Doplněno 28.11.2006 - a doporučuji věnovat zvláštní pozornost převzatému článku J. Vondrouše ze stránek Českého helsinského výboru na konci stránky, kde je popsáno skutečně fungující řešení problematiky v Českém Krumlově.
Podotýkám, že k tomuto textu mě nevedla zvláštní náklonost k jakémukoliv etniku včetně českého či romského, ale strach z následků primitivního řešení p. Čunka, které si získalo masovou popularitu.

I když mám ctihodné povolání, nejlépe se - věřte nevěřte - cítím v kánoi na řece či pak ve stanu na břehu. A když jsem tak jednou vytáhnul loď na konci plavby Starou řekou ve Staré Hlíně přes bahnitou močůvku k silnici a sednul si s kamarády k obědu na zahrádce místní hospody, ozvalo se halasné „Není to Zdeněk?“. To jsem po 30 letech potkal svého spolužáka Tomáše. Přijel na bicyklu za 60 tisíc, panděro měl nadité do módního cyklistického trikotu, klapal plastikovými tretrami, a najednou vytřeštil oči na mé špinavé triko, zablácené děravé plátěnky a na stejné hastroše sedící u mého stolu.
„Pojeď přece,“ volali Tomáše buřtovití elegáni z jeho pelotonu s pohledem na stopky a na nás. Tomáš se zoufalým pohledem nasedl na kolo a jal se stíhat souputníky.
Sice jsem si myslel, že mi Tomáš trochu závidí a taky by se chtěl s námi poflakovat na vodě, ale ty pohrdavé pohledy jeho kumpánů si pamatuji dodnes… Nutno však dodat, že xenofobie byla vzájemná, jejich styl života se mi taky vůbec nelíbil.

A mám ještě horší zkušenost. Tu touhu po přírodním způsobu života jsem zdědil po svém kravaťáckém tatínkovi, který na sklonku svého trampování postavil trampskou chajdu a až do své smrti ji nedovolil přebudovat na lufťáckou haciendu, kterých vyrostly v těsném sousedství mraky. Vypadalo to tam posléze jako Sibiř vedle Švýcarska. A já tu zarostlou chajdu zdědil i s xenofobií sousedů. Nikdo tam se mnou nechce jezdit, no a já taky ne, těch sousedů je přesila, jen vesničané se svými bordýlky na dvorcích mají pochopení pro nás a ne pro ty lufťáky se stromy zastřiženými do krychle.

Vzpomněl jsem si na tyto pocity v Poschlé na kraji Vsetína, když jsem od místního Roma slyšel, jak s psíma očima říká: „95 procent lidí ve Vsetíně nás Romáky nenávidí“. A měl zdá se pravdu.

Přijel jsem do Vsetína ke známým na návštěvu a hned na začátku města v Poschlé (asi tam kdysi uschnul les) na kraji bývalé skládky mě u hlavní silníce praštily do očí oranžové kovové buňky, stojící hned za čističkou odpadních vod. Normálně bych si myslel, že jde o součást čističky, ale když o Vsetíně se teď všude píše, tak mi to došlo, asi takový svérázný způsob humoru…
„To je ten Čunkův koncentrák?“, ujelo mi před kamarádem. A asi jsem to neměl říkat, zařadil jsem se hned k Uhlovi, Pithartovi, Rychlíkovi a dalším pár takřečeným „pseudohumanistům“, kteří prý nikdy cikána v domě neměli a jenom planě kecají a řešení žádné nemají.


Městská čistička

Odkaz na fotku původního bydliště ve Smetanově ulici (www.poschla.kvalitne.cz)
1, 2, 3 - odkazy na fotky z čerstvě nového bydliště romské rodiny, vystěhované na zimu Čunkem do Staré Červené Vody na Jesenicku (www.romea.cz)

Když jsem měl chvíli volna, vydal jsem se ke kontejnerovým bytům. Stály prý 40 milionů, z čehož byla 30 milionů státní dotace, deset milionů dodalo město. Na parkovištích před domy stála dvě auta, jedno z nich policejní. Za domy jsou nízké stavby diakonie, vedle ní hřiště na malou kopanou. Otevřelo se okno jedné z buněk, vyklonil se čistě oblečený muž snědé pleti, se kterým jsem si povídal a mohl se podívat do bytu, pak se se mnou dal do řeči jiný Rom na ulici. Hovořil o tom, jak Čunek sestěhoval Romy z jiných domů ve Vsetíně do pavlačového domu u polikliniky, kde před tím bydlely asi 4 romské rodiny, dům byl prý v dezolátním stavu už před tím, každou chvíli vyhořely hliníkové rozvody atd. V domě bylo asi 120 dětí, „to je hukot“, podotkl muž. (Jak mi říkal kamarád, převrátily děti například popelnici u polikliniky a plnili gumové rukavice vodou, obtěžovali lidi na ulici i v poliklinice.)
Ve Vsetíně je celková nezaměstnanost asi 11 procent, ale u Romů asi 90 procent. „Kdo by nás chtěl do práce, když nás tady 95 procent lidí nenávidí?“
Do Poschlé prý každou chvíli přijede někdo z televize či novin, ale lidé se bojí s nimi mluvit či se nechat dokonce nafilmovat, aby se jim Čunek nepomstil. Tak raději říkají, že jsou tam rádi.
Je prý předem jasné, že romské rodiny nejsou schopné utáhnout náklady na bydlení - 80 Kč na metr čtvereční měsíčně, elektrické přímotopy (kovové stěny buněk i s izolací jsou snad jen 5 cm tlusté) atd. (Smlouvy jsou vždy na jeden měsíc, neplatiči prý půjdou rovnou na ulici, OK, třeba to vyjde na Nový rok, kolik jsem říkal, že je tam dětí?)

No, vrátil jsem se ke známým a hovořil se starým pánem původem z východního Slovenska. V jeho vsi byla romská komunita a bílé děti si s cikánskými normálně společně hráli. „Co tam Cikáni dělali?“, ptám se. „Normálně, nádeníky,“ začal vyprávění. „U nás bída nebyla, je to úrodný kraj, ale nebyly vůbec peníze. Já neměl boty, salám jsem prvně jedl v 8 letech. My jsme měli hospodářství, protože můj dědeček odjel do Ameriky a pracoval tam 18 let v dolech, peníze posílal babičce, a když můj strýc měl 14 let, začal zakládat hospodářství.
Když bylo léto, Cikáni přestali spát ve svých chatrčích a spali venku, u silnice. Nejhorší byly jejich sexuální zvyklosti,“ odmlčel se, „dělali to i před dětmi“. (Nebudu vás napínat, nedozvěděl jsem se jaké, jen že dnes už je to běžné i u některých Čechů.) „Když byl Slovenský štát, hrozně se mi líbily uniformy té Hlinkovy mládeže, ty prýmky a odznaky, boty, říkali si Vlčata a tak podobně. Já nevěděl, o co jde, ale chtěl jsem k nim taky, byl jsem ve třídě na gymnáziu jediný, kdo v Hlinkově mládeži nebyl a ředitel mi dal za úkol, abych tam jako správný Slovák taky vstoupil, ale otec mi to nedovolil. Začalo mi svítat, až když Hlinkova garda, to byli mí sousedi, můžu říct jména, začali nakládat Cikány z pole, kde paběrkovali, a odváželi je pryč, to jsem brečel. Já nevěděl, kam je vezou, prý na převýchovu, na práci.“

A tak i já jsem začal vzpomínat, co vím o historii 20. století. Jak jsem viděl propagační film o Terezíně, což bylo takové krásné lázeňské město, které nechal Hitler přebudovat pro židovské důchodce, ve filmu chodili po promenádě, popíjeli z pítek, měly tam sociální pracovníky, obchody, nemocnici.

A tak se mi v noci ve snu začala odvíjet hrůzostrašná vize: Čunek, který tři dny před senátními volbami nechal deportovat romské rodiny do kontejnerových domů a do jiných krajů mimo Vsetínsko a na vystěhovaný dům pověsil vítězoslavně obří bilboard se svým širokým úsměvem, a vyhrál tak se 71 procenty senátní volby na Vsetínsku, se stane předsedou KDU-ČSL, s nimi vyhraje předčasné volby, a podle přání většiny obyvatel Česka začne stavět kontejnerové domy u každého města a koncentrovat do nich nepřizpůsobivé občany. No a když se zjistí, že ani tak se problémy nevyřešily, postaví jeden velký kontejnerový koncentrák někde na odlehlém místě, s kterým si nikdo neví rady, třeba v Letech u Písku, a kruh se uzavře…

No, kdekoliv jsem řekl cokoliv proti Čunkovi či dokonce něco chápavého o Romech, sklidil jsem patřičnou a hlasitou dávku xenofobie vůči své osobě, naštěstí mám natolik světlou pleť, že o nic víc nešlo.
Zjistil jsem, že každý má pro svá tvrzení o Cikánech a pro adoraci Čunka pádné argumenty, příklady atd. a já nemám nic než své sociální cítění a vzpomínky na své bývalé bydliště v Dejvicích, kde ve dvou sklepních místnostech bydlela mnohočlenná cikánská rodina, s kterou jsme (na rozdíl od mnoha jiných) vycházeli zcela bez problémů - chovali jsme se k nim korektně, zdravili je stejně slušně a uctivě jako ostatní obyvatele, a oni nám to opláceli stejnou mincí.
Těžko se vyjadřovat k různým jednotlivým všude tradovaným historkám o nehorázném jednání Romů, na jednu stranu se asi staly, na druhou stranu je obtížné soudit, nakolik jde o jev hromadný, či o jednotlivý exces a nakolik jde o jakýsi protest zoufalé menšiny proti nenávidějící a tudíž nenáviděné většině. Je těžké se vžít do mentality po věky zatraceného národa.

Tradují se obrovská procenta kriminality Romů oproti ostatní populaci. Je obtížné získat validní data, neb oficiální statistiky se z etických důvodů (jako v celém civilizovaném světě) nevedou, a i kdyby se vedly, k romské národnosti se hlásí pouze 11 746 osob v celé ČR (sčítání v r.2001, mimochodem v r. 1991 to bylo 32 903 osob, dříve romská národnost nebyla uznávána), přičemž počet Romů v ČR se kvalifikovaně odhaduje na 200-300 tisíc osob. (Tak malý podíl Romů hlásících se ke své národnosti se přičítá krom možné tendenci k asimilaci tomu, že Romové nepostřehli, že je již možné romskou národnost uvádět, že ztotožňují národnost se státní příslušností, ale hlavně strachu, že jim tato deklarovaná národnost může uškodit - a to nejen v běžném životě, ale vzhledem k tragické historii jejich národa zejména ve 20. století i mnohem fatálněji.)
Jediný fundovaný údaj jsem našel v Měsíčníku policisty, kde je uvedeno, že se Romové podílejí na celkové kriminalitě v kraji zhruba patnácti procenty a v kraji jich žije asi 100 000. Celkový počet obyvatel Ústeckého kraje byl v r. 2001 cca 820 tisíc, tedy Romové tvoří 12 procent populace kraje, jejich kriminalita je tedy cca o 3 procent vyšší, než by bylo přiměřené jejich počtu, přičemž v jejich věkové struktuře je mnohem víc malých dětí než je ve většinové populaci.

Zmínil jsem se o mentalitě po věky zatraceného národa. Romové (jak národopisci a lingvisté prokázali) jsou původem z Indie, v Evropě se objevili prvně v 11. století na Balkáně, kde se živili jako řemeslníci a tam naposledy žili jakž takž důstojným životem. V 15.století se začali objevovat v ostatní Evropě a začaly pětisetleté dějiny národa žijícího na okraji společnosti v ghetech či kočujícího v nepřátelském prostředí. Byli považování za ohyzdné, podivně se chovající atd., pročež nedocházelo k míšení se s ostatním obyvatelstvem a asimilaci. Cituji z textu Romové ...: Romové byli původně příslušníky nižší indické kasty. Po vpádu Mongolů byli nuceni se vystěhovat. Usadili se především v severozápadním Biháru ve střední Indii. Zde byli nazýváni Čandalové, tj.nedotknutelní, vyvržení. Nepatřili totiž k žádné domácí kastě. Mannův zákoník kodifikoval jejich postavení slovy: „Čandalové budou bydlet mimo vesnice, budou zbaveni veškerého nádobí a jíst budou ze střepů. Jejich oděvem budiž roucho mrtvých, jejich majetkem buďtež osli a psi, šperky nechť nosí železné. Budou odsouzeni k věčnému putování. Člověk, jenž chce žít životem spravedlivým se nebude stýkat s těmito lidmi. Jejich obchod, obcování a výměna veškerých statků bude výlučně mezi nimi samotnými.“ (Nevím, nakolik je tento citát historicky ověřený.)

A tak tomu bylo i v Evropě až do 20. století. Ve čtyřicátých letech 20. století za protektorátu nacisté vyvraždili prakticky všechny Cikány v Čechách a na Moravě, zbylo jich jen několik set. Poté se komunisté pokusili o násilnou asimilaci - Romy ze slovenských ghet rozptýlili po republice (akce "Rozptyl" - v žádné obci nemělo být víc jak 5 procent Cikánů), ale čeští lidé fakticky tento národ (dejme tomu, že není divu) nepřijali (natož aby se s nimi ve větší míře mísili, což je jediná cesta k faktické asimilaci), a tak byly Cikánům přetrhány tradiční sociální vazby a tradiční hodnotový řád. A vnucený nový řád, ještě k tomu komunistický, nesmyslný a násilný téměř pro každého, bylo pro ně ještě daleko těžší přijmout než pro "bílé" Čechy. Komunistická asimilace byla prováděna formou nucené práce (ta ovšem dopadla na všechny obyvatele - bylo zakázáno soukromé podnikání, muselo se pracovat pro stát za jakési nesměnitelné poukázky, tzv. Kčs (jinak hrozil tr. čin příživnictví); typickým romským řemeslem bylo odpradávna kovářství), Romové ovšem nebyli zpravidla pracovním kolektivem přijati; dále segregací školáků do zvláštních škol, zmíněným násilným přemisťováním a rozptylováním do jiných částí republiky do netradičních podmínek v bytových jednotkách paneláků, odebíráním dětí do dětských domovů atd., což vše Romové nebyli schopni vstřebat a reagovali "zlobením". (Tento termín jsem přejal od dětských psychiatrů - děti projevují reakci na dlouhodobý stres ne třeba depresí jako dospělí, ale zlobením.) Za sebe můžu říct, že bych si těch lidí nevážil, kdyby nebyli v opozici, připomíná mi to situaci za protektorátu, kdy Němci nebyli schopni pochopit, že ti nepořádní Češi se nechtějí přizpůsobit, pracovat pro Říši a páchají sabotáže.

