Zdeněk Homola: Mimochodem

Obě starší dcery chodily na gymplu na latinu, stejně jako moje máma i já. Ta nejstarší si dokonce vzala svého profesora latiny. A tak ta nejmladší se taky hlásila na nepovinnou latinu. Ale byla jediná ze třídy, a tak předmět neotevřeli. Zeťák letos přišel o práci, na latinu se nikdo nepřihlásil ani k němu. Naštěstí umí i jiné řeči, třeba starořečtinu. Ale i jiné věci, tak rodinu uživí.

Zdá se, že tedy dneska už nikdo ani nemůže vědět, co je to primární, dokonce ani gymnazisté. A asi to nikoho vůbec nemrzí, když neví, o co přišel. Svět klasické vzdělanosti je nenávratně pryč. A všechno, co k němu patřilo.

Jeden můj virtuální přítel skládá a hraje chytlavé písničky. Vypadá jak skinhed, ale jeho názory jsou přesně opačné. Vlastně vypadá také jako sluníčko, a tak je naopak sluníčkář. A dělá si ze skinhedů, fašounů, komoušů, Zemanů či Burešů srandu tím, že je paroduje. Úžasně mě to baví. Jenže cet či desát procent lidí, nejen náctiletých, nechápe ironii, parodii, nadsázku. Miloval jsem filmy od Svěráka a mnoha jiných inteligentních lidí, kteří pranýřovali nevhodné chování svých postaviček, předpokládali zřejmě, že lidi se chytí za nos a přestanou to dělat. Ovšem přesvědčovali přesvědčené, naopak pro ty, na které to bylo mířeno, se ono karikované chování stalo návodem hodným následování.

Jedna z písní mého virtuálního přítele, jakoby oslavující ty nejodpornější organizace, které ve světě kdy působily, se chytla, a začalo ji stahovat ohromné množství lidí. A tak pod ni raději přítel sluníčkář, co vypadá jak skinhed, napsal, že je to parodie.

„Tatí, co je to parodie?“

„Nevím.

Franto, co je to parodie, nevíš náhodou?“

„Nevím, zeptej se Jardy.“

„Tak jo. Jardo, co je to parodie, nevíš? Poslechni si tu písničku!“