Zdeněk Homola: Mimochodem

O kamarádce Petře jsem už kdysi psal. Jak jsme vylidnili kavárnu Slávii, protože se její obří vodící vlčák, kterého jsme se všichni báli, neb vytrhával z plezíru v lese kořeny silně jako moje paže, postavil do vchodu do kavárny a nikoho z hostů, proudících z protějšího Národního divadla, dovnitř nepustil. My se báli a Petra to neviděla, ztratila zrak ani ne v jednom roce věku.

V té době mě Petra poprosila, abych jí zavedl domů internet. To byla tehdy v domácnostech prudká novinka, která měla Petře otevřít okno do světa. Já si ho zřídil krátce před tím, proto věděla, že to umím.

Rok 2000, poslední ve 2. tisíciletí, se díky internetu v českých domácnostech stal převratným. V občanském kalendáři 3. tisíciletí začíná až rokem 2001, protože první tisíciletí začalo rokem 1. Jelikož však tento kalendář nemá nulu, což astronomy přivádělo k šílenství, zavedli astronomický letopočet, který začíná rokem nula, a tak i, ehm, druhé tisíciletí pro vědce začíná rokem 2000. Tak jak si to intuitivně představovali i naopak nevzdělaní lidé – že magické číslo 2000 se třemi nulami zahajuje novou éru.

Koupil jsem tedy modem, dal ho do kapsy a vyrazil k Petře.

„Kde máš monitor?“ ptám se udiveně.
„Já ho nepotřebuju,“ vysvětlila. A spustila počítač.
Ten začal štěbetat šílenou rychlostí donekonečna: „Zavádím modul 001abc, zavádím modul 002abc…“ atd.
A na konci to řeklo: „Prompt.“

Já s hlasovým výstupem neměl žádné zkušenosti, Petra ano, ale to bylo málo platné. Petra myslela, že stačí připojit k telefonní zásuvce modem a bude to běhat. Tehdy se velmi nešikovně připojovalo přes obyčejnou telefonní linku a platila se každá minuta připojení stejně jako za hovor. Jen musel být ten modem a software k němu.

Tak jsem se vrátil domů, naložil do batohu monitor, to tehdy byly ty obří bedny, a znovu jsme počítač nastartovali. Na konci se objevila černá obrazovka s blikajícím promptem.

Tehdy se už pár let používal grafický operační systém Windows, přinesl jsem si windowsácký software, který by modem zprovoznil, ale Petra měla ještě textový DOS.

Tak jsem se vrátil domů ještě jednou a opravdu někde na netu našel software pro archaické připojení přes DOS, v té době už s ním nikdo nepočítal. Nakonec se to tedy podařilo a s Petrou jsme si čile mailovali.

Mezitím mi doporučila  zajít do matematicko-fyzikální fakulty na Malostranském náměstí, kde byla ve sklepě místnost s počítači pro nevidomé a slabozraké. Odcházel jsem odtud skoro s brekem. Copak problémy slepých jsem si už trochu představit dovedl, ale slabozrací měli na velkých monitorech třebas jen jedno nebo dvě obří písmena, pomocí page-down se přesouvali na následující.

***

V té době končila někdejší móda webových stránek ve frejmech – nahoře fixní záhlaví, vlevo fixní menu a vpravo rolovací vlastní text. Ale mělo to své nevýhody, hlavně nebylo kam cpát reklamy. Takže se vyrojily stránky, kde bylo menu přímo ve stránce a při přechodu na jinou stránku se celé znovu otravně předčítalo. Petra z toho byla zoufalá, nedalo se to obejít, nedalo se vracet zpátky na fixní menu.

Tehdy jsem byl maximální nadšenec pro programování, věnoval jsem tomu celé noci a víkendy, tak jako se kde kdo věnuje křížovkám, šachům, sudoku či jiným koníčkům. A napsal jsem si vlastní redakční systém, abych to měl pro příště jednoduché.

Řekl jsem si, že musím pro Petru a její souputníky něco udělat, když jsem to tehdy tak pokazil. Vytvořil jsem stránky, kde se dalo přepínat mezi frejmy a ne-frejmy. Bylo to potom asi na čtyřech komerčních webech, ty ale časem zanikly a byly nahrazeny jinými, nebavilo mě a neměl jsem čas je obhospodařovat. Baví mě něco vytvářet, ne reprodukovat, a tak je nyní tento systém už jen na mém vlastním zhola.com/praha.

Nenašel jsem ani dnes, po dvaceti letech, smysluplnou technologii, která by byla v tomto vstřícná ke slepým, tak je to asi jediný takový web na světě. 

Když jsem se tehdy problém pokoušel řešit ve web-designerských fórech, poslali mě k šípku, vždyť reklamy na webu stejně slepí nevnímají, tak proč se s tím namáhat.