A řešení? Určitě není v tom prvoplánovém: „Dělají bordel, tak pryč s nimi,“ jak jsem ve Vsetíně slyšel křičet. Kam pryč? Pět set let byli v Evropě přehazováni jako horký brambor a zmizet je nechal jedině Hitler. A tolik rozumu snad každý má, že toto by snad nechtěl.

Snad mělo mé povídání logiku, o kterou jsem se snažil: pokud nebudeme jako Hitler s Himmlerem atd., budeme tu chtíce nechtíce s Romy navždycky žít. A snad chceme žít v důstojném vztahu s důstojnými lidmi - tak přiznejme Romům jako národu i jako jednotlivcům lidskou důstojnost. A potom ji jednou budou mít. Zní to jako fráze, ale funguje to:

V jednom jihočeském městě si starosta zavolal cikánského barona a řekl mu: „Dám vám na starost čištění města a budete to organizovat sami“.
Viz následující článek:

Jaké jsou nejdůležitější podmínky soužití Romů a majoritní společnosti

Odkazy:
Historie Romů
Historie Romů II.
Postavení a marginalizace Romů v ČR a na Slovensku
Romové a rasismus v České republice

Návštěv od 26.11.2006: 365 

aneb Malými slovy myšlenka, či velkými slovy ...?

Přišlo mi líto Jaroslava Hutky, když se na něj vrhla lůza po zveřejnění jeho posměšné písničky, a nakonec mi přišlo trochu líto i Nohavici, že jsem se na něj vrhnul, byť nenápadně, i já, ač ho vlastně neznám.

Hutkovi jsem napsal soukromý mail, který on zveřejnil na svých stránkách i s odpovědí, pak už jsem psal s vědomím, že to není jen pro něj. Jestli mé dva texty někdo najde na jeho stránkách, byl bych rád, kdyby znal i jejich rub, který už Hutka nechal bez povšimnutí. Tak korespondenci uvádím tady. Taky jsem dávno chtěl svým některým vnímavým přátelům, v jejichž osobní tradici však není vnímat umění, naznačit, jak ho vnímám sám; jen jsem nevděl jak na to; takhle se to myslím hodí.

----------

Vlastně to celé začalo tím, že Vladimír Veit napsal mně a jiným lidem ze svého adresáře svědectví z Vídně (srpen 89) o tom, jak si s nimi Nohavica připíjel tvrdým na upřímnost. A že Veit je opravdu ryzí duše.

Pro připomenutí:

Jaroslav Hutka je svérázný český písničkář, který za okupační "normalizace" společnosti v 70. letech 20. století proslul oživením starých moravských písní a kramářských balad podaných úmyslně neumělou prostou formou navazující na prapůvodní intepretaci lidovými umělci. Do té doby byla obecně známá jen intepretace zpěvných lidovek dechovkou, cimálovými muzikami či pěveckými sbory. Zároveň Hutka glosoval neradostný společenský vývoj a burcoval apatickou veřejnost písněmi v podobném duchu, které navazovaly na tvorbu Karla Havlíčka Borovského. Co se formy týče, dal by se jeho projev zařadit mezi naivní umění. Kramáři prodávali písně na poutích, byla to taková dobová žurnalistika poplatná tehdejším technickým možnostem, v Hutkově době zase poplatná nesvobodě tisku v diktatuře.
Hutka byl pro kritiku komunistické moci ostrakizován a donucen k emigraci, podobně jako někteří jeho současníci i osobnosti naší historie.

O šest let mladší Jaromír Nohavica formálně navázal na generaci více či méně zakázaných písničkářů (Kryl, Hutka, Třešňák, Merta, Voňková aj.) a v povědomí lidí bažících v prostředí evidentního útlaku a lživé propagandy po pravdivém a odvážném slově převzal jejich žezlo a stal se obdivovaným bardem své generace. Jeho způsob tvorby byl patetický, s důrazem na slovesnou dokonalost, po hudební stránce jednoduchý, ale líbivý.

Po sametové revoluci v r. 1991 byly zveřejněny seznamy agentů Státní bezpečnosti, mezi kterými figuroval i Nohavica. STB navazovala v prostředí komunistické vlády na nechvalně známé praktiky diktátorských režimů v naší zemi za Rakouska-Uherska a za německé okupace. Tajní agenti byli obávanější a mezi lidem pohrdanější než sami příslušníci komunistické strany, u kterých aspoň každý věděl, že si musí dávat pozor.

Nohavicův estébácký spis však zmizel a jen výjimečně se v tisku někdo v rozhovoru s Nohavicou na problém zeptal, on se však jasněji nevyjádřil. Většina píšících redaktorů té doby byla tuším předrevolučními členy KSČ a nikdo asi necítil morální právo na Nohavicu udeřit, navíc si tím znepřátelit část veřejnosti. Dlužno dodat, že Nohavica patrně cosi po svém naznačoval ve své tvorbě ("Velice moc se bojím, držte mi prosím palce, poteče hodně krve v té mojí malé válce..."). V r. 2006 byl objeven jeden svazek Nohavicova spisu s protokolem, kde jeho řídící důstojník popisuje Nohavicovu cestu do Vídně a informace o významných českých exulantech v čele s Krylem a Kohoutem. V předrevoluční době byla komunisty hranice uzavřena "železnou oponou" a za normálních okolností bylo nemyslitelné, aby nekonformně vystupujícímu člověku byla cesta na západ umožněna (výjimkou bylo jen ono trvalé vyhoštění).

V r. 2007 pak napsal Hutka spolu s pětatřiceti jinými písničkami posměšnou glosu - pamflet Udavač z Těšína, napsanou ledabylým způsobem, jakoby mu oběť za větší námahu nestála. Na podzim pak písničku objevili novináři a z kausy udělali sólokapra. V názorech novinářů i čtenářů převládlo zdá se mínění, že jde o závistivou kampaň neúspěšného Hutky, který se snaží zviditelnit na úkor úspěšného a populárního umělce (jehož prohřešek nezastiňuje jeho dílo a je ostatně promlčen).

Mimochodem o rok dříve nazpíval Jiří Dědeček písničku Taky na fízly dojde (Usměj se na mě). "Pondělí úterý sobota neděle, známý hlas po ránu tahá mě z postele, fízlové národu zpívají vesele... Usměj se na mě usměj, ať je ten svět míň hnusnej..."  Ta žádný větší ohlas nesklidila.

Hlad po pravdivém slově byl nasycen po listopadové revoluci, možná však je už čas, aby propukl zase. Dnes ale nejde o to, že by každý nemohl hlásat, co ho napadne, avšak rozlišit, co je vlastně pravdou.

----------

Vážený pane Hutko,

mám pocit, že teď čelíte skoro samým negativním reakcím za svoji písničku o Nohavicovi, tak chci splatit dluh a potěšit vás. Vaše písničky, jak lidové, tak vámi složené byly pro nás ve své době opravdu křišťálovou studánkou, jakkoliv nebyly líbivé a formálně dokonalé z hudebního hlediska. Moje maminka byla literární historik s přednostním zájmem o Karla Havlíčka, asi jsem po ní zdědil čuch pro vnímání té esence, která je v pravém umění přenášena bez ohledu na formu, a na druhou stranu cit pro vnímání balastu či kýče. Mimochodem jsem nikdy nebyl na vašem koncertu; když jsem přišel do styku s lidmi, kteří mě k vašemu dílu dovedli, právě jste emigroval, písničky jsem znal jen z pásků, resp. lidové i z desek. První kazety, co dostaly mé tehdy malinké dcery, byly s písničkami vybranými z vaší tvorby, lidovými i umělými (teda nutno říct, že se jim asi nelíbily, ale myslím v nich zanechaly nějakou mně milou matrici, kdyby náhodou ty čuchy nezdědily).

Druhým mým oblíbencem byl Merta, na toho jsem již chodil, i jeho koncerty měly onu apollónskou atmosféru (Apollón byl bohem inspirativního, enthusiastického umění).

Kryl mi přišel primitivní ve svém raném díle, později vyumělkovaně intelektuálský, uznával jsem jej však pro jeho postoje a odvahu.

A Nohavica mě na chvíli bakchicky obloudil (Bakchus byl bůh extáze), ale vždycky mi připadal nehodnověrný, exhibicionistický a skrytě vychcaný. Jeho první písničky byly na hranici kýče (asi v souladu s osobností), nicméně upřímné, pak už, pokud jsem je sledoval, jen manýra či pasti na publikum. Ale talent nesporně má, jen darovaný nepravé osobnosti.

Stejně jako vám mi pořád vadilo, že nechává probém s STB vyhnít, a díky, že jste ho přiměl k nějaké výpovědi. Člověk má tendenci pochopit, že někdo podlehl nátlaku, dejme tomu v době, kdy měl problémy s alkoholem atd., ale svědectví Veita, že si v té Vídni připíjel stakanem tvrdého na upřímnost, je na blití, průměrně morální člověk by se v jeho situaci styděl a naznačil by, že něco není v pořádku. A každopádně by nepsal písničky o pravdě a lži, nepasoval by se na pokračovatele Kryla a přešel by třeba do běžného popíku, kde nikdo žádné umění či upřímnost a morálku nečeká. Sám si nemyslím, že by kdy byl na stejné lodi, tj. písničkářské, s vámi, Mertou, Voňkovou atd., ale lidi to tak asi berou.

Zdravím, Zdeněk Homola

---------- 

Vážený pane Homola,

v této chvíli konfliktu s jakousi částí rozzuřené veřejnosti, který dosáhl podivné a nečekané obludnosti, není asi vkusné říkat, že mi zcela mluvíte z duše. Měl bych stát hrdinsky osaměle a čelit boji... jenže takhle kýčově tuto situaci necítím, nevstoupil jsem do hrdinského eposu a nejedná se o válku, jak si to udělali novináři prodejnější. Jedná se vlastně o stále se vracející a stále prohrávaný konflikt s kýčem, který ale člověk nesmí nikdy vzdát. Váš termín bakchického oblouzení je myslím přesná definice toho, co Nohavica dělá, ale samo o sobě by to nevadilo, v komerci se používají všechny metody a pasti na získání publika, ale není vhodné si k tomu ještě vypůjčovat z oblastí, které kýčové nejsou, jako je čest, pravdivost, odvaha...atd. na kterých samozřejmě vždy politický i komerční kýč parazituje. A základ a obsah tohoto několikadenního mediálního dramatu je právě srážka s tímto kýčem.

Takže uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál, ale Nohavica bude samozřejmě dál slavný před svým publikem, tak jako Karel Gott nepřišel o své publikum tím, že byl mluvčím anticharty. Mně sice Nohavicovo publikum odsoudí, což je mi fuk, ale je vhodné i době postmoderny přece jen nějaké meze hájit...

srdečně zdravím - Jaroslav Hutka

----------


Hm, protagonisté internetových diskusí, zejména na i-dnes, jsou svébytná komunita, podobně jako hlasující ve Zlatém slavíku. Normální lidi do těch i-dnes-like diskusí už moc nechodí, aspoň jsem nabyl takový pocit.

Lidí schopných vnímat umění, lépe řečeno svět, tak jako vy nebo já, je pár procent, vždycky bylo a naštěstí vždycky bude, vím to, protože pozoruju svět dotyčných dcer. Ale není to skupina pevná, je dynamická a každá duše, která přejde na tu či onu stranu, je cenná, to se tahaj ti mí řečtí bohové. Pěstovat umění, morálku atd. je tak pracné, a nechat se unášet Bakchem tak snadné, to bylo mimochodem zázračné, jak se to v r. 89 prolnulo. Pak řekl, asi bohužel právem, tuším M. Kratochvíl, že písničkáři jsou jak vyluštěná křížovka...

Omlouvám se za tu tezovitost, často zažívám pocity, že jsem se svými pocit sám proti všem a chtěl jsem vám to empaticky ulehčit ;).

Howgh, hodně štěstí, Zdeněk Homola

---------- 

Vážen pane Homola,
velké díky, teď jsem v metru ještě přemýšlel o Vašem dopise, protože tam někde je skutečný problém. A díky za ulehčení, tedy spíš radost z toho, že se někdo zamyslí hlouběji a to být sám proti všem, to je vlastně takový klasický úděl...

Mějte se hezky
Jaroslav Hutka

---------- 

(Příspěvek do diskuse na hutka.cz)

Náš národ je nejateističtější na světě a možná byl i v posledních stoletích. Sám nemám církve a davové mechanismy příliš v lásce, ale musím uznat, že církve kultivují, více či méně věrohodně, morálku, určují hranice, za které když někdo zajde, přinejmenším ví, že se má stydět.

Komunisté to nahradili svou morálku, nelišící se formálně příliš od oné křesťanské, ale ta byla samosebou stejně absolutně nevěrohodná jako vše ostatní.

A zbyl Hutka a pár dalších, kdo v tom marastu udržoval jakýsi plamínek. Jeho způsob umělecké výpovědi však byla schopna vnímat zas jen hrstka lidí. Hlavní proud byl v kulturní oblasti ovládnut úplně jinou pakáží, obratnou v manipulaci s masami. Každý však viděl, kdo je kdo, jen u tajných agentů, nota bene charismatických osobností té ryzí folkové scény, je to pěst na oko.

Za druhé války byla taky jen hrstka statečných, doma i za hranicemi, a co tu s nimi pak provedli, aby nezůstali mementem... Konfidenti nacistů, když se obratně vykroutili, vysmátě fungovali jakoby nic dál ve svých manipulacích.

U Nohavici je to jistě promlčené, protože si k tématu zarytě mlčel. Teď díky Hutkovi promluvil, očistí se tím i v očích jeho nefandů, a může zpívat o pravdě a lži dál.

A vy si tady ukamenujte Hutku.

----------

Dobrý den,

zapomněl jsem poslat ještě jeden zajímavý odkaz, pokud jste na něj nenarazil, viz příloha.

Zajímá mě to ze sociologického hlediska, rád bych třeba věděl, kolik vlastně lidí do těch diskusí na i-dnes chodí, řek bych, že se tam točí pár hovad, sledoval jsem je při Čunkovi a Cikánech. Myslím, že drtivá většina lidí vůbec neví, o co jde, nanejvejš mají rádi Zítra ráno v pět a divoký koně proti ohnivýmu obzoru, a ti co vědí - kam se asi poděl ten milión partajníků atd. Zajímavý je, jak další lidi projikujou a měří lidskou motivaci podle sebe.

