Zdeněk Homola: Mimochodem

Úterý 26. března 2024

Pan Alois

„Koukni, žaket. A tady asi frak. Viděl’s to někdy? Asi nějaký Herrenvolk, panská rasa,” uchechtl se Alois.  

„Neviděl,” odpověděl parťák.  

„Moje žena, ta ano, ta sloužila na panském. A co nějaké normální šaty, nejsou tady? V tomhle na ulici nemůžeme.”  

„Není to rabování?”  

„Kdeže, je to válečná kořist, jsme přece s Německem ve válce, my Benešovi Čechoslováci. Drží nás tady ve vězení. A za chvíli tady zdechneme, za chvíli spadne další kus domu a pohřbí nás. A zítra může být další bombardování, nejvyšší čas utéct. Spojenci shazují pumy na tohle zbrojařské město a berou to hlava nehlava, co jim zbývá.”  

„Tak jo, koukni, tady jsou normální šaty. Převlíkneme se a jdeme. Ty umíš německy bez přízvuku, ztratíme se ve městě a vyrazíme do Čech. Nikdo nás hledat nebude, tisíce lidí, vězňů i měšťáků, tady zheblo. Vlastně, město Kassel už není, je skoro srovnané se zemí, spálené, jen pár domů zbylo.”

„Šaty pěkné, ale majitel musel mít aspoň dva metry!”

„Vypadáš v nich jak strašák na poli, pravda, ale lepší než ty pruhované,” zasmál se parťák.

Takhle nějak to začalo.

Alois byl už nějakou dobu starostou Studýnek, podhorské obce na úpatí Jeseníků, s poutním kostelem svatého Linharta. Před válkou, to mu bylo sotva třicet let. Byl z rychtářského rodu, tvrdý, pevný a čestný chlap. Stolař, nejlepší v okolí. Dokonce chodil na gymnázium, ale musel skončit, byl z devíti dětí, tři starší už studovali. Rodina to neutáhla a taky se musel starat o mladší bratry, dvojčata. Později ale vystudoval průmyslovku, když odrostli. Vzal si krásnou černovlasou a černookou dívku Bertu. Svatba byla slavná, ale začala trochu dramaticky. Berta byla vysoká, o centimetr dva vyšší než on, a tak Alois upnul svatební střevíčky, na které byla tak hrdá, že je chovala v noci pod polštářem, do ponku a stolařskou pilou jim uřízl kramfleky. To bylo jediné nepěkné, co jsem o něm kdy slyšel, inu chlapi bývají ješitní.

Ve Studýnkách žili Češi společně s Němci, Němců byla jen jedna pětina. Soužití tam ale bylo odedávna klidné, dospělí si pomáhali, děti si spolu hrály, proto také uměl Alois tak dobře německy. Jak žil Alois od narození ve smíšeném prostředí, nerozlišoval lidi na Němce a Čechy, ale na hodné a  zlé.

V nedalekém městečku Schildberg žila Němců mírná většina, tam to bylo horší. Po Mnichovské konferenci připadla celá oblast Říši, protože tam celkově žilo nadpolovic Němců. Už rok předtím bylo jasné, kam vše pod taktovkou Konrada Henleina, potažmo Hitlera, směřuje.

Ve Studýnkách se tedy již v roce 1937 konaly protinacistické schůzky pod záminkou setkávání rodičů s dětmi. Prim tam vedl náš starosta Alois, který docházel s pětiletou dcerou. Ta měla zakázáno pamatovat si jména, o to líp si pamatovala oči.

Jak byl vztah s Němci v obci i v té zlé době výborný, horší to bylo s místními komunisty. Zejména s jedním, také stolařem, který žárlil na Aloisovy kvalitnější výrobky, ze kterých pramenilo mnohem větší množství zakázek. A tak Aloisovy aktivity proti Říši udal nacistům, ke kterým se sám aktivně přihlásil. V té době už Studýnky patřily do Sudet, byly tedy přímou součástí Německa.

Koncem roku 1939 tedy gestapo Aloise zatklo a odvleklo do koncentráku jako vězně. Doprostřed Německa, do centra zbrojařského průmyslu ve městě Kassel.

