Zdeněk Homola: Mimochodem

Čunkovo Poschlé

Doplněno 28.11.2006 - a doporučuji věnovat zvláštní pozornost převzatému článku J. Vondrouše ze stránek Českého helsinského výboru na konci stránky, kde je popsáno skutečně fungující řešení problematiky v Českém Krumlově.
Podotýkám, že k tomuto textu mě nevedla zvláštní náklonost k jakémukoliv etniku včetně českého či romského, ale strach z následků primitivního řešení p. Čunka, které si získalo masovou popularitu.


I když mám ctihodné povolání, nejlépe se - věřte nevěřte - cítím v kánoi na řece či pak ve stanu na břehu. A když jsem tak jednou vytáhnul loď na konci plavby Starou řekou ve Staré Hlíně přes bahnitou močůvku k silnici a sednul si s kamarády k obědu na zahrádce místní hospody, ozvalo se halasné „Není to Zdeněk?“. To jsem po 30 letech potkal svého spolužáka Tomáše. Přijel na bicyklu za 60 tisíc, panděro měl nadité do módního cyklistického trikotu, klapal plastikovými tretrami, a najednou vytřeštil oči na mé špinavé triko, zablácené děravé plátěnky a na stejné hastroše sedící u mého stolu.
„Pojeď přece,“ volali Tomáše buřtovití elegáni z jeho pelotonu s pohledem na stopky a na nás. Tomáš se zoufalým pohledem nasedl na kolo a jal se stíhat souputníky.
Sice jsem si myslel, že mi Tomáš trochu závidí a taky by se chtěl s námi poflakovat na vodě, ale ty pohrdavé pohledy jeho kumpánů si pamatuji dodnes… Nutno však dodat, že xenofobie byla vzájemná, jejich styl života se mi taky vůbec nelíbil.

A mám ještě horší zkušenost. Tu touhu po přírodním způsobu života jsem zdědil po svém kravaťáckém tatínkovi, který na sklonku svého trampování postavil trampskou chajdu a až do své smrti ji nedovolil přebudovat na lufťáckou haciendu, kterých vyrostly v těsném sousedství mraky. Vypadalo to tam posléze jako Sibiř vedle Švýcarska. A já tu zarostlou chajdu zdědil i s xenofobií sousedů. Nikdo tam se mnou nechce jezdit, no a já taky ne, těch sousedů je přesila, jen vesničané se svými bordýlky na dvorcích mají pochopení pro nás a ne pro ty lufťáky se stromy zastřiženými do krychle.

Vzpomněl jsem si na tyto pocity v Poschlé na kraji Vsetína, když jsem od místního Roma slyšel, jak s psíma očima říká: „95 procent lidí ve Vsetíně nás Romáky nenávidí“. A měl zdá se pravdu.

Přijel jsem do Vsetína ke známým na návštěvu a hned na začátku města v Poschlé (asi tam kdysi uschnul les) na kraji bývalé skládky mě u hlavní silníce praštily do očí oranžové kovové buňky, stojící hned za čističkou odpadních vod. Normálně bych si myslel, že jde o součást čističky, ale když o Vsetíně se teď všude píše, tak mi to došlo, asi takový svérázný způsob humoru…
„To je ten Čunkův koncentrák?“, ujelo mi před kamarádem. A asi jsem to neměl říkat, zařadil jsem se hned k Uhlovi, Pithartovi, Rychlíkovi a dalším pár takřečeným „pseudohumanistům“, kteří prý nikdy cikána v domě neměli a jenom planě kecají a řešení žádné nemají.


Městská čistička

Odkaz na fotku původního bydliště ve Smetanově ulici (www.poschla.kvalitne.cz)
1, 2, 3 - odkazy na fotky z čerstvě nového bydliště romské rodiny, vystěhované na zimu Čunkem do Staré Červené Vody na Jesenicku (www.romea.cz)

Když jsem měl chvíli volna, vydal jsem se ke kontejnerovým bytům. Stály prý 40 milionů, z čehož byla 30 milionů státní dotace, deset milionů dodalo město. Na parkovištích před domy stála dvě auta, jedno z nich policejní. Za domy jsou nízké stavby diakonie, vedle ní hřiště na malou kopanou. Otevřelo se okno jedné z buněk, vyklonil se čistě oblečený muž snědé pleti, se kterým jsem si povídal a mohl se podívat do bytu, pak se se mnou dal do řeči jiný Rom na ulici. Hovořil o tom, jak Čunek sestěhoval Romy z jiných domů ve Vsetíně do pavlačového domu u polikliniky, kde před tím bydlely asi 4 romské rodiny, dům byl prý v dezolátním stavu už před tím, každou chvíli vyhořely hliníkové rozvody atd. V domě bylo asi 120 dětí, „to je hukot“, podotkl muž. (Jak mi říkal kamarád, převrátily děti například popelnici u polikliniky a plnili gumové rukavice vodou, obtěžovali lidi na ulici i v poliklinice.)
Ve Vsetíně je celková nezaměstnanost asi 11 procent, ale u Romů asi 90 procent. „Kdo by nás chtěl do práce, když nás tady 95 procent lidí nenávidí?“
Do Poschlé prý každou chvíli přijede někdo z televize či novin, ale lidé se bojí s nimi mluvit či se nechat dokonce nafilmovat, aby se jim Čunek nepomstil. Tak raději říkají, že jsou tam rádi.
Je prý předem jasné, že romské rodiny nejsou schopné utáhnout náklady na bydlení - 80 Kč na metr čtvereční měsíčně, elektrické přímotopy (kovové stěny buněk i s izolací jsou snad jen 5 cm tlusté) atd. (Smlouvy jsou vždy na jeden měsíc, neplatiči prý půjdou rovnou na ulici, OK, třeba to vyjde na Nový rok, kolik jsem říkal, že je tam dětí?)

No, vrátil jsem se ke známým a hovořil se starým pánem původem z východního Slovenska. V jeho vsi byla romská komunita a bílé děti si s cikánskými normálně společně hráli. „Co tam Cikáni dělali?“, ptám se. „Normálně, nádeníky,“ začal vyprávění. „U nás bída nebyla, je to úrodný kraj, ale nebyly vůbec peníze. Já neměl boty, salám jsem prvně jedl v 8 letech. My jsme měli hospodářství, protože můj dědeček odjel do Ameriky a pracoval tam 18 let v dolech, peníze posílal babičce, a když můj strýc měl 14 let, začal zakládat hospodářství.
Když bylo léto, Cikáni přestali spát ve svých chatrčích a spali venku, u silnice. Nejhorší byly jejich sexuální zvyklosti,“ odmlčel se, „dělali to i před dětmi“. (Nebudu vás napínat, nedozvěděl jsem se jaké, jen že dnes už je to běžné i u některých Čechů.) „Když byl Slovenský štát, hrozně se mi líbily uniformy té Hlinkovy mládeže, ty prýmky a odznaky, boty, říkali si Vlčata a tak podobně. Já nevěděl, o co jde, ale chtěl jsem k nim taky, byl jsem ve třídě na gymnáziu jediný, kdo v Hlinkově mládeži nebyl a ředitel mi dal za úkol, abych tam jako správný Slovák taky vstoupil, ale otec mi to nedovolil. Začalo mi svítat, až když Hlinkova garda, to byli mí sousedi, můžu říct jména, začali nakládat Cikány z pole, kde paběrkovali, a odváželi je pryč, to jsem brečel. Já nevěděl, kam je vezou, prý na převýchovu, na práci.“

A tak i já jsem začal vzpomínat, co vím o historii 20. století. Jak jsem viděl propagační film o Terezíně, což bylo takové krásné lázeňské město, které nechal Hitler přebudovat pro židovské důchodce, ve filmu chodili po promenádě, popíjeli z pítek, měly tam sociální pracovníky, obchody, nemocnici.

A tak se mi v noci ve snu začala odvíjet hrůzostrašná vize: Čunek, který tři dny před senátními volbami nechal deportovat romské rodiny do kontejnerových domů a do jiných krajů mimo Vsetínsko a na vystěhovaný dům pověsil vítězoslavně obří bilboard se svým širokým úsměvem, a vyhrál tak se 71 procenty senátní volby na Vsetínsku, se stane předsedou KDU-ČSL, s nimi vyhraje předčasné volby, a podle přání většiny obyvatel Česka začne stavět kontejnerové domy u každého města a koncentrovat do nich nepřizpůsobivé občany. No a když se zjistí, že ani tak se problémy nevyřešily, postaví jeden velký kontejnerový koncentrák někde na odlehlém místě, s kterým si nikdo neví rady, třeba v Letech u Písku, a kruh se uzavře…

No, kdekoliv jsem řekl cokoliv proti Čunkovi či dokonce něco chápavého o Romech, sklidil jsem patřičnou a hlasitou dávku xenofobie vůči své osobě, naštěstí mám natolik světlou pleť, že o nic víc nešlo.
Zjistil jsem, že každý má pro svá tvrzení o Cikánech a pro adoraci Čunka pádné argumenty, příklady atd. a já nemám nic než své sociální cítění a vzpomínky na své bývalé bydliště v Dejvicích, kde ve dvou sklepních místnostech bydlela mnohočlenná cikánská rodina, s kterou jsme (na rozdíl od mnoha jiných) vycházeli zcela bez problémů - chovali jsme se k nim korektně, zdravili je stejně slušně a uctivě jako ostatní obyvatele, a oni nám to opláceli stejnou mincí.
Těžko se vyjadřovat k různým jednotlivým všude tradovaným historkám o nehorázném jednání Romů, na jednu stranu se asi staly, na druhou stranu je obtížné soudit, nakolik jde o jev hromadný, či o jednotlivý exces a nakolik jde o jakýsi protest zoufalé menšiny proti nenávidějící a tudíž nenáviděné většině. Je těžké se vžít do mentality po věky zatraceného národa.

Tradují se obrovská procenta kriminality Romů oproti ostatní populaci. Je obtížné získat validní data, neb oficiální statistiky se z etických důvodů (jako v celém civilizovaném světě) nevedou, a i kdyby se vedly, k romské národnosti se hlásí pouze 11 746 osob v celé ČR (sčítání v r.2001, mimochodem v r. 1991 to bylo 32 903 osob, dříve romská národnost nebyla uznávána), přičemž počet Romů v ČR se kvalifikovaně odhaduje na 200-300 tisíc osob. (Tak malý podíl Romů hlásících se ke své národnosti se přičítá krom možné tendenci k asimilaci tomu, že Romové nepostřehli, že je již možné romskou národnost uvádět, že ztotožňují národnost se státní příslušností, ale hlavně strachu, že jim tato deklarovaná národnost může uškodit - a to nejen v běžném životě, ale vzhledem k tragické historii jejich národa zejména ve 20. století i mnohem fatálněji.)
Jediný fundovaný údaj jsem našel v Měsíčníku policisty, kde je uvedeno, že se Romové podílejí na celkové kriminalitě v kraji zhruba patnácti procenty a v kraji jich žije asi 100 000. Celkový počet obyvatel Ústeckého kraje byl v r. 2001 cca 820 tisíc, tedy Romové tvoří 12 procent populace kraje, jejich kriminalita je tedy cca o 3 procent vyšší, než by bylo přiměřené jejich počtu, přičemž v jejich věkové struktuře je mnohem víc malých dětí než je ve většinové populaci.

Zmínil jsem se o mentalitě po věky zatraceného národa. Romové (jak národopisci a lingvisté prokázali) jsou původem z Indie, v Evropě se objevili prvně v 11. století na Balkáně, kde se živili jako řemeslníci a tam naposledy žili jakž takž důstojným životem. V 15.století se začali objevovat v ostatní Evropě a začaly pětisetleté dějiny národa žijícího na okraji společnosti v ghetech či kočujícího v nepřátelském prostředí. Byli považování za ohyzdné, podivně se chovající atd., pročež nedocházelo k míšení se s ostatním obyvatelstvem a asimilaci. Cituji z textu Romové ...: Romové byli původně příslušníky nižší indické kasty. Po vpádu Mongolů byli nuceni se vystěhovat. Usadili se především v severozápadním Biháru ve střední Indii. Zde byli nazýváni Čandalové, tj.nedotknutelní, vyvržení. Nepatřili totiž k žádné domácí kastě. Mannův zákoník kodifikoval jejich postavení slovy: „Čandalové budou bydlet mimo vesnice, budou zbaveni veškerého nádobí a jíst budou ze střepů. Jejich oděvem budiž roucho mrtvých, jejich majetkem buďtež osli a psi, šperky nechť nosí železné. Budou odsouzeni k věčnému putování. Člověk, jenž chce žít životem spravedlivým se nebude stýkat s těmito lidmi. Jejich obchod, obcování a výměna veškerých statků bude výlučně mezi nimi samotnými.“ (Nevím, nakolik je tento citát historicky ověřený.)

A tak tomu bylo i v Evropě až do 20. století. Ve čtyřicátých letech 20. století za protektorátu nacisté vyvraždili prakticky všechny Cikány v Čechách a na Moravě, zbylo jich jen několik set. Poté se komunisté pokusili o násilnou asimilaci - Romy ze slovenských ghet rozptýlili po republice (akce "Rozptyl" - v žádné obci nemělo být víc jak 5 procent Cikánů), ale čeští lidé fakticky tento národ (dejme tomu, že není divu) nepřijali (natož aby se s nimi ve větší míře mísili, což je jediná cesta k faktické asimilaci), a tak byly Cikánům přetrhány tradiční sociální vazby a tradiční hodnotový řád. A vnucený nový řád, ještě k tomu komunistický, nesmyslný a násilný téměř pro každého, bylo pro ně ještě daleko těžší přijmout než pro "bílé" Čechy. Komunistická asimilace byla prováděna formou nucené práce (ta ovšem dopadla na všechny obyvatele - bylo zakázáno soukromé podnikání, muselo se pracovat pro stát za jakési nesměnitelné poukázky, tzv. Kčs (jinak hrozil tr. čin příživnictví); typickým romským řemeslem bylo odpradávna kovářství), Romové ovšem nebyli zpravidla pracovním kolektivem přijati; dále segregací školáků do zvláštních škol, zmíněným násilným přemisťováním a rozptylováním do jiných částí republiky do netradičních podmínek v bytových jednotkách paneláků, odebíráním dětí do dětských domovů atd., což vše Romové nebyli schopni vstřebat a reagovali "zlobením". (Tento termín jsem přejal od dětských psychiatrů - děti projevují reakci na dlouhodobý stres ne třeba depresí jako dospělí, ale zlobením.) Za sebe můžu říct, že bych si těch lidí nevážil, kdyby nebyli v opozici, připomíná mi to situaci za protektorátu, kdy Němci nebyli schopni pochopit, že ti nepořádní Češi se nechtějí přizpůsobit, pracovat pro Říši a páchají sabotáže.

A řešení? Určitě není v tom prvoplánovém: „Dělají bordel, tak pryč s nimi,“ jak jsem ve Vsetíně slyšel křičet. Kam pryč? Pět set let byli v Evropě přehazováni jako horký brambor a zmizet je nechal jedině Hitler. A tolik rozumu snad každý má, že toto by snad nechtěl.

Snad mělo mé povídání logiku, o kterou jsem se snažil: pokud nebudeme jako Hitler s Himmlerem atd., budeme tu chtíce nechtíce s Romy navždycky žít. A snad chceme žít v důstojném vztahu s důstojnými lidmi - tak přiznejme Romům jako národu i jako jednotlivcům lidskou důstojnost. A potom ji jednou budou mít. Zní to jako fráze, ale funguje to:

V jednom jihočeském městě si starosta zavolal cikánského barona a řekl mu: „Dám vám na starost čištění města a budete to organizovat sami“.
Viz následující článek:

Jaké jsou nejdůležitější podmínky soužití Romů a majoritní společnosti

Jan Vondrouš (1999)

Převzato ze stránek Českého helsinského výboru - http://www.helcom.cz/download/LP/Lp4_99.rtf
(Soubor zde přepsán do html verze, neboť originální rtf soubor je na na některých počítačích těžko zobrazitelný.)

Jaké jsou nejdůležitější podmínky soužití Romů a majoritní společnosti?
Nevím určitě. Nejsem odborník v oblasti lidských práv. Mám však jisté zkušenosti se soužitím Romů a majoritní společnosti v Českém Krumlově, kde jsem v letech 1990 - 1998 pracoval jako starosta města. Rád se s Vámi o tyto zkušenosti podělím, ale berte prosím tyto řádky jako vyjádření komunálního politika, a ne sociologa či jiného experta. Berte je jako vyjádření člověka, který se řídí spíš prostým logickým uvažováním, možná citem než znalostí odbornou či podrobnou znalostí příslušných zákonů.

Dovolím si zavzpomínat na roky 1990 a 1991, kdy jsem v pozici starosty města začínal řešit vztahy mezi Romy a Čechy v Českém Krumlově. Především je nutné si uvědomit, že v našem městě byla situace na počátku 90. let poněkud jiná než v jiných městech ČR. Při dosidlování Českého Krumlova přišla celá řada českých a slovenských romských i neromských rodin, jejichž děti pak spolu vyrůstaly, chodily do školy, dokonce se mezi sebou i ženily. Vztah majority k Romům je tedy u nás obecně lepší než v jiných částech republiky. Dokonce sociologické průzkumy ukazují, že vztah českokrumlovských občanů k Romům je mnohem lepší než k Němcům. Dále musím zdůraznit, že bylo na co navázat, neboť paní dr. Eva Davidová a někteří další pracovali s Romy již v 70. letech. Celá řada Romů si tak byla více vědoma vlastní historie, kvalit, jedinečností, zvyků, kultury. Proto pro ně nebyla a není integrace do majoritní společnosti ničím ponižujícím či nebezpečným.

V prosinci 1990 jsem byl zvolen starostou města Český Krumlov a kromě jiného jsem byl postaven nejen před problém komunikace s romskou minoritou, ale také před problém řešit nebo být při řešení komunikace uvnitř romské komunity.

Obojí jsme společně zvládli dobře, i když to prvé lépe. Neboť já ani moji nejbližší spolupracovníci jsme nebyli a nejsme "rasisté", což Romové velmi rychle vycítili, a mohli jsme tudíž komunikovat téměř okamžitě bez jakékoliv potřeby budování důvěry.

To druhé jsme zvládli o něco hůře, neboť na začátku 90. let jsme si všichni (jak majorita, tak minorita) vyčítali, kdo byl větší komunista. U Romů tomu nebylo jinak. V mé kanceláři se střídaly skupiny Romů, kteří o sobě tvrdili, že oni jsou ti praví ke spolupráci s městem a že mají důvěru většiny Romů ve městě.

Po čase jsem si uvědomil, že Romové si sami vyřeší složitou situaci pouze tehdy, když dostanou impuls zvenčí.

Proto jsem ve spolupráci s městskou radou vytipoval mezi Romy autoritu, které jsme jako město nabídli spolupráci v oblasti podnikání a zároveň zprostředkování spolupráce s ostatní romskou komunitou v oblasti kultury a společenských vztahů.

Před tím, než jsme toto nabídli, jsme se zástupců Romů zeptali na názor. Zjistili jsme, že pan Dunka je jimi jako autorita akceptován, a tedy jsme rozhodli. Na počátku byl přirozeně i zájem samotného pana Dunky na založení firmy, která by udržovala čistotu v určených částech města a vykonávala jednodušší stavební práce. Nikomu jsme nic nevnucovali.

Město a Městský úřad vyšly tomuto zájmu vstříc, i když najít vůli u Městského úřadu bylo dost obtížné. Vyčlenili jsme ze správy technických služeb celou oblast historického centra. Pan Dunka založil společnost a zaměstnával v sezóně až 50 Romů včetně romských žen.

