Co nám pod barákem otevřeli metro A, v sedmdesátém osmém, jezdil jsem jím mnoho let denně. Předcházelo tomu martyrium, protože byl na ulici pět let neskutečný bordel a randál a já obýval v prvním patře rohový pokoj se čtyřmi okny., tj. oknem a vikýřem, právě nad tou stavbou. Tak mám k metru odjakživa nedůvěřivý vztah.
Nejhorší jízda byla s čerstvě zlomenou klíční kostí, narážely na mě krásné dívky, jako vždycky, ale já jim sprostě
nadával, na to nebyly zvyklé.
To jsem ten den hrál fotbal prvně a naposledy na velkém hřišti, byl jsem obránce, snažil jsem se odkopnout míč před takovým 110kilovým hovadem, které po tom odkopnutí neuhlo, ale srazilo mě v plném trysku na zem a zřítilo se na mě. Pak mi na chirurgii chtěli zezadu klíční kost srovnat, tedy natáhnout pomocí ramen, pahýly byly zaražené vedle sebe, ale zdálo se jim, že omdlévám, což ani nebyla pravda, a tak se na to vykašlali a nechali to tak. Tehdy se ještě hned tak neoperovalo.
Zanechalo to závažný následek. Vždycky jsem vynikal v trefování stromů v lese šiškou, ale od té doby jsem v tomto oboru totální nešika. Nicméně vždycky nějaký strom trefím, ale musím předstírat, že je to právě ten kýžený, i když je to zpravidla jiný. Stydím se pak sám před sebou.
To jsem však trochu odbočil.
Druhý závažný úraz byl ten před 25 lety, kdy jsem slít z kola v plné rychlosti a utrpěl polytrauma. To už metrem jezdit nešlo, a tak jsem si navykl cestovat z jednoho konce Prahy do práce na druhém konci Prahy autem. A už mi to zůstalo.
Ale tak jednou dvakrát do roka metrem vyrazím. Předposledně v Kodani, naposled v Lausanne. Obě ta metra byla taková pěkná, útulná a jezdila bez obsluhy. Tak jsem se nerozpakoval do toho zase jednou vlézt i v Praze, třeba je něco nového.
Vyrazil jsem v pátek v 19 hodin do centra a nestačil žasnout. Tolik krásných a krásně voháknutých mladých žen jsem snad ještě neviděl. Vůbec se mi nechtělo z metra vylézt, ale jela se mnou manželka, tak jsem to neustál a holt vystoupil.
Prošli jsme Staré Město, ani jeho ulic a památek jsem se nemohl nabažit, dlouho jsem tam nebyl. Prošli jsme od Prašné brány až k Máji a tam obdivovali barevné motýly, co na něm mávají křídly. Ty jsem ještě neviděl, jen na fotkách.
Tím ale idylka toho dne skončila. Jen dostat se z Máje do metra byl velký rébus, dokonce jsme se se ženou navzájem v těch katakombách ztratili.
Ale hlavně, co jelo z centra na periferii v devět hodin za lidi, to bylo hrozný. Na první pohled. Vypadali jak stromy po kůrovcové kalamitě.
Zřejmě ty neúspěšné depresivní ženštiny a mládenci, kterým z rande sešlo. A vraceli se plonk domů.
Ale jsem předpojatý, jak jsem zjistil. Všichni byli sice tetovaní po celém těle, na což nejsem z mládí zvyklý, ale všichni se taky předháněli, aby mě pustili s úsměvem sednout. Já mám v sobě však už sedmdesát let duši ustrašeného dítěte, a tak mám pořád ještě pocit, že já sám musím dávat přednost starším lidem. Inu, zvyknout si na stáří, to není jednoduché. Sednul jsem si, abych neurazil, ale pak hned zase vstal a pouštěl sednout jiné. Nakonec jsem se se všemi skamarádil a našel nové obzory, nové lidičky svého života.
Dávno jsem si říkal, že udělám sociologický průzkum v které denní době kdo hromadnou dopravou jezdí. Ráno pekaři a pekařky, pak dělníci a dělnice jiných oborů, pak úředníci a úřednice atd. atd, až do večera a do nastávající noci, kdy jezdí z města ti smutní. Sociální skupina, kterou jsem neznal.
Ti zhrzení jednadvacetihodinoví, ti jsou mi teď nejmilejší. Kde kdo mi dávno říká, že vypadám stejně jako oni.