Nedopovídejte, máte toho moc, zdravím,

Zdeněk Homola

----------

Podle mých zkušeností s těmito internetovými žvanícími médii je to tak, že je tam hlavně už připravená parta lidí, kteří se mezi sebou znaji a manipulují si to po svém, redakce to ale vždy cenzuruje tak, že za určitou mez se to nedostane, oni se tedy přizpůsobili a nejdou za mez toho, co vědí, že by mohlo být vymazáno, všechny otázky jsou kontrolované, a tak z toho vznikne jakoby objektivní diskuse, je hloupé to odmítat, ale o vypovídající hodnotě těchto diskusí mám hluboké pochybnosti...

Jaroslav Hutka

----------

Dobrý den,

posílal jsem onen odkaz na Dobeše na i-dnes, je to nyní již u vás na stránkách, ale myslím, že by bylo víceméně vhodné, aby váš webmaster uvedl, že je to odtamtud převzaté, tak jako to uváděl dříve...

Ještě pár plků: Přemýšlel jsem hodně o tom, proč lidi nechtějí rozumět Hutkovi. Jsou frustrovaní dnešním životem, na který navíc ti od středního věku výše nebyli trénovaní (co si budem namlouvat, v socíku - světě na dluh budoucím generacím - jsme u nás měli největší leháro v historii lidstva, teda aspoň my více či méně konformní, co jsme nebyli vysloveně perzekuováni). A od kultury očekáváme relaxaci, kolíbání, hlazení. A ne přidělávat zbytečné starosti kázáním o morálce.

Ale ono je to ošidné, kdyby za socíku pár lidí u nás neudržovalo ten příslovečný plamínek a kdyby se nevzbouřily národy okolo, nejspíš bychom tady měli socík nafurt, resp. dokud bychom neshnili pod spadlými paneláky. Ale slepě podlehnout obchodním řetězcům včetně těch kulturních je taky cesta do pekel, pak už jsme jen takoví živočišní robůtci přisátí k prsům centrálního robota.

Já od umělců nečekám kolíbání, ale provokaci (=volání), hledání východiska. Ti kolíbači jsou pro mě jen jakési ozdobné vodiče od robotů k těm nám robůtkům.

Přemýšlel jsem i o formě primitivní kramářské písně, kterou Hutka volí pro svá poselství. V jiných, esejistických, žánrech je schopen precizně formulovat své úvahy, není jistě pochyb, že by uměl stvořit libozvučný útvar, případně proložený nějakým tím archetypálním dřeviskem, požárem, stádem divokých koní, šátkem přes oči atd.). K provokačnímu pamfletu mi nedbale nahozená kramářská píseň přesně sedí, ostatně vzpomeňme na Havlíčka.

Zdeněk Homola

----------

Jsem dneska vytížený nějakou prací a musím večer do Brna, celý den tam zítra natáčíme další opony, ale cítím to jako vy, zábava je možná ta odpočinková rozptylující nadstavba, ale umění je zrcadlení bytí způsobem, aby ho člověk viděl, pokud možno naze a jasně.

Socík uspával, násilně, konzumenství nenásilně a příjemně, ale pustota a nuda, která je za tím vybarvičkovaným světem na prodej je životu nebezpečná.

Hodně jsem o tom přemýšlel v Holandsku, tam odtud mám asi svou nejpodstatnější knížku Dopisy Ivanovi nebo možná to nazveme Neodeslaný dopis, možná to vyjde konečně příští rok v té sérii mých sebraných spisů... mám dnes taky malé soukromé výročí, je to 18 let, co jsem tehdy přiletěl na Letnou a pár kroků běžel s dějinami, inu musíme to hájit, že to nebylo jen tak a že nebylo jedno, jak se člověk choval a není dnes jedno, jak člověk myslí, obojí se může ukázat nebezpečným...

mějte se hezky - Jaroslav Hutka

----------

Dobrý den.

Dík za minulou milou odpověď. Doufám jste se v Brně moc nevyčerpal, podle nějaké repliky
ve fóru to tak vypadalo ;).

Omlouvám se, že ještě otravuju, je to pro mě fatální téma, tak o tom ještě přemýšlím, pro změnu z druhé strany, jak ten svět cykluje.

Dejme tomu Gottovi nadělil pánbu sladký hlas, hudební sluch a plytký exhibicionismus, ducha mu nenadělil, tak dělá kantilénu a je, jaký je. Hutka (:-)) tak nějak naopak...

Já jsem toho Nohavicu poslouchal - na podnět kohosi, chvíli jsem mu ty jeho divoké koně běžící soumrakem žral, pak to nějak vymizelo, začal mi být protivný.

Pak jsem Nohavicu našel v těch Cibulkových seznamech a zavrhl úplně, tudíž neposlouchal, nanejvýš jsem slyšel v obchodech Čuníky. Ale co nadělám, něco v něm fakt bublá, občas jsem slyšel někde u ohně nebo v hospodě píseň o Židovi ze Lvova či co a i nějaké jiné, netuše, že je to od něj, a bylo to dobré, zpíváno bez jeho tlemu. Ty koně ap., o kterých jsem minule napsal, že jsou na hranici kýče, složil jako mladík, dejme tomu jako Kryl Bratříčka. Je to jiný žánr, který má také své místo, a nedá se to šmahem odbýt jako kýč, něco má hloubku, je v tom prožitek a upřímnost, ono to u některých lidí tak cykluje, jako maniodepresivní porucha.

Dejme tomu Nohavicovi nadělil pánbu schopnost skládat k sobě slova (mimochodem vyhrál jeden ročník mistrovství ČR ve scrabble) a nějaký umělecký cit a velkou potenci. Ale je zřejmě zbabělec, slavoman a zachoval se, jak se zachoval, zradil lidi, co mu věřili jako guruovi, myslel, že se to nikdo nedozví, a když se to profláklo, doufal, že "malá ostuda trvá týden, velká čtrnáct dní", jak říká Cimický. Kdybych zůstal u své téze, že někdo může cyklovat mezi mánií a depresí, někdo třeba mezi odvahou a zbabělostí, někdo mezi sračkami a vytříbeným sdělováním vnitřního prožitku, který nemusí být vždy šmejdský, tak si říkám, co teď s tím.

Vlastně co mi vadí na celé téhle kause je, že jeho dílo zřejmě neznáte dobře ani vy, ani já, a oba jsme se k němu veřejně vyjádřili, já teda jen nenápadně. Nedokážu z toho najít jednoznačné východisko. Zajímalo by mě, jestli neuvažujete v podobném duchu. Co teď s tím... Je nyní v očistci... Kdyby tak třeba slíbil, že už nebude nikdy dělat koncerty s Krylovými písněmi... ;)

Zdeněk Homola

----------

Nerad se vnucuju, ale fakt mě tohle téma soukromě velmi zajímá, psal jsem to minule jinak, ale asi jste toho měl moc. Dotkla se toho i jedna pisatelka ve vašem fóru, ale přešel jste to ve své odpovědi.

Sám teď cítím jakousi (ve svém případě nepatrnou) spoluodpovědnost za toho člověka, co kdyby třeba skočil z mostu (no to žertuju, ale co kdyby). Lidi nejsou černí či bílí, nebo jen někteří, a co když třeba někdo cykluje mezi mánií a depresí, statečností a zbabělostí, psaním kýčů a umění. Jsou lidé, kteří ovlivnili svět, a zplodili třeba jen jednu kvalitní věc.

Vzpomněl jsem si, že jsem občas slyšel nějakou podle mých měřítek dobrou píseň, reprodukovanou někým u táboráku, a bez předpojatosti vůči autorovi mě zasáhla. Já si s tím nevím rady, dokud on bude hrát Kryla atd. a mlžit. Chápu že nemáte zájem mu to usnadňovat, ale... Znám člověka, kterému se žena před 15 lety mechanicky vyspala se šéfem, ač milovala toho manžela, ale u něj se z toho stala obsese a dodnes tím sebe i ji proti své vůli terorizuje.

Blbý je, že ani vy, ani "moje maličkost" jsme si nedali práci, abychom jeho dílo prostudovali, než jsme je odsoudili, a ev. v něm našli, co nechápeme. No, je to jen námět k zamyšlení, ostatně o tom jistě taky přemýšlíte. Ale možná by hodně pomohlo v této cause, kdybyste se k tomu blíže vyjádřil (tedy tento dopis je jen soukromý a nechci, aby ste se trápil s formulací postoje kvůli mně). Mějte se,

Zdeněk Homola

Několik poznámek do diskuse s dcerami o Kaplického žábě. Vy ostatní čtěte na vlastní nebezpečí.

Národní knihovna České republiky je státní příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo kultury ČR.

Je umístěna v historickém barokním komplexu bývalé jezuitské koleje Klementinum, který nejméně od r. 1777 slouží převážně ke knihovnickým účelům. Depozitář je umístěn v Hostivaři stranou od metra.

Kapacita stávajícího historického komplexu nestačí současným požadavkům, bylo vážně uvažováno o prohloubení budov o 8 pater pod zem či zastřešení nádvoří, anebo o přikoupení dalšího staroměstského paláce.

V r. 2004 došlo k předběžné dohodě s představiteli Hl. m. Prahy o vybudování nové budovy v katastru Holešovic na Letenské pláni. Do anonymní soutěže na projekt knihovny vypsané Národní knihovnou ČR v květnu 2006 se přihlásilo 760 uchazečů, do druhého kola postoupilo 8, soutěž vyhrál návrh britského architekta Jana Kaplického, který v r. 1968 emigroval z Československa. Jeho návrh údajně postoupil do druhého kola o 1 hlas, rozpaky pak vzbudil fakt, že Kaplický deset let žil s předsedkyní poroty Evou Jiřičnou (mj. autorkou futuristického skleníku v historické hradní Královské zahradě). Předložené návrhy viz zde.

Výsledný návrh vzbudil vlnu emocí, do kterých se zapojil i prezident republiky žertem, že se nechá připoutat na Letnou řetězy, aby takové stavbě na tomto místě zabránil. Na druhou stranu se zařadila řada osobností z uměleckého prostředí. Posléze se proti stavbě v této podobě na tomto místě postavilo zastupitelstvo Hl. m. Prahy, kde má převahu ODS, stanovisko tlumočil primátor Pavel Bém. Národní knihovna nebuduje stavbu na vlastním pozemku, ale na pozemku města, proto má město právo nejen povolit stavbu z hlediska běžných aspektů stavebního řízení, ale i z hlediska vlastníka pozemků.

Zpočátku se mi návrh sice nelíbil, prezentovaný model byla jakási neprůhledná zelená žabí nevěsta s fialovými skvrnami a s vystrčeným obličejem, která by pasovala spíše do Disneylandu, ale v kontextu Letenské pláně, zvyklé na cirkusová šapitó, bych ji byl schopen akceptovat, člověk taky nechce působit a priori jako staromilec a odmítat vše neobvyklé.

Po shlédnutí modelů na výstavě v Klementinu mě však stavba překvapila obrovskými rozměry (dlužno dodat, že ostatní návrhy v tomto i dalším se mi lepší nezdály, Kaplického knihovna porušila pravidla soutěže a byla zčásti umístěna pod zem), díky kterým bude patrna z celé Prahy v pravé části Hradčanského panoramatu. Byl proveden pokus s balónem zavěšeným na Letné do výšky knihovny (necelých 50 metrů), při pohledu z Karlova mostu tak tak převyšoval stromy na okraji Letenské pláně a Kramářovu vilu, ale ze vzdálenějších míst a oblíbených turistických výhledů by jednolitá hmota s infantilním designem v členitém prostředí dominovala historickému panoramatu, považovanému za jedno z nejkrásnějších na celém světě.

Dlužno však připomenout, že se zatím obecně posuzuje pouhá fasáda, vnitřní řešení je dle ředitele NK Ježka z knihovnického hlediska geniální, což laik na rozdíl od fasády posoudit neumí.

V posledních dnech Kaplický představil nový model s barvou „šampaňského“, předchozí zelená barva prý vznikla chybným tiskem. Celkové vizuální působení se však příliš nezměnilo, taková plastiková hračka pro děti.

Doufám, že časem přijde s dalším modelem, který bude demonstrovat síťovitou strukturu pláště stavby, má totiž jít o jakousi mozaiku z hliníku a plastů. Ještě radši bych, kdyby plášt připomínal vitráž, byl tedy průsvitný či průhledný. Takový model totiž byl prezentován zřejmě z instruktážních důvodů, prosvítala jím vnitřní struktura stavby, neměl tak křiklavě fialové fleky a víc než žábu připomínal medúzu (viz foto, převzato z i-dnes / Profimedia.cz). V takové formě by asi mé estetické cítění netrpělo, i když bych nadále byl radši, aby tak obrovská stavba historické panorama nerušila. Připouštím ovšem, že mé cítění není většinové, civilizovaný svět je halt už dávno odkojen Disneyem. Jen jsem zvědav, co stavbě řeknou za čas naši potomci, jestli někdy současný kýčovitý barok upadne v nemilost.

Kdyby mi Kaplický dal z rozpočtu svého světoznámého ateliéru pár babek, za hodinku bych dovedl nakresilt model tak, aby připomínal hotovou stavbu a ne bábovičku na pískovišti. Jen jestli ho to napadne...

Jsem křtěný Vltavou a tak bych se mohl shovívavě usmívat, jak ostatní Čechové, Moravané a Slezané žárlí na Prahu a Pražáky. Kdybych ovšem neměl ten mindrák...

Sněžka, Sněžník, Praděd, Šumava, Krušné hory nebo aspoň ty Brdy, Chřiby či Čertova hrbatina, to se všichni mají... Musím přiznat, že se stydím, když pražští lokálpatrioti hádají, která pražská hora je nejvyšší. Naposledy jsem na Wikipedii četl, že je jí prý Vidoule, 371 m.n.m. Vidoule je úžasná stolová hora prý s prehistorickým hradištěm, ale nejvyšší není. Taky se říká, že nejvyšší je Bílá hora, anebo kopce u Závisti. Severopražáci za vodou by přísahali na Ládví, kdysi tu byl kruhový rozhled, pročež se prý původně jmenoval Hledví, i tam zřejmě bylo hradiště. Ale samá voda.

Takže - dle vrstevnicové mapy Prahy s rozlišením na jeden výškový metr je nejvyšším bodem úbočí Růžové za Zličínem. Růžová je vysoká 409,7 m.n.m a místo uprostřed pole, kde pozvolný svah překonává hranici Prahy, má 399 metrů a nějaké drobné, 399.3 metru. Nejvyšší bod Prahy tedy nemá ani těch 400. I když - jak uvádím dále, některé mapy uvádějí pro jiné kóty (tato na mapách není) výšku o 1-2 metry vyšší než uvedená vrstevnicová mapa, takže by Praha přeci jen mohla tu čtyřstovku mít, hlavně po hluboké orbě s vysokými hroudami a za příznivé konstelace hvězd a planet, tedy Slunce a Měsíce – za odlivu.