Tímto aktem začala nová etapa spolupráce mezi Romy a vedením radnice, neboť na pravidelná setkání mezi starostou a romskými aktivitami navázaly pravidelné pracovní schůzky. Romové si v podstatě začali sami hlídat čistotu města.

Při obou tématických setkáních jsem vždy zdůrazňoval, že rádi budeme podporovat (i finančně) romské aktivity, ale že Romové sami musí přicházet s nápady i podněty a sami Romové musí zaručit kvalitní správu svěřených hodnot. Rovněž jsme vždy zdůrazňovali, že zákony a vyhlášky platí pro všechny stejně a dodržovat je musí jak majorita, tak minorita. A že - přirozeně - přestupky budou přísně a důsledně trestány.

Problémy také existovaly, neboť ne všichni Romové se dohodě mezi městem a Romy přizpůsobili. Problémy byly a jsou, ať už jde o rušení nočního klidu, pokusy o organizaci prostituce (postávání romských dívek na náměstí), či výtržnosti v restauracích.

Tyto problémy do jisté míry eliminoval celý komplex skutečností, které zprostředkovaně ovlivňovaly i vztahy mezi Romy a městem, tedy mezi Romy a majoritou. Kupříkladu orientace Českého Krumlova na kulturní turistiku měla vliv i na potlačení vznikajícího problému prostituce. Turisté převážně orientovaní na kulturní turistiku nejsou totiž vhodnou klientelou pro prostitutky, a pak, důsledná Městská policie, trestající nepovolené vjezdy a zákazy zastavení, brzy vytlačila zmíněné pokusy ven z města.

Případné výtržnosti měli na svědomí většinou ti Romové, se kterými ani romská komunita nesouhlasila a nakonec přivítala jejich potrestání, i když přesvědčit tehdy Policii ČR, že má pracovat a být důsledná, bylo těžší než budovat vztahy mezi minoritou a majoritou.

Ve své podstatě žili a žijí Romové v Českém Krumlově život běžných občanů města.

Romové se zúčastnili soutěže o městské byty, někteří z nich uspěli i při privatizaci domů v historickém centru města. Za ty úspěšné mohu jmenovat Cikánskou restauraci podnikatele pana Kotlára, nebo stavební společnost založenou tentokrát jiným panem Dunkou.

Dovolím si tedy závěrem shrnout, co si myslím o nejdůležitějších podmínkách pro bezproblematické soužití Romů s majoritou.

Jsem přesvědčen, že základní vlastností, kterou musí mít autorita, jež řeší vztah jakékoliv minority s majoritou, je cit pro demokracii. Musí mít dostatečnou míru empatie, aby mohla vše posoudit dobře, spravedlivě vůči minoritě i majoritě. Další nutnou podmínkou úpěšné činnosti je důslednost v naplňování této spravedlnosti.

Velmi důležitou podmínkou je také dobrá komunikace. Komunikace partnerů, kde si dvě strany jasně uvědomují svá práva a povinnosti, jakož i práva a povinnosti toho druhého. Z jasného uvědomění si svých práv a povinností musí být oběma stranám jasné, že za nerespektování zákonů a vyhlášek přichází trest. Příčinou některých současných problémů soužití Romů a majority (nejenom v ČR) obecně je špatná práce výkonných orgánů, které mají dohlížet na dodržování zákonů. Krize práce policie, státních zástupců a soudů se bohužel projevuje i v oblasti tohoto diskutovaného soužití.

Nedůslednost a neochota policie pracovat, nevyváženost přístupu k různým druhům přestupků vede jednak k rasistickému smýšlení majority, jednak k přehnaným reakcím minority vůči majoritě. Spolu s nedostatkem koncepční práce odpovědných státních a samosprávných orgánů, spolu s některými nedotaženými zákony, nás přivádí do situace, ve které jsme v ČR nyní. Odborná neznalost, zbabělost a špatné svědomí z rasistického smýšlení vedou mnohé odpovědné pracovníky k nedůslednosti v řešení některých přestupků Romů, například při soužití a společném bydlení. Tato nedůslednost a neřešení problémů vede naopak k tomu, že někteří Romové tuto situaci zneužívají a chovají se anarchisticky. To samozřejmě vede k prohloubení latentního i otevřeného rasizmu. Přitom mnohdy na počátku problému stojí nedůsledný úředník.

Stejnou situaci způsobí i špatný zákon či nepřijatý zákon. Například neexistující deregulace nájemného doprovázená přirozeně odpovídajícím sociálním zásahem státu vede mnohdy k tomu, že někteří lidé žijí na úkor někoho jiného, zcela konkrétního. Tento stav je nebezpečný i v případě soužití majority s minoritou. A opět na počátku stojí špatná práce a nedůslednost konkrétních úředníků, poslanců či zastupitelů.

Tyto "nesystémy" musí bohužel řešit obec, neboť má většinou nejlepší přehled o větších či menších nespravedlnostech. Tam, kde chybí vůle, znalost či odvaha, tam začíná potenciální problém.

Zcela konkrétně bych vyzval všechny státní a samosprávně odpovědné činitele, aby se této problematice nevyhýbali a aby se soustředili kupříkladu na ty nejmenší Romy a pozitivně motivovali jejich matky, aby vodily své děti do školek a nevytvářely jim tak handicap hned na počátku života. Aby nelitovali oprávněných prostředků investovaných do vzdělávacích a kulturních činností Romů. Zcela jistě se to vrátí v podobě dobrých výsledků.

V Českém Krumlově se daří držet vztahy mezi Romy a Čechy na velmi dobré úrovni i nyní, po změně na postu starosty. Vyžaduje to přirozeně systematickou a důslednou práci, jakož i demokratický přístup k řešení věcí obecných. Tyto vlastnosti současné českokrumlovské radnici nechybí. Čeká ji však ještě dlouhá a náročná práce, ostatně jako nás všechny, pro které nejsou slova demokracie a služba veřejnosti jen prázdnými pojmy.

Autor je bývalým starostou města Český Krumlov.


Odkazy:
Historie Romů
Historie Romů II.
Postavení a marginalizace Romů v ČR a na Slovensku
Romové a rasismus v České republice

Návštěv od 26.11.2006: 365 



Hutka versus Nohavica

aneb Malými slovy myšlenka, či velkými slovy ...?

Přišlo mi líto Jaroslava Hutky, když se na něj vrhla lůza po zveřejnění jeho posměšné písničky, a nakonec mi přišlo trochu líto i Nohavici, že jsem se na něj vrhnul, byť nenápadně, i já, ač ho vlastně neznám.

Hutkovi jsem napsal soukromý mail, který on zveřejnil na svých stránkách i s odpovědí, pak už jsem psal s vědomím, že to není jen pro něj. Jestli mé dva texty někdo najde na jeho stránkách, byl bych rád, kdyby znal i jejich rub, který už Hutka nechal bez povšimnutí. Tak korespondenci uvádím tady. Taky jsem dávno chtěl svým některým vnímavým přátelům, v jejichž osobní tradici však není vnímat umění, naznačit, jak ho vnímám sám; jen jsem nevděl jak na to; takhle se to myslím hodí.

----------

Vlastně to celé začalo tím, že Vladimír Veit napsal mně a jiným lidem ze svého adresáře svědectví z Vídně (srpen 89) o tom, jak si s nimi Nohavica připíjel tvrdým na upřímnost. A že Veit je opravdu ryzí duše.

Pro připomenutí:

Jaroslav Hutka je svérázný český písničkář, který za okupační "normalizace" společnosti v 70. letech 20. století proslul oživením starých moravských písní a kramářských balad podaných úmyslně neumělou prostou formou navazující na prapůvodní intepretaci lidovými umělci. Do té doby byla obecně známá jen intepretace zpěvných lidovek dechovkou, cimálovými muzikami či pěveckými sbory. Zároveň Hutka glosoval neradostný společenský vývoj a burcoval apatickou veřejnost písněmi v podobném duchu, které navazovaly na tvorbu Karla Havlíčka Borovského. Co se formy týče, dal by se jeho projev zařadit mezi naivní umění. Kramáři prodávali písně na poutích, byla to taková dobová žurnalistika poplatná tehdejším technickým možnostem, v Hutkově době zase poplatná nesvobodě tisku v diktatuře.
Hutka byl pro kritiku komunistické moci ostrakizován a donucen k emigraci, podobně jako někteří jeho současníci i osobnosti naší historie.

O šest let mladší Jaromír Nohavica formálně navázal na generaci více či méně zakázaných písničkářů (Kryl, Hutka, Třešňák, Merta, Voňková aj.) a v povědomí lidí bažících v prostředí evidentního útlaku a lživé propagandy po pravdivém a odvážném slově převzal jejich žezlo a stal se obdivovaným bardem své generace. Jeho způsob tvorby byl patetický, s důrazem na slovesnou dokonalost, po hudební stránce jednoduchý, ale líbivý.

Po sametové revoluci v r. 1991 byly zveřejněny seznamy agentů Státní bezpečnosti, mezi kterými figuroval i Nohavica. STB navazovala v prostředí komunistické vlády na nechvalně známé praktiky diktátorských režimů v naší zemi za Rakouska-Uherska a za německé okupace. Tajní agenti byli obávanější a mezi lidem pohrdanější než sami příslušníci komunistické strany, u kterých aspoň každý věděl, že si musí dávat pozor.

Nohavicův estébácký spis však zmizel a jen výjimečně se v tisku někdo v rozhovoru s Nohavicou na problém zeptal, on se však jasněji nevyjádřil. Většina píšících redaktorů té doby byla tuším předrevolučními členy KSČ a nikdo asi necítil morální právo na Nohavicu udeřit, navíc si tím znepřátelit část veřejnosti. Dlužno dodat, že Nohavica patrně cosi po svém naznačoval ve své tvorbě ("Velice moc se bojím, držte mi prosím palce, poteče hodně krve v té mojí malé válce..."). V r. 2006 byl objeven jeden svazek Nohavicova spisu s protokolem, kde jeho řídící důstojník popisuje Nohavicovu cestu do Vídně a informace o významných českých exulantech v čele s Krylem a Kohoutem. V předrevoluční době byla komunisty hranice uzavřena "železnou oponou" a za normálních okolností bylo nemyslitelné, aby nekonformně vystupujícímu člověku byla cesta na západ umožněna (výjimkou bylo jen ono trvalé vyhoštění).

V r. 2007 pak napsal Hutka spolu s pětatřiceti jinými písničkami posměšnou glosu - pamflet Udavač z Těšína, napsanou ledabylým způsobem, jakoby mu oběť za větší námahu nestála. Na podzim pak písničku objevili novináři a z kausy udělali sólokapra. V názorech novinářů i čtenářů převládlo zdá se mínění, že jde o závistivou kampaň neúspěšného Hutky, který se snaží zviditelnit na úkor úspěšného a populárního umělce (jehož prohřešek nezastiňuje jeho dílo a je ostatně promlčen).

Mimochodem o rok dříve nazpíval Jiří Dědeček písničku Taky na fízly dojde (Usměj se na mě). "Pondělí úterý sobota neděle, známý hlas po ránu tahá mě z postele, fízlové národu zpívají vesele... Usměj se na mě usměj, ať je ten svět míň hnusnej..."  Ta žádný větší ohlas nesklidila.

Hlad po pravdivém slově byl nasycen po listopadové revoluci, možná však je už čas, aby propukl zase. Dnes ale nejde o to, že by každý nemohl hlásat, co ho napadne, avšak rozlišit, co je vlastně pravdou.

----------

Vážený pane Hutko,

mám pocit, že teď čelíte skoro samým negativním reakcím za svoji písničku o Nohavicovi, tak chci splatit dluh a potěšit vás. Vaše písničky, jak lidové, tak vámi složené byly pro nás ve své době opravdu křišťálovou studánkou, jakkoliv nebyly líbivé a formálně dokonalé z hudebního hlediska. Moje maminka byla literární historik s přednostním zájmem o Karla Havlíčka, asi jsem po ní zdědil čuch pro vnímání té esence, která je v pravém umění přenášena bez ohledu na formu, a na druhou stranu cit pro vnímání balastu či kýče. Mimochodem jsem nikdy nebyl na vašem koncertu; když jsem přišel do styku s lidmi, kteří mě k vašemu dílu dovedli, právě jste emigroval, písničky jsem znal jen z pásků, resp. lidové i z desek. První kazety, co dostaly mé tehdy malinké dcery, byly s písničkami vybranými z vaší tvorby, lidovými i umělými (teda nutno říct, že se jim asi nelíbily, ale myslím v nich zanechaly nějakou mně milou matrici, kdyby náhodou ty čuchy nezdědily).

Druhým mým oblíbencem byl Merta, na toho jsem již chodil, i jeho koncerty měly onu apollónskou atmosféru (Apollón byl bohem inspirativního, enthusiastického umění).

Kryl mi přišel primitivní ve svém raném díle, později vyumělkovaně intelektuálský, uznával jsem jej však pro jeho postoje a odvahu.

A Nohavica mě na chvíli bakchicky obloudil (Bakchus byl bůh extáze), ale vždycky mi připadal nehodnověrný, exhibicionistický a skrytě vychcaný. Jeho první písničky byly na hranici kýče (asi v souladu s osobností), nicméně upřímné, pak už, pokud jsem je sledoval, jen manýra či pasti na publikum. Ale talent nesporně má, jen darovaný nepravé osobnosti.

Stejně jako vám mi pořád vadilo, že nechává probém s STB vyhnít, a díky, že jste ho přiměl k nějaké výpovědi. Člověk má tendenci pochopit, že někdo podlehl nátlaku, dejme tomu v době, kdy měl problémy s alkoholem atd., ale svědectví Veita, že si v té Vídni připíjel stakanem tvrdého na upřímnost, je na blití, průměrně morální člověk by se v jeho situaci styděl a naznačil by, že něco není v pořádku. A každopádně by nepsal písničky o pravdě a lži, nepasoval by se na pokračovatele Kryla a přešel by třeba do běžného popíku, kde nikdo žádné umění či upřímnost a morálku nečeká. Sám si nemyslím, že by kdy byl na stejné lodi, tj. písničkářské, s vámi, Mertou, Voňkovou atd., ale lidi to tak asi berou.

Zdravím, Zdeněk Homola

---------- 

Vážený pane Homola,

v této chvíli konfliktu s jakousi částí rozzuřené veřejnosti, který dosáhl podivné a nečekané obludnosti, není asi vkusné říkat, že mi zcela mluvíte z duše. Měl bych stát hrdinsky osaměle a čelit boji... jenže takhle kýčově tuto situaci necítím, nevstoupil jsem do hrdinského eposu a nejedná se o válku, jak si to udělali novináři prodejnější. Jedná se vlastně o stále se vracející a stále prohrávaný konflikt s kýčem, který ale člověk nesmí nikdy vzdát. Váš termín bakchického oblouzení je myslím přesná definice toho, co Nohavica dělá, ale samo o sobě by to nevadilo, v komerci se používají všechny metody a pasti na získání publika, ale není vhodné si k tomu ještě vypůjčovat z oblastí, které kýčové nejsou, jako je čest, pravdivost, odvaha...atd. na kterých samozřejmě vždy politický i komerční kýč parazituje. A základ a obsah tohoto několikadenního mediálního dramatu je právě srážka s tímto kýčem.

Takže uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál, ale Nohavica bude samozřejmě dál slavný před svým publikem, tak jako Karel Gott nepřišel o své publikum tím, že byl mluvčím anticharty. Mně sice Nohavicovo publikum odsoudí, což je mi fuk, ale je vhodné i době postmoderny přece jen nějaké meze hájit...

srdečně zdravím - Jaroslav Hutka

----------


Hm, protagonisté internetových diskusí, zejména na i-dnes, jsou svébytná komunita, podobně jako hlasující ve Zlatém slavíku. Normální lidi do těch i-dnes-like diskusí už moc nechodí, aspoň jsem nabyl takový pocit.

Lidí schopných vnímat umění, lépe řečeno svět, tak jako vy nebo já, je pár procent, vždycky bylo a naštěstí vždycky bude, vím to, protože pozoruju svět dotyčných dcer. Ale není to skupina pevná, je dynamická a každá duše, která přejde na tu či onu stranu, je cenná, to se tahaj ti mí řečtí bohové. Pěstovat umění, morálku atd. je tak pracné, a nechat se unášet Bakchem tak snadné, to bylo mimochodem zázračné, jak se to v r. 89 prolnulo. Pak řekl, asi bohužel právem, tuším M. Kratochvíl, že písničkáři jsou jak vyluštěná křížovka...

Omlouvám se za tu tezovitost, často zažívám pocity, že jsem se svými pocit sám proti všem a chtěl jsem vám to empaticky ulehčit ;).

Howgh, hodně štěstí, Zdeněk Homola

---------- 

Vážen pane Homola,
velké díky, teď jsem v metru ještě přemýšlel o Vašem dopise, protože tam někde je skutečný problém. A díky za ulehčení, tedy spíš radost z toho, že se někdo zamyslí hlouběji a to být sám proti všem, to je vlastně takový klasický úděl...

Mějte se hezky
Jaroslav Hutka

---------- 

(Příspěvek do diskuse na hutka.cz)

Náš národ je nejateističtější na světě a možná byl i v posledních stoletích. Sám nemám církve a davové mechanismy příliš v lásce, ale musím uznat, že církve kultivují, více či méně věrohodně, morálku, určují hranice, za které když někdo zajde, přinejmenším ví, že se má stydět.

Komunisté to nahradili svou morálku, nelišící se formálně příliš od oné křesťanské, ale ta byla samosebou stejně absolutně nevěrohodná jako vše ostatní.

A zbyl Hutka a pár dalších, kdo v tom marastu udržoval jakýsi plamínek. Jeho způsob umělecké výpovědi však byla schopna vnímat zas jen hrstka lidí. Hlavní proud byl v kulturní oblasti ovládnut úplně jinou pakáží, obratnou v manipulaci s masami. Každý však viděl, kdo je kdo, jen u tajných agentů, nota bene charismatických osobností té ryzí folkové scény, je to pěst na oko.

Za druhé války byla taky jen hrstka statečných, doma i za hranicemi, a co tu s nimi pak provedli, aby nezůstali mementem... Konfidenti nacistů, když se obratně vykroutili, vysmátě fungovali jakoby nic dál ve svých manipulacích.

U Nohavici je to jistě promlčené, protože si k tématu zarytě mlčel. Teď díky Hutkovi promluvil, očistí se tím i v očích jeho nefandů, a může zpívat o pravdě a lži dál.

A vy si tady ukamenujte Hutku.

----------

Dobrý den,

zapomněl jsem poslat ještě jeden zajímavý odkaz, pokud jste na něj nenarazil, viz příloha.

Zajímá mě to ze sociologického hlediska, rád bych třeba věděl, kolik vlastně lidí do těch diskusí na i-dnes chodí, řek bych, že se tam točí pár hovad, sledoval jsem je při Čunkovi a Cikánech. Myslím, že drtivá většina lidí vůbec neví, o co jde, nanejvejš mají rádi Zítra ráno v pět a divoký koně proti ohnivýmu obzoru, a ti co vědí - kam se asi poděl ten milión partajníků atd. Zajímavý je, jak další lidi projikujou a měří lidskou motivaci podle sebe.

