal: Přesně takhle mu to řeknu, přesně takhle mu to řeknu. Musím ho pochválit, neřekl nic.

Ale byl jsem svědomitý, opravdu jsem stál v osm hodin ráno před naším bytem, odkud jsme s rodiči autem startovali do Litomyšle.

Proč to říkám – svatbu jsem prožil v příjemném omámení a cosi jsem podepsal, asi manželskou smlouvu, kdo ví. Nevím jak je to teď, ale tehdy se říkalo, že právní úkon učiněný ve stavu opilosti je neplatný.

No mohl jsem snad, po neplatné svatbě, nosit prsten zrovna na ruce před očima všech? Poctivost mě donutila ho schovat.

Dress code byl tehdy poplatný možnostem čerstvého absolventa vysoké školy – ten oblek z tanečních. Novomanželka však byla krásná, celá v bílém.

Když se vdávala nejstarší dcera, v altánu na Gröbovce, byly jiné možnosti. Dcera chodila dva měsíce na zkoušky k švadleně, měla šaty bílé jak mořská pěna, s vlečkou. Ženich měl na sobě frak, cylindr a hůlku se stříbrnou šakalí hlavou jako rukojetí.

Krátce na to mi sousedka říkala, že si bere svého dávného přítele, to byl takový majitel polorozpadlého objektu s polorozpadlým autoservisem, jezdil vždycky po Praze džípem v maskáčích. Jásám, že to dali dohromady, a ptám se, jaké měla šaty, byl jsem na to zrovna expert.
"On mi je manžel přinesl hodinu před svatbou," odpověděla.
"O tom já něco vím," říkám udiveně. "To se přece chodí dva měsíce na zkoušky k dámské krejčové."
"Ale ne, my jsme se brali v maskáčích," odvětila.

Dneska se tedy ženil Matěj. Nepřijel se svou nastávající v džípu, ale na obrovské parádní zbrusu nové nablejskané motorce. Byl jsem zvědavý na jeho svatební úbor, přece to býval jeden z největších pankáčů, co znám.

Ale v padesáti úspěšně zakončil pubertu a byl jsem nadšený, jaký je z něj zralý muž. Který nostalgicky vzpomíná na pstruhy stojící v prudkém proudu na svatbě strýčka.

Dress, kterým šel příkladem, můžete posoudit sami. Skoro smoking. 😉

Všiměte si té červené hlavy v pravém dolním rohu. To Matěje v pankáčství zastoupil jeho táta Oleg, můj o osm let starší bratr. Fotograf a hudebník, zvaný Modrovous, o jehož svatbě jsem psal na samém začátku. Ty modré vousy jsem bohužel na všeobjímající fotografii zachytit nedokázal, jen červené vlasy.
  • Dress code novomanželů
  • Piži a Lada
  • Studna na Sloním ostrově
  • Sebrané historky
  • Orosené okénko
  • Holý zadek
  • Speciální vůz
  • Můj patron Perun
  • Urážka božstva
  • Starý mládenec
  • Pan Alois
  • Máme se prímárně
  • Ústřice
  • Mé starodávné Múze
  • Úsměv
  • Šeherezáda
  • Za vílami do Kodaně
  • Neogulag
  • Neměli tam tanky
  • Švihlá chůze
  • Korida
  • Znamení
  • Nekřťěňátko
  • Řeka adrenalinu
  • Amfiteátr
  • Kde se vzala Ukrajina...
  • Pietní akt při 80letém výročí popravy generála Bedřicha Homola
  • Bobulouni
  • Odposlechnuto
  • Ruska
  • Kája, ten nejhodnější člověk na světě
  • Sacré-Cœur
  • Kam s ním
  • Robinsonem uprostřed Evropy
  • Brixenští sloni
  • Rudé Rusko II
  • Rudé Rusko
  • Obrana národa
  • Světový rekord u Božího hrobu
  • A von
  • "Homolův puč"– akce právoplatné vlády
  • V lůnu Země
  • Peklo a nebe
  • Romantická komedie
  • Lyžař na Monínci
  • Syndrom generálských vnoučat
  • Kostel svatého Rocha na Vysoké v Jinonicích
  • Já nic, já nejsem muzikant
  • Jak jsem uklidňoval československého prezidenta
  • Ty hajzle...
  • Miss Veselí
  • Jochacha
  • Příliš mnoho slov...
  • Alenka
  • 5+5
  • Ubránila by nás československá armáda před Hitlerem?
  • Pepa, mé druhé Já
  • Skejt
  • Kaple sv. Kříže v Sázavě
  • Kalhoty před brodem
  • Můj slavný bratr
  • Zipolite
  • U Hanse Turka
  • Reprobusem přes Jordán
  • Sváťa se vrátil
  • U jezera
  • Zlíchovská rotunda
  • Veletín, Beletín, nebo Vyšší Týn?
  • Pyskočelský most
  • Suchopárná suchá pára s covidkou
  • Vzdušný a kapénkový přenos infekce
  • COVID 19, proč je nejvíc postižena Lombardie
  • Chřipka
  • Režimy
  • MZ
  • Generál Bedřich Homola
  • Smeč
  • Vkuse
  • Markétka čarodějka
  • Triskele
  • Anexe
  • Pražský ciferník
  • Má Praha čtyřstovku? II.
  • Narodil se Kristus o zimním slunovratu na Nový rok?
  • Volejbalový set
  • Presbyop na golfu
  • Karel Schwarzenberg a češství
  • Výkuk
  • Už se to nikdy nemůže stát?
  • Blbá a chytrý
  • Levoruký Diskobolos se právě trefil
  • Má Praha čtyřstovku?
  • Kdyby tak na Letné byla medúza...
  • Hutka versus Nohavica
  • Čunkovo Poschlé


  • Vše