Pracovní lágr byl od roku 1940 umístěn v nedalekém staroslavném klášteře Breitenau. Alois musel chtě nechtě pracovat v kasselských zbrojírnách. O tři roky později tam bylo využíváno už na 30 tisíc zwangarbeiterů, tedy nuceně pracujících, kteří přebývali v nejméně jedenácti improvizovaných místních pracovních táborech v krutých podmínkách, jak už to v německých donucovacích zařízeních chodilo. Do německých továren byli totálně nasazováni lidé z okupovaných území na východě od začátku roku 1943. Němečtí pracovníci tehdy už scházeli, byli přesunováni na válečné fronty, aby doplnili padlé vojáky.

Britové provedli během války na čtyřicet bombových náletů na Kassel, první série byla v létě 1940, ničivější v roce 1942, ta největší v říjnu 1943 kdy britské letectvo srovnalo se zemí 97 procent středověkého hrázděného města, 80 procent celkově, zahynulo 6–10 tisíc osob, 150 tisíc lidí zůstalo bez domova. Člověk by řekl, dobře jim tak, za jejich Totaler Krieg – totální válku, bombardování Británie a miliony obětí v Evropě.  Ve válce přece platí to hrozné heslo Jeden za všechny, všichni za jednoho. Ať ti všichni chtějí, nebo ne.

Alois měl štěstí, že před devátou večer 22. října 1943, kdy ohnivé peklo začalo, byl již ve vzdáleném táboře.

Evidence mrtvých a pohřešovaných, místních obyvatel a vězňů, kteří byl naveleni na odklízení trosek, pochopitelně haprovala. Alois měl jako stolař jisté výsadní postavení, vybíral z nespálených trosek kvalitní dřevěná prkna, měl větší volnost než ostatní.

Už při prvním odklízení se našim dvěma přátelům zrodil plán na útěk, ale přejít pět set kilometrů přes nepřátelské nacistické území do nejbližšího českého města Plzeň, navíc ve vězeňských pruhovaných hadrech, bylo pro cizince nepředstavitelné.

Avšak po posledním bombardování tolik jejich spoluvězňů zahynulo při odklízení pod ruinami, tolik desítek tisíc lidí bloumalo po městě a hledalo pomoc, policie byla paralyzovaná, a tak se oba nepozorováni vydali na riskantní cestu pěšky k domovu. Brzy se však rozdělili, kvůli bezpečnosti.

Alois putoval v noci, přespával na senících, uměl jakožto vesnický kluk chytat ryby v potocích, očkařit drobná zvířata, a jak mluvil bez akcentu německy, byť sudetským dialektem, i lidé na statcích po cestě mu pomáhali. Za naštípání dříví a podobné služby, jak to pocestní od nepaměti dělali. Pro místní hospodyně, které měly své manžely kdesi na frontě, byl jistě venkovský  muž v nejlepším věku vítaným pomocníkem. Hned v prvním stavení dostal od paní domu oblečení po manželovi, aby nebyl po cestě nápadný.

Nakonec tedy doputoval až domů, do Studýnek. Myslel, že se skryje v domě, nikdo přece nemohl vědět, že uprchl z tábora a není pohřben kdesi pod troskami Kasselu.

Manželka dostala původně úřední zprávu, že byl prohlášen za nezvěstného, myslela, že zahynul. Ale než dorazil, ve vsi ho už hledalo gestapo. Spoluvězně chytili a on prozradil, že Alois uprchl a míří k domovu. Parťák se tím asi beztak nezachránil, útěky se exemplárně trestaly smrtí na šibenici před nastoupeným táborem, při mučení vydržel mlčet málokdo.

Domů tedy Alois nesměl. Odešel do okolních lesů, které výborně znal, prozíravě si tam ještě před zatčením vybudoval vlastní bunkr, věděl, že je v ohrožení. Ale gestapo bylo rychlejší a bunkr tehdy ještě nevyužil.

S prosbou o pomoc se obracel jen na nejbližší přátele na samotách i dole ve vsi, Čechy i Němce, o kterých věděl, že ho neprozradí, ale raději nikde dlouho nepobyl. Paradoxně se Němci tolik nebáli, dostali by mírnější tresty než našinci.

V jeho domě se zatím usadila jednotka oficírů Wehrmachtu, dům byl nejnovější ve vsi. Berta měla „způsoby”, jak za mlada sloužila na panském, to bylo důstojníkům blízké. Taky byla krasavice.