Nedopovídejte, máte toho moc, zdravím,

Zdeněk Homola

----------

Podle mých zkušeností s těmito internetovými žvanícími médii je to tak, že je tam hlavně už připravená parta lidí, kteří se mezi sebou znaji a manipulují si to po svém, redakce to ale vždy cenzuruje tak, že za určitou mez se to nedostane, oni se tedy přizpůsobili a nejdou za mez toho, co vědí, že by mohlo být vymazáno, všechny otázky jsou kontrolované, a tak z toho vznikne jakoby objektivní diskuse, je hloupé to odmítat, ale o vypovídající hodnotě těchto diskusí mám hluboké pochybnosti...

Jaroslav Hutka

----------

Dobrý den,

posílal jsem onen odkaz na Dobeše na i-dnes, je to nyní již u vás na stránkách, ale myslím, že by bylo víceméně vhodné, aby váš webmaster uvedl, že je to odtamtud převzaté, tak jako to uváděl dříve...

Ještě pár plků: Přemýšlel jsem hodně o tom, proč lidi nechtějí rozumět Hutkovi. Jsou frustrovaní dnešním životem, na který navíc ti od středního věku výše nebyli trénovaní (co si budem namlouvat, v socíku - světě na dluh budoucím generacím - jsme u nás měli největší leháro v historii lidstva, teda aspoň my více či méně konformní, co jsme nebyli vysloveně perzekuováni). A od kultury očekáváme relaxaci, kolíbání, hlazení. A ne přidělávat zbytečné starosti kázáním o morálce.

Ale ono je to ošidné, kdyby za socíku pár lidí u nás neudržovalo ten příslovečný plamínek a kdyby se nevzbouřily národy okolo, nejspíš bychom tady měli socík nafurt, resp. dokud bychom neshnili pod spadlými paneláky. Ale slepě podlehnout obchodním řetězcům včetně těch kulturních je taky cesta do pekel, pak už jsme jen takoví živočišní robůtci přisátí k prsům centrálního robota.

Já od umělců nečekám kolíbání, ale provokaci (=volání), hledání východiska. Ti kolíbači jsou pro mě jen jakési ozdobné vodiče od robotů k těm nám robůtkům.

Přemýšlel jsem i o formě primitivní kramářské písně, kterou Hutka volí pro svá poselství. V jiných, esejistických, žánrech je schopen precizně formulovat své úvahy, není jistě pochyb, že by uměl stvořit libozvučný útvar, případně proložený nějakým tím archetypálním dřeviskem, požárem, stádem divokých koní, šátkem přes oči atd.). K provokačnímu pamfletu mi nedbale nahozená kramářská píseň přesně sedí, ostatně vzpomeňme na Havlíčka.

Zdeněk Homola

----------

Jsem dneska vytížený nějakou prací a musím večer do Brna, celý den tam zítra natáčíme další opony, ale cítím to jako vy, zábava je možná ta odpočinková rozptylující nadstavba, ale umění je zrcadlení bytí způsobem, aby ho člověk viděl, pokud možno naze a jasně.

Socík uspával, násilně, konzumenství nenásilně a příjemně, ale pustota a nuda, která je za tím vybarvičkovaným světem na prodej je životu nebezpečná.

Hodně jsem o tom přemýšlel v Holandsku, tam odtud mám asi svou nejpodstatnější knížku Dopisy Ivanovi nebo možná to nazveme Neodeslaný dopis, možná to vyjde konečně příští rok v té sérii mých sebraných spisů... mám dnes taky malé soukromé výročí, je to 18 let, co jsem tehdy přiletěl na Letnou a pár kroků běžel s dějinami, inu musíme to hájit, že to nebylo jen tak a že nebylo jedno, jak se člověk choval a není dnes jedno, jak člověk myslí, obojí se může ukázat nebezpečným...

mějte se hezky - Jaroslav Hutka

----------

Dobrý den.

Dík za minulou milou odpověď. Doufám jste se v Brně moc nevyčerpal, podle nějaké repliky
ve fóru to tak vypadalo ;).

Omlouvám se, že ještě otravuju, je to pro mě fatální téma, tak o tom ještě přemýšlím, pro změnu z druhé strany, jak ten svět cykluje.

Dejme tomu Gottovi nadělil pánbu sladký hlas, hudební sluch a plytký exhibicionismus, ducha mu nenadělil, tak dělá kantilénu a je, jaký je. Hutka (:-)) tak nějak naopak...

Já jsem toho Nohavicu poslouchal - na podnět kohosi, chvíli jsem mu ty jeho divoké koně běžící soumrakem žral, pak to nějak vymizelo, začal mi být protivný.

Pak jsem Nohavicu našel v těch Cibulkových seznamech a zavrhl úplně, tudíž neposlouchal, nanejvýš jsem slyšel v obchodech Čuníky. Ale co nadělám, něco v něm fakt bublá, občas jsem slyšel někde u ohně nebo v hospodě píseň o Židovi ze Lvova či co a i nějaké jiné, netuše, že je to od něj, a bylo to dobré, zpíváno bez jeho tlemu. Ty koně ap., o kterých jsem minule napsal, že jsou na hranici kýče, složil jako mladík, dejme tomu jako Kryl Bratříčka. Je to jiný žánr, který má také své místo, a nedá se to šmahem odbýt jako kýč, něco má hloubku, je v tom prožitek a upřímnost, ono to u některých lidí tak cykluje, jako maniodepresivní porucha.

Dejme tomu Nohavicovi nadělil pánbu schopnost skládat k sobě slova (mimochodem vyhrál jeden ročník mistrovství ČR ve scrabble) a nějaký umělecký cit a velkou potenci. Ale je zřejmě zbabělec, slavoman a zachoval se, jak se zachoval, zradil lidi, co mu věřili jako guruovi, myslel, že se to nikdo nedozví, a když se to profláklo, doufal, že "malá ostuda trvá týden, velká čtrnáct dní", jak říká Cimický. Kdybych zůstal u své téze, že někdo může cyklovat mezi mánií a depresí, někdo třeba mezi odvahou a zbabělostí, někdo mezi sračkami a vytříbeným sdělováním vnitřního prožitku, který nemusí být vždy šmejdský, tak si říkám, co teď s tím.

Vlastně co mi vadí na celé téhle kause je, že jeho dílo zřejmě neznáte dobře ani vy, ani já, a oba jsme se k němu veřejně vyjádřili, já teda jen nenápadně. Nedokážu z toho najít jednoznačné východisko. Zajímalo by mě, jestli neuvažujete v podobném duchu. Co teď s tím... Je nyní v očistci... Kdyby tak třeba slíbil, že už nebude nikdy dělat koncerty s Krylovými písněmi... ;)

Zdeněk Homola

----------

Nerad se vnucuju, ale fakt mě tohle téma soukromě velmi zajímá, psal jsem to minule jinak, ale asi jste toho měl moc. Dotkla se toho i jedna pisatelka ve vašem fóru, ale přešel jste to ve své odpovědi.

Sám teď cítím jakousi (ve svém případě nepatrnou) spoluodpovědnost za toho člověka, co kdyby třeba skočil z mostu (no to žertuju, ale co kdyby). Lidi nejsou černí či bílí, nebo jen někteří, a co když třeba někdo cykluje mezi mánií a depresí, statečností a zbabělostí, psaním kýčů a umění. Jsou lidé, kteří ovlivnili svět, a zplodili třeba jen jednu kvalitní věc.

Vzpomněl jsem si, že jsem občas slyšel nějakou podle mých měřítek dobrou píseň, reprodukovanou někým u táboráku, a bez předpojatosti vůči autorovi mě zasáhla. Já si s tím nevím rady, dokud on bude hrát Kryla atd. a mlžit. Chápu že nemáte zájem mu to usnadňovat, ale... Znám člověka, kterému se žena před 15 lety mechanicky vyspala se šéfem, ač milovala toho manžela, ale u něj se z toho stala obsese a dodnes tím sebe i ji proti své vůli terorizuje.

Blbý je, že ani vy, ani "moje maličkost" jsme si nedali práci, abychom jeho dílo prostudovali, než jsme je odsoudili, a ev. v něm našli, co nechápeme. No, je to jen námět k zamyšlení, ostatně o tom jistě taky přemýšlíte. Ale možná by hodně pomohlo v této cause, kdybyste se k tomu blíže vyjádřil (tedy tento dopis je jen soukromý a nechci, aby ste se trápil s formulací postoje kvůli mně). Mějte se,

Zdeněk Homola



Kdyby tak na Letné byla medúza...

Několik poznámek do diskuse s dcerami o Kaplického žábě. Vy ostatní čtěte na vlastní nebezpečí.

Národní knihovna České republiky je státní příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo kultury ČR.

Je umístěna v historickém barokním komplexu bývalé jezuitské koleje Klementinum, který nejméně od r. 1777 slouží převážně ke knihovnickým účelům. Depozitář je umístěn v Hostivaři stranou od metra.

Kapacita stávajícího historického komplexu nestačí současným požadavkům, bylo vážně uvažováno o prohloubení budov o 8 pater pod zem či zastřešení nádvoří, anebo o přikoupení dalšího staroměstského paláce.

V r. 2004 došlo k předběžné dohodě s představiteli Hl. m. Prahy o vybudování nové budovy v katastru Holešovic na Letenské pláni. Do anonymní soutěže na projekt knihovny vypsané Národní knihovnou ČR v květnu 2006 se přihlásilo 760 uchazečů, do druhého kola postoupilo 8, soutěž vyhrál návrh britského architekta Jana Kaplického, který v r. 1968 emigroval z Československa. Jeho návrh údajně postoupil do druhého kola o 1 hlas, rozpaky pak vzbudil fakt, že Kaplický deset let žil s předsedkyní poroty Evou Jiřičnou (mj. autorkou futuristického skleníku v historické hradní Královské zahradě). Předložené návrhy viz zde.

Výsledný návrh vzbudil vlnu emocí, do kterých se zapojil i prezident republiky žertem, že se nechá připoutat na Letnou řetězy, aby takové stavbě na tomto místě zabránil. Na druhou stranu se zařadila řada osobností z uměleckého prostředí. Posléze se proti stavbě v této podobě na tomto místě postavilo zastupitelstvo Hl. m. Prahy, kde má převahu ODS, stanovisko tlumočil primátor Pavel Bém. Národní knihovna nebuduje stavbu na vlastním pozemku, ale na pozemku města, proto má město právo nejen povolit stavbu z hlediska běžných aspektů stavebního řízení, ale i z hlediska vlastníka pozemků.

Zpočátku se mi návrh sice nelíbil, prezentovaný model byla jakási neprůhledná zelená žabí nevěsta s fialovými skvrnami a s vystrčeným obličejem, která by pasovala spíše do Disneylandu, ale v kontextu Letenské pláně, zvyklé na cirkusová šapitó, bych ji byl schopen akceptovat, člověk taky nechce působit a priori jako staromilec a odmítat vše neobvyklé.

Po shlédnutí modelů na výstavě v Klementinu mě však stavba překvapila obrovskými rozměry (dlužno dodat, že ostatní návrhy v tomto i dalším se mi lepší nezdály, Kaplického knihovna porušila pravidla soutěže a byla zčásti umístěna pod zem), díky kterým bude patrna z celé Prahy v pravé části Hradčanského panoramatu. Byl proveden pokus s balónem zavěšeným na Letné do výšky knihovny (necelých 50 metrů), při pohledu z Karlova mostu tak tak převyšoval stromy na okraji Letenské pláně a Kramářovu vilu, ale ze vzdálenějších míst a oblíbených turistických výhledů by jednolitá hmota s infantilním designem v členitém prostředí dominovala historickému panoramatu, považovanému za jedno z nejkrásnějších na celém světě.

Dlužno však připomenout, že se zatím obecně posuzuje pouhá fasáda, vnitřní řešení je dle ředitele NK Ježka z knihovnického hlediska geniální, což laik na rozdíl od fasády posoudit neumí.

V posledních dnech Kaplický představil nový model s barvou „šampaňského“, předchozí zelená barva prý vznikla chybným tiskem. Celkové vizuální působení se však příliš nezměnilo, taková plastiková hračka pro děti.

Profimedia.czDoufám, že časem přijde s dalším modelem, který bude demonstrovat síťovitou strukturu pláště stavby, má totiž jít o jakousi mozaiku z hliníku a plastů. Ještě radši bych, kdyby plášt připomínal vitráž, byl tedy průsvitný či průhledný. Takový model totiž byl prezentován zřejmě z instruktážních důvodů, prosvítala jím vnitřní struktura stavby, neměl tak křiklavě fialové fleky a víc než žábu připomínal medúzu (viz foto, převzato z i-dnes / Profimedia.cz). V takové formě by asi mé estetické cítění netrpělo, i když bych nadále byl radši, aby tak obrovská stavba historické panorama nerušila. Připouštím ovšem, že mé cítění není většinové, civilizovaný svět je halt už dávno odkojen Disneyem. Jen jsem zvědav, co stavbě řeknou za čas naši potomci, jestli někdy současný kýčovitý barok upadne v nemilost.

Kdyby mi Kaplický dal z rozpočtu svého světoznámého ateliéru pár babek, za hodinku bych dovedl nakresilt model tak, aby připomínal hotovou stavbu a ne bábovičku na pískovišti. Jen jestli ho to napadne...



Má Praha čtyřstovku?

Jsem křtěný Vltavou a tak bych se mohl shovívavě usmívat, jak ostatní Čechové, Moravané a Slezané žárlí na Prahu a Pražáky. Kdybych ovšem neměl ten mindrák...

Sněžka, Sněžník, Praděd, Šumava, Krušné hory nebo aspoň ty Brdy, Chřiby či Čertova hrbatina, to se všichni mají... Musím přiznat, že se stydím, když pražští lokálpatrioti hádají, která pražská hora je nejvyšší. Naposledy jsem na Wikipedii četl, že je jí prý Vidoule, 371 m.n.m. Vidoule je úžasná stolová hora prý s prehistorickým hradištěm, ale nejvyšší není. Taky se říká, že nejvyšší je Bílá hora, anebo kopce u Závisti. Severopražáci za vodou by přísahali na Ládví, kdysi tu byl kruhový rozhled, pročež se prý původně jmenoval Hledví, i tam zřejmě bylo hradiště. Ale samá voda.

Takže - dle vrstevnicové mapy Prahy s rozlišením na jeden výškový metr je nejvyšším bodem úbočí Růžové za Zličínem. Růžová je vysoká 409,7 m.n.m a místo uprostřed pole, kde pozvolný svah překonává hranici Prahy, má 399 metrů a nějaké drobné, 399.3 metru. Nejvyšší bod Prahy tedy nemá ani těch 400. I když - jak uvádím dále, některé mapy uvádějí pro jiné kóty (tato na mapách není) výšku o 1-2 metry vyšší než uvedená vrstevnicová mapa, takže by Praha přeci jen mohla tu čtyřstovku mít, hlavně po hluboké orbě s vysokými hroudami a za příznivé konstelace hvězd a planet, tedy Slunce a Měsíce – za odlivu.

Pro srovnání: Bílá hora má 379,9 (některé mapy uvádějí 381, možná však započítávají umělý násypek pod mohylou), vyšší je lokalita půl kilometru jižně v Malém Břevnově (383 m.n.m) – na starých mapách je Bílá hora značena právě tam (211,87 vídeňských sáhů, což mimochodem odpovídá 401,8 m). Petřiny (to je adresováno kamarádu Pavlovi, se kterým jsem se přel) jsou ve výšce dnů v roku, tedy 365 metrů.

Ládví má 358 metrů. Krásná akropole hradiště Šance proti Zbraslavi má 383 metrů a vedle se tyčící bývalá raketová základna Čihadlo 387 (a betonová pozorovatelna s kruhovým rozhledem asi ještě o pár metrů víc, ale 400 to nebude). Svědecká hora Vidoule má, jak již řečeno, 371 metrů. I na ní byla základna protivzdušné obrany.

Třetí nádvoří Pražského hradu má 257 metrů, Vltava u Karlova mostu 185, při vtoku do Prahy u Zbraslavi 190 a na druhém konci u bývalé dynamitky pod Zámky 175 metrů.

Podlaha Petřínskoé rozhledny má 324,16 m (pata hromosvodu má 393,12 m), cedulka ve výšce očí na petřínském sv. Vavřinci 327,261 metrů nad hladinou moře Jaderského. Žižkovská věž stojí na vrstevnici 256 metrů, jinde bývá uvedeno 258 metrů (věž má výšku 216 m, nejvyšší vyhlídková plošina je ve výšce 93 metrů).

Svah 411 metrů vysokého Cukráku dosahuje na území Prahy nejvýš 357 metrů.

Takže - chcete-li stanout na střeše Prahy, vyšplhejte po svých na přírodní kótu 50°3'07.70''N, 14°15'51''E.



Levoruký Diskobolos se právě trefil

Nejsem člověk, který by se celý život věnoval systematicky jedné činnosti a dovedl ji k dokonalosti, ale každou chvíli mě baví něco jiného. Taky jsem to halt nikam nedotáhl ...

Jak jsem už říkal někdy minule, v poslední době byl mým koníčkem golf. Ale člověk se občas musí odtrhnout, a tak jsme šli večer z levného hřiště v Prosečném rovnou do nedaleké hostinské Galerie antického umění. Pro ty, co nenávidí golf, zábavu zbohatlíků, dodávám, že vstupné na toto hřiště mě stálo tři stovky na celý den.

Jestli galerii neznáte, o hodně jste přišli. Lapidárium je umístěno v dvojlodním renesančním kostele v podkrkonošském Hostinném a hlavně sochy (tedy renesanční kopie) z řeckého klasického období jsou fakt dokonalost sama. Člověk chodí okolo a z každého úhlu, centimetr po centimetru, jsou sochy bezchybně harmonické, kam se Michelangelo a všichni ostatní hrabou. Jen jedna socha mi přišla jakási divná, a přitom právě ona má být vzorem rytmu, harmonie a rovnováhy.

Je to Myrónův Diskobolos (latinsky Discobolus), socha původně z 5. století př. n. l. Jistě toho kamenného atleta znáte, v pravé ruce drží obrovský disk a je nešikovně zkroucený, že každý, kdo má hlavu na lámání, dumá, jak se takhle dá disk hodit. A lámali si s tím hlavu nejen kunsthistorici, ale i soudobí diskaři, a došli vespolek k závěru, že se tak sice kloudně hodit nedá, ale Myrónovi prý o tohle nešlo, chtěl jen udělat něco dokonale estetického a harmonického. Že by byl Myrón takový nesportovní ťulpas?

Řecké sochy bývaly bronzové a tuším žádná se nezachovala. Existují jen římské, zpravidla mramorové, kopie. O Myrónově soše se vědělo z popisu Lúkiána ze Samosaty z 2. st. n. l., ale římská socha, která popisu odpovídala, byla nalezena až v r. 1781 a byla v té době vylíčena jako vrhač disku, který dokončil svůj hod. Později byly objeveny další tři kopie, resp. jejich torza. V jednom případě chybí hlava a tři končetiny, zachována je jen levá ruka. Nevím, v jakém stavu byly nalezeny ostatní kopie, ale vzhledem k tomu, že byly zřejmě vyhrabány z rozvalin a že se diskutuje o chybném postavení hlavy při rekonstrukci, že jsou patrna místa, kde byla pravá paže odlomena atd., se asi na původní podobu sochy nelze spolehnout.

Představuju si, že jakýsi nepříliš bystrý renesanční restaurátor domodeloval pravou paži podle své představy a do pravé ruky, jak jinak, vložil soše disk, vždyť je to Diskobolos, ne? A ostatní restaurátoři svá torza obšlehli, více či méně. Tu je disk nakloněn víc tam než tam, tu je hlava či ruka jinak pootočena.

A máme to takhle na věky věků a nikdy jinak.

