Zdeněk Homola: Mimochodem

Sobota 14. února 2015

Markétka čarodějka

(aby to nezapadlo v útrobách Facebooku)

 



Bylo to takhle: vyrazil jsem pozdě večer, z kraje noci, do GRIDu pro kontraband, který mi měla předat MB. Chodíval jsem kolem toho průjezdu s železnými vraty celý život, bůhví, co tam ty oprýskaný dodávky vozily, a vždycky jsem se bál byť jen projít okolo.

No a teď – bušil jsem na rozlehlý vrata tak dlouho, až mi přišel otevřít dvoumetrový kolohnát a co prej chci. Mám tu něco dostat od Markéty Báťové, zakoktal jsem.

Muž mě chytil a vedl mě syrovými zanedbanými chodbami s harampádím, posléze se betonové zdi změnily na neomítnuté cihly, až jsme vkročili k mému překvapení do ponuré místnosti hemžící se lidmi. Jak tu najít Markétu? Ale muž si věděl rady a koukám, že se naklání, a něco té dívce říká: Je tu takovej starej chlap a hledá tě.

Uf, měl pravdu, druhej nejstarší po mně byl nejmíň o dvacet let mladší. Ah – synovec Honza. Ba ne, na pódium právě usedl můj starší bratr Oleg. Ale, světe div se, i on vypadal o čtvrt století mladší.

Jak je to možné, přemítám horečně, je to snad sen?

Náhle se Markéta otočila, pohlédla na mě, a já cítil, jak mi trnou kořínky stříbrných vlasů a vlasy hnědnou, jak se mi rozzářily oči, ve tvářích se obnovily dávno zarostlé ďolíčky.

Dávno už nejsem v sále nejstarší, Markétko – čarodějko.

–––

Jo a ten kontraband: to bylo Markétino nové cédéčko s krásnými písničkami.