Čtvrtek 25. srpna 2022
Pepa nemá rád novoty, je to už starší člověk. Ale bylo tomu tak i za mlada.
Když viděl prvně v Paříži mimoně, kteří se procházeli po ulicích a parcích se sluchátky na uších a nevnímali okolí, uplivoval si. Marně jsem mu říkal, že je v univerzitní čtvrti, které se říká latinská. A ti zdánliví mimoňové takto studují onu latinu a další ušlechtilé předměty.
Formálně to uznal, ale ta averze k sluchátkům mu v hloubi duše zůstala.
Vyběhl si včera, i přes mírný déšť, do parku Sacré-Cœur, jak vyprávěl. Je to vršek hned nad obchodním centrem Nový Smíchov. Od Kláštera svatého srdce Ježíšova sem vede staleté stromořadí majestátních dubů až na vyhlídku, ze které kdysi, na začátku 17. století, skizzoval Prahu Philip van den Bossche pro slavný Sadelerův prospekt.
Vždycky když má Pepa chvíli čas, zajde si sem, na parkové hřiště, zacvičit na ruční rotoped, vlastně rotoman, aby se udržoval aspoň v nějaké kondici. Na činky už vůli nemá.
Vypadal ten den docela dobře, ráno se vyfikl, aby u neurologa a kardiologa působil zdravě a svěže, a moc ho netrápili. Běh do kopce teda vydržel jen chvíli, nahoru se ale nakonec vydrápal. U cvičebního stroje už zase vypadal jak ze škatulky. Dokonalý sportovec.
Tou starobylou alejí od kláštera náhle kráčí krásná dívka, útlá blondýnka s neobvykle jemnými rysy i šaty a s půvabným držením těla. A s blankytně modrým šátkem na hlavě, jako by ji vymaloval sám Vermeer. A sedne si nedaleko na lavičku, přestože je po dešti mokrá.
Pepa docvičil a vydal se zpátky. Chvíli váhal kudy, nakonec zvolil si tu delší z možných cest, která vede kolem dívčiny lavičky. Hledí v úžasu, že dívka štrykuje bílou čepici nebo šálu. Tohle ještě existuje? Pepovi se zatetelila duše. Vrátil se v mysli do dětství.
Vzpomněl si na svou milovanou babičku Pepču, byla té dívce docela podobná. Babička si vydělávala jako profesionální pletařka, protože se starala o postiženého syna a nemohla chodit do práce. Pepa měl s pletením i vlastní zkušenost, musel ve škole uplést šálu. Babička mu ji načala, prvních deset centimetrů. Pak následovalo Pepovo dílo, pět centimetrů kubistického ušmudlaného vzoru, a pak zas další metr pravidelného úpletu. Všichni ve škole šálu s Pepovou ozdobou obdivovali.
Přišel k dívce blíž, nebyl si vlastně docela jistý, zda štrykuje, nebo háčkuje.
Uf, není to příze, ona jen rozplétala zacuchané bílé kablíky od sluchátek.
„Já myslel, že štrykujete,“ vypadlo z Pepy.
Ještě než otevřel ústa, dívka na něj zářivě pohlédla s nadějeplným výrazem.
Ten byl však vystřídán nechápavým pohledem. Ah, dívka neví, co je to štrykování.
Pepa byl dvakrát zklamaný, ale nedal nic najevo.
Dívka, již znovu s natěšeným pohledem, pronesla:
„Vy se mi hrozně líbíte!“
Pepa ustrnul: ta na to jde nějak zhurta. Asi to bude nymfomanka. Bývaly časy, kdy se mu o takových v noci zdálo. Ale teď, vždyť by ho uštvala. Mohla by ho taky klepnout pepka. Navrch huj, vespod fuj.
Děvče ho vzalo za ruku a posadilo vedle sebe. Přitulilo se k němu jako dítě.
Pepovi se přeci jen začala hrnout do hlavy krev a pohlédl na dívku s vilným výrazem.
„Vy vypadáte jako můj dědeček!“ zvolala vítězoslavně. „On už dávno umřel. Nedoufala jsem, že ještě potkám někoho, jako byl on!“
Pepa rezignovaně zadržel ruku, která už už přistávala na dívčině koleni, a otcovsky vzal svou novou vnučku kolem ramen.
Časy se mění. Nakonec… Zachránila ho před mrtvicí či infarktem.