Jenomže – jak jsem přišel večer do muzea z toho golfu, tak mi Diskobolova levá noha přišla povědomá. Ten den se mi jeden odpal vážně povedl, musím se pochlubit, jako pokročilý začátečník jsem v krásné rovnováze, rytmu, harmonii a lehkosti poslal míč na 240 přeskočil jamku a zastavil se 80 centimetrů za ní, věřte nevěřte, mám na to čtyři svědky. A skončil jsem v tom elegantním rovnovážném postoji, kdy se mimo jiné pravá noha přetočí tak, že se zlehka dotýká země ohnutými hřbety prstů. Jako ten Diskobolos. No skromně dodávám, že ten následující doklep na úžasné eagle na čtyřparu jsem zkazil... To se jistě bratru Diskobolovi nestalo, v disku se nedohrává, on se za hodem ani nepodíval, protože dokončil pohyb v dokonalé diskařské rovnováze, kterou by lidstvo dodnes obdivovalo opravdu upřímně, kdyby to nebyl onen restaurátor zvojtil a nedal soše do ruky disk, který už dávno zasáhl cíl. A nota bene do ruky chybné.

A tak jsem se svlékl do Diskobolova dresu a před zrcadlem jsem se jal metat pomyslný disk. Samosobou – končil jsem v elegantně schýlené holubičce, přesně jako Disky, s těmi pokrčenými prsty u nohou, nehty na podlaze. Jen nestranným divákům se můj postoj nezdál, prý jsem nějak úplně opačně.

Pointa, pochopitelně, je v tom, že Diskobolos byl levák. Pravák jako já vypadá stejně právě jen v zrcadle. On musel být ten starořecký atlet opravdu vyhlášený, je známa kresba Diskobola na kameninové váze, kde hází také levou rukou, kresba je datována o 20 let později a nejde o kopii naší sochy, protože je v úplně jiné pozici – při přípravě na hod.

No fotek svého imaginárního metu diskem vás ušetřím, ale vystříhl jsem z Youtubu momentku pravorukého diskaře po provedení švihu, a zrcadlově ji obrátil, posuďte sami. Kdyby nebyl zvědavý, ale elegantní, nepodíval by se za diskem a jistě by hodil o něco dále, jak to známe my golfisti.

Nakonec se vám svěřím s něčím velmi intimním, holt se mi asi vysmějete, ale co by člověk neudělal pro pravdu a důkaz... Když jsem svého času cvičil ten golfový švih, zajímalo mě, jak vlastně vypadá, jestli zapojuju správné svaly atd. Vzpomněl jsem si již tehdy na Diskobolův oděv a natočil si švih na videosekvenci. Koukám pak na ten pohyb v počítači a mimoděk zkoumám své stárnoucí tělo. Kupodivu se občas nějaký sval, narostlý taky kupodivu díky golfu, zarýsoval. A při posledním snímku sekvence se vzedmul můj narcismus: takového svalnatého atleta jsem ještě za svých padesát let života neviděl :-). Jistěže: skončil jsem přece v oné dokonalé balanci na konci švihu, kdy všechny použité svaly vyskočí. A golfoví odborníci tvrdí, že se při golfovém švihu zapojí nejvíc svalů mezi všemi sporty. No - možná zapomněli na bratry vrhače.

Věřte, nebo ne, existuje i bronzová socha golfisty. Stojí před jedním texaským hřištěm a představuje fenomena 20. století Bena Hogana, který nejen že byl nejúspěšnějším ve své době, ale hlavně přetvořil golfový švih a dotáhl ho k takové dokonalosti, že se mu dosud v eleganci a účinnosti nikdo nevyrovnal. Představuju si, že i Diskobolos měl ve své době takové postavení, když stál za zvěčnění v sochách a malbách. No a ta Hoganova socha, pochopitelně, zobrazuje také onu holubiččí pózu po provedeném švihu – v Hoganově podání plnou pokorného uspokojení. Jen ty svaly jsou skryté oděvem. Mimochodem – Hogan ve své knize American life (prožil onen americký sen – přilepšoval jako dítě po sebevraždě otce chudé rodině jako kedík v místním golfovém klubu, než se později stal světoznámou osobností), že byl původně levák, ale v místní prodejně neměli levé hole, tak hrál zprava.


    

Použita fota z wikimedia.org, artagoro.com a youtube.com (pravoruký atlet Zoltán Kővágó po odhodu - snímek zrcadlově převrácen).




Blbá a chytrý

Přišla ke mně svého času blbá žena. Jak asi tušíte, libuju si v archaismech. Bývaly časy, kdy slovo blb nebylo pejorativní ani vulgární, ale bylo oficiálním označením pro člověka mentálně retardovaného. A v tomto textu se mi hodí do krámu; jak uvidíte, žena to sama neguje.

Přišla tedy ke mně blbá žena, že je zase těhotná. Už tři děti jí sociálka odebrala a umístila do dětského domova, protože žena nebyla schopna se o ně postarat podle současných kritérií.

Tušil jsem, co asi ode mě, psychiatra, ženské chtějí, když jsou těhotné. Potvrzení, že nemusejí při umělém potratu za výkon platit, interrupce ze zdravotních důvodů se tomu říká.

"Potraty nedělám," říkám vždycky lapidárně do telefonu nebo mezi dveřmi, když se dovídám, že potřebují provést ten drobný výkon, ono nenásilné přerušení nechtěného početí. Lepší takhle, než se zaplést do vysvětlování.

Jenže tato žena už seděla proti mně a nedokázala se vymáčknout.

"Vy asi chcete na potrat, žejo," pomáhám jí neochotně.

"No dovolte, to já bych nikdy neudělala," odsekla s opovržením a vrtěla hlavou, jaký jsm hlupák.

Zastyděl jsem se. Tak tahle slabomyslná příslušnice libeňského podsvětí, málem bezdomovkyně, má morální zásady řádově vyšší než devadesát procent našich moderně vzdělaných žen. Snad nakonec lidstvo, které se přestane rozmožnovat, spasí ryzí prostý lid, ke kterému se feministické módní výstřelky nedostanou.

Roztáhnul jsem oči k obdivnému pohledu a začal filozofovat o první buňce toho vznikajícího človíčka, která má už definitivní a individuální soubor genů, kterým bude jeho organismus řízen po celý další život, v děloze i mimo, a který vznikl kombinací genů vajíčka a spermie. Koukám, že na mě můj protějšek nechápavě zírá, tak říkám: "No je to furt stejnej Franta, ať je ho jen takhle malej ždibec, anebo ať je to za sto let dědeček s bílejma vlasama. A my chceme, aby byl z Franty pořádnej chlap, že."

No, žena se nenechala rušit ve své myšlence a pokračovala v pracném souvětí.

"To já bych nikdy neudělala, přece nebudu platit tři tisíce za potrat, NEJSEM BLBÁ!" zakončila triumfálně.

Inu, ta nesvéprávná žena chtěla potvrzení pro svého veřejného opatrovníka, že může těhotenství dokončit.

------

Potkal jsem chytrého gynekologa, kamaráda. Taky už je to nějaký čas.

Spěchal, potil se strachy a hořekoval, že musí k porodu. Vyžádala si to jeho pacientka, ač on už dávno nepracuje v nemocnici, ale v ambulanci.

"Co blbneš," říkám, "vždyť je to krásné, pomáhat rodit dítě. Počátek života, to růžové stvořeníčko, co se hned hýbe a roztomile křičí, že je na světě, ta láskyplná maminka, nedovedu se představit nic šťastnějšího!"

"Ty vole blbej, to jo, krásný to je, když se to povede, ale když se něco stane, čekají tě soudy a jsi v prdeli. V Americe se soudí s gynekology, když se někdo nedostane na vysokou školu, že ho poškodili při porodu. Tady to už k tomu taky spěje. A já blbec takhle riskuju za pár šupů."

Podíval jsem se pak do sazebníku výkonů, vedení porodu hlavičkou tehdy, před čtyřmi lety, bylo zdravotními pojišťovnami honorováno 718,- Kč. Dnes už je to o tisícovku víc.

"A kolik dostaneš za potrat," to už jsem se radši neptal. Potrat je operace, za to je sazba několikanásobně větší.

------

Z toho mi vychází, že blbé chtějí rodit a chytří potrácet. I když ta blbá si myslela, že je chytrá, a ten chytrý, že je blbý. Jak to vlastně je, lide kupecký? Bude z nás chytrý národ, nebo blbý?



Už se to nikdy nemůže stát?

Tak si čtu v knížce od Edgara Th. Havránka o pražském židovském městě - Josefově. Praha prý byla před válkou metropolí Židů, kteří žili roztroušeně v diaspoře po celé Evropě.

Havránek vypočítává pogromy, které byly po staletí na Josefově činěny a říká, že tam není místečko, kde by nebyla prolita krev.

Vítězoslavně pak dodává, jaké je štěstí, že tohle se už v naší moderní době nikdy nemůže stát.

Pointa ovšem je, že kniha pochází z roku 1939!

Tak kdybyste se divili, proč kritizuji Čunka či Řápkovou, že si nahonili politickou kariéru na rasové nesnášenlivosti, je to proto. Proto, že stačí takováhle rozbuška pro frustrovanou manipulovatelnou masu, aby se zfanatizovala.

A i když nám přijde absurdní, že by v dnešní době mohlo dojít k tomu, co se stalo po roce 1939 - kdo ví.



Výkuk

Mimochodem, jak už jsem psal, občas se kouknu do strýčka Google, co provedl s mým jménem. Mám sice štěstí, že moji jmenovci a skorojmenovci jsou samí sympaťáci, ale přecejenom... Zatoužil jsem na stará kolena taky trochu vykouknout, ostatně jinou fotku ani nemám.

Zdeněk Homola



Karel Schwarzenberg a češství

Kdo to bude číst za dva týdny, ten se bude divit, jaké jsme měli starosti...

Tak tohle jsem rozeslal svým blízkým a přátelům:

Protože slyším i od jinak normálních lidí myšlenky typu Zeman je sice svůj, ale vždyť ten Schwarzenberg neumí pořádně česky, je to Rakušák atd., tak posílám odkazy, které to uvádějí na pravou míru. Nechci se dotknout ničího vkusu, ale M. Zemana bych jakožto reprezentanta naší země opravdu neskousl.

Stručně shrnuto, rod Schwarzenbergů pochází původem z dnešního Bavorska, Karel III., po matce potomek české šlechty, se přihlásil k češství a od té doby se orlická větev Schwarzenbergů aktivně podílela na národním obrození, otec dnešního presidentského kandidáta vystudoval českou historii, v r. 1938 a 1939 signovali Schwarzenbergové prohlášení české šlechty o loajálnosti k české vlasti a státu a výslovně v druhém prohlášení se hlásili k českému národu, pročež jim byla za Heydricha zkonfiskována většina majetku, účastnili se též protinacistického odboje. Dnešní Karel Schwarzenberg byl vychováván dvojjazyčně, protože matka mluvila německy, v rodině se však ob týden mluvilo česky a.německy, v průběhu války byla němčina v rodině zrušena a matka se učila česky.  Dnešní Karel Schwarzenberg byl nucen v r. 1948 v 11 letech emigrovat s rodiči do Rakouska, kde navštěvoval mj. českou měšťanskou školu, žádné lepší české vzdělání k dispozici mimo ČR nebylo. Karel se pak aktivně podílel na podpoře české emigrace a disentu, mj. založil Československé dokumentační středisko. Hned po převratu se vrátil do republiky a pracoval jako kancléř presidenta Havla, byl vítán pro své celoevropské renomé. Vzhledem k tomu, že v takové rodině se zásady dodržují a dědí opravdu vážně a je nemyslitelné se jim zpronevěřit, těžko si dnes představit většího vlastence. Vyčítat Karlu Schwarzenbergovi, že nemluví dobře česky a používá archaismy, může opravdu jen hlupák nebo zloduch. Mimochodem Karel Schwarzenberg nemá rakouský pas, ale švýcarský, krom českého, což je rodinná tradice.

Zdroje:
http://blisty.cz/art/51600.html
http://www.volimkarla.cz/biografie/
http://zpravy.idnes.cz/...



Presbyop na golfu

Varování: tato stať je určena jako poslední útočiště pouze pro zoufalé postarší golfisty, kterým lege artis žádný profesionál nedokázal poradit.

Ve čtyři hodiny ráno, to je před hodinou, jsem cosi řešil a civěl do obrazovky počítače, když v tom se začal někdo dobývat do bytu, štěrchal čímsi v zámku, až se nakonec dveře otevřely, jak jsem uslyšel. Popadl jsem sedmičku žiletku a vskočil do předsíně. Jestli sem zavítal na vlastní nebezpečí negolfista, tak žiletka je druh železa. A železo je druh golfové hole, a ta žiletka, blade, je krátká hůl s masivní kovanou hlavou a hodně ostrým břitem.

V předsíni jsem naštěstí ve tmě identifikoval jen dceru, která se vrátila z mejdanu. Měl jsem pochopitelně radost, že se má k světu, ale chvíli jsem ji potmě plísnil, já jsem přece v jejím věku ve čtyři vstával, abych to stihnul na půl šestou do práce v nemocnici..., děti jsou totiž za takovéto zkušenosti vděčny. Když jsem se z té tmavé předsíně vrátil k obrazovce, nic jsem neviděl, teda písmena se míhala, byla rozmazaná a nešlo je přečíst. Ale protože jsem večer před tím vyřešil problém s golfem a presbyopií, věděl jsem jak na to, odsedl jsem o čtvrt metru dál, než sedím obvykle, a písmenka se uklidnila.

Poslední místo na světě, kam jsem se kdy chtěl podívat, je Las Vegas, mé inťošské snobství se tomu infantilnímu výtvoru vzpíralo. Ale řízením osudu jsem do něj přes Údolí smrti před pár lety dojel. A nedosti na tom, naše skupina českých turistů zamířila do outletů na periferii a vydržela tam celý den. Já jsem ale na obzoru uviděl vábný nápis Callaway Golf Center. Zajásal jsem, půjčil jsem si hůl a dvacet míčků na cvičné louce, driving range. No, louce, byla to písečná poušť se zelenými ostrůvky greenů. Nebývá to u mě zvykem, ale ten den jsem všech dvacet míčů nasázel do metru od jamky vzdálené 140 yardů a dmul se pýchou. Místní trenér vytřeštěně vyzvídal, odkud jsem.

A nadšená stará dáma, druhý člověk, který tam v těch poledních 100 stupních Fahrenheita pobýval, mi koupila nový kupon na košík míčků. Počkal jsem, až mi stroj do košíku míčky dvakrát chrstne jako prvně, a když jsem usoudil, že jich je dvacet, košík jsem popadl a odnášel. Ale míčků bylo padesát a zbylých třicet se rozkutálelo po terase. Když jsem je zahanbeně sesbíral, vrátil jsem se na odpaliště a po zářném dni přišla temná noc, netrefil jsem už ani jeden, všechny se válely po poušti nebo letěly bůhvíkam, posedavě jsem odpálil všech třicet v liché naději, že zase začnu excelovat a napravím si reputaci. Ani ťuk...

Osmnáct, to je moje moje golfové číslo. Někdy devatenáct, někdy dvacet. Ale nemyslím jamky. Z práce jezdím kolem cvičné louky, kde jsou v zimě vyhřívané osvětlené kóje, venku je pochopitelně už tma. A jako ve 100° v poledne ve Vegas, i v zimě po tmě dám dvacet skvělých ran a pak už ani jednu. S železnou pravidelností. Zkoušel jsem všechno možné i nemožné, nafilmoval jsem se, všechno dělám správě, ale do míčku se netrefím.

Už nebudu zdržovat s pointou. Je to tím, že jsem presbyop.

U každého člověka po čtyřicítce ztrácejí postupně oční čočky pružnost, a zároveň ciliární svaly, které čočku při zaostření na blízko smršťují, ochabují. Říká se tomu presbyopie, vetchozrakost. Vy věkem postižení to znáte, dítě vám dá přečíst žákovskou a strčí vám ji patnáct centimetrů před oči. Nejradši byste mu dali facku, že dělá obstrukce, a žákajdu chytnete do natažených rukou. Když odpaluju to tmy, zírám dlouze do dálky, kam míček letí, a pak zpátky na osvětlenou rohož. A tak pořád dokola. Oči mě mají za chvíli, po dvaceti přeostřeních, po krk a nemají už sílu akomodovat. Najednou vidím míček na rohoži jinde, dál než je ve skutečnosti. A nejsem schopen se do něj trefit. Včera jsem udělal klinický pokus – když se dostavila ta beznadějná chvíle a přestal jsem se po dvaceti míčích trefovat, nasadil jsem brýle na čtení, míček se zdánlivě přiblížil, teď jsem ho viděl na správném místě a mohl jsem se dmout pýchou, že se trefuji a že jsem na to přišel.



Volejbalový set

Pořád tu píšu o golfovém švihu, protože mě fascinuje, z kolika set prvků se skládá takový jeden ladný vteřinový lidský pohyb. Každý z článků prstů, každá z částí chodidel, každý kloub těla a jeho část má v určitý okamžik svou přesnou úlohu. I žvýkací svaly, ba i svěrač na opačném konci, i když o tom posledním vím jen já.

Ben Hogan, nejlepší golfista všech dob (byť v počtu titulů kvůli těžké autonehodě, po níž hrál jen v omezené míře, tabulku nevede), krom toho, že napsal v době, kdy jsem se narodil, o švihu báječnou monografii, řekl také: Když uděláte všechno přesně naopak, než vám velí intuice, pak máte naději, že váš švih bude správný. A Hogan měl nejpřesnější a zároveń nejdelší rány ve své době, nejspíš by je měl i teď, v době nových materiálů. Kupodivu, jak koukám na turnaje v televizi, téměř nikdo Hoganův styl v poslední době nekopíroval, ale ti, co ho měli nejpodobnější, hráli nejlépe. Hoganova kniha Moderní základy golfu byla zřejmě v posledních desetiletích v zapomenutí, ale před několika lety se reklama na ni objevila na stránkách americké PGA, a od té doby se švih i dalších světových hráčů začal podobat Hoganovi a jejich hra narostla.

Nikdo, ani Hogan, jak výslovně píše, však nedokáže během tak krátkého okamžiku myslet víc jak na čtyři věci. Proto ty sekvence pohybů mezi těmito čtyřmi věcmi musí být zautomatizované. Někde v hlubokých strukturách mozku, tam, kde se ukládá mateřská řeč. Nikdo se cizí jazyk v dospělosti nenaučí tak dokonale, jako rodilý mluvčí, zobrazovacími metodami bylo zjištěno, že když člověk mluví mateřskou řečí, aktivují se mu v mozku jiné, fylogeneticky starší struktury, než když mluví jazykem cizím.

Proto se nikdo v dospělosti nenaučí dokonale ani golf. Ani Lendl, ani Sampras, ani Šeberle. Proto Jan Železný, Hogan atletiky, nenaučí své svěřence metat sto metrů, proto oštěpáři házejí na olympiádě o deset metrů míň než na domácím mistrovství. Není to proto, že by před závodem přestali brát bobule, jak si kde kdo myslí. Nervozita jim ty sekvence pohybů, nestabilně v mozku uložené, rozsype jak domeček z karet.

Golf, mimochodem možná dnes nejrozšířenější lidový sport na světě (např. ve Švédsku je 500 tisíc registrovaných golfistů, v USA 30 milionů), přivede každého k precisním úvahám o pohybových zákonitostech, i k rozboru psychologických aspektů. Takový přistup pak pomůže v celém životě. Možná i proto náš národ tak stagnuje, že mu komunisté vzali golf a razili heslo žaves, žádné velké sraní.