Pro srovnání: Bílá hora má 379,9 (některé mapy uvádějí 381, možná však započítávají umělý násypek pod mohylou), vyšší je lokalita půl kilometru jižně v Malém Břevnově (383 m.n.m) – na starých mapách je Bílá hora značena právě tam (211,87 vídeňských sáhů, což mimochodem odpovídá 401,8 m). Petřiny (to je adresováno kamarádu Pavlovi, se kterým jsem se přel) jsou ve výšce dnů v roku, tedy 365 metrů.

Ládví má 358 metrů. Krásná akropole hradiště Šance proti Zbraslavi má 383 metrů a vedle se tyčící bývalá raketová základna Čihadlo 387 (a betonová pozorovatelna s kruhovým rozhledem asi ještě o pár metrů víc, ale 400 to nebude). Svědecká hora Vidoule má, jak již řečeno, 371 metrů. I na ní byla základna protivzdušné obrany.

Třetí nádvoří Pražského hradu má 257 metrů, Vltava u Karlova mostu 185, při vtoku do Prahy u Zbraslavi 190 a na druhém konci u bývalé dynamitky pod Zámky 175 metrů.

Podlaha Petřínskoé rozhledny má 324,16 m (pata hromosvodu má 393,12 m), cedulka ve výšce očí na petřínském sv. Vavřinci 327,261 metrů nad hladinou moře Jaderského. Žižkovská věž stojí na vrstevnici 256 metrů, jinde bývá uvedeno 258 metrů (věž má výšku 216 m, nejvyšší vyhlídková plošina je ve výšce 93 metrů).

Svah 411 metrů vysokého Cukráku dosahuje na území Prahy nejvýš 357 metrů.

Takže - chcete-li stanout na střeše Prahy, vyšplhejte po svých na přírodní kótu 50°3'07.70''N, 14°15'51''E.

Nejsem člověk, který by se celý život věnoval systematicky jedné činnosti a dovedl ji k dokonalosti, ale každou chvíli mě baví něco jiného. Taky jsem to halt nikam nedotáhl ...

Jak jsem už říkal někdy minule, v poslední době byl mým koníčkem golf. Ale člověk se občas musí odtrhnout, a tak jsme šli večer z levného hřiště v Prosečném rovnou do nedaleké hostinské Galerie antického umění. Pro ty, co nenávidí golf, zábavu zbohatlíků, dodávám, že vstupné na toto hřiště mě stálo tři stovky na celý den.

Jestli galerii neznáte, o hodně jste přišli. Lapidárium je umístěno v dvojlodním renesančním kostele v podkrkonošském Hostinném a hlavně sochy (tedy renesanční kopie) z řeckého klasického období jsou fakt dokonalost sama. Člověk chodí okolo a z každého úhlu, centimetr po centimetru, jsou sochy bezchybně harmonické, kam se Michelangelo a všichni ostatní hrabou. Jen jedna socha mi přišla jakási divná, a přitom právě ona má být vzorem rytmu, harmonie a rovnováhy.

Je to Myrónův Diskobolos (latinsky Discobolus), socha původně z 5. století př. n. l. Jistě toho kamenného atleta znáte, v pravé ruce drží obrovský disk a je nešikovně zkroucený, že každý, kdo má hlavu na lámání, dumá, jak se takhle dá disk hodit. A lámali si s tím hlavu nejen kunsthistorici, ale i soudobí diskaři, a došli vespolek k závěru, že se tak sice kloudně hodit nedá, ale Myrónovi prý o tohle nešlo, chtěl jen udělat něco dokonale estetického a harmonického. Že by byl Myrón takový nesportovní ťulpas?

Řecké sochy bývaly bronzové a tuším žádná se nezachovala. Existují jen římské, zpravidla mramorové, kopie. O Myrónově soše se vědělo z popisu Lúkiána ze Samosaty z 2. st. n. l., ale římská socha, která popisu odpovídala, byla nalezena až v r. 1781 a byla v té době vylíčena jako vrhač disku, který dokončil svůj hod. Později byly objeveny další tři kopie, resp. jejich torza. V jednom případě chybí hlava a tři končetiny, zachována je jen levá ruka. Nevím, v jakém stavu byly nalezeny ostatní kopie, ale vzhledem k tomu, že byly zřejmě vyhrabány z rozvalin a že se diskutuje o chybném postavení hlavy při rekonstrukci, že jsou patrna místa, kde byla pravá paže odlomena atd., se asi na původní podobu sochy nelze spolehnout.

Představuju si, že jakýsi nepříliš bystrý renesanční restaurátor domodeloval pravou paži podle své představy a do pravé ruky, jak jinak, vložil soše disk, vždyť je to Diskobolos, ne? A ostatní restaurátoři svá torza obšlehli, více či méně. Tu je disk nakloněn víc tam než tam, tu je hlava či ruka jinak pootočena.

A máme to takhle na věky věků a nikdy jinak.

Jenomže – jak jsem přišel večer do muzea z toho golfu, tak mi Diskobolova levá noha přišla povědomá. Ten den se mi jeden odpal vážně povedl, musím se pochlubit, jako pokročilý začátečník jsem v krásné rovnováze, rytmu, harmonii a lehkosti poslal míč na 240 přeskočil jamku a zastavil se 80 centimetrů za ní, věřte nevěřte, mám na to čtyři svědky. A skončil jsem v tom elegantním rovnovážném postoji, kdy se mimo jiné pravá noha přetočí tak, že se zlehka dotýká země ohnutými hřbety prstů. Jako ten Diskobolos. No skromně dodávám, že ten následující doklep na úžasné eagle na čtyřparu jsem zkazil... To se jistě bratru Diskobolovi nestalo, v disku se nedohrává, on se za hodem ani nepodíval, protože dokončil pohyb v dokonalé diskařské rovnováze, kterou by lidstvo dodnes obdivovalo opravdu upřímně, kdyby to nebyl onen restaurátor zvojtil a nedal soše do ruky disk, který už dávno zasáhl cíl. A nota bene do ruky chybné.

A tak jsem se svlékl do Diskobolova dresu a před zrcadlem jsem se jal metat pomyslný disk. Samosobou – končil jsem v elegantně schýlené holubičce, přesně jako Disky, s těmi pokrčenými prsty u nohou, nehty na podlaze. Jen nestranným divákům se můj postoj nezdál, prý jsem nějak úplně opačně.

Pointa, pochopitelně, je v tom, že Diskobolos byl levák. Pravák jako já vypadá stejně právě jen v zrcadle. On musel být ten starořecký atlet opravdu vyhlášený, je známa kresba Diskobola na kameninové váze, kde hází také levou rukou, kresba je datována o 20 let později a nejde o kopii naší sochy, protože je v úplně jiné pozici – při přípravě na hod.

No fotek svého imaginárního metu diskem vás ušetřím, ale vystříhl jsem z Youtubu momentku pravorukého diskaře po provedení švihu, a zrcadlově ji obrátil, posuďte sami. Kdyby nebyl zvědavý, ale elegantní, nepodíval by se za diskem a jistě by hodil o něco dále, jak to známe my golfisti.

Nakonec se vám svěřím s něčím velmi intimním, holt se mi asi vysmějete, ale co by člověk neudělal pro pravdu a důkaz... Když jsem svého času cvičil ten golfový švih, zajímalo mě, jak vlastně vypadá, jestli zapojuju správné svaly atd. Vzpomněl jsem si již tehdy na Diskobolův oděv a natočil si švih na videosekvenci. Koukám pak na ten pohyb v počítači a mimoděk zkoumám své stárnoucí tělo. Kupodivu se občas nějaký sval, narostlý taky kupodivu díky golfu, zarýsoval. A při posledním snímku sekvence se vzedmul můj narcismus: takového svalnatého atleta jsem ještě za svých padesát let života neviděl :-). Jistěže: skončil jsem přece v oné dokonalé balanci na konci švihu, kdy všechny použité svaly vyskočí. A golfoví odborníci tvrdí, že se při golfovém švihu zapojí nejvíc svalů mezi všemi sporty. No - možná zapomněli na bratry vrhače.

Věřte, nebo ne, existuje i bronzová socha golfisty. Stojí před jedním texaským hřištěm a představuje fenomena 20. století Bena Hogana, který nejen že byl nejúspěšnějším ve své době, ale hlavně přetvořil golfový švih a dotáhl ho k takové dokonalosti, že se mu dosud v eleganci a účinnosti nikdo nevyrovnal. Představuju si, že i Diskobolos měl ve své době takové postavení, když stál za zvěčnění v sochách a malbách. No a ta Hoganova socha, pochopitelně, zobrazuje také onu holubiččí pózu po provedeném švihu – v Hoganově podání plnou pokorného uspokojení. Jen ty svaly jsou skryté oděvem. Mimochodem – Hogan ve své knize American life (prožil onen americký sen – přilepšoval jako dítě po sebevraždě otce chudé rodině jako kedík v místním golfovém klubu, než se později stal světoznámou osobností), že byl původně levák, ale v místní prodejně neměli levé hole, tak hrál zprava.

Použita fota z wikimedia.org, artagoro.com a youtube.com (pravoruký atlet Zoltán Kővágó po odhodu - snímek zrcadlově převrácen).

Přišla ke mně svého času blbá žena. Jak asi tušíte, libuju si v archaismech. Bývaly časy, kdy slovo blb nebylo pejorativní ani vulgární, ale bylo oficiálním označením pro člověka mentálně retardovaného. A v tomto textu se mi hodí do krámu; jak uvidíte, žena to sama neguje.

Přišla tedy ke mně blbá žena, že je zase těhotná. Už tři děti jí sociálka odebrala a umístila do dětského domova, protože žena nebyla schopna se o ně postarat podle současných kritérií.

Tušil jsem, co asi ode mě, psychiatra, ženské chtějí, když jsou těhotné. Potvrzení, že nemusejí při umělém potratu za výkon platit, interrupce ze zdravotních důvodů se tomu říká.

"Potraty nedělám," říkám vždycky lapidárně do telefonu nebo mezi dveřmi, když se dovídám, že potřebují provést ten drobný výkon, ono nenásilné přerušení nechtěného početí. Lepší takhle, než se zaplést do vysvětlování.

Jenže tato žena už seděla proti mně a nedokázala se vymáčknout.

"Vy asi chcete na potrat, žejo," pomáhám jí neochotně.

"No dovolte, to já bych nikdy neudělala," odsekla s opovržením a vrtěla hlavou, jaký jsm hlupák.

Zastyděl jsem se. Tak tahle slabomyslná příslušnice libeňského podsvětí, málem bezdomovkyně, má morální zásady řádově vyšší než devadesát procent našich moderně vzdělaných žen. Snad nakonec lidstvo, které se přestane rozmožnovat, spasí ryzí prostý lid, ke kterému se feministické módní výstřelky nedostanou.

Roztáhnul jsem oči k obdivnému pohledu a začal filozofovat o první buňce toho vznikajícího človíčka, která má už definitivní a individuální soubor genů, kterým bude jeho organismus řízen po celý další život, v děloze i mimo, a který vznikl kombinací genů vajíčka a spermie. Koukám, že na mě můj protějšek nechápavě zírá, tak říkám: "No je to furt stejnej Franta, ať je ho jen takhle malej ždibec, anebo ať je to za sto let dědeček s bílejma vlasama. A my chceme, aby byl z Franty pořádnej chlap, že."

No, žena se nenechala rušit ve své myšlence a pokračovala v pracném souvětí.

"To já bych nikdy neudělala, přece nebudu platit tři tisíce za potrat, NEJSEM BLBÁ!" zakončila triumfálně.

Inu, ta nesvéprávná žena chtěla potvrzení pro svého veřejného opatrovníka, že může těhotenství dokončit.

------

Potkal jsem chytrého gynekologa, kamaráda. Taky už je to nějaký čas.

Spěchal, potil se strachy a hořekoval, že musí k porodu. Vyžádala si to jeho pacientka, ač on už dávno nepracuje v nemocnici, ale v ambulanci.

"Co blbneš," říkám, "vždyť je to krásné, pomáhat rodit dítě. Počátek života, to růžové stvořeníčko, co se hned hýbe a roztomile křičí, že je na světě, ta láskyplná maminka, nedovedu se představit nic šťastnějšího!"

"Ty vole blbej, to jo, krásný to je, když se to povede, ale když se něco stane, čekají tě soudy a jsi v prdeli. V Americe se soudí s gynekology, když se někdo nedostane na vysokou školu, že ho poškodili při porodu. Tady to už k tomu taky spěje. A já blbec takhle riskuju za pár šupů."

Podíval jsem se pak do sazebníku výkonů, vedení porodu hlavičkou tehdy, před čtyřmi lety, bylo zdravotními pojišťovnami honorováno 718,- Kč. Dnes už je to o tisícovku víc.

"A kolik dostaneš za potrat," to už jsem se radši neptal. Potrat je operace, za to je sazba několikanásobně větší.

------

Z toho mi vychází, že blbé chtějí rodit a chytří potrácet. I když ta blbá si myslela, že je chytrá, a ten chytrý, že je blbý. Jak to vlastně je, lide kupecký? Bude z nás chytrý národ, nebo blbý?

Tak si čtu v knížce od Edgara Th. Havránka o pražském židovském městě - Josefově. Praha prý byla před válkou metropolí Židů, kteří žili roztroušeně v diaspoře po celé Evropě.

Havránek vypočítává pogromy, které byly po staletí na Josefově činěny a říká, že tam není místečko, kde by nebyla prolita krev.

Vítězoslavně pak dodává, jaké je štěstí, že tohle se už v naší moderní době nikdy nemůže stát.

Pointa ovšem je, že kniha pochází z roku 1939!

Tak kdybyste se divili, proč kritizuji Čunka či Řápkovou, že si nahonili politickou kariéru na rasové nesnášenlivosti, je to proto. Proto, že stačí takováhle rozbuška pro frustrovanou manipulovatelnou masu, aby se zfanatizovala.

A i když nám přijde absurdní, že by v dnešní době mohlo dojít k tomu, co se stalo po roce 1939 - kdo ví.

Mimochodem, jak už jsem psal, občas se kouknu do strýčka Google, co provedl s mým jménem. Mám sice štěstí, že moji jmenovci a skorojmenovci jsou samí sympaťáci, ale přecejenom... Zatoužil jsem na stará kolena taky trochu vykouknout, ostatně jinou fotku ani nemám.

Kdo to bude číst za dva týdny, ten se bude divit, jaké jsme měli starosti...

Tak tohle jsem rozeslal svým blízkým a přátelům:

Protože slyším i od jinak normálních lidí myšlenky typu Zeman je sice svůj, ale vždyť ten Schwarzenberg neumí pořádně česky, je to Rakušák atd., tak posílám odkazy, které to uvádějí na pravou míru. Nechci se dotknout ničího vkusu, ale M. Zemana bych jakožto reprezentanta naší země opravdu neskousl.