Pro rodinu bylo těžké Aloise podporovat, důstojníci už věděli, že majitel domu je na útěku a očekávali, že se ve vsi dříve či později objeví. Ale dcerka tolik hlídaná nebyla, nebála se, a tak chodila do lesa na maliny, na borůvky, jahody či na houby, v košíku měla svačinu a tajně ji strkala pod vykotlaný strom pod záminkou sběru lesních plodů, taťka si jídlo později vyzvedával. Někdy se i v díře za pařezem skrýval, aby se s dcerkou viděl. Bylo to nebezpečné. V lese malá Berta jednou potkala důstojníky, kteří byli oblečeni jako myslivci a sledovali, kam že to jde. Jak byla zvyklá pozorovat oči, poznala je. Tehdy musela svačinu sníst sama.

Mít v domě Wehrmacht není žádná radost, hlavně když se stýkáte s uprchlým vězněm. Ale pomohla jim místní spřátelená Němka paní Henke, která dřív pracovala v mlékárně tátova statku. Nahlásila nadřízeným důstojníků, že obtěžují paní domu Bertu, která byla tmavovlasá, černooká, tedy neárijka, a to je pro německé oficíry nedůstojné. Ti opravdu z domu odešli a za nějakou dobu se Alois nastěhoval přímo do úkrytu v domě, do mezery mezi prkny za hromadou uhlí. Pokud byl čistý vzduch, dělal mužské domácí práce. Později i přespával ve své posteli. Němci v uniformách už ve vsi prořídli a nebyli tak ostražití. Když se blížili, a že byli po německu a po vojensku hluční, opustil tajně dům.

Paní Hanke jim znovu pomohla, když chtěli nacisté jejich malé děti odvézt na převýchovu do Říše. Nejspíš by je rodiče už nikdy neuviděli. Paní Hanke domluvila, že je bude jako rodilá Němka vychovávat sama a skutečně se to podařilo. Děti zůstaly ve vsi u hodné tety. Místní Němci, i ti ve vedení obce, nebyli nepřátelští, jako tomu bylo v mnohých jiných částech Sudetské župy, museli sice plnit centrální nařízení, ale pokud to šlo, byli benevolentní.

Nakonec přišlo osvobození, zde v odlehlé podhorské obci se nacisté drželi až do 15. května 1945. Německý voják ještě z posledního vzdoru pálil z věže kostela mašinkvérem i po dětech na návsi, ale nezasáhl je, děti možná jen strašil, aby nadskakovaly, jako by skákaly panáka. Kamenné kostely sloužily odedávna v původně dřevěných vesnicích jako pevnost, poslední útočiště, tentokrát však byl svatý Linhart ještě obsazen nepřítelem.

Alois byl pak ve čtyřicátém šestém znovu zvolen starostou, ale idyla dlouho netrvala, jen dva tři roky.

Alois říkal, že mu za války pomohlo tolik lidí, že sám už bude na všechny taky hodný. To si ale dal…

Po únoru 1948 za ním přišli ti dva komunisté, kteří ho už jednou udali jakožto zanícení hnědí nacisté, ale po válce pochopitelně opět zrudli. Žádali, aby jako starosta vstoupil do strany, není možné, aby jim vládl nekomunista. Alois s nimi vyrazil dveře, to už věděl, s kým má čest, jsou to líní a závistiví lidé, kvůli kterým byl zavřený v koncentráku.

Komunisté ho znovu udali, a tak seděl tři roky na Mírově, ve známé tvrdé věznici v hradu, který stojí shodou okolností celkem nedaleko na jiném kopci. Tehdy byl Mírov vyhrazen pro politické vězně.

Alois byl odsouzen na delší dobu než tři roky, ale při školních plaveckých závodech se utopil jeho syn, a ředitel gymnázia, aktivní komunista, relativně slušný, za to cítil zodpovědnost a dosáhl Aloisova podmínečného propuštění.

Bylo to třeba, protože tohle všechno už bylo na jeho manželku Bertu moc, dostala ve 43 letech infarkt. Už těch předchozích pět plus tři roky, kdy byla rodina bez živitele, bylo opravdu krušných. Teď už nebyl nikdo, kdo by se staral o dům, jen dcerka gymnazistka.

Tato historie má tedy víceméně happy end, paní Berta se zotavila a dokonce porodila druhého syna. Mimochodem to byla ta nejhodnější a nejusměvavější žena, když jsem ji o mnoho let později poznal, pravý anděl. Hrozné, co musela prožít...