Hrál jsem kdysi volejbal, tuším pátou D třídu pražského přeboru, myslím nejnižší soutěž, která existovala. Nikdy jsme do páté C nepostoupili. Trenér nás nutil skákat žabáky přes hřiště tam a zpátky, stovky kliků a sklapovaček, na taktiku jsme byli největší přeborníci, ale kupodivu nikdy nikomu neporadil s elementární technikou, všichni jsme hráli, jak nám zobák narost. Kamarádka, reprezentační středopolařka, říkala totéž, každý měl svůj pastyl běhu, nikdo se jeho technikou nezabýval. Zajímalo by mě, zda lidi s talentem se tak opravdu rodí, nebo je osvícený rodič v raném dětství vědomě či náhodně naučí správným, mateřským, pohybům.

Tak až teď přemýšlím golfově nad svými volejbalovými dovednostmi, resp. nedostatky, a stačí málo, abych se zlepšoval. Třeba taková nahrávka, jen dva ze stovek volejbalistů, které jsem viděl, včetně světové špičky na Štvanici, mají nahrávku, jakou si představuji, shodou okolností jsou to mí blízcí kamarádi. Ti, když vidí, že by mohli pěkně nahrát, zaostří zrak, dostanou se do jakéhosi raportu se smečařem, vizualizují si trajektorii nastávajícího pohybu míče i výskoku partnera, a pak s přesným citem zahrají na centimetr. A smečař je tím tak fascinován, že ránu ani zkazit nemůže. Je to něco, jako když si sedne chlap s ženskou, někomu se to stane párkrát za život, někomu nikdy, no a Casanovové to umí furt, jako Aleš a Tomáš ve volejbalu nahrávat.

Taky jsem to kdysi uměl, byť to nemám uložené v mateřském centru. Pak jsem si ale po úrazu kolene odvykl přidřepávat, a už se to asi zpátky nenaučím. To se musí v mírném podřepu precisně podtančit, podcupitat do přesného místa pod míč, tak aby se míč dostal přesně do spojnice mezi očima a kýženou drahou letu, tu dráhu si člověk musí představit. V tu chvíli se musí aspoň na vteřinu zamilovat do smečaře, byť by to byl největší padouch, navázat s ním raport, a pak míč letí na dálkové ovládání do ruky smečařovi. Ta poloha míče před očima je nejdůležitější. A samozřejmě, celý pohyb vychází z nohou, z jejich pokrčení a následného skorovýskoku až výskoku.

Ale což elementární technika odbití? Je to opravdu stokrát jednodušší pohyb, než golfový švih? Hledal jsem na internetu nahrávku vrchem, volleyball set ap., ale všude narážím jen na nic neříkající banality, ani náhodou nepřipomínající Bena Hogana. Jen na nějakém japonském videu nakreslili explicitně modrou čarou, že palce mají být vodorovně, v jedné přímce proti sobě, lokty od sebe. To je jediný prvek, který kde byl zdůrazněn. Ale nejhorší je, že to tak opravdu všichni dělají, i Emanuel s Ricardem na Štvanici, a že je to blbě. Ne že by nahrávali špatně, mají to nadřené, ale na Aleše holt nemají, nemám ani pocit, že by se tak dalo dobře zamířit a vyvinout dostatečná sila.
Zkuste někdy dát lokty k sobě a palce rovnoběžně vedle sebe.



Narodil se Kristus o zimním slunovratu na Nový rok?

Taky jste z těch, kterým nedá spát, že Nový rok začíná deset dní po zimním slunovratu, a Ježíš Kristus, podle kterého počítáme celý letopočet, se prý narodil ne na Nový rok, ani o zimním slunovratu, ale někde mezi? Počítám, že je vás takových nejmíň jako prstů na ruce, tak právě pro vás je určen následující text ;).

–-

Řím byl dle pověsti založen kolem r. 750 ACN (podle různých kritérií se uvádí rok 753, 752, 751, 748, 729 ante christum natum, před narozením Krista).

rok dny
navíc
slunovrat Nikaj Gregor
-753 0 1.1.
-625 1 30.12.
-497 2 29.12.
-369 3 28.12.
-241 4 27.12.
-113 5 26.12.
15 6 25.12.
143 7 24.12.
271 8 23.12. 0 1.1.
399 9 22.12. 1 31.12.
527 10 21.12. 2 30.12.
655 11 20.12. 3 29.12.
783 12 19.12. 4 28.12.
911 13 18.12. 5 27.12.
1039 14 17.12. 6 26.12.
1167 15 16.12. 7 25.12.
1295 16 15.12. 8 24.12.
1423 17 14.12. 9 23.12.
1551 18 13.12. 10 22.12. 0 22.12.
1679 19 12.12. 11 21.12. 1 21.12.
1807 20 11.12. 12 20.12. 2 21.12.
1935 21 10.12. 13 19.12. 3 21.12.
2063 22 9.12. 14 18.12. 4 21.12.

Gaius Julius Caesar provedl reformu starého římského lunárního kalendáře, ten začínal patrně v r. 753 ACN a rok měl 355 dní. Chybějících deset dní do solárního roku (interkalace, resp. nepravidelně měsíc mercedinus dlouhý 23 či 24 dny) vkládali pontifikové, ale ve válečných dobách se tak vždy nedělo a tak Caesar přidal v r. 46 ACN od roku 45 ACN devadesát dní, aby kalendář vyrovnal, nadále zavedl po egyptském vzoru 365denní solární kalendář a zavedl také přestupné roky, aby se pro příště každé čtyři roky přidáním dne vyrovnal fakt, že Země oběhne svou dráhu kolem Slunce za 365,25 dne a ne za 365. Protože však toto číslo není přesné (má být 365,24219... dne), jednou za 128 let se tento schodek přes 11 minut denně nashromáždí do 24 hodin a v kalendáři ubude jeden den. Takže i Caesarův juliánský kalendář se postupně rozchází se skutečností, která je dána periodou slunovratů a rovnodenností.
První leden se stal počátkem roku od r. 153 ACN, kdy nastupovali svůj úřad konsulové a v Césarově juliánském byl ponechán.

V r. 204 se objevuje první zmínka o narození Ježíše dne 25. prosince (Hyppolyt Římský). Primární byl údajně výpočet Kristova vtělení (početí Panny Marie) na 25. března a bylo přidáno 9 měsíců.

V r. 325 proběhl nikajský koncil, který určil výpočet Velikonoc. V r. 300 se stýkají juliánský a gregoriánský kalendář.

V r. 525 opat římského kláštera Dionysius Exiguus zavedl křesťanský letopočet, který začínal 25. březnem prvního roku, tedy roku 1. Dionysius vypočetl datum Kristova vtělení (početí Panny Marie) tak, že se to stalo před 525 lety, tedy v r. 723 po založení Říma. Nicméně průběh juliánského kalendáře tím zřejmě narušen nebyl, pouze letopočet, který tak začínal 25. března. V různých evropských zemích pod vlivem katolických svátků začínal rok i v jiných dnech (25. prosince (např. v Čechách), 1. března, nebo pohyblivou velikonoční nedělí). První leden byl v těchto zemích zaveden nejpozději s přijetím gregoriánského kalendáře.

V r. 1582 papež Řehoř (Gregorius) XIII. přidal do kalendáře deset dní, o kterých se rozcházel dosavadní kalendář od skutečnosti (která platila v r. 300), zavedl nadále krom stávajících přestupných roků průběžnou kompenzaci oné jedenáctiminutové denní odchylky ubráním přestupných roků po sto letech mimo roky dělitelné 400. Tento gregoriánský kalendář má s juliánským styčný bod v r. 300.

Starořímský kalendář začínal sice březnem, ale předpokládejme, že prapůvodně začínal zimním slunovratem, jak by velela logika.

Když se podíváme na tabulku – kolem přelomu našeho letopočtu by scházelo 6 dní (753/128), tj. slunovrat by vycházel na 25. prosince kalendáře počítaného od založení Říma. 25. prosince, jak známo, se slaví Kristovo narození.

V r. 525 chybělo 10 dní ((753+525)/128)  a slunovrat vycházel na 21.12. V té době byl ustanoven dnešní letopočet zmíněným Dionysiem Exiguem. Dionysios byl vzdělaný mnich zabývající se kalendáři a měl v té době ještě k dispozici antickou vzdělanost. Lze tedy předpokládat, že si uvědomil Kristovo narození o zimním slunovratu, který byl pohanským kultem nepřemožitelného Slunce (ten zavedl císař Aureliánus r. 274). Zároveň i Nový rok byl bujaře oslavován. To byl zřejmě důvod, proč Dionysius zavedl jako začátek roku 25. březen. Nicméně 25. prosinec byl ve 3. století podle domněnek ustanoven jako datum Kristova narození právě, aby vytlačil pohanský kult. 

 

Souhrn

Dle uvedené hypotézy se tedy prapůvodně (při založení Říma, dle Caesara) shodoval zimní slunovrat se začátkem roku a v době narození Ježíše vycházel slunovrat na 25. 12., kdy se slaví Boží narození. Od doby papeže Řehoře XIII. pak vychází okamžik zimního slunovratu stabilně na 21. – 22. prosince.

Podrobnější pojednání o kalendářích viz zde.



Má Praha čtyřstovku? II.

V minulém dílu jsme došli k tomu, že nejvyšší bod Prahy je na úbočí Růžové, na západní hranici hlavního města, s nadmořskou výškou 399,3 metru.

Ale, není to tak jednoduché, s nadmořskou výškou.

V letech 1872–96 byla vyměřena přesná nivelační síť Rakouska-Uherska, kde nultý bod byl založen u tehdy rakouského Terstu, ve výšce průměrné hladiny moře. Jedná se o tzv. jadranský systém. Měření bylo prý přesné, ač se laikovi může zdát, že se mnohé drobné odchylky na velkou vzdálenost sčítají. Vzhledem k tomu, že geodeti měří v polygonech, mnohoúhelnících, a vždy se musí vrátit přesně do výchozího bodu polygonu, a všechny tyto polygony na sebe musí přesně navazovat, měření jsou asi opravdu přesná.
Tato nivelační síť platila i za Československé republiky, ale po připojení k sovětskému bloku se od r. 1952 postupně přecházelo na systém baltský, který se stal závazným od r. 1957, nicméně až do r. 2000 bylo možné v odůvodněných případech používat i původní systém jadranský. Tedy od r. 2000 můžeme používat jedině tento sovětský systém, který má nultý bod na ostrůvku Kronštadt ve finském zálivu nedaleko Petrohradu (přechodně zvaného Leningrad). Přechodu na tento systém se říká baltské vyrovnání.

Výškové body současného Baltského systému jsou u nás o 35-42 cm níže než v původním systému Jaderském. Takže, mimochodem, ta měření úplně přesná nejsou, nebo nebyla.
Proč se nadmořská výška Baltského a Jaderského moře liší, já osobně nevím, buď v Rusku na nějaký centimetr nehledí, nebo je za tím vyšší hustota vody v severních oblastech.

Nejvyšší bod Prahy je podle vrstevnicové mapy 399,3 metru dle Baltského systému, tedy by byl 399,7 m podle dřívějšího systému Jaderského.

Ale to není vše.

Nadmořská výška dotyčného bodu dle Google Maps je 397 m.

Pokud měříme nadmořskou výšku GPS přístrojem, získáme buď výšku vztaženou k ideálnímu modelu Země, tj. rotačnímu elipsoidu. Nebo přepočtenou výšku, která zohledňuje výšku geoidu (viz dále) v dané oblasti. Anebo výšku zaznamenanou v mapách typu Google Maps. Na území Spojených států jsou výšky zaznamenány v podobě čtvercových dlaždic o straně 100 stop, tedy 33 metrů,  ostatním světě o straně 300 stop, tedy 99 metrů. Mapové aplikace buď nechávají dlaždice tak jak jsou, tedy je na nich svah zanesen v podobě schodů, nebo výšku jednotlivého bodu interpolují, čímž jsou svahy souvislé, ale dochází k nepřesnostem.  

Geoid je skutečný tvar zeměkoule, která má nehomogenní vnitřní strukturu, a tak je jeho povrch, včetně hladiny moří, bramborovitě zprohýbaný, protože např. moře je v jistých místech přitahováno vyšší gravitací než jinde. Model geoidu počítá s takovou hladinou myšleného moře i v oblasti pevnin. Výška geoidu se může lišit od ideálního elipsoidu až o plus 70 a minus 100 metrů. Jadran je o 44,3 m nad elipsoidem, Praha o 44, 9 m, Balt o 35,7 m, tedy o devět metrů níže. Rozdíly v rámci České republiky jsou v řádu dvou metrů.

Je-li hladina moře u Petrohradu o 9,2 metru níže než myšlená hladina moře v Praze, jak je možné, že se výšky liší o pouhých 40 cm? To je takový IQ test.

Komu se nechce přemýšlet, uznávám, že jsem vysypal hodně nepřehledné téma, tak mezi Petrohradem a Prahou jde myšlená hladina moře šikmo. A tak i vodní hladinka ve vodováze geografů je šikmo, proti tečně k ideálnímu elipsoidu.

Přísně vzato, když to celé spočítám, tak je nejvyšší bod Prahy, vzhledem k elipsoidu, 399,3 + 44,9 metru, tedy 444,2 m.n.m.

Takže Praha přeci jen čtyřstovku má ;).



Pražský ciferník


– Tak jakpak jste se nám dnes vyspal, pane doktore? Co dárky, dostal jste?
– Ále, probudil jsem se zase moc brzo, pane doktore, vždyť to máte v chorobopisu.
– A co vaše hodiny, jdou přesně? Pořád si myslíte, že Praha je jeden velký ciferník? Kolikpak dnes ukazuje?
– Nojo, děláte si ze mě blázny. Ale ono to funguje, dneska vyšlo slunce nad Štěpánem, tak je Štěpána. Nad Petrem Petra, nad Jindřichem Jindřicha. Musíte se dívat od Kříže, doktore, od Kříže.
– Aha, a jestlipak bylo dneska vidět do Jeruzaléma, pane doktore?
– Dneska nevím, ale tehdy! Refrakce, refrakce...
– Aha. Sestro, připravte injekci. Pan doktor si pořád myslí, že je země placatá. Čtyřista let po Giordanovi!

...

Říkal jsem sice, že je mi proti srsti moje alter ego astrolog, ale měl jsem nedávno období, kdy jsem měl k této nauce blízko. Já šmahem neodmítám, že by třeba vodnáři měli v průměru jinou povahu než býci, je to docela možné. Hlavně za starých časů se potrava a příděl světla v těhotenství a raném dětství diametrálně lišily v zimě či v létě a imprinting, to co člověk poprvé vidí či zažívá, jakbysmet. Vlastně to na postavení hvězd opravdu závisí, zajímalo by mě, zda někdo dělal seriózní výzkum povah lidí narozených v různých obdobích, třeba v Evropě a Austrálii. Anebo na rovníku. Čím dále na sever nebo na jih by měly být povahy vyhraněnější, a to opačně podle polokoule. Sám jsem na takový výzkum nenarazil a v oboru sečtělá kamarádka astroložka také ne.

Ale o tom, co neumím prokázat, jsem vlastně mluvit nechtěl.

plánek PrahyPřed rokem dvěma jsem se intenzívně zajímal o Pražský hrad a přítel pan Čihák mě upozornil na linie, které nalézají různí novodobí mystici na mapě staré Prahy. Pár těch knížek jsem přelouskal a nemyslím si, že by byl někdo z autorů do středověké mystiky skutečně zasvěcený. Třeba to ani možné není, jednalo se o hermetické nauky. Je ale nepochybné, že tehdejší stavitelé se astrologickými představami řídili.

Hrob svatého Václava, patrona české země, je uložen ve Svatováclavské kapli Svatovítské katedrály a svoje místo víc jak tisíc let nezměnil. Nejprve byl v jižní apsidě rotundy Sv. Víta, a když ji nahradila románská bazilika, zůstal pietně zachován i v ní.

Když od hrobu protáhneme čáru k rotundě Sv. Kříže, která je vedle Národního divadla, dospějeme dále k rotundě sv. Longina, ta je nad Karlovým náměstím v ulici Na Rybníčku. Dnešní mystici se domnívali, že tato na metr přesná linie je pozůstatkem pohanského myšlení a vede k východu Slunce o zimním slunovratu. Od tohoto bodu se však o pár stupňů odchyluje.

Spojnice Praha - Jeruzalém (dle fournilab.ch)Pan Čihák přišel s originálním nápadem, že v dané době musela mít tato linie jiný smysl, související s mystikou křesťanskou, že směřuje k Božímu hrobu v Jeruzalémě. Nebylo vůbec jednoduché tuto hypotézu ověřit, člověk se na chvíli musel stát námořníkem a odlišovat ortodromy a loxodromy na kulové ploše, ale nakonec se zdá nepochybné, že dotyčná linie opravdu do centra Jeruzaléma směřuje. Jestli je to náhoda nebo záměr, je těžké rozhodnout, jak by to tehdy mohli přes horydoly a moře vyměřit... Vlastně - v té době Arabové dávno uměli pomocí astrolábů určovat směr k Mekce a zrovna ve 12. století byly jejich spisky přeloženy v Evropě do latiny.

Pokud bychom vzali jako střed českého vesmíru onu rotundu Svatého Kříže, a že rotundy měly opravdu znázorńovat nebeskou klenbu, kryje se tato linie kvůli převýšení terénu opravdu s východem Slunce o zimním slunovratu. A kdybychom se od rotundy podívali k východu Slunce naopak o letním slunovratu, přímka by dospěla přes kostel Sv. Petra a kostelík Sv. Václava na Proseku do Staré Boleslavi k poutnímu kostelu na místě, kde byl Sv. Václav zavražděn.

A k tomuto místu směřuje i osa zaniklé baziliky Sv. Víta na Hradě a dvě další svatyně v její bezprostřední blízkosti - zaniklá kaple Sv. Mořice a zaniklý kostelík připisovaný Sv. Bartoloměji ze stejné doby. Téměř všechny ostatní pražské kostely jsou orientovány svou osou podstatně jinak, kupodivu ne k východu, jak se obvykle uvádí, ale severněji a to v poměrně velkém rozptylu. Právě rotunda Sv. Kříže je však namířena apsidou k východu, snad proto, že moha být opravdu oním středem českého vesmíru.

Proč se osy oněch ostatních svatyň v rámci určitého intervalu liší, byla velká záhada. Ukázalo se však, že velmi pravděpodobně korelují s východem Slunce na Velikonoční pondělí (základní křesťanský svátek Zmrtvýchvstání páně) v roce založení dotyčných staveb. Protože jde o pohyblivý svátek, osy se odlišují a podle jejich azimutů lze například určit rok založení rotundy Sv. Víta na Hradě a rotundy Sv. Klimenta na Levém Hradci, u kterých přesná datace známa není.

Tak co říkáte, na odpůrce astrologie a mystiky je to docela slušný kousek, ne?

V Praze jsem se narodil a donedávna se v ní vyznal velmi dobře, hlavně v té staré. Myslel jsem, že díky mé nové odbornosti dosáhnu už naprosté dokonalosti, každému budu moci bez čekání nakreslit mapku s přesnými souřadnicemi a budu konkurovat katastrálnímu úřadu. Nalézal jsem ve virtuální mapě mé hlavy stále nové a nové rovnostranné a rovnoramenné trojúhelníky, kružnice, čtverce, podzěji obdélníky, lichoběžníky, kosočtverce, kosodélníky a nepravidelné čtyřúhelníky i mnohoúhelníky, spojující zcela nečekané uzly. Pavučina linií houstla, a já jsem se do ní zamotával čím dál víc. 