Stručně shrnuto, rod Schwarzenbergů pochází původem z dnešního Bavorska, Karel III., po matce potomek české šlechty, se přihlásil k češství a od té doby se orlická větev Schwarzenbergů aktivně podílela na národním obrození, otec dnešního presidentského kandidáta vystudoval českou historii, v r. 1938 a 1939 signovali Schwarzenbergové prohlášení české šlechty o loajálnosti k české vlasti a státu a výslovně v druhém prohlášení se hlásili k českému národu, pročež jim byla za Heydricha zkonfiskována většina majetku, účastnili se též protinacistického odboje. Dnešní Karel Schwarzenberg byl vychováván dvojjazyčně, protože matka mluvila německy, v rodině se však ob týden mluvilo česky a.německy, v průběhu války byla němčina v rodině zrušena a matka se učila česky.  Dnešní Karel Schwarzenberg byl nucen v r. 1948 v 11 letech emigrovat s rodiči do Rakouska, kde navštěvoval mj. českou měšťanskou školu, žádné lepší české vzdělání k dispozici mimo ČR nebylo. Karel se pak aktivně podílel na podpoře české emigrace a disentu, mj. založil Československé dokumentační středisko. Hned po převratu se vrátil do republiky a pracoval jako kancléř presidenta Havla, byl vítán pro své celoevropské renomé. Vzhledem k tomu, že v takové rodině se zásady dodržují a dědí opravdu vážně a je nemyslitelné se jim zpronevěřit, těžko si dnes představit většího vlastence. Vyčítat Karlu Schwarzenbergovi, že nemluví dobře česky a používá archaismy, může opravdu jen hlupák nebo zloduch. Mimochodem Karel Schwarzenberg nemá rakouský pas, ale švýcarský, krom českého, což je rodinná tradice.

Zdroje:
http://blisty.cz/art/51600.html
http://www.volimkarla.cz/biografie/
http://zpravy.idnes.cz/...

Varování: tato stať je určena jako poslední útočiště pouze pro zoufalé postarší golfisty, kterým lege artis žádný profesionál nedokázal poradit.

Ve čtyři hodiny ráno, to je před hodinou, jsem cosi řešil a civěl do obrazovky počítače, když v tom se začal někdo dobývat do bytu, štěrchal čímsi v zámku, až se nakonec dveře otevřely, jak jsem uslyšel. Popadl jsem sedmičku žiletku a vskočil do předsíně. Jestli sem zavítal na vlastní nebezpečí negolfista, tak žiletka je druh železa. A železo je druh golfové hole, a ta žiletka, blade, je krátká hůl s masivní kovanou hlavou a hodně ostrým břitem.

V předsíni jsem naštěstí ve tmě identifikoval jen dceru, která se vrátila z mejdanu. Měl jsem pochopitelně radost, že se má k světu, ale chvíli jsem ji potmě plísnil, já jsem přece v jejím věku ve čtyři vstával, abych to stihnul na půl šestou do práce v nemocnici..., děti jsou totiž za takovéto zkušenosti vděčny. Když jsem se z té tmavé předsíně vrátil k obrazovce, nic jsem neviděl, teda písmena se míhala, byla rozmazaná a nešlo je přečíst. Ale protože jsem večer před tím vyřešil problém s golfem a presbyopií, věděl jsem jak na to, odsedl jsem o čtvrt metru dál, než sedím obvykle, a písmenka se uklidnila.

Poslední místo na světě, kam jsem se kdy chtěl podívat, je Las Vegas, mé inťošské snobství se tomu infantilnímu výtvoru vzpíralo. Ale řízením osudu jsem do něj přes Údolí smrti před pár lety dojel. A nedosti na tom, naše skupina českých turistů zamířila do outletů na periferii a vydržela tam celý den. Já jsem ale na obzoru uviděl vábný nápis Callaway Golf Center. Zajásal jsem, půjčil jsem si hůl a dvacet míčků na cvičné louce, driving range. No, louce, byla to písečná poušť se zelenými ostrůvky greenů. Nebývá to u mě zvykem, ale ten den jsem všech dvacet míčů nasázel do metru od jamky vzdálené 140 yardů a dmul se pýchou. Místní trenér vytřeštěně vyzvídal, odkud jsem.

A nadšená stará dáma, druhý člověk, který tam v těch poledních 100 stupních Fahrenheita pobýval, mi koupila nový kupon na košík míčků. Počkal jsem, až mi stroj do košíku míčky dvakrát chrstne jako prvně, a když jsem usoudil, že jich je dvacet, košík jsem popadl a odnášel. Ale míčků bylo padesát a zbylých třicet se rozkutálelo po terase. Když jsem je zahanbeně sesbíral, vrátil jsem se na odpaliště a po zářném dni přišla temná noc, netrefil jsem už ani jeden, všechny se válely po poušti nebo letěly bůhvíkam, posedavě jsem odpálil všech třicet v liché naději, že zase začnu excelovat a napravím si reputaci. Ani ťuk...

Osmnáct, to je moje moje golfové číslo. Někdy devatenáct, někdy dvacet. Ale nemyslím jamky. Z práce jezdím kolem cvičné louky, kde jsou v zimě vyhřívané osvětlené kóje, venku je pochopitelně už tma. A jako ve 100° v poledne ve Vegas, i v zimě po tmě dám dvacet skvělých ran a pak už ani jednu. S železnou pravidelností. Zkoušel jsem všechno možné i nemožné, nafilmoval jsem se, všechno dělám správě, ale do míčku se netrefím.

Už nebudu zdržovat s pointou. Je to tím, že jsem presbyop.

U každého člověka po čtyřicítce ztrácejí postupně oční čočky pružnost, a zároveň ciliární svaly, které čočku při zaostření na blízko smršťují, ochabují. Říká se tomu presbyopie, vetchozrakost. Vy věkem postižení to znáte, dítě vám dá přečíst žákovskou a strčí vám ji patnáct centimetrů před oči. Nejradši byste mu dali facku, že dělá obstrukce, a žákajdu chytnete do natažených rukou. Když odpaluju to tmy, zírám dlouze do dálky, kam míček letí, a pak zpátky na osvětlenou rohož. A tak pořád dokola. Oči mě mají za chvíli, po dvaceti přeostřeních, po krk a nemají už sílu akomodovat. Najednou vidím míček na rohoži jinde, dál než je ve skutečnosti. A nejsem schopen se do něj trefit. Včera jsem udělal klinický pokus – když se dostavila ta beznadějná chvíle a přestal jsem se po dvaceti míčích trefovat, nasadil jsem brýle na čtení, míček se zdánlivě přiblížil, teď jsem ho viděl na správném místě a mohl jsem se dmout pýchou, že se trefuji a že jsem na to přišel.

Pořád tu píšu o golfovém švihu, protože mě fascinuje, z kolika set prvků se skládá takový jeden ladný vteřinový lidský pohyb. Každý z článků prstů, každá z částí chodidel, každý kloub těla a jeho část má v určitý okamžik svou přesnou úlohu. I žvýkací svaly, ba i svěrač na opačném konci, i když o tom posledním vím jen já.

Ben Hogan, nejlepší golfista všech dob (byť v počtu titulů kvůli těžké autonehodě, po níž hrál jen v omezené míře, tabulku nevede), krom toho, že napsal v době, kdy jsem se narodil, o švihu báječnou monografii, řekl také: Když uděláte všechno přesně naopak, než vám velí intuice, pak máte naději, že váš švih bude správný. A Hogan měl nejpřesnější a zároveń nejdelší rány ve své době, nejspíš by je měl i teď, v době nových materiálů. Kupodivu, jak koukám na turnaje v televizi, téměř nikdo Hoganův styl v poslední době nekopíroval, ale ti, co ho měli nejpodobnější, hráli nejlépe. Hoganova kniha Moderní základy golfu byla zřejmě v posledních desetiletích v zapomenutí, ale před několika lety se reklama na ni objevila na stránkách americké PGA, a od té doby se švih i dalších světových hráčů začal podobat Hoganovi a jejich hra narostla.

Nikdo, ani Hogan, jak výslovně píše, však nedokáže během tak krátkého okamžiku myslet víc jak na čtyři věci. Proto ty sekvence pohybů mezi těmito čtyřmi věcmi musí být zautomatizované. Někde v hlubokých strukturách mozku, tam, kde se ukládá mateřská řeč. Nikdo se cizí jazyk v dospělosti nenaučí tak dokonale, jako rodilý mluvčí, zobrazovacími metodami bylo zjištěno, že když člověk mluví mateřskou řečí, aktivují se mu v mozku jiné, fylogeneticky starší struktury, než když mluví jazykem cizím.

Proto se nikdo v dospělosti nenaučí dokonale ani golf. Ani Lendl, ani Sampras, ani Šeberle. Proto Jan Železný, Hogan atletiky, nenaučí své svěřence metat sto metrů, proto oštěpáři házejí na olympiádě o deset metrů míň než na domácím mistrovství. Není to proto, že by před závodem přestali brát bobule, jak si kde kdo myslí. Nervozita jim ty sekvence pohybů, nestabilně v mozku uložené, rozsype jak domeček z karet.

Golf, mimochodem možná dnes nejrozšířenější lidový sport na světě (např. ve Švédsku je 500 tisíc registrovaných golfistů, v USA 30 milionů), přivede každého k precisním úvahám o pohybových zákonitostech, i k rozboru psychologických aspektů. Takový přistup pak pomůže v celém životě. Možná i proto náš národ tak stagnuje, že mu komunisté vzali golf a razili heslo žaves, žádné velké sraní.

Hrál jsem kdysi volejbal, tuším pátou D třídu pražského přeboru, myslím nejnižší soutěž, která existovala. Nikdy jsme do páté C nepostoupili. Trenér nás nutil skákat žabáky přes hřiště tam a zpátky, stovky kliků a sklapovaček, na taktiku jsme byli největší přeborníci, ale kupodivu nikdy nikomu neporadil s elementární technikou, všichni jsme hráli, jak nám zobák narost. Kamarádka, reprezentační středopolařka, říkala totéž, každý měl svůj pastyl běhu, nikdo se jeho technikou nezabýval. Zajímalo by mě, zda lidi s talentem se tak opravdu rodí, nebo je osvícený rodič v raném dětství vědomě či náhodně naučí správným, mateřským, pohybům.

Tak až teď přemýšlím golfově nad svými volejbalovými dovednostmi, resp. nedostatky, a stačí málo, abych se zlepšoval. Třeba taková nahrávka, jen dva ze stovek volejbalistů, které jsem viděl, včetně světové špičky na Štvanici, mají nahrávku, jakou si představuji, shodou okolností jsou to mí blízcí kamarádi. Ti, když vidí, že by mohli pěkně nahrát, zaostří zrak, dostanou se do jakéhosi raportu se smečařem, vizualizují si trajektorii nastávajícího pohybu míče i výskoku partnera, a pak s přesným citem zahrají na centimetr. A smečař je tím tak fascinován, že ránu ani zkazit nemůže. Je to něco, jako když si sedne chlap s ženskou, někomu se to stane párkrát za život, někomu nikdy, no a Casanovové to umí furt, jako Aleš a Tomáš ve volejbalu nahrávat.

Taky jsem to kdysi uměl, byť to nemám uložené v mateřském centru. Pak jsem si ale po úrazu kolene odvykl přidřepávat, a už se to asi zpátky nenaučím. To se musí v mírném podřepu precisně podtančit, podcupitat do přesného místa pod míč, tak aby se míč dostal přesně do spojnice mezi očima a kýženou drahou letu, tu dráhu si člověk musí představit. V tu chvíli se musí aspoň na vteřinu zamilovat do smečaře, byť by to byl největší padouch, navázat s ním raport, a pak míč letí na dálkové ovládání do ruky smečařovi. Ta poloha míče před očima je nejdůležitější. A samozřejmě, celý pohyb vychází z nohou, z jejich pokrčení a následného skorovýskoku až výskoku.

Ale což elementární technika odbití? Je to opravdu stokrát jednodušší pohyb, než golfový švih? Hledal jsem na internetu nahrávku vrchem, volleyball set ap., ale všude narážím jen na nic neříkající banality, ani náhodou nepřipomínající Bena Hogana. Jen na nějakém japonském videu nakreslili explicitně modrou čarou, že palce mají být vodorovně, v jedné přímce proti sobě, lokty od sebe. To je jediný prvek, který kde byl zdůrazněn. Ale nejhorší je, že to tak opravdu všichni dělají, i Emanuel s Ricardem na Štvanici, a že je to blbě. Ne že by nahrávali špatně, mají to nadřené, ale na Aleše holt nemají, nemám ani pocit, že by se tak dalo dobře zamířit a vyvinout dostatečná sila.
Zkuste někdy dát lokty k sobě a palce rovnoběžně vedle sebe.

Taky jste z těch, kterým nedá spát, že Nový rok začíná deset dní po zimním slunovratu, a Ježíš Kristus, podle kterého počítáme celý letopočet, se prý narodil ne na Nový rok, ani o zimním slunovratu, ale někde mezi? Počítám, že je vás takových nejmíň jako prstů na ruce, tak právě pro vás je určen následující text ;).

–-

Řím byl dle pověsti založen kolem r. 750 ACN (podle různých kritérií se uvádí rok 753, 752, 751, 748, 729 ante christum natum, před narozením Krista).

Gaius Julius Caesar provedl reformu starého římského lunárního kalendáře, ten začínal patrně v r. 753 ACN a rok měl 355 dní. Chybějících deset dní do solárního roku (interkalace, resp. nepravidelně měsíc mercedinus dlouhý 23 či 24 dny) vkládali pontifikové, ale ve válečných dobách se tak vždy nedělo a tak Caesar přidal v r. 46 ACN od roku 45 ACN devadesát dní, aby kalendář vyrovnal, nadále zavedl po egyptském vzoru 365denní solární kalendář a zavedl také přestupné roky, aby se pro příště každé čtyři roky přidáním dne vyrovnal fakt, že Země oběhne svou dráhu kolem Slunce za 365,25 dne a ne za 365. Protože však toto číslo není přesné (má být 365,24219... dne), jednou za 128 let se tento schodek přes 11 minut denně nashromáždí do 24 hodin a v kalendáři ubude jeden den. Takže i Caesarův juliánský kalendář se postupně rozchází se skutečností, která je dána periodou slunovratů a rovnodenností.
První leden se stal počátkem roku od r. 153 ACN, kdy nastupovali svůj úřad konsulové a v Césarově juliánském byl ponechán.

V r. 204 se objevuje první zmínka o narození Ježíše dne 25. prosince (Hyppolyt Římský). Primární byl údajně výpočet Kristova vtělení (početí Panny Marie) na 25. března a bylo přidáno 9 měsíců.