Pana Aloise jsem prvně viděl v jeho sedmdesáti letech, byl menší udělané postavy, mluvil místním rázovitým nářečím, zábřežskou horáčtinou, jedno oko měl vypálené nehašeným vápnem kdysi při nehodě na stavbě.

Myslel jsem si, že celý život stál u ponku ve své dílně, no ve své… Za komunismu byla dílna znárodněna, Alois musel do fabriky, ale nakonec dosáhl toho, že znovu pracoval za plat v cizí dílně ve svém domě, který kdysi vlastnoručně postavil.

Ještě v 85 letech vyrobil vrata pro kostel, ještě v devadesáti vyměnil fošnovou podlahu v dílně.

Alois měl velký přehled, měl styky, na motorce objížděl přátele v blízkém i dalekém okolí, ve stolařské dílně poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, tehdy jsem netušil, že byl kdysi starostou a jaké má neuvěřitelné životní zkušenosti. Ne že by si jen seděl ve své dílně...

Kolik je takových příběhů, které navždy zapadly. A tak jsem rád, že mám příležitost aspoň jeden uchovat pro další generace, nejen Aloisových potomků.


  • Dress code novomanželů
  • Piži a Lada
  • Studna na Sloním ostrově
  • Sebrané historky
  • Orosené okénko
  • Holý zadek
  • Speciální vůz
  • Můj patron Perun
  • Urážka božstva
  • Starý mládenec
  • Pan Alois
  • Máme se prímárně
  • Ústřice
  • Mé starodávné Múze
  • Úsměv
  • Šeherezáda
  • Za vílami do Kodaně
  • Neogulag
  • Neměli tam tanky
  • Švihlá chůze
  • Korida
  • Znamení
  • Nekřťěňátko
  • Řeka adrenalinu
  • Amfiteátr
  • Kde se vzala Ukrajina...
  • Pietní akt při 80letém výročí popravy generála Bedřicha Homola
  • Bobulouni
  • Odposlechnuto
  • Ruska
  • Kája, ten nejhodnější člověk na světě
  • Sacré-Cœur
  • Kam s ním
  • Robinsonem uprostřed Evropy
  • Brixenští sloni
  • Rudé Rusko II
  • Rudé Rusko
  • Obrana národa
  • Světový rekord u Božího hrobu
  • A von
  • "Homolův puč"– akce právoplatné vlády
  • V lůnu Země
  • Peklo a nebe
  • Romantická komedie
  • Lyžař na Monínci
  • Syndrom generálských vnoučat
  • Kostel svatého Rocha na Vysoké v Jinonicích
  • Já nic, já nejsem muzikant
  • Jak jsem uklidňoval československého prezidenta
  • Ty hajzle...
  • Miss Veselí
  • Jochacha
  • Příliš mnoho slov...
  • Alenka
  • 5+5
  • Ubránila by nás československá armáda před Hitlerem?
  • Pepa, mé druhé Já
  • Skejt
  • Kaple sv. Kříže v Sázavě
  • Kalhoty před brodem
  • Můj slavný bratr
  • Zipolite
  • U Hanse Turka
  • Reprobusem přes Jordán
  • Sváťa se vrátil
  • U jezera
  • Zlíchovská rotunda
  • Veletín, Beletín, nebo Vyšší Týn?
  • Pyskočelský most
  • Suchopárná suchá pára s covidkou
  • Vzdušný a kapénkový přenos infekce
  • COVID 19, proč je nejvíc postižena Lombardie
  • Chřipka
  • Režimy
  • MZ
  • Generál Bedřich Homola
  • Smeč
  • Vkuse
  • Markétka čarodějka
  • Triskele
  • Anexe
  • Pražský ciferník
  • Má Praha čtyřstovku? II.
  • Narodil se Kristus o zimním slunovratu na Nový rok?
  • Volejbalový set
  • Presbyop na golfu
  • Karel Schwarzenberg a češství
  • Výkuk
  • Už se to nikdy nemůže stát?
  • Blbá a chytrý
  • Levoruký Diskobolos se právě trefil
  • Má Praha čtyřstovku?
  • Kdyby tak na Letné byla medúza...
  • Hutka versus Nohavica
  • Čunkovo Poschlé


  • Vše