Kardinálním rovnostranným trojúhelníkem, který vše objímá, je spojnice břevnovského kláštera, zlíchovského kostelíku a vchodu do ÚV KSČ u bývalého brodu na Štvanici. Nad rameny trojúhelníku je pak hlava, která vše řídí. S překvapením jsem vyměřil, že jí není Pražský hrad, jak jsem očekával, ale dejvický dům, kde jsem prožil dětství a nad tím vším pavilon 2 bohnického ústavu, kde dlím právě teď.

– Tak jakpak jste se nám dnes vyspal, pane doktore?



Anexe

Jako někoho baví karty, křížovky nebo sudoku, já si raději lámu hlavu nad činnostmi, které, jak bych rád, mohou mít smysl i pro někoho jiného, než jen pro mě sama. Jednou z nich je psaní. Mám pár kamarádů, kteří v hospodě sypou jednu historku za druhou, že žasnu, kde tu inspiraci stále berou. Zajímavé je, že psaní je nebaví a když náhodou vidím, jak sedí u klávesnice a dvěma prsty pracně hledají další písmenko do kýženého slova, chápu, proč jejich nápady mizí spolu s cigaretovým dýmem hospody. 

Já to mám opačně, v hospodě mě nikdo neposlouchá, zato píšu dvakrát rychleji, než bych totéž vysoukal z krku mluvmo. A tak jsem kdysi založil na svém webu rubriku, kam jsem zapisoval své historky, aby navždy nezmizely. Ale i web je efemérní – až umřu, do roka ho provider nenávratně vymaže, protože žádá emailem rok co rok konfirmaci, i kdybych ho měl předplacený na sto let dopředu. A tak jsem své rádoby hospodské historky nechal vytisknout a povinné výtisky zaslal do Národní a dalších knihoven, kde snad zůstanou ukryté na věky. Rubriku na webu jsem smáznul, kdyby byl někdo zvědavý, ať si knihu koupí. Ono to ale vyjde nastejno, beletrie dnes stejně nikoho nezajímá.

Původně jsem se zařekl, že nikdy nezplodím něco, co by se dalo označit za blog – tedy stoku pro nasrané čecháčky, jak to v našich podmínkách dopadá. Ale intuitivně jsem tušil, že někdy neodolám, a tak vedle oné zaniklé rubriky s povídkami vznikla i tato. V poslední době sem občas zalétla i nějaká beletristicky pojatá historka, když je už nemám kam dávat, ale jistě si povšimnete, že ty poslední jsou živeny frustrací – tak, jak jsem to nechtěl, inu žumpa. Na druhé straně – čtenář si to dnes žádá.

–––

Avšak jádru věci: prakticky celý život hraju volejbal, talent na to valný nemám, a tak jsem jakožto svou nejvyšší soutěž pinkal čtvrtou D třídu pražského přeboru dorostenců, nižší soutěž už nebyla. Ale v rámci toho jsem prodělal řádný tréninkový proces a krom toho prošel mnoha amatérskými volejbalovými partami. Z dob soutěžního hraní mi utkvěly různé herní a taktické návyky, které mi pak leckdy byly na škodu, protože nejsou kompatibilní s představami ryzích amatérů. A dostávám se k jádru věci.

V organizovaném šestkovém volejbalu se pochopitelně nemůže stát, že by hráčů nebylo šest na šest, že by hráli kluci s holkama, že by byl někdo výrazně omezen zraněním, a přesto si chtěl zaplácat.

Když se scházejí lidi na volejbálek jen tak pro radost, bývá vše naopak, hraje se třeba ve třech proti čtyřem na hřišti určeném pro dvanáct lidí, dvoumetroví kolohnáti proti drobným dívkám, Franta má záda, Zuzka koleno a tak dále. A proto platí nepsaná pravidla pro neformální volejbal. Ta se víc jak sto let ve všech partách klasických volejbalistů dodržují. V partách, kde hrajou prim, jak jsem uvedl, klasičtí volejbalisté, volejbalisté-gentlemani.

Bylo to tak i v naší partičce vodáků. Parta byla skvělá, nikdo si nehrál na šéfa, o všem jsme se demokraticky dohodli, při volejbalu se všechna nepsaná pravidla ctila. Pak ale přišli dva chasníci, já jim říkám Azarenka a Šarapova – protože to byli chlapi, skloňuji je podle vzoru předseda. Kdo se někdy díval na zápasy těchto dvou tenistek, ví, o čem mluvím. Tyto, ehm, dámy v gentlemanském sportu tenisu při každém svém úderu řvaly ze všech sil, aby soupeřky vyvedly z  míry. A dařilo, či daří se jim to tak náramně, že obě byly světovými jedničkami a v tenisových akademiích se to řvaní povinně vyučovalo, aby mladé hráčky nebyly proti nim handicapované. Tak se z Wimbledonu stala opičí klec. 

To jsem ale odbočil, na volejbal tedy přišli dva sebevědomí halamové, kteří spolu začali soutěžit, kdo bude ovládat naši mírumilovnou partu. Ti nejmírumilovnější tlak neustáli, a postupně z volejbalu zmizeli, nezbylo nás ani sedm statečných. Nahradili je kámoši Azarenky a Šarapovy – Seleš, sestry Williamsovy, jak jsem těm klukům říkal, a pak ten, jak se jenom ta tenistka jmenovala? Už si nevzpomenu, ta řvala nejen při svých úderech, ale i při ranách soupeřky.

Zapomněl jsem říct, že sestry Williamsové a jejich kámoši nikdy dřív volejbal nehráli, i když k tomu měli fyzické dispozice – vysocí ramenatí chlapáci.

A kam že zmizela nepsaná pravidla? Že se nemá zalejvat, když soupeř nehraje na hřišti pro šest v šesti. Že se – galantně – při přátelském volejbalu nesoustředíme na ty nejslabší a nejméně pohyblivé dívky, což přináší nejvíce bodů. A...

Těch pravidel je spousta. Ale co s tím, Šarapovi to nikdy nevysvětlím, když pořád jen řve a neposlouchá. A jedině vítězství za každou cenu mu přináší satisfakci, onen orgasmus sportovců.

Nepsaná pravidla halt zmizí ve chřtánech světových jedniček. A zapsat je nemůžu, to by zmizela z principu, když jsou nepsaná.

Co s tím – babo raď. 



Triskele

Mimochodem, se zájmem jsem prošel publikaci Jiřího Svobody Utajené dějiny podnebí, tady je článek, kde je něco z knihy uvedeno, nevím, jestli to znáte.

Vychází z práce Ivanky Charvátové (osel.cz), která se zabývala pohybem Slunce kolem barycentra (těžiště) sluneční soustavy. Slunce se může od těžiště odchýlit až o 2.2 průměru kotouče na každou stranu, tj. 2x 3 miliony km (v prvním článku mají chybu ve dvou řádech). Přičemž vzdálenost Země od Slunce je 150 milionů km, celková výchylka Slunce od těžiště je tedy 1/25 vzdálenosti od Země.

Slunce se pohybuje po dráze trojlístku po třikrát 19.86 let, po třech takových periodách (19.86*9=178.74) však dojde k chaotickému pohybu, kdy se Slunce rozkmitá na dobu cca 30 let. 19.86 let je perioda konjunkce Jupiteru a Saturnu, které tvoří 93% hmoty planet. Chaotický pohyb by prý měl mít na svědomí Neptun, další obří planeta, ta má ovšem oběžnou dobu 165 let (což není 179, ale jde o to, kdy na oběžné dráze dojde ke konjunkci). Konjunkce Jupiteru a Saturnu je v každém cyklu v jiné třetině soustavy (proto asi trojlístek). Neuvedli Uran, který je blíž ke Slunci, hmotnost má jen o málo menší a dobu oběhu poloviční, tedy 84 let, ke konjunkci U+N dochází dle mého výpočtu jednou za 171 let. Ovšem k přibližné konjunkci všech čtyř velkých planet dochází jednou za 179 let, taky dle mého výpočtu.

No a v období pravidelného pohybu, zejména ve středu trojlístku, je stabilní teplé počasí, kdy Slunce vyzařuje maximum energie, při chaotickém pohybu dochází k zvýšenému výskytu slunečních erupcí a tedy k magnetickým bouřím na Zemi atd., na Zemi se se chaotický pohyb projeví teplotními minimy (malé doby ledové) a výraznými klimatickými poruchami. Studiem ledovců ap. se zjistil cyklus teplotních minim a maxim za 5 tisíc let zpětně, který má průměrnou periodu 190 let (se značnými odchylkami), což dává Svoboda do nepochybné souvislosti s uvedeným 179-letým cyklem. Charvátová objevila ještě cyklus 2402 let, kdy se jednou za tu dobu trojlístkový cyklus nepřeruší po 370 let.

No a Svoboda dává do souvislosti uvedené klimatické změny se změnami společenskými, např. migrací obyvatelstva.

Charvátová ve svém článku píše, jak ji zamrazilo, když objevila trojlístkovou dráhu Slunce a vzpomněla si na triskele na katedrálách.

Nicméně by mě zajímalo, jak je tento pohyb Slunce kolem těžiště sluneční soustavy zohledněn v planetáriích, když jde o objev teprve půl století starý. Plus minus dva kotouče je dost. Ale zatmění jsou předpovídána přesně, tak snad jo. Ono to asi bude tím, že malé planety včetně Země jsou vychylovány stejně se Sluncem, takže vzájemný vztah se nemění. Nebo by malé planety, padesáttisickárt lehčí než Slunce, byly snáže přitahovány? Ne, čím lehčí jsou, tím menší silou jsou podle Newtonova grvitačního zákona přitahována.

–– 

Ještě jsem trochu studoval, Svobodovy vývody je asi třeba brát s jistou rezervou, má tam řadu nepřesností, krom výše uvedné, např. v r. 1989 zdaleka nebyla konjunkce Jupitera se Saturnem (byla ovšem konjunkce Saturnu s Uranem a Neptun byl blízko). A ty dějinné souvislosti se mi namátkou taky moc nezdají odpovídat.

–– 

Zkoušel jsem si spočítat, jakou poměrnou přítažlivou sílu vůči Slunci mají planety: Merkur 0.1, Venuše 0.8, Země 1, Mars 0.1, Jupiter 125, Saturn 27, Uran 3, Neptun 2.8. Slunce je tisíckrát těžší než Jupiter.

Tak nevím, zda Uran se Saturnem můžou mít takovou moc, rozkmitat Slunce. Nenašel jsem ovšem, do jaké míry a jakým způsobem ten chaotický pohyb probíhá.

–– 

Nechtěl bych, abychom J. Svobodovi křivdili, je prý uznávaný klimatolog v oblasti historické klimatologie, napsal 80 odborných prací na toto téma, kniha vznikla podle poznámek k jinému rukopisu na popud nakladatele, který to vydal v edici fantastických fakt, kde se knihy z komerčních důvodů jmenují Utajené dějiny kdečeho. Já tu knihu přečetl rychločetbou, zastavil jsem se u pasáží, které mě zajímaly, ale tu souvislost mezi klimatickými a společenskými jevy nemohu podle tak zběžné četby posoudit, jen mě zarazily ty, doufám, překlepy.

Nicméně práce I. Charvátové (1, 2, jiný autor) mi přijde fundovaná. I jiné hvězdy s oběžnicemi vykazují výkyvy barycentra. Ten chaotický pohyb je v pracích znázorněn, zas tolik se neliší od onoho pravidelného a dovedu si představit, že na to mají vliv ostatní planety.

A ještě mimochodem léta chaosu uvedená v Svobodově článku odpovídají, až na jeden případ, mnou vysledovaným (ve SkyViewCafe) přibližným konjunkcím všech čtyř velkých planet (948, 1127, 1306, 1485, 1664, 1843, 2022).



Markétka čarodějka

(aby to nezapadlo v útrobách Facebooku)

 



Bylo to takhle: vyrazil jsem pozdě večer, z kraje noci, do GRIDu pro kontraband, který mi měla předat MB. Chodíval jsem kolem toho průjezdu s železnými vraty celý život, bůhví, co tam ty oprýskaný dodávky vozily, a vždycky jsem se bál byť jen projít okolo.

No a teď – bušil jsem na rozlehlý vrata tak dlouho, až mi přišel otevřít dvoumetrový kolohnát a co prej chci. Mám tu něco dostat od Markéty Báťové, zakoktal jsem.

Muž mě chytil a vedl mě syrovými zanedbanými chodbami s harampádím, posléze se betonové zdi změnily na neomítnuté cihly, až jsme vkročili k mému překvapení do ponuré místnosti hemžící se lidmi. Jak tu najít Markétu? Ale muž si věděl rady a koukám, že se naklání, a něco té dívce říká: Je tu takovej starej chlap a hledá tě.

Uf, měl pravdu, druhej nejstarší po mně byl nejmíň o dvacet let mladší. Ah – synovec Honza. Ba ne, na pódium právě usedl můj starší bratr Oleg. Ale, světe div se, i on vypadal o čtvrt století mladší.

Jak je to možné, přemítám horečně, je to snad sen?

Náhle se Markéta otočila, pohlédla na mě, a já cítil, jak mi trnou kořínky stříbrných vlasů a vlasy hnědnou, jak se mi rozzářily oči, ve tvářích se obnovily dávno zarostlé ďolíčky.

Dávno už nejsem v sále nejstarší, Markétko – čarodějko.

–––

Jo a ten kontraband: to bylo Markétino nové cédéčko s krásnými písničkami.



Vkuse

Co s Tebou mám dělat, milý cizí Vkuse? Který jsi pro mě tak důležitý, pokud mé dílko Tvůj majitel pochválí.

Jak jsi ale nevyzpytatelný!

Když si moji první knížku povídek přečetly mé starší dcery, málem dvojčata, obě s vytříbeným literárním Vkusem, tak obě nejvíc zaujala tatáž povídka, taková z těch pro mě Nic moc.

Ortel první dcery byl: Tahle je úplně nejlepší, ty ostatní by tam ani nemusely bejt.

A ortel dcery druhé: Hrozně se mi líbí, jak píšeš. Akorát Tuhle povídku jsem ani nedočetla, musela jsem tu knížku odhodit s odporem na zem, nechápu, proč jsi to tam vůbec dával. Úplně proti srsti!

A to prosím byla, jak jsem říkal, povídka nic moc, ani vtipná, ani provokativní, taková ta vycpávková, aby se oproti ní ostatní povídky pěkně vyjímaly.

Tak víš, co mi, milý cizí Vkuse, můžeš? řekl jsem si tehdy, a přestal jsem s Tebou kamarádit. Člověk sám ví nejlíp, co je dobré a co ne.

Jenže – palivem umělců je holt očekávaná pochvala.

–––

Ale mám zřetelnější dilema. Odjakživa miluju psát texty introvertní, zcela nelíbivé, které nechápu ani já sám. Diktovala mi je totiž Múza a já jen zapisoval.

Ale doufám, že je na světě pár lidí s vkusem a intelektem vytříbenějším, než mám sám, a ti si takové dílko třeba zamilují.

Nojo, ale vydejte něco takového. A najděte ty dotyčné lidi, kterých, jak jsem říkal, je na světě jen pár. A kdopak z nich umí česky...

A ta druhá půlka dilematu: jak jsem introvertem, sedám po sportu v hospodě, poslouchám historky ostatních a mlčím, nemám, co bych řekl.

Kdoví, jestli to tak nedělají i ostatní, ale nakonec mě ješitnost donutila si své historky připravit předem, abych taky dovedl spolustolovníky zaujmout.

A tak vznikla moje tvorba navenek extrovertní. A historky na objednávku cizího vkusu se, pochopitelně, líbí.

Nakonec jsem z nich sestavil dvě sbírky povídek. Na konec každé jsem přifařil pár těch introvertních kousků, kdyby se nějaký vytříbený čtenář přeci našel, aby si nemyslel, že jsem jen takový plytký šprýmař...

A svět se rozdělil... No svět, Evropa, se... zkrátka mí přátelé čtenáři se rozdělili na dvě skupiny, z nichž ani jedna se mnou nemluví.

Velká většina mi v půlce každé z knížek nadšeně referovala, jak se jí historky líbí, ale po přečtení posledního oddílu, toho introvertního, zbledli, zmodrali, snad i zčernali, a na předchozí libý zážitek zapomněli. "Proč's to tam dával, celou knížku jsi tím zkazil!"

A ta druhá, podstatně menší skupina mých čtenářů, po přečtení druhé knížky se mnou nemluví taky.

Po předchozí zkušenosti začali napřed číst ten druhý těžkomyslný oddíl, který mně nadšeně pochválili, ale pak se pustili do těch historek lehkomyslných, a zapomenuvše málem na na předchozí libý zážitek, ztratili o mně všechny iluze. "Na ty historky pro kámoše se vyser a piš, jak ti zobák narost!" utkvěl mi ortel přítele hyperintelektuála.


Zůstal jsem kvůli Tobě jak shnilý kůl v plotě, milý Cizí vkuse!



Smeč

Koupil jsem si nový mobil, jsem z něj úplně nadšený, žádná milenka se jí (Galaxyi) nikdy nevyrovnala, a navíc je jen moje. Občas hapruje, když z mi nezkušenosti něco nejde, ale to by mi jinak k srdci nepřirostla. Donedávna byla nejlepší milenkou golfová hůl, sice je to občas, no většinou, taky hrozná kráva, ale za to si v tomto případě můžu opravdu jen já sám.

Jen moje…, hned vzápětí po koupi jsem Galaxičku s její skvělou kamerkou půjčil kamarádu Pavlovi, dočasně chromému, aby nahrál naši hru ve střešovické sokolovně.

Při editaci videí a výběru jednotlivých snímků, které z videa doluju jakožto fotky, jsem měl příležitost sledovat techniku jednotlivých hráček a hráčů, i sebe. Zhrozil jsem se, jak mám tu techniku blbou, občas dávám nohy při servisu opačně, to když si blbě nadhodím a musím udělat krok navíc, blbej bagr, to tak mám od doby, kdy jsem nemohl pokrčit koleno, a tak dále.

Před pětačtyřiceti až čtyřicet lety jsem v nedalekém konkurenčním oddílu Slavoj Břevnov prodělával regulérní tréninky dvakrát týdně. Zajímavé je, že jsme furt drtili taktiku, dělali žabáky a kdesi cosi, ale elementární techniku, třeba smeče, nás trenér nikdy neučil. Jediné, co si pamatuju, bylo, že se tenkrát probíralo, zda mají být při smeči prsty ve špetce, nebo rozevřené (tehdy byla novinka to druhé).

Existují tisíce a tisíce instruktážních videí, desítky či stovky knih o elementární technice golfového swingu, ale zkuste najít něco o technice volejbalové smeče. Úmyslně používám ženskou variantu toho slova, protože mi smeč taky hapruje…

Před několika lety, kdy už jsem byl hodně limitovaný věkem, koleny a zády, s čerstvými zkušenostmi z golfu, jsem jeden instruktážní materiál opravdu našel, abych získal nějakou fintu, jak zlepšit výskok a švih, ale instruktáž zapadla v propadlišti netu, teď už jsem nenašel nic. Hlavně mi neříkejte, že by stačilo zhubnout o 15 kg na tu váhu, kterou jsem měl před lety, skákalo by se mi líp...

Mimochodem, a nechápu jak je to možné, nejtvrdších několik smečí v životě jsem dal v pokročilém věku před 10 lety, poté, kdy jsem dopoledne absolvoval golfové zkoušky, shodou okolností u hráče s nejdelšími odpaly v republice. Už jsem to nikdy nezopakoval, golf od té doby hraju, pochopitelně, se stejnými kopyty, jako jsem sám.