V r. 325 proběhl nikajský koncil, který určil výpočet Velikonoc. V r. 300 se stýkají juliánský a gregoriánský kalendář.

V r. 525 opat římského kláštera Dionysius Exiguus zavedl křesťanský letopočet, který začínal 25. březnem prvního roku, tedy roku 1. Dionysius vypočetl datum Kristova vtělení (početí Panny Marie) tak, že se to stalo před 525 lety, tedy v r. 723 po založení Říma. Nicméně průběh juliánského kalendáře tím zřejmě narušen nebyl, pouze letopočet, který tak začínal 25. března. V různých evropských zemích pod vlivem katolických svátků začínal rok i v jiných dnech (25. prosince (např. v Čechách), 1. března, nebo pohyblivou velikonoční nedělí). První leden byl v těchto zemích zaveden nejpozději s přijetím gregoriánského kalendáře.

V r. 1582 papež Řehoř (Gregorius) XIII. přidal do kalendáře deset dní, o kterých se rozcházel dosavadní kalendář od skutečnosti (která platila v r. 300), zavedl nadále krom stávajících přestupných roků průběžnou kompenzaci oné jedenáctiminutové denní odchylky ubráním přestupných roků po sto letech mimo roky dělitelné 400. Tento gregoriánský kalendář má s juliánským styčný bod v r. 300.

Starořímský kalendář začínal sice březnem, ale předpokládejme, že prapůvodně začínal zimním slunovratem, jak by velela logika.

Když se podíváme na tabulku – kolem přelomu našeho letopočtu by scházelo 6 dní (753/128), tj. slunovrat by vycházel na 25. prosince kalendáře počítaného od založení Říma. 25. prosince, jak známo, se slaví Kristovo narození.

V r. 525 chybělo 10 dní ((753+525)/128)  a slunovrat vycházel na 21.12. V té době byl ustanoven dnešní letopočet zmíněným Dionysiem Exiguem. Dionysios byl vzdělaný mnich zabývající se kalendáři a měl v té době ještě k dispozici antickou vzdělanost. Lze tedy předpokládat, že si uvědomil Kristovo narození o zimním slunovratu, který byl pohanským kultem nepřemožitelného Slunce (ten zavedl císař Aureliánus r. 274). Zároveň i Nový rok byl bujaře oslavován. To byl zřejmě důvod, proč Dionysius zavedl jako začátek roku 25. březen. Nicméně 25. prosinec byl ve 3. století podle domněnek ustanoven jako datum Kristova narození právě, aby vytlačil pohanský kult. 

Souhrn

Dle uvedené hypotézy se tedy prapůvodně (při založení Říma, dle Caesara) shodoval zimní slunovrat se začátkem roku a v době narození Ježíše vycházel slunovrat na 25. 12., kdy se slaví Boží narození. Od doby papeže Řehoře XIII. pak vychází okamžik zimního slunovratu stabilně na 21. – 22. prosince.

Podrobnější pojednání o kalendářích viz zde.

V minulém dílu jsme došli k tomu, že nejvyšší bod Prahy je na úbočí Růžové, na západní hranici hlavního města, s nadmořskou výškou 399,3 metru.

Ale, není to tak jednoduché, s nadmořskou výškou.

V letech 1872–96 byla vyměřena přesná nivelační síť Rakouska-Uherska, kde nultý bod byl založen u tehdy rakouského Terstu, ve výšce průměrné hladiny moře. Jedná se o tzv. jadranský systém. Měření bylo prý přesné, ač se laikovi může zdát, že se mnohé drobné odchylky na velkou vzdálenost sčítají. Vzhledem k tomu, že geodeti měří v polygonech, mnohoúhelnících, a vždy se musí vrátit přesně do výchozího bodu polygonu, a všechny tyto polygony na sebe musí přesně navazovat, měření jsou asi opravdu přesná.
Tato nivelační síť platila i za Československé republiky, ale po připojení k sovětskému bloku se od r. 1952 postupně přecházelo na systém baltský, který se stal závazným od r. 1957, nicméně až do r. 2000 bylo možné v odůvodněných případech používat i původní systém jadranský. Tedy od r. 2000 můžeme používat jedině tento sovětský systém, který má nultý bod na ostrůvku Kronštadt ve finském zálivu nedaleko Petrohradu (přechodně zvaného Leningrad). Přechodu na tento systém se říká baltské vyrovnání.

Výškové body současného Baltského systému jsou u nás o 35-42 cm níže než v původním systému Jaderském. Takže, mimochodem, ta měření úplně přesná nejsou, nebo nebyla.
Proč se nadmořská výška Baltského a Jaderského moře liší, já osobně nevím, buď v Rusku na nějaký centimetr nehledí, nebo je za tím vyšší hustota vody v severních oblastech.

Nejvyšší bod Prahy je podle vrstevnicové mapy 399,3 metru dle Baltského systému, tedy by byl 399,7 m podle dřívějšího systému Jaderského.

Ale to není vše.

Nadmořská výška dotyčného bodu dle Google Maps je 397 m.

Pokud měříme nadmořskou výšku GPS přístrojem, získáme buď výšku vztaženou k ideálnímu modelu Země, tj. rotačnímu elipsoidu. Nebo přepočtenou výšku, která zohledňuje výšku geoidu (viz dále) v dané oblasti. Anebo výšku zaznamenanou v mapách typu Google Maps. Na území Spojených států jsou výšky zaznamenány v podobě čtvercových dlaždic o straně 100 stop, tedy 33 metrů,  ostatním světě o straně 300 stop, tedy 99 metrů. Mapové aplikace buď nechávají dlaždice tak jak jsou, tedy je na nich svah zanesen v podobě schodů, nebo výšku jednotlivého bodu interpolují, čímž jsou svahy souvislé, ale dochází k nepřesnostem.  

Geoid je skutečný tvar zeměkoule, která má nehomogenní vnitřní strukturu, a tak je jeho povrch, včetně hladiny moří, bramborovitě zprohýbaný, protože např. moře je v jistých místech přitahováno vyšší gravitací než jinde. Model geoidu počítá s takovou hladinou myšleného moře i v oblasti pevnin. Výška geoidu se může lišit od ideálního elipsoidu až o plus 70 a minus 100 metrů. Jadran je o 44,3 m nad elipsoidem, Praha o 44, 9 m, Balt o 35,7 m, tedy o devět metrů níže. Rozdíly v rámci České republiky jsou v řádu dvou metrů.

Je-li hladina moře u Petrohradu o 9,2 metru níže než myšlená hladina moře v Praze, jak je možné, že se výšky liší o pouhých 40 cm? To je takový IQ test.

Komu se nechce přemýšlet, uznávám, že jsem vysypal hodně nepřehledné téma, tak mezi Petrohradem a Prahou jde myšlená hladina moře šikmo. A tak i vodní hladinka ve vodováze geografů je šikmo, proti tečně k ideálnímu elipsoidu.

Přísně vzato, když to celé spočítám, tak je nejvyšší bod Prahy, vzhledem k elipsoidu, 399,3 + 44,9 metru, tedy 444,2 m.n.m.

Takže Praha přeci jen čtyřstovku má ;).

– Tak jakpak jste se nám dnes vyspal, pane doktore? Co dárky, dostal jste?
– Ále, probudil jsem se zase moc brzo, pane doktore, vždyť to máte v chorobopisu.
– A co vaše hodiny, jdou přesně? Pořád si myslíte, že Praha je jeden velký ciferník? Kolikpak dnes ukazuje?
– Nojo, děláte si ze mě blázny. Ale ono to funguje, dneska vyšlo slunce nad Štěpánem, tak je Štěpána. Nad Petrem Petra, nad Jindřichem Jindřicha. Musíte se dívat od Kříže, doktore, od Kříže.
– Aha, a jestlipak bylo dneska vidět do Jeruzaléma, pane doktore?
– Dneska nevím, ale tehdy! Refrakce, refrakce...
– Aha. Sestro, připravte injekci. Pan doktor si pořád myslí, že je země placatá. Čtyřista let po Giordanovi!

...

Říkal jsem sice, že je mi proti srsti moje alter ego astrolog, ale měl jsem nedávno období, kdy jsem měl k této nauce blízko. Já šmahem neodmítám, že by třeba vodnáři měli v průměru jinou povahu než býci, je to docela možné. Hlavně za starých časů se potrava a příděl světla v těhotenství a raném dětství diametrálně lišily v zimě či v létě a imprinting, to co člověk poprvé vidí či zažívá, jakbysmet. Vlastně to na postavení hvězd opravdu závisí, zajímalo by mě, zda někdo dělal seriózní výzkum povah lidí narozených v různých obdobích, třeba v Evropě a Austrálii. Anebo na rovníku. Čím dále na sever nebo na jih by měly být povahy vyhraněnější, a to opačně podle polokoule. Sám jsem na takový výzkum nenarazil a v oboru sečtělá kamarádka astroložka také ne.

Ale o tom, co neumím prokázat, jsem vlastně mluvit nechtěl.

Před rokem dvěma jsem se intenzívně zajímal o Pražský hrad a přítel pan Čihák mě upozornil na linie, které nalézají různí novodobí mystici na mapě staré Prahy. Pár těch knížek jsem přelouskal a nemyslím si, že by byl někdo z autorů do středověké mystiky skutečně zasvěcený. Třeba to ani možné není, jednalo se o hermetické nauky. Je ale nepochybné, že tehdejší stavitelé se astrologickými představami řídili.

Hrob svatého Václava, patrona české země, je uložen ve Svatováclavské kapli Svatovítské katedrály a svoje místo víc jak tisíc let nezměnil. Nejprve byl v jižní apsidě rotundy Sv. Víta, a když ji nahradila románská bazilika, zůstal pietně zachován i v ní.

Když od hrobu protáhneme čáru k rotundě Sv. Kříže, která je vedle Národního divadla, dospějeme dále k rotundě sv. Longina, ta je nad Karlovým náměstím v ulici Na Rybníčku. Dnešní mystici se domnívali, že tato na metr přesná linie je pozůstatkem pohanského myšlení a vede k východu Slunce o zimním slunovratu. Od tohoto bodu se však o pár stupňů odchyluje.

Pan Čihák přišel s originálním nápadem, že v dané době musela mít tato linie jiný smysl, související s mystikou křesťanskou, že směřuje k Božímu hrobu v Jeruzalémě. Nebylo vůbec jednoduché tuto hypotézu ověřit, člověk se na chvíli musel stát námořníkem a odlišovat ortodromy a loxodromy na kulové ploše, ale nakonec se zdá nepochybné, že dotyčná linie opravdu do centra Jeruzaléma směřuje. Jestli je to náhoda nebo záměr, je těžké rozhodnout, jak by to tehdy mohli přes horydoly a moře vyměřit... Vlastně - v té době Arabové dávno uměli pomocí astrolábů určovat směr k Mekce a zrovna ve 12. století byly jejich spisky přeloženy v Evropě do latiny.

Pokud bychom vzali jako střed českého vesmíru onu rotundu Svatého Kříže, a že rotundy měly opravdu znázorńovat nebeskou klenbu, kryje se tato linie kvůli převýšení terénu opravdu s východem Slunce o zimním slunovratu. A kdybychom se od rotundy podívali k východu Slunce naopak o letním slunovratu, přímka by dospěla přes kostel Sv. Petra a kostelík Sv. Václava na Proseku do Staré Boleslavi k poutnímu kostelu na místě, kde byl Sv. Václav zavražděn.

A k tomuto místu směřuje i osa zaniklé baziliky Sv. Víta na Hradě a dvě další svatyně v její bezprostřední blízkosti - zaniklá kaple Sv. Mořice a zaniklý kostelík připisovaný Sv. Bartoloměji ze stejné doby. Téměř všechny ostatní pražské kostely jsou orientovány svou osou podstatně jinak, kupodivu ne k východu, jak se obvykle uvádí, ale severněji a to v poměrně velkém rozptylu. Právě rotunda Sv. Kříže je však namířena apsidou k východu, snad proto, že moha být opravdu oním středem českého vesmíru.

Proč se osy oněch ostatních svatyň v rámci určitého intervalu liší, byla velká záhada. Ukázalo se však, že velmi pravděpodobně korelují s východem Slunce na Velikonoční pondělí (základní křesťanský svátek Zmrtvýchvstání páně) v roce založení dotyčných staveb. Protože jde o pohyblivý svátek, osy se odlišují a podle jejich azimutů lze například určit rok založení rotundy Sv. Víta na Hradě a rotundy Sv. Klimenta na Levém Hradci, u kterých přesná datace známa není.

Tak co říkáte, na odpůrce astrologie a mystiky je to docela slušný kousek, ne?

V Praze jsem se narodil a donedávna se v ní vyznal velmi dobře, hlavně v té staré. Myslel jsem, že díky mé nové odbornosti dosáhnu už naprosté dokonalosti, každému budu moci bez čekání nakreslit mapku s přesnými souřadnicemi a budu konkurovat katastrálnímu úřadu. Nalézal jsem ve virtuální mapě mé hlavy stále nové a nové rovnostranné a rovnoramenné trojúhelníky, kružnice, čtverce, podzěji obdélníky, lichoběžníky, kosočtverce, kosodélníky a nepravidelné čtyřúhelníky i mnohoúhelníky, spojující zcela nečekané uzly. Pavučina linií houstla, a já jsem se do ní zamotával čím dál víc. 

Kardinálním rovnostranným trojúhelníkem, který vše objímá, je spojnice břevnovského kláštera, zlíchovského kostelíku a vchodu do ÚV KSČ u bývalého brodu na Štvanici. Nad rameny trojúhelníku je pak hlava, která vše řídí. S překvapením jsem vyměřil, že jí není Pražský hrad, jak jsem očekával, ale dejvický dům, kde jsem prožil dětství a nad tím vším pavilon 2 bohnického ústavu, kde dlím právě teď.

– Tak jakpak jste se nám dnes vyspal, pane doktore?

Jako někoho baví karty, křížovky nebo sudoku, já si raději lámu hlavu nad činnostmi, které, jak bych rád, mohou mít smysl i pro někoho jiného, než jen pro mě sama. Jednou z nich je psaní. Mám pár kamarádů, kteří v hospodě sypou jednu historku za druhou, že žasnu, kde tu inspiraci stále berou. Zajímavé je, že psaní je nebaví a když náhodou vidím, jak sedí u klávesnice a dvěma prsty pracně hledají další písmenko do kýženého slova, chápu, proč jejich nápady mizí spolu s cigaretovým dýmem hospody. 

