Sobota 26. října 2024
Kunda madagaskarská
Ač se vidíme zpravidla jen jednou za rok na Vánoce a o politice nemluvíme, má synovec Matěj z Wohnoutů přesně stejné politické názory jako já, a jak jsem tady nedávno napsal, asi milionkrát větší dosah, když je vyjádří, z čehož mám pochopitelně velkou radost. Dneska, tedy 5. září 2018, podpořil iniciativu svých hudebních kolegů Kluse a spol., kteří bojkotují hudební akce svázané s Agrofertem, kterému se daří postupně ovládat i druhdy nezávislou hudební scénu. V Matějově textu padly výrazy jako Charta a anticharta, a že dnešní generace o tom moc netuší.
Přidal jsem k tomu následující komentář, tak ho sem dávám, aby nespadl do propadliště dějin:
"Dík Matěji, strejda. Možná trochu souvislostí pro ty, co už netuší...
Asi si atmosféru 70. let nedovede nikdo mladší představit. Od roku cca 1952 byl celý východní blok obehnán soustavou opevnění z ostnatých drátů s vysokým napětím, ne aby sem nikdo cizí nepřišel, ale aby naši občané nemohli ven, kdo se pokusil, byl zastřelen. Vtloukali nám sice od mateřské školy že socialismus je něco jako ráj na zemi, ale jeho obyvatelé houfně, po statisících, odtud před zdejším terorem prchali – po 48., kdy ještě železná opona, tedy to opevnění, nebyla vybudována, a po 68. roce, kdy ještě byly hranice, otevřené za Pražského jara, ještě prostupné.
Režim si takhle vylepšoval pověst, jako že nikdo neutíká. Každý však věděl, jak se věci mají, na Západě i na Východě. Uvnitř východního bloku to však nikdo nahlas říct nesměl.
Tady byla fakt všeobecná schíza: všichi věděli, že se pořád lže, ti co lhali i ti co lži poslouchali, každý u nás věděl, že je ta prestiž umělá. To se nedá vysvětlit, je třeba přečíst Orwellův absurdní román „1984“, dokončený v roce 1949. Jako by byl pro komunisty učebnicí.
Byla zde absolutní moc komunistické strany řízené Sovětským svazem, kdo se zdráhal, byl potrestán – ztrátou zaměstnání (univerzálním zaměstnavatelem byl stát), jeho děti nesměly studovat, ev. byl zavřený. V každém větším kolektivu (zaměstnání, bydliště) byl systém donašečů atd.
V polovině 60. let, hlavně v 68., byly nesmělé snahy o vymanění se z této despocie, ve velkém měřítku ze strany reformních komunistů, v menším měřítku (co se počtu týče) i nekomunistů (KAN, K 231). Všech členů komunistické strany (jen v Čechách) tehdy bylo přes 1,6 milionu, reformních zhruba polovina (474 tisíc bylo později ze strany vyloučeno), K-231 80 tisíc, KAN přes 2 tisíce. Byly otevřeny hranice, zrušena cenzura. A tak nás okupovaly spřátelené armády pod vedením Sovětského svazu, 6300 tanků (snad největší počet v historii lidstva), tři čtvrtě milionu vojáků, sovětská okupační armáda zde zůstala až do 90. let.
A v 70. letech začala tzv. normalizace, aby se vše vrátilo do původních mantinelů oné despocie.
V 76. roce nicméně spolupodepsalo Československo Helsinský akt o dodržování lidských práv, na to vzniklo prohlášení Charta 77, vyzývající k skutečnému dodržování oněch lidských práv – komunisté se k ničemu takovému neměli, pro ně to byl jen pověstný cár papíru. Chartu podepsalo několik stovek (nakonec až 1800 lidí) odvážných, kteří věděli, že ztratí zaměstnání, ev. půjdou do vězení, budou paradoxně donuceni k emigraci, aby zde nepobuřovali atd.
Tehdy nešlo text rozšiřovat jinak než opisováním na psacích strojích nebo riskantně na několika kopírkách, ty byly jen ve velkých podnicích, neexistoval pochopitelně internet ap., tak se text dostal jen k vyvoleným. Někdo o něm věděl z vysílání zahraničního rozhlasu, které bylo ovšem rušeno rušičkami, v Praze byla u Horoměřic, no a většina pak z novin díky antichartě, která ho odsoudila, aniž by jej zveřejnila. To sezvali známé umělce do Národního divadla, aby text tak řečené anticharty podepsali, každý věděl, že mu jde o další existenci, živobytí, kdyby nepodepsal.
No a dneska: podmínky se samozřejmě nedají srovnat, země není rozložená po válce jako v 48. nebo v 68. okupací, ale periodicky se objevují individua, která se snaží zneužít demokracie a uchopit veškerou moc a nastolit diktaturu, mají k tomu modernější prostředky.
Že kunda madagaskarská koná ve prospěch bývalých okupantů, je zřejmé, ale furt nevím, jestli agent Bureš to dělá pro sebe, nebo taky ve prospěch vyšší východní moci."
Kunda madagaskarská... Prezident Zeman trpěl symptomem zvaným moria, který je jedním z příznaků rozvíjející se demence. Tedy používáním vulgárních výrazů v situacích a prostředí, kde to není společensky vhodné. A tak v jednom rozhlasovém rozhovoru řekl: „Víte co je to pasy? Pasy je kunda, kunda, pane redaktore.“ Narážel na název moskevské protirežimní hudební skupiny Pussy Riot. Redaktor jen nesměle namítl, že se to čte pusy, pan prezident sice s oblibou a sobě vlastní suverenitou mluví anglicky, ale naprosto amatérsky.
A jindy, opět suverénně, poučil národ, že existuje zvíře zvané blboun nejapný, tuším tak nazval novináře, a tvrdil, že žije na Madagaskaru. No on, odborně dronte mauricijský, žil jedině a pouze na Mauriciu, ten je sice relativně nedaleko a je taky na M, ale celý svět ví, že to není Madagaskar. Krom pana prezidenta a jeho obdivovatelů.
A tak je prostě Zeman kunda madagaskarská. Panu prezidentovi se podařilo vyjmout jedno z nejvulgárnějších českých slov z jazyka dlaždičů a přenést je do vznešené mluvy, tak si toto označení jistě dovolit můžu.