Asi mají všechny sporty, kde se něco hází, odbíjí, kope, fackuje, mlátí, něco společného: začíná se rotací pánve a nebije se do míče či soupeře, ale prochází se skrz ně.

Ale jak docílit té rotace. Svého času jsem diskutoval s trenérem Jana Železného, kdysi naším nejlepším koulařem Jaroslavem Brabcem, a když jsem se divil, jak může koulař trénovat oštěpáře, vysvětlil mi, že je to úplně jedno, že jde o to, naučit atleta, aby začal rotaci těla boky. A ta pozoruhodná zkušenost, že oštěpáři hodí na olympiádě o 15 metrů méně než na malých závodech měsíc před tím, není proto, že by přestali brát bobule, ale že to v tom stresu a přemotivovanosti chtějí narvat rukou. Tohle je důvod, proč i ti skoro nejlepší golfisté na světě odpálí tak často míček do jezera, ačkoliv jinak, když je voda nestraší, by tu stometrovou ránu dali metr od jamky. Ovšem ti největší šampioni tu chybu neudělají, stejně jako Železný při hodu oštěpem.

Zkoušel jsem tehdy přehodit řeku Gard, pod oním slavným římským aquaduktem, s rotací pánve, ale furt tak do půlky řeky, pak přišel můj zeť, vzal šutr a přehodil ji celou, ač je klasický filolog a o rotaci nemá nejspíš páru. Takže je to relativní, i s boky se to musí umět.

Jak dostat boky do rotace, aniž by na to člověk musel myslet...
Zkusím si vzpomenout na onu volejbalovou instruktáž.
Rozběh začíná klasicky v okamžiku, kdy nahrávač odbíjí míč. Ovšem, klasický náběh na smeč začíná mimo hřiště někde až za trojkovou čárou, a nahrávka má směřovat na kůl, aby se znesnadnila práce blokařů a bylo víc místa na kros, či ev. rána po lajně aby šla souběžně s ní a ne šikmo ven, kdy je těžší se do hřiště trefit.
Před výskokem se tělo stočí levým bokem k síti, poslední poskok jde tvrdě na pravou patu, do podřepu, ve kterém jsou v tu chvíli paže maximálně zapažené a ruce zalomené taky maximálně, dlaněmi nahoru, jako to mají při nájezdu skokané na lyžích, nebo při tokání tetřev ocas. Tohle ten chlapec dole na videu trochu fláká. Z pravé nohy se přejde na levou, která je natočena vnější hranou souběžně se sítí! Odrazíme se oběma nohama, předchozí podřep a zapažení podpoří automaticky výšku výskoku. To, že je tělo před tím vlastně rotované proti směru hodinových ručiček, vede k tomu, že pak dojde k podstatně větší rotaci v opačném směru, tedy do úderu. Kdo sledujete tenis, vzpomeňte na skvělý servis Johna McEnroe, ten stál úplně zády k cíli, žasnu, že to po něm nikdo nedělá, za hodinu to jdü vyzkoušet.

Ruka má jít po největší dráze před úderem i po něm, tedy se pravá paže a ruka musí napřed dostat co nejvíc dozadu, třeba co možná k levému rameni. Pak ruka s předloktím vedená ramenem a loktem udělá onu slavnou smyčku (ten chlapec dole neumí při smyčce dát ruku úplně dozadu, jako to umí jedno z našich děvčat), a co nejmohutnějším a nejvyšším obloukem jde dopředu loktem napřed, projde skrz míč! a v ideálním případě, když nevadí síť, skončí někde u rozkroku.

Zkušenost z golfu a tenisu praví: nic to nechce, jen hrát lehce, jinak řečeno: do okamžiku těsně před kontaktem s míčem by měla být celá paže uvolněná, pracuje jen tělo, taky vlastně automaticky. A teprve těsně před zásahem se ruka zpevní, má být až v tomto okamžiku pevná, s víceméně roztaženými prsty, dozadu zalomeným zápěstím, úder do míče začíná vnější části dlaně u zápěstí a následuje sklepnutí, tehdy překlopení dlaně a prstů dopředu, skrz míč, ruka pokračuje dál dolů, někam k tomu rozkroku.

Důležité je vyměřit výskok tak, aby byl míč v okamžiku úderu přiměřeně před tělem, na délku levé ruky, a nehrálo se tedy v záklonu ani naopak.

Možná se divíte, proč klidně dávám rady, když hraju tak blbě, no stal se ze mě teoretik, co už mi jiného zbývá.

Jak jsem koukal na ta videa, až na jednu dvě výjimky nemáme správný náběh nikdo. Nejlepší má nejmenovaná hráčka, která udělá vše do posledního okamžiku perfektně, ale nakonec překvapivě hraje druhou rukou. skoro jako já při servisu. No, a nádherný náběh a švih má nejmenovaný mladý hráč a zejména nejmenovaná drobná hráčka, u nich je však zajímavé, že přesto často kazí. Přemýšlel jsem proč, a řekl bych, že možná proto, že nenatočí levou nohu dostatečně dovnitř, souběžně se sítí. Když to člověk udělá, získá o něco víc času, přinášejícího rozvahu, neboli zlepší se timing.

Od příště to začnu předvádět i v praxi ;).  Bane, nebojte, přeci jen jsem našel pěkné video (a dole je totéž pro leváky):


https://www.youtube.com/watch?v=FMtUqoxfR50


Pro leváky.



Generál Bedřich Homola

(konverzace potomků)

Aby to nezapadlo v propadlišti Facebooku:

Zdeněk: Posílám odkaz na výstavu o Obraně národa (http://www.nm.cz) Zdenek

Honza: Díky. Pátýho ledna si na Pradědu připiju. Honza

Zdeněk: Ahoj, přišel jsem z hospody a hůř chápu. Nicméně já budu, možná, v Jeseníku až od 6.1. na konferenci, tak se každopádně na Pradědu mineme. Zdenek

Honza Ahoj. To bude přípitek na pradědu Homolu (psal jsem s velkým”P”). Zjistil jsem podle odkazu, co si poslal, že byl popraven 5. ledna. Honza

Zdeněk: Aha, kdybys byl napsal, že připiješ na Dědu, tak bych pochopil, taky k Němu vzhlížím ;)
Zdenek




Čeští důstojníci v organizaci Obrana národa za 2. sv. války a v legiích

byli možná jedinými Čechy za posledních x století, kteří stojí za řeč. Nicméně slečna v Národním památníku na Vítkově dlouho hledala v počítači, než zjistila, že se tam opravdu výstava koná. A hrozně se divila, že nejdeme taky ke Gottwaldovu mauzoleu, jako všichni ostatní.

Kdo se o dědovi Bedřichovi chce něco málo dozvědět, nechť si přečte povídku z Bengálského mámení:
http://zhola.com/BengalskeMameni/NeznamyDedecek.htm



Výstava v Národním památníku na Vítkově prosinec 2015 – únor 2016:



MZ


Aby to nezaniklo v útrobách Facebooku:

 

Já teda snažně doufám, že je MZ v hloubi duše citlivý, skromný, prozíravý intelektuál, tak jak si prezidenta představuju.

A to, že se stylizuje do zhýralého sobeckého alkoholika, je jen herecká role, aby byl zvolen a moh nakonec projevit ty prvně popsané vlastnosti.

Trochu mě děsí, že se mu to u našeho národa padařilo, tedy to zvolení, ale doufám, že až bude zvolen podruhé a nebude se muset ohlížet na voliče, tak konečně vyjde s barvou ven a bude to prezident podle mého gusta.

–––

A nemyslete si, že žertuju, vy chytrolínové!

Sarkasmus a ironie je trapným vyjadřováním těch nejhloupějších lidí, jak jsem se někde dočetl. Ostatně ho prý 70 procent lidí stejně nechápe. Tak proč bych to dělal!




Režimy

Aby to nezaniklo v útrobách Facebooku...

Dušanovi:
Já mám takové kritérium... jsou režimy, které se snaží o rozvoj a kultivaci nadaných jedinců, a pak jsou režimy, které je ničí, aby jim nepřerostli přes hlavu." (Který má naději na přežití v konkurenci?)
Trochu s tím souvisí i vulgární mluva, viz Tvůj minulý příspěvek. Jazyk se za ty stovky generací vyvinul tak, že lze požít slova, kterými chceme polaskat, a naopak slova, kterými chceme urazit. Kdo dodržuje společenské konvence, snaží se neurážet cítění ostatních a je větší předpoklad, že bude dodržovat i konvence zákonné. Když to někdo zneužije, je to holt podvodník.
No a když člověk, nebo dříve lidé, v nejvznešenějších státních funkcich 'kultivují' národ k vulgaritě a vychcanosti a napadají nebo přímo fyzicky ničí inteligenci...

...

No, je to odvěká snaha (teda držet zlo na uzdě), asi kvůli tomu vznikla náboženství, předpokládám stejně jako Ty v případě komunismu, že to vždycky inicioval nějaký upřímný snílek, až pak toho třeba někdo zneužil k usurpování moci.
Nicméně na náboženstvích je mi sympatické, aspoň co znám letmo třeba křesťanství, že neučí lidi nenávidět, ba naopak. Zatímco v podstatě komunismu je nenávist vůči třídnímu nepříteli, diktatura proletariátu atd. Takže zlo jde v případě křesťanství proti jeho učení, v případě komunismu je s ním syntonní. To dodávám, kdybys třeba namít, že církve jen oblbují lidi, aby byli lépe ovladatelní.

 



Chřipka

Pár čísel o chřipce (influenza) v loňské sezóně 2018-19. Data jsou většinou ze stránek Státního zdravotního ústavu, dohledat data, která mě zajímají, nebylo jednoduché. Traduje se totiž, že každoročně u nás zemře na chřipku 1500-2000 osob, což zřejmě není pravda, resp. jsou v tom předpokládány i nehlášené případy. Uvádí se dle SZU, že smrtnost covidky je 30-40x vyšší než u chřipky, to je diskutabilní (viz níže), jinak jsou nemoci dosti podobné.

Tedy:

- chřipka typů A/B byla zachycena v 23,2% případů všech ARI/ILI (akutních respiračních infekcí/chřipkových infekcí)

- celkový počet laboratorních vyšetření u ambulantních a hospitalizovaných pacientů byl v té sezóně 1003 (!)

- celkový počet závažných případů chřipky vyžadujících hospitalizaci byl 625, z toho úrmtí 195

- z toho by vyplývala smrtnost chřipky 195/1003 = 19%, kdybychom tedy počítali počet úmrtí na počet laboratorně prokázaných, kdyby bylo úmrtí opravdu 2 tisíce, pak 200% ;-)

- v sezóně bývá kolem 350 tisíc neschopenek na respirační infekce, tj. cca 80 tisíc na chřipku

- z toho by vyplývala smrtnost chřipky 0,24%

- odhaduje se, dle Wikipedie, že chřipkou (respiračními infekcemi?) onemocní za sezónu třetina obyvatel, tedy buď cca 3 miliony, nebo cca 700 tisíc

- pak by byla smrtnost mizivá

Tím chci říct, že srovnávat chřipku a covidku podle smrtnosti je ošidné...

- u covidky exponenciální nárust onemocnění má dosti podobnou křivku jako narůstající počet testovaných



COVID 19, proč je nejvíc postižena Lombardie

Proč je nejvíce postižena Lombardie s hlavním městem Milán?

Níže je uvedeno, že je zde největší koncentrace NO2, který se na sliznicích mění na kyselinu dusičnou. V Itálii je dlouhodobě 2-5x větší počet úmrtí na NO2 než v jiných velkých evropských zemích, v r. 2013 přes 21 tisíc.

Toto je snímek ESA z 1. ledna 2020 zachycující koncentraci NO2 (dole na stránce je zobrazen průběh v čase):

(epha.org)

Hustota výskytu potvrzených případů COVID 19 v Itálii dle Wikpedie k 20. 3. 2020:



Z grafu v odkazu: NO2 v Evropě vyplývá, že Itálie (tedy před 7 lety) hlásila 2-5x vyšší počet úmrtí na oxid dusičitý (NO2) než jiné velké evropské země. Největší koncentrace průmyslu a znečištění ovzduší je v Lombardii a Pádské nížině. NO2 se na dýchacích sliznicích přeměňuje na kyselinu dusičnou. Zřejmě proto jsou v Lombardii vnímavější než jinde k nákaze virem COVID-19, který též napadá dýchací sliznice.


Průběh koncentrací NO2 od ledna do března 2020 (giphy.com):






Aby bylo jasné, proč jsem sem dal tyto údaje: Teplotní inverze, tedy abnormální stav, kdy je studený vzduch pod teplým (normálně je v nížině teplo, na kopcích zima) vede ke smogovým situacím v oblastech kde je znečišťováno ovzduší (průmysl, auta, zejm. dieselová ap.).
V oblastech dál od moře to vzniká v zimních měsících a v noci, protože záření z povrchu země je větší než záření ze Slunce. NO2 se na vlhkých sliznicích přeměňuje na kyselinu dusičnou. I další škodliviny, jako polétavý prach aj. dráždí dále naleptané sliznice, a ty jsou pak bezbranné proti bakteriím a virům. To vysvětluje sezónnost chřipky a dalších akutních respiračních onemocnění.
Taková situace byla v prosinci v Číně, pak smog ustal. V Lombardii, nejvíce postižené covídkou, tato situace trvá nejméně od Nového roku průběžně, až v posledních dnech se zlepšuje, jinde v Evropě byla celou dobu mnohem slabší, s výjimkou Madridu a okolí.
Takže to píšu na uklidnění, lidi jsou extrémně vyděšeni, viry na ně nalétávají i uprostřed lesů atd., no, stres oslabuje imunitu, další stres přijde, až lidé budou ztrácet obživu...
Každopádně se omezily emise škodlivin, což je dobře, karanténa je pochopitelně účinnná, epidemie se zpomalí a v teplých měsících už se doufám neobnoví. Leda když u alergiků nastane pylová sezóna, kdy jsou sliznice taky oslabené.
Horší to bude se sociálními dopady.


Vzdušný a kapénkový přenos infekce

Informace o vzdušném a kapénkovém způsobu přenosu infekce:
1. Vzdušný přenos (aerosol) je zprostředkován droboučkými kapénkami do 5 mikrometrů, které ve vzduchu okamžitě uschnou a dlouho se ve vzduchu vznášejí, ty mohou vletět přímo do plicních sklípků, nezadrží je řasinková výstelka dýchacích cest. Tak se chovají například původci tuberkulózy, spalniček, planých neštovic, covidka patrně ne.
2. Od 5 do 100 mikrometrů jde o kapénky (respiratory droplets), které jsou vytvářeny při kašli, kýchání, prskání, i řeči. Zpravidla se jimi přenáší infekce na vzdálenost do 1,5 metru, ale i 6 metrů, když jde o pořádné kýchnutí, to letí rychlostí až 100 m/s (360 km/h). Při řeči se uvolní do 20 tisíc kapének, při kašlání 700 tisíc, při kýchnutí 1400 tisíc. Tak se chová většina akutních respiračních onemocnění včetně chřipky a covidky
. 3. Kapénky nad 100 mikrometrů padají brzo k zemi, tam uschnou a stane se z nich infekční (po nějakou dobu) prach.

Někdo se domnívá, že roušky nemají smysl, protože virus covidky má jen 150 nm, ten ale samostatně nelétá. Přikládám (viz dole) autentickou poznámku mé babičky Pepči, kterou napsala někdy před 100 lety v době španělské chřipky, a švagrová ji našla jako záložku v babiččině knížce. Pro mladší ročníky: kloc je velký klůcek.

Ještě bych dodal, že i při běžném dýchání je vylučován aerosol s infekčními částicemi, dokonce snad ve větším množství než při kašli, protože výdechy jsou mnohem častější než zakašlání. "Dostřel" je malý, na druhé straně se při tom produkují ty zmíněné nejmenší kapénky, předpokládám, že u covidky se to neuplatní. Další aspekt je, že při běžném dýchání je proud vzduchu tak pomalý, že nemá sílu strhávat ve větším množství infekční částice jako při kašli ap.

A ještě jedna poznámka:
Zcela zásadní otázka, jak dlouho vydrží virus covidky ve vzduchu, je problematická. Byl učiněn vědecký pokus, viz odkaz, kdy byl infekční materiál rozprášen nebulizérem na aerosol s částicemi menšími než 5 mikrometrů, a po tři hodiny ve vzduchu sledován, po celou tu dobu byl detekovatelný, přičemž poločas rozpadu byl cca 1,1 hodiny.




Suchopárná suchá pára s covidkou

Ve svých rešerších jsem se dostal skoro až na konec.
Nevím, jestli bude mít někdo morálku to přečíst, je to suchopárný text, týkající se, jak jinak, suché páry.

Nejdřív bych ještě bych připomněl, že vzdušný přenos infekcí je buď velkými kapénkami > 100 um (tj. mikrometr zapsaný na klávesnici, která nemá řecké mí, to se nahrazuje podobně vypadajícím u), které padají rovnou na zem, stůl ap., a vytvářejí tam infekční "blátíčko", které i když zaschne, přetrvává infekční několik hodin, někdo na to sáhne, protře si oči či nasliní prst a je to na jeho sliznicích (obdobně se to na ty povrchy dostane rukama od posmrkaného kapesníku ap.)

Nebo malými kapénkami >5 & <100 um, které uschnou, než dopadnou na zem a stávají se z nich "droplet nuclei", tedy jádra kapek, která jsou suchá a vznášejí se ve vzduchu třeba tři hodiny (poločas rozpadu je 1,1 hodiny), jsou to ony částice <5 um. Co jsem zkoumal je, zda tento aerosol ze suchých jader odpařených kapének, obsahujících viry, může způsobit nákazu covidkou, tedy uchytit se na sliznicích.

Omlouvám se za místy odbornou terminologii a údaje, protože jsem to původně posílal svému epidemiologovi.

Receptory pro SARS CoV 2 jsou
- v pohárkových (goblet) buňkách, které jsou v trachei, bronších a bronchiolech, a
- v řasinkovém epitelu, který je skoro v celé dýchací soustavě až do proximálního úseku bronchiolů,

dál, v distálním úseku bronchiolů, je epitel dlaždicový s goblet buňkami, které ubývají, a přibývají Clarovy buňky (oboje se svým druhem sekretu). V samotných sklípcích je respirační epitel složený z více druhů buněk (membránové a granulární pneumocyty, kartáčkové buňky se surfaktantem na povrchu a koniofágy (prachové buňky)).

Samotným receptorem pro SARS CoV 2 je angiotenzin konvertující enzym 2. O něm se píše mnoho, ale přesné umístění v plicích jsem nenašel, mám tedy zato, ze je v tom řasinkovém epitelu a pohárkových buňkách.

Z toho mi vychází, že k nákaze nedochází v alveolech, ale po cestě, taky se popisuje transport virů ze spojivek, nosu, úst do průdušinek.

Což ovšem neznamená, že by aerosol s droplets nuclei <5 se nemohl usadit někde v bronchiolech, o tom asi nic nenajdu. Jsou-li však droplets nuclei suché, asi by to vlítlo rovnou do sklípku, kde by se to neuchytilo. (P.S. z epidemiologických několika zdrojů jsem byl ubezpečen, že vysušení spolehlivě likviduje viry.)

No, o moc moudřejší nejsem, asi teda pro mě zůstává ono, že je SARS CoV 2 přenášen kapénkami >5 um (tedy prskáním, mluvením, zpěvem, kašlem, kýcháním), kdy musí být oběť na dostřel, a nelze zcela vyloučit i přenos aerosolem s droplets nuclei <5, i když to není typické.