Já to mám opačně, v hospodě mě nikdo neposlouchá, zato píšu dvakrát rychleji, než bych totéž vysoukal z krku mluvmo. A tak jsem kdysi založil na svém webu rubriku, kam jsem zapisoval své historky, aby navždy nezmizely. Ale i web je efemérní – až umřu, do roka ho provider nenávratně vymaže, protože žádá emailem rok co rok konfirmaci, i kdybych ho měl předplacený na sto let dopředu. A tak jsem své rádoby hospodské historky nechal vytisknout a povinné výtisky zaslal do Národní a dalších knihoven, kde snad zůstanou ukryté na věky. Rubriku na webu jsem smáznul, kdyby byl někdo zvědavý, ať si knihu koupí. Ono to ale vyjde nastejno, beletrie dnes stejně nikoho nezajímá.

Původně jsem se zařekl, že nikdy nezplodím něco, co by se dalo označit za blog – tedy stoku pro nasrané čecháčky, jak to v našich podmínkách dopadá. Ale intuitivně jsem tušil, že někdy neodolám, a tak vedle oné zaniklé rubriky s povídkami vznikla i tato. V poslední době sem občas zalétla i nějaká beletristicky pojatá historka, když je už nemám kam dávat, ale jistě si povšimnete, že ty poslední jsou živeny frustrací – tak, jak jsem to nechtěl, inu žumpa. Na druhé straně – čtenář si to dnes žádá.

–––

Avšak jádru věci: prakticky celý život hraju volejbal, talent na to valný nemám, a tak jsem jakožto svou nejvyšší soutěž pinkal čtvrtou D třídu pražského přeboru dorostenců, nižší soutěž už nebyla. Ale v rámci toho jsem prodělal řádný tréninkový proces a krom toho prošel mnoha amatérskými volejbalovými partami. Z dob soutěžního hraní mi utkvěly různé herní a taktické návyky, které mi pak leckdy byly na škodu, protože nejsou kompatibilní s představami ryzích amatérů. A dostávám se k jádru věci.

V organizovaném šestkovém volejbalu se pochopitelně nemůže stát, že by hráčů nebylo šest na šest, že by hráli kluci s holkama, že by byl někdo výrazně omezen zraněním, a přesto si chtěl zaplácat.

Když se scházejí lidi na volejbálek jen tak pro radost, bývá vše naopak, hraje se třeba ve třech proti čtyřem na hřišti určeném pro dvanáct lidí, dvoumetroví kolohnáti proti drobným dívkám, Franta má záda, Zuzka koleno a tak dále. A proto platí nepsaná pravidla pro neformální volejbal. Ta se víc jak sto let ve všech partách klasických volejbalistů dodržují. V partách, kde hrajou prim, jak jsem uvedl, klasičtí volejbalisté, volejbalisté-gentlemani.

Bylo to tak i v naší partičce vodáků. Parta byla skvělá, nikdo si nehrál na šéfa, o všem jsme se demokraticky dohodli, při volejbalu se všechna nepsaná pravidla ctila. Pak ale přišli dva chasníci, já jim říkám Azarenka a Šarapova – protože to byli chlapi, skloňuji je podle vzoru předseda. Kdo se někdy díval na zápasy těchto dvou tenistek, ví, o čem mluvím. Tyto, ehm, dámy v gentlemanském sportu tenisu při každém svém úderu řvaly ze všech sil, aby soupeřky vyvedly z  míry. A dařilo, či daří se jim to tak náramně, že obě byly světovými jedničkami a v tenisových akademiích se to řvaní povinně vyučovalo, aby mladé hráčky nebyly proti nim handicapované. Tak se z Wimbledonu stala opičí klec. 

To jsem ale odbočil, na volejbal tedy přišli dva sebevědomí halamové, kteří spolu začali soutěžit, kdo bude ovládat naši mírumilovnou partu. Ti nejmírumilovnější tlak neustáli, a postupně z volejbalu zmizeli, nezbylo nás ani sedm statečných. Nahradili je kámoši Azarenky a Šarapovy – Seleš, sestry Williamsovy, jak jsem těm klukům říkal, a pak ten, jak se jenom ta tenistka jmenovala? Už si nevzpomenu, ta řvala nejen při svých úderech, ale i při ranách soupeřky.

Zapomněl jsem říct, že sestry Williamsové a jejich kámoši nikdy dřív volejbal nehráli, i když k tomu měli fyzické dispozice – vysocí ramenatí chlapáci.

A kam že zmizela nepsaná pravidla? Že se nemá zalejvat, když soupeř nehraje na hřišti pro šest v šesti. Že se – galantně – při přátelském volejbalu nesoustředíme na ty nejslabší a nejméně pohyblivé dívky, což přináší nejvíce bodů. A...

Těch pravidel je spousta. Ale co s tím, Šarapovi to nikdy nevysvětlím, když pořád jen řve a neposlouchá. A jedině vítězství za každou cenu mu přináší satisfakci, onen orgasmus sportovců.

Nepsaná pravidla halt zmizí ve chřtánech světových jedniček. A zapsat je nemůžu, to by zmizela z principu, když jsou nepsaná.

Co s tím – babo raď. 

Mimochodem, se zájmem jsem prošel publikaci Jiřího Svobody Utajené dějiny podnebí, tady je článek, kde je něco z knihy uvedeno, nevím, jestli to znáte.

Vychází z práce Ivanky Charvátové (osel.cz), která se zabývala pohybem Slunce kolem barycentra (těžiště) sluneční soustavy. Slunce se může od těžiště odchýlit až o 2.2 průměru kotouče na každou stranu, tj. 2x 3 miliony km (v prvním článku mají chybu ve dvou řádech). Přičemž vzdálenost Země od Slunce je 150 milionů km, celková výchylka Slunce od těžiště je tedy 1/25 vzdálenosti od Země.

Slunce se pohybuje po dráze trojlístku po třikrát 19.86 let, po třech takových periodách (19.86*9=178.74) však dojde k chaotickému pohybu, kdy se Slunce rozkmitá na dobu cca 30 let. 19.86 let je perioda konjunkce Jupiteru a Saturnu, které tvoří 93% hmoty planet. Chaotický pohyb by prý měl mít na svědomí Neptun, další obří planeta, ta má ovšem oběžnou dobu 165 let (což není 179, ale jde o to, kdy na oběžné dráze dojde ke konjunkci). Konjunkce Jupiteru a Saturnu je v každém cyklu v jiné třetině soustavy (proto asi trojlístek). Neuvedli Uran, který je blíž ke Slunci, hmotnost má jen o málo menší a dobu oběhu poloviční, tedy 84 let, ke konjunkci U+N dochází dle mého výpočtu jednou za 171 let. Ovšem k přibližné konjunkci všech čtyř velkých planet dochází jednou za 179 let, taky dle mého výpočtu.

No a v období pravidelného pohybu, zejména ve středu trojlístku, je stabilní teplé počasí, kdy Slunce vyzařuje maximum energie, při chaotickém pohybu dochází k zvýšenému výskytu slunečních erupcí a tedy k magnetickým bouřím na Zemi atd., na Zemi se se chaotický pohyb projeví teplotními minimy (malé doby ledové) a výraznými klimatickými poruchami. Studiem ledovců ap. se zjistil cyklus teplotních minim a maxim za 5 tisíc let zpětně, který má průměrnou periodu 190 let (se značnými odchylkami), což dává Svoboda do nepochybné souvislosti s uvedeným 179-letým cyklem. Charvátová objevila ještě cyklus 2402 let, kdy se jednou za tu dobu trojlístkový cyklus nepřeruší po 370 let.

No a Svoboda dává do souvislosti uvedené klimatické změny se změnami společenskými, např. migrací obyvatelstva.

Charvátová ve svém článku píše, jak ji zamrazilo, když objevila trojlístkovou dráhu Slunce a vzpomněla si na triskele na katedrálách.

Nicméně by mě zajímalo, jak je tento pohyb Slunce kolem těžiště sluneční soustavy zohledněn v planetáriích, když jde o objev teprve půl století starý. Plus minus dva kotouče je dost. Ale zatmění jsou předpovídána přesně, tak snad jo. Ono to asi bude tím, že malé planety včetně Země jsou vychylovány stejně se Sluncem, takže vzájemný vztah se nemění. Nebo by malé planety, padesáttisickárt lehčí než Slunce, byly snáže přitahovány? Ne, čím lehčí jsou, tím menší silou jsou podle Newtonova grvitačního zákona přitahována.

–– 

Ještě jsem trochu studoval, Svobodovy vývody je asi třeba brát s jistou rezervou, má tam řadu nepřesností, krom výše uvedné, např. v r. 1989 zdaleka nebyla konjunkce Jupitera se Saturnem (byla ovšem konjunkce Saturnu s Uranem a Neptun byl blízko). A ty dějinné souvislosti se mi namátkou taky moc nezdají odpovídat.

–– 

Zkoušel jsem si spočítat, jakou poměrnou přítažlivou sílu vůči Slunci mají planety: Merkur 0.1, Venuše 0.8, Země 1, Mars 0.1, Jupiter 125, Saturn 27, Uran 3, Neptun 2.8. Slunce je tisíckrát těžší než Jupiter.

Tak nevím, zda Uran se Saturnem můžou mít takovou moc, rozkmitat Slunce. Nenašel jsem ovšem, do jaké míry a jakým způsobem ten chaotický pohyb probíhá.

–– 

Nechtěl bych, abychom J. Svobodovi křivdili, je prý uznávaný klimatolog v oblasti historické klimatologie, napsal 80 odborných prací na toto téma, kniha vznikla podle poznámek k jinému rukopisu na popud nakladatele, který to vydal v edici fantastických fakt, kde se knihy z komerčních důvodů jmenují Utajené dějiny kdečeho. Já tu knihu přečetl rychločetbou, zastavil jsem se u pasáží, které mě zajímaly, ale tu souvislost mezi klimatickými a společenskými jevy nemohu podle tak zběžné četby posoudit, jen mě zarazily ty, doufám, překlepy.

Nicméně práce I. Charvátové (1, 2, jiný autor) mi přijde fundovaná. I jiné hvězdy s oběžnicemi vykazují výkyvy barycentra. Ten chaotický pohyb je v pracích znázorněn, zas tolik se neliší od onoho pravidelného a dovedu si představit, že na to mají vliv ostatní planety.

A ještě mimochodem léta chaosu uvedená v Svobodově článku odpovídají, až na jeden případ, mnou vysledovaným (ve SkyViewCafe) přibližným konjunkcím všech čtyř velkých planet (948, 1127, 1306, 1485, 1664, 1843, 2022).

(aby to nezapadlo v útrobách Facebooku)

Bylo to takhle: vyrazil jsem pozdě večer, z kraje noci, do GRIDu pro kontraband, který mi měla předat MB. Chodíval jsem kolem toho průjezdu s železnými vraty celý život, bůhví, co tam ty oprýskaný dodávky vozily, a vždycky jsem se bál byť jen projít okolo.

No a teď – bušil jsem na rozlehlý vrata tak dlouho, až mi přišel otevřít dvoumetrový kolohnát a co prej chci. Mám tu něco dostat od Markéty Báťové, zakoktal jsem.

Muž mě chytil a vedl mě syrovými zanedbanými chodbami s harampádím, posléze se betonové zdi změnily na neomítnuté cihly, až jsme vkročili k mému překvapení do ponuré místnosti hemžící se lidmi. Jak tu najít Markétu? Ale muž si věděl rady a koukám, že se naklání, a něco té dívce říká: Je tu takovej starej chlap a hledá tě.

Uf, měl pravdu, druhej nejstarší po mně byl nejmíň o dvacet let mladší. Ah – synovec Honza. Ba ne, na pódium právě usedl můj starší bratr Oleg. Ale, světe div se, i on vypadal o čtvrt století mladší.

Jak je to možné, přemítám horečně, je to snad sen?

Náhle se Markéta otočila, pohlédla na mě, a já cítil, jak mi trnou kořínky stříbrných vlasů a vlasy hnědnou, jak se mi rozzářily oči, ve tvářích se obnovily dávno zarostlé ďolíčky.

Dávno už nejsem v sále nejstarší, Markétko – čarodějko.

–––

Jo a ten kontraband: to bylo Markétino nové cédéčko s krásnými písničkami.

Co s Tebou mám dělat, milý cizí Vkuse? Který jsi pro mě tak důležitý, pokud mé dílko Tvůj majitel pochválí.

Jak jsi ale nevyzpytatelný!

Když si moji první knížku povídek přečetly mé starší dcery, málem dvojčata, obě s vytříbeným literárním Vkusem, tak obě nejvíc zaujala tatáž povídka, taková z těch pro mě Nic moc.

Ortel první dcery byl: Tahle je úplně nejlepší, ty ostatní by tam ani nemusely bejt.

A ortel dcery druhé: Hrozně se mi líbí, jak píšeš. Akorát Tuhle povídku jsem ani nedočetla, musela jsem tu knížku odhodit s odporem na zem, nechápu, proč jsi to tam vůbec dával. Úplně proti srsti!

A to prosím byla, jak jsem říkal, povídka nic moc, ani vtipná, ani provokativní, taková ta vycpávková, aby se oproti ní ostatní povídky pěkně vyjímaly.

Tak víš, co mi, milý cizí Vkuse, můžeš? řekl jsem si tehdy, a přestal jsem s Tebou kamarádit. Člověk sám ví nejlíp, co je dobré a co ne.

Jenže – palivem umělců je holt očekávaná pochvala.

–––

Ale mám zřetelnější dilema. Odjakživa miluju psát texty introvertní, zcela nelíbivé, které nechápu ani já sám. Diktovala mi je totiž Múza a já jen zapisoval.

Ale doufám, že je na světě pár lidí s vkusem a intelektem vytříbenějším, než mám sám, a ti si takové dílko třeba zamilují.

Nojo, ale vydejte něco takového. A najděte ty dotyčné lidi, kterých, jak jsem říkal, je na světě jen pár. A kdopak z nich umí česky...

A ta druhá půlka dilematu: jak jsem introvertem, sedám po sportu v hospodě, poslouchám historky ostatních a mlčím, nemám, co bych řekl.

Kdoví, jestli to tak nedělají i ostatní, ale nakonec mě ješitnost donutila si své historky připravit předem, abych taky dovedl spolustolovníky zaujmout.

A tak vznikla moje tvorba navenek extrovertní. A historky na objednávku cizího vkusu se, pochopitelně, líbí.

Nakonec jsem z nich sestavil dvě sbírky povídek. Na konec každé jsem přifařil pár těch introvertních kousků, kdyby se nějaký vytříbený čtenář přeci našel, aby si nemyslel, že jsem jen takový plytký šprýmař...

A svět se rozdělil... No svět, Evropa, se... zkrátka mí přátelé čtenáři se rozdělili na dvě skupiny, z nichž ani jedna se mnou nemluví.

Velká většina mi v půlce každé z knížek nadšeně referovala, jak se jí historky líbí, ale po přečtení posledního oddílu, toho introvertního, zbledli, zmodrali, snad i zčernali, a na předchozí libý zážitek zapomněli. "Proč's to tam dával, celou knížku jsi tím zkazil!"

A ta druhá, podstatně menší skupina mých čtenářů, po přečtení druhé knížky se mnou nemluví taky.

Po předchozí zkušenosti začali napřed číst ten druhý těžkomyslný oddíl, který mně nadšeně pochválili, ale pak se pustili do těch historek lehkomyslných, a zapomenuvše málem na na předchozí libý zážitek, ztratili o mně všechny iluze. "Na ty historky pro kámoše se vyser a piš, jak ti zobák narost!" utkvěl mi ortel přítele hyperintelektuála.

Zůstal jsem kvůli Tobě jak shnilý kůl v plotě, milý Cizí vkuse!

Koupil jsem si nový mobil, jsem z něj úplně nadšený, žádná milenka se jí (Galaxyi) nikdy nevyrovnala, a navíc je jen moje. Občas hapruje, když z mi nezkušenosti něco nejde, ale to by mi jinak k srdci nepřirostla. Donedávna byla nejlepší milenkou golfová hůl, sice je to občas, no většinou, taky hrozná kráva, ale za to si v tomto případě můžu opravdu jen já sám.

Jen moje…, hned vzápětí po koupi jsem Galaxičku s její skvělou kamerkou půjčil kamarádu Pavlovi, dočasně chromému, aby nahrál naši hru ve střešovické sokolovně.

Při editaci videí a výběru jednotlivých snímků, které z videa doluju jakožto fotky, jsem měl příležitost sledovat techniku jednotlivých hráček a hráčů, i sebe. Zhrozil jsem se, jak mám tu techniku blbou, občas dávám nohy při servisu opačně, to když si blbě nadhodím a musím udělat krok navíc, blbej bagr, to tak mám od doby, kdy jsem nemohl pokrčit koleno, a tak dále.

Před pětačtyřiceti až čtyřicet lety jsem v nedalekém konkurenčním oddílu Slavoj Břevnov prodělával regulérní tréninky dvakrát týdně. Zajímavé je, že jsme furt drtili taktiku, dělali žabáky a kdesi cosi, ale elementární techniku, třeba smeče, nás trenér nikdy neučil. Jediné, co si pamatuju, bylo, že se tenkrát probíralo, zda mají být při smeči prsty ve špetce, nebo rozevřené (tehdy byla novinka to druhé).

Existují tisíce a tisíce instruktážních videí, desítky či stovky knih o elementární technice golfového swingu, ale zkuste najít něco o technice volejbalové smeče. Úmyslně používám ženskou variantu toho slova, protože mi smeč taky hapruje…

Před několika lety, kdy už jsem byl hodně limitovaný věkem, koleny a zády, s čerstvými zkušenostmi z golfu, jsem jeden instruktážní materiál opravdu našel, abych získal nějakou fintu, jak zlepšit výskok a švih, ale instruktáž zapadla v propadlišti netu, teď už jsem nenašel nic. Hlavně mi neříkejte, že by stačilo zhubnout o 15 kg na tu váhu, kterou jsem měl před lety, skákalo by se mi líp...

Mimochodem, a nechápu jak je to možné, nejtvrdších několik smečí v životě jsem dal v pokročilém věku před 10 lety, poté, kdy jsem dopoledne absolvoval golfové zkoušky, shodou okolností u hráče s nejdelšími odpaly v republice. Už jsem to nikdy nezopakoval, golf od té doby hraju, pochopitelně, se stejnými kopyty, jako jsem sám.

Asi mají všechny sporty, kde se něco hází, odbíjí, kope, fackuje, mlátí, něco společného: začíná se rotací pánve a nebije se do míče či soupeře, ale prochází se skrz ně.

Ale jak docílit té rotace. Svého času jsem diskutoval s trenérem Jana Železného, kdysi naším nejlepším koulařem Jaroslavem Brabcem, a když jsem se divil, jak může koulař trénovat oštěpáře, vysvětlil mi, že je to úplně jedno, že jde o to, naučit atleta, aby začal rotaci těla boky. A ta pozoruhodná zkušenost, že oštěpáři hodí na olympiádě o 15 metrů méně než na malých závodech měsíc před tím, není proto, že by přestali brát bobule, ale že to v tom stresu a přemotivovanosti chtějí narvat rukou. Tohle je důvod, proč i ti skoro nejlepší golfisté na světě odpálí tak často míček do jezera, ačkoliv jinak, když je voda nestraší, by tu stometrovou ránu dali metr od jamky. Ovšem ti největší šampioni tu chybu neudělají, stejně jako Železný při hodu oštěpem.

Zkoušel jsem tehdy přehodit řeku Gard, pod oním slavným římským aquaduktem, s rotací pánve, ale furt tak do půlky řeky, pak přišel můj zeť, vzal šutr a přehodil ji celou, ač je klasický filolog a o rotaci nemá nejspíš páru. Takže je to relativní, i s boky se to musí umět.

Jak dostat boky do rotace, aniž by na to člověk musel myslet...
Zkusím si vzpomenout na onu volejbalovou instruktáž.
Rozběh začíná klasicky v okamžiku, kdy nahrávač odbíjí míč. Ovšem, klasický náběh na smeč začíná mimo hřiště někde až za trojkovou čárou, a nahrávka má směřovat na kůl, aby se znesnadnila práce blokařů a bylo víc místa na kros, či ev. rána po lajně aby šla souběžně s ní a ne šikmo ven, kdy je těžší se do hřiště trefit.
Před výskokem se tělo stočí levým bokem k síti, poslední poskok jde tvrdě na pravou patu, do podřepu, ve kterém jsou v tu chvíli paže maximálně zapažené a ruce zalomené taky maximálně, dlaněmi nahoru, jako to mají při nájezdu skokané na lyžích, nebo při tokání tetřev ocas. Tohle ten chlapec dole na videu trochu fláká. Z pravé nohy se přejde na levou, která je natočena vnější hranou souběžně se sítí! Odrazíme se oběma nohama, předchozí podřep a zapažení podpoří automaticky výšku výskoku. To, že je tělo před tím vlastně rotované proti směru hodinových ručiček, vede k tomu, že pak dojde k podstatně větší rotaci v opačném směru, tedy do úderu. Kdo sledujete tenis, vzpomeňte na skvělý servis Johna McEnroe, ten stál úplně zády k cíli, žasnu, že to po něm nikdo nedělá, za hodinu to jdü vyzkoušet.

Ruka má jít po největší dráze před úderem i po něm, tedy se pravá paže a ruka musí napřed dostat co nejvíc dozadu, třeba co možná k levému rameni. Pak ruka s předloktím vedená ramenem a loktem udělá onu slavnou smyčku (ten chlapec dole neumí při smyčce dát ruku úplně dozadu, jako to umí jedno z našich děvčat), a co nejmohutnějším a nejvyšším obloukem jde dopředu loktem napřed, projde skrz míč! a v ideálním případě, když nevadí síť, skončí někde u rozkroku.

Zkušenost z golfu a tenisu praví: nic to nechce, jen hrát lehce, jinak řečeno: do okamžiku těsně před kontaktem s míčem by měla být celá paže uvolněná, pracuje jen tělo, taky vlastně automaticky. A teprve těsně před zásahem se ruka zpevní, má být až v tomto okamžiku pevná, s víceméně roztaženými prsty, dozadu zalomeným zápěstím, úder do míče začíná vnější části dlaně u zápěstí a následuje sklepnutí, tehdy překlopení dlaně a prstů dopředu, skrz míč, ruka pokračuje dál dolů, někam k tomu rozkroku.

Důležité je vyměřit výskok tak, aby byl míč v okamžiku úderu přiměřeně před tělem, na délku levé ruky, a nehrálo se tedy v záklonu ani naopak.

Možná se divíte, proč klidně dávám rady, když hraju tak blbě, no stal se ze mě teoretik, co už mi jiného zbývá.

Jak jsem koukal na ta videa, až na jednu dvě výjimky nemáme správný náběh nikdo. Nejlepší má nejmenovaná hráčka, která udělá vše do posledního okamžiku perfektně, ale nakonec překvapivě hraje druhou rukou. skoro jako já při servisu. No, a nádherný náběh a švih má nejmenovaný mladý hráč a zejména nejmenovaná drobná hráčka, u nich je však zajímavé, že přesto často kazí. Přemýšlel jsem proč, a řekl bych, že možná proto, že nenatočí levou nohu dostatečně dovnitř, souběžně se sítí. Když to člověk udělá, získá o něco víc času, přinášejícího rozvahu, neboli zlepší se timing.

Od příště to začnu předvádět i v praxi ;).  Bane, nebojte, přeci jen jsem našel pěkné video (a dole je totéž pro leváky):

https://www.youtube.com/watch?v=FMtUqoxfR50

Pro leváky.

Aby to nezapadlo v propadlišti Facebooku:

Zdeněk: Posílám odkaz na výstavu o Obraně národa (http://www.nm.cz) Zdenek

Honza: Díky. Pátýho ledna si na Pradědu připiju. Honza

Zdeněk: Ahoj, přišel jsem z hospody a hůř chápu. Nicméně já budu, možná, v Jeseníku až od 6.1. na konferenci, tak se každopádně na Pradědu mineme. Zdenek

Honza Ahoj. To bude přípitek na pradědu Homolu (psal jsem s velkým”P”). Zjistil jsem podle odkazu, co si poslal, že byl popraven 5. ledna. Honza

Zdeněk: Aha, kdybys byl napsal, že připiješ na Dědu, tak bych pochopil, taky k Němu vzhlížím ;)
Zdenek

Čeští důstojníci v organizaci Obrana národa za 2. sv. války a v legiích

byli možná jedinými Čechy za posledních x století, kteří stojí za řeč. Nicméně slečna v Národním památníku na Vítkově dlouho hledala v počítači, než zjistila, že se tam opravdu výstava koná. A hrozně se divila, že nejdeme taky ke Gottwaldovu mauzoleu, jako všichni ostatní.

Kdo se o dědovi Bedřichovi chce něco málo dozvědět, nechť si přečte povídku z Bengálského mámení:
http://zhola.com/BengalskeMameni/NeznamyDedecek.htm

Výstava v Národním památníku na Vítkově prosinec 2015 – únor 2016:

Aby to nezaniklo v útrobách Facebooku:

Já teda snažně doufám, že je MZ v hloubi duše citlivý, skromný, prozíravý intelektuál, tak jak si prezidenta představuju.

A to, že se stylizuje do zhýralého sobeckého alkoholika, je jen herecká role, aby byl zvolen a moh nakonec projevit ty prvně popsané vlastnosti.

Trochu mě děsí, že se mu to u našeho národa padařilo, tedy to zvolení, ale doufám, že až bude zvolen podruhé a nebude se muset ohlížet na voliče, tak konečně vyjde s barvou ven a bude to prezident podle mého gusta.

–––

A nemyslete si, že žertuju, vy chytrolínové!

Sarkasmus a ironie je trapným vyjadřováním těch nejhloupějších lidí, jak jsem se někde dočetl. Ostatně ho prý 70 procent lidí stejně nechápe. Tak proč bych to dělal!

Aby to nezaniklo v útrobách Facebooku...

Dušanovi:
Já mám takové kritérium... jsou režimy, které se snaží o rozvoj a kultivaci nadaných jedinců, a pak jsou režimy, které je ničí, aby jim nepřerostli přes hlavu." (Který má naději na přežití v konkurenci?)
Trochu s tím souvisí i vulgární mluva, viz Tvůj minulý příspěvek. Jazyk se za ty stovky generací vyvinul tak, že lze požít slova, kterými chceme polaskat, a naopak slova, kterými chceme urazit. Kdo dodržuje společenské konvence, snaží se neurážet cítění ostatních a je větší předpoklad, že bude dodržovat i konvence zákonné. Když to někdo zneužije, je to holt podvodník.
No a když člověk, nebo dříve lidé, v nejvznešenějších státních funkcich 'kultivují' národ k vulgaritě a vychcanosti a napadají nebo přímo fyzicky ničí inteligenci...

...

No, je to odvěká snaha (teda držet zlo na uzdě), asi kvůli tomu vznikla náboženství, předpokládám stejně jako Ty v případě komunismu, že to vždycky inicioval nějaký upřímný snílek, až pak toho třeba někdo zneužil k usurpování moci.
Nicméně na náboženstvích je mi sympatické, aspoň co znám letmo třeba křesťanství, že neučí lidi nenávidět, ba naopak. Zatímco v podstatě komunismu je nenávist vůči třídnímu nepříteli, diktatura proletariátu atd. Takže zlo jde v případě křesťanství proti jeho učení, v případě komunismu je s ním syntonní. To dodávám, kdybys třeba namít, že církve jen oblbují lidi, aby byli lépe ovladatelní.

Pár čísel o chřipce (influenza) v loňské sezóně 2018-19. Data jsou většinou ze stránek Státního zdravotního ústavu, dohledat data, která mě zajímají, nebylo jednoduché. Traduje se totiž, že každoročně u nás zemře na chřipku 1500-2000 osob, což zřejmě není pravda, resp. jsou v tom předpokládány i nehlášené případy. Uvádí se dle SZU, že smrtnost covidky je 30-40x vyšší než u chřipky, to je diskutabilní (viz níže), jinak jsou nemoci dosti podobné.

Tedy:

- chřipka typů A/B byla zachycena v 23,2% případů všech ARI/ILI (akutních respiračních infekcí/chřipkových infekcí)

- celkový počet laboratorních vyšetření u ambulantních a hospitalizovaných pacientů byl v té sezóně 1003 (!)

- celkový počet závažných případů chřipky vyžadujících hospitalizaci byl 625, z toho úrmtí 195

- z toho by vyplývala smrtnost chřipky 195/1003 = 19%, kdybychom tedy počítali počet úmrtí na počet laboratorně prokázaných, kdyby bylo úmrtí opravdu 2 tisíce, pak 200% ;-)

- v sezóně bývá kolem 350 tisíc neschopenek na respirační infekce, tj. cca 80 tisíc na chřipku

- z toho by vyplývala smrtnost chřipky 0,24%

- odhaduje se, dle Wikipedie, že chřipkou (respiračními infekcemi?) onemocní za sezónu třetina obyvatel, tedy buď cca 3 miliony, nebo cca 700 tisíc

- pak by byla smrtnost mizivá

Tím chci říct, že srovnávat chřipku a covidku podle smrtnosti je ošidné...

- u covidky exponenciální nárust onemocnění má dosti podobnou křivku jako narůstající počet testovaných