Já si tak kontroluju, jestli jsou drastická opatření, která těžce poškodí ekonomiku a patrně zničí mnoho živnostníků bez rezerv, na místě nebo ne. No, nošení roušek nikoho nezabije, naopak lidem, co mají poruchu pohledu do očí a byli zvyklí koukat na pusu, to může otevřít nové světy ; - ). Zákaz hromadných akcí je jistě taky na místě. A víc to rozebírat nebudu, abych se nedostal do konfliktu se zákony nouzového stavu.

Bude zajímavé sledovat švédský model, kde drastická opatření nejsou, vytváří se tam přirozená kolektivní imunita.
Každé srovnání však kulhá, my máme štěstí v neštěstí, že jsme tady izolovaní v chudých středoevropských hvozdech, a relativně moc necestujeme, leda tak do čistého alpského ovzduší, nebo do tropických rájů, cestují zdravím kypící odolní lidé, v nichž se virus třeba ni neusadí, i když se s ním setkají. A covidka řádí v zasmogovaných oblastech.


Pyskočelský most



Někdy před skoro šedesáti lety jsem si hrával s živými brčky pod kamenným mostem u bezejmenného potůčku, který se ovšem nemůže jmenovat jinak než Pyskočelský. Dnes bych brčka nazval spíše třícentimetrovými tmavými kremrolemi, jsou to schránky larev chrostíků, takových vodních okřídlených hmyzů.

Ten kamenný jednoobloukový most, o kterém krom místních nikdo neví, je skryt kus dál vedle dnešní silnice a vede zdánlivě odnikud nikam. Na místě byl dle I. vojenského mapování již nejméně v letech 1764-8, na Müllerově mapě o 40 let starší takové podrobnosti nejsou. (Zato jsou na obou mapách ve Vlkančickém údolí zobrazeny tři rybníky, po kterých již skoro nejsou stopy, Moštický, Baba a Puchowa. Vlastně u prvních dvou jsou dnes patrny zbytky protržených hrází, u posledního plochá terénní vlna.)


Müllerova mapa Čech (geolab.cz)


I. voj. mapování (geolab.cz)

Dno Vlkančického údolí tvoří plochá niva, po kraji vede nad patou svahu asfaltka okresního formátu. Pamatuju, když tam byla ještě prašná cesta, a silnici pak pokrývali asfaltem, a ten pěchovali pravým parním válcem, hlučným železným monstrem poháněným opravdu ještě parním strojem. Na starých vojenských mapách, pokud nebyl rybník, byly značeny bažinaté plochy. Někdy, před oním rokem 1768, už vybudovali zmíněnou zpevněnou silnici, která kamenný mostek původně zřejmě opravdu využívala, musela však k němu dělat kličku (na I. voj. mapování klička není, ale je to patrně jen schematický nákres). Most bude tedy asi podstatně starší. Dnes vede silnice přes běžný silniční plochý betonový mostek.

No a odkud kam tedy původní mostek vedl, když na obou stranách míří do obou úbočí rokle? Na západ je to jasné, na mapách stoupá příkrá stará cesta hlubokým úvozem na plošinu zvanou Hradce. Stejně je to i ve skutečnosti. Žádná z map, ani speciálka 1:10000, však neukazuje cestu na druhou stanu, na východ. Nebo jen kousek, nedávající smysl.

Hradce jsou plochá náhorní plošina kilometr krát půl kilometru velká, ze všech stran chráněná docela prudkými srázy, jen na sever je kopec mírnější, nícméně..., bývala na něm sjezdovka. Na západě tedy na druhém konci plošiny od mostku, byla v r. 2006 objevena lokalita 30x30 m se zbytky valů, s nálezem z doby řivnáčské kultury. Ovšem Hradcemi je tradičně nazývána celá plošina. Tak snad za dávnověku opravdu byla osídlena, jen se archeologicky nezkoumala. Na Hradcích dosud stojí krásný roubený statek, zakreslený již na I. vojenském mapování, dnes polorozpadý, avšak majitelé snad plánují opravu. V jeho okolí nyní vyrůstá moderní vilková zástavba. Mimochodem, na sever od statku bývala někdy v 70.-80. letech 20. století sjezdovka se šleprem, jehož rezavé sloupky stále stojí.


Statek na Hradcích

A ta cesta od našeho mostku na východ? Na žádné mapě není zakreslena, ale v reálu existuje, na lesní křižovatce, kde rostly panáky a jahody, pak navazuje na cestu, zakreslenou na mapách.


(geolab.cz)
-----

Na západním konci Pyskočel, blízko řeky Sázavy, stojí statek č. p. 1 Pyskočely, zvaný Andělův. Za ním, ještě blíže k řece, postavili kolem roku 1935 rekreační Pražskou boudu, hotel horského typu. Po válce zde bylo rekreační středisko ROH, chatu nazývali Šohajka, a pak sem jezdily na tábor sovětské děti, dodnes je majitelem Velvyslanectví Ruské federace.

Ve třicátých letech, už v průběhu stavby Pražské boudy, měl louku u řeky pronajatu od hotelu český Aeroklub, měl zde bazén, lavičky, šatny, do hotelu se chodilo pro limonádu ap. Členové Aeroklubu zakoupili pozemky pro chaty na pyskočelském úbočí Hradců, každýá parcela sahá od silnice až skoro nahoru. Louka (bývalý rybník Puchowa zaniklý někdy v první polovině 19. století), sloužila jako letiště. V 90. letech 20. století zde několik let probíhaly dostihové závody. Kousek nad silnicí pod zmíněnými chatami leží drobná kotlinka, kam se chodilo do studánky pro vodu, studánka je dnes již vyschlá, vodu patrně pohltily studny nové zástavby na temeni Hradců.

Další studánka, kam se jezdilo lodí z oblasti Pražské boudy, byla na levém břehu Sázavy pod strmým svahem výrazného kopce Spálený. Ten sousedí náhorní loukou s níže položeným hradištěm Dojetřice, a nese též pravděpodobné známky hradištních struktur.


Veletín, Beletín, nebo Vyšší Týn?

Jak každý ví, před skoro tisícovkou let se u studánky Vosovka potkal kníže Oldřich s poustevníkem Prokopem. Prokop předvedl několik zázraků – vodou ze studánky uzdravil bílého jelena, a pak ji proměnil ve víno. A tak mu Oldřich, spolu se synem Břetislavem I., nechal vystavět klášter Sázava. Mimochodem v místě studánky vznikly v novověku lázně, které však ve 20. století vytlačila železnice, Posázavský pacifik.
Prokop si ochočil místního čerta a oral – tj. vzdělával s ním okolní krajinu. Nevím jestli to byl s čertem dobrý nápad ;-). Ono ale šlo spíš o to, že ujařmil a vzdělal zdejší divoké pohany. Prokop vyryl například Čertovu brázdu, která prý směřuje na sever k Prokopovu rodišti Chotouň, tam co je dodnes velká mohyla, tedy oškrabek z rádla. Když čert trucoval, vychovával ho Prokop na stráni nad Pyskočely, která se dodnes jmenuje Trápilka.
Tolik tedy pověsti. Dlužno dodat, že variant historky o setkání Prokopa s Oldřichem je více, vylíčil jsem lapidárně jednu z nich, starší verze umisťují setkání k nynějšímu klášteru či Čertově brázdě.

(geolab.cz)

Mezi údolím Vlkančického potoka, o kterém jsme mluvili minule, a řekou Sázavou vybíhá z bezejmenného vrchu na západ úzký skalní hřbet,  jehož ostrožna, Krkavčí skály, se vypíná téměř 90 metrů nad řeku. Sázava zde tvoří ostrou zatáčku,  a tak stráň nad ní má subtropické mikroklíma, je to takový theater, parabola, obrácená k jihozápadu. (Češi sice mají ve zvyku říkat amfiteátr, ale tak se v antice říkalo kruhovým nebo oválným arénám, ty půlkruhové byly zvány podle své funkce theatry.)

Vrch Veletín... Mezi místními badateli se vedou spory, kde vlastně Veletín byl, a zda se nejmenoval spíš Beletín. Ulice, vedoucí od kláštera na západ, se jmenuje dle map Veletínská, dle uliční cedule Na Veletíně, ale místu na konci Černých Bud, této části města Sázava, se dnes říká Beletín, na jedné z map je dokonce Na lecletíně. Zřejmě název Beletín kdosi objevil na mapách z čtyřicátých let 19. století (Císařské otisky). tam je ale pro české ouško a očko víc zkomolených názvů, mapy zřejmě vytvářeli rakouští geodeti. Ovšem podle monografie dr. F. Krásla o Sázavě z r. 1895, nabité historickými údaji, pražský arcibiskup Matouš Ferdinand z Bílenberka navrátil v r. 1669 Sázavskému klášteru rámě sv. Prokopa uložené v chrámu sv. Víta, a předal je opatu Danielu Ildefonsovi s bratřími a zástupem věřících na vrchu Veletín. Relikvie pak byla uložena v tamní kapli sv. Anny. Traduje se, že k setkání obou procesí došlo na velké křižovatce dnes lesních cest u akropole Krkavčích skal, a prý na paměť události zde byla postavena dosud stojící výklenková kaplička sv. Prokopa s čertem, který je jeho atributem. Podle výše zmíněné monografie i západněji stojící kaple sv. Anny stojí na vrchu Veletín.

Akropole... V r. 2000 zde byl prováděn povrchový archeologický průzkum, bylo nalezeno něco pravěkých střepů, ale i úlomky keramiky z raného středověku. A na mapě byl vyznačen průběh opevnění této nevelké ostrožny, prý s mohutnými valy a i příkopy, které by mohly pocházet z vrcholného středověku, oboje tedy z doby existence kláštera. Podle nákresu (viz níže) dotyčná křižovatka nebyla uvnitř opevnění, a dnešní, bezpochyby starobylá, cesta protínala hradiště na dosti nešikovném místě, tedy v prudkém svahu k Pyskočelům. Hradiště je nazýváno Krkavčí skály I., nebo Černé Budy. Podle všeho bylo původně nazýváno Veletýn, tedy vyšší týn, neboť předpona vel-, vele- znamená větší či výše postavený (viz například velehory). Psaní i, či y bylo variantní podle znalostí písaře. Týn znamená opevněné místo, sám klášter byl otýněný, a tak středověké hradiště na kopci bylo druhým, hořejším týnem. Název Veletín zřejmě podle hradiště převzal i zmíněný bezejmenný kopec nad ním, nazvaný na staré mapě Breitte B., tedy velké, široké hory. Místní starousedlíci nazývají Veletínem celý věnec kopců od Krkavčích skal až po lokalitu Na Trojici nad Čertovou Brázdou.

Na vrcholku Krkavčích skal lze najít drobné zbytky zdiva, jedná se o pozůstatky novověkého altánu. Sedával zde kdysi místní tulák, a tak je lavička pod altánem zvána Rufusova vyhlídka. O dvě stě metrů západněji stojí na ostrém skalisku odedávna kříž, starší malý železný a nad ním nový velký dřevěný, aby byl vidět z dálky. K místu se váže romantická historie o nešťastné lásce a pádu do propasti.  Ještě o něco dál vyčnívá Babí skála, kde prý bylo hradiště Černé Budy II.

Dlužno dodat, že před stavbou silnice kolem řeky a nutností odstřílet skálu byla zřejmě ostrožna o něco širší. Cesta pod skalami podél řeky nebyla do té doby možná, proto vedla cesta horem. Nicméně alternativní silnička od Pyskočel vedla dle mapy z konce 18. století brodem přes řeku do Plužin, a za protějšími skalami dalším brodem, donedávna funkčním, zase zpět směrem ke klášteru. Nemusela překonávat stoupání, tedy připřahat další tažná zvířata, pouze překonávat brody. V místě, kde se v Pyskočelích obě cesty rozdvojují, stojí statek č.p. 1 s pěkným názvem Andělův, p. Anděl byl však majitelem až v polovině 20. století. Vedle statku byly nalezeny pozůstatky raně středověké osady, kterou místní badatel dr. J. Bubeník pokládá za spelunku (jeskyni) Zákolnici (Zákalnici), známou z Letopisu mnicha Sázavského, odkud sahal majetek kláštera až k Milobuzi, což je také neidentifikovaná lokalita. No, jeskyně asi v Pyskočelích nebyla, zato stříbrné doly, řekl bych přímo spelunky ;-), se nacházely ve Skalici, která pravděpodobně ke klášteru patřila, ten název Zákalnice je docela podobný.

Ze zmíněné horní křižovatky u Krkavčích skal jde cesta na východ, která má nejlepší parametry, aby navázala před zdejší obcí Mělník na již jmenovanou prastarou cestu Čertova brázda. Předpokládá se sice, že tato cesta do rodiště sv. Prokopa Chotouně vedla ze Sázavy Čertovou roklí přímo nahoru, ale rokle  je příliš příkrá a neschůdná, nejsnadnější, byť delší, cesta vede přes naši křižovatku u Veletína.

Lze spekulovat, že ostrožna Krkavčí skály hlídala tyto cesty, snad zde mohla být i celnice či mýtnice, a hlavně výpřež, neboť po zdolání kopce bylo již třeba méně tažných zvířat.

(czuk.cz, 1. voj. mapování 1764-85) Na mapě je vidět vpravo nahoře kaple sv. Anny, vlevo od ní vrchol kopce Veletín, při němž je nápis Breitte B (patrně Bergs, tedy Velké či Široké kopce). Vlevo je zvýrazněna ostražna Krkavších skal a severovýchodně pak výklenková kaplička sv. Prokopa.

Převzato z arcgis.com, a to z práce autorů Bernat, Kališ, Štědra v čas. Archeologie ve středních Čechách 6/2002

Gotická část Sázavského kláštera, tedy věž a lomené oblouky lodí, jsou stavěny z červeného pískovce. Ten byl těžen v okolí obce Nučice, deset kilometrů severně od kláštera. U Nučic je několik lůmků, velký lom je však východně od obce, kdyby nějaký Herkules kopnul penaltu omylem přes bránu místního hřiště na půl kilometru, tak by spadla do tohoto zatopeného lomu. Odtud tedy museli ve 14. století dopravovat kámen do kláštera, těžko říct, jestli přes kopec po čertově stezce, anebo severně od něj přes Benátky, anebo vlkančickým údolím, kde by se hodil onen mostek, o kterém je psáno v minulém příspěvku.
Nejschůdnější cesta z Nučic do Sázavy vede ovšem prakticky po rovině přes Výžerky, Moštice, Benátky, Nechybu, a tam po staré serpentině prudce dolů k řece, dále pak kousek podél řeky ke klášteru.



Zlíchovská rotunda



Kdysi, v r. 1607, dlel antverpský rytec Jiljí Sadeler v Čechách při dvoře Rudolfa II., a krom známého prospektu Prahy vytvořil i rytinu v rámci cyklu 12 měsíců, kde je výhled z Vyšehradu na druhou stranu Vltavy.

Rytinu objevil na stránkách Saint Louis Art Museum tvůrce webu Vysehradskej cz a vršek s kaplí považoval za Paví vrch. Že jde o stranově převrácený otisk rytiny, si všimla moje dcera Radka.

Svého času jsem při sestavování webu Praha bezvěžatá o zaniklých kostelech narazil na text kněze Josefa od sv. Víta (Táborského) v publikaci Krátké Wypsání Země České: "Nedaleko Smíchowa nalezá se Wrch Zlichow nazwaný, a na něm okrauhlý Kostelíček těž SS. Filipa a Jakuba, a blíž při něm starožitné Stavení Kostelíčku we wssech Wěcech nápodobné; kdež před Léty, jakž Powěst dí, Klásster býval, jehož stavení až na druhou Stranu přes obecní Cestu se táhlo, jacý ale Ržeholnícy w něm bydleli, žádný toho jistau Zpráwu dáti neumí."


Podotýkám, že od 18. století na zlíchovském kopečku již nestojí okrouhlý kostelík (rotunda), ale podélný barokní kostelík sv. Fiilipa a Jakuba s neobvyklou severojižní osou. Zlíchovský vršek je dnes zúžen železniční tratí.


Všiměte si tzv. Venušiny lázně vlevo na fotce i na Sadelerově rytině, jedná se o zříceninu strážní bašty ze 14. století. Stanovištěm malíře i fotografa je vyhlídka při staré stezce od sokolovny na Vyšehrad, resp. nejbližší možné místo, ze kterého je dnes skrze vegetaci zlíchovský kostelík vidět.

Jste první, kdo může spatřit sestavení všech indícií.

Výřez rytiny ze Saint Louis Art Museum, výřez z knihy kněze Josefa - Google books, foto- já.


U jezera

Byl jsem se s dětičkama koupat v jisté staré pískovně, počasí nádherné, dětičky se sice zatím sotva udrží na hladině, umí jen čubičku, zato pod vodou plavou kupodivu jako ryby a s velkou vervou skákaly salta z metr a půl vysokého můstku. „Milujeme tohle jezero, sem budeme jezdit každý den!“


Byl jsem sice s přehledem nejstarší osobou na pláži, ale nechtěl jsem se nechat zahanbit, a tak jsem po půlhodinovém vnitřním přemlouvání, to ale nikdo nevěděl, skočil s rozběhem vzorovou šipku, způsobil tím menší, no spíš větší vlnobití a plaval pak pod vodou, seč mi dech vystačil, prej už málem volali sanitkou.


Do žhava rozpáleným pískem jsme se čapími kroky odebrali ke stánku a dali si zmrzlinu. Vedle na lavičce seděla krásná slečna a doplňovala broskvovou barvou tu pastelovou paletu: blankytné nebe, smaragdová voda, zelené stromy, žluté slunce a béžový písek. Ani jsem nestačil zalitovat, že tu mám rodinu a přiběhl slečnin frajer, oči navrch hlavy, a slečně sděloval, že viděl ve vodě plavat hada. „Dvoumetrovýho, co,“ zažertoval jsem v předtuše komplikací. „Ne , třímetrovýho,“ přistoupil na mou hru mladík, ani mu nestačily ruce. Slečna zůstala kupodivu klidná, zato dětičky začaly vřískat, a že do vody už nevlezou, pojedeme hned domů a sem už nikdy, ale nikdy. Ani nevím, jestli je ten strach z hadů naučila tetka, mamka či babka.


Naštěstí umím velmi dobře a racionálně uklidňovat, tak povídám: „Přece se nebudete bát užovky, to není žádná šelma, ta si nás vůbec nevšímá, plave si sama pro sebe. To je, jako když třeba támhle běží myš, ukazuju do neurčita.“


Teď ale přišla ta pravá exploze: nebe se zatáhlo, barvy zešedly, slečna se naježila jak ježura, a začala vřeštět na celé jezero: „Ježííííšššš, myyyyšššš!“ Marně se ji mladík snažil uklidnit.


Bedlivě jsem pozoroval dětičky, jestli se začnou bát i myší, a nebo naopak je tato terapie účinná a nahlédnou pošetilost svých strachů, snad zatím ne fóbií, které má slečna. No, uvidíme.


Jenže příběh ještě nekončí, ba graduje.

Na břehu dřepí dva mladíci a dělají či či, ba ne, ono to není čiči, ale spíš sisi, či dokonce sssi sssi. A už sem cosi jede po hladině. Ne, není to číča, to jsem vůl, kočky přece nerady plavou...

Zvíře mělo otevřenou tlamu, vystrčenou z vody, ba ne, nebyl to zející chřtán, jen to tak vypadalo. Mělo vystrčenou hlavičku, no hlavu, a ta spolu se svým stínem na hladině vypadala zrovna jako rozevřené hroší čelisti. Co vám budu povídat, hoši horko těžko vytáhli z jezera  obrovského hada a nesli ho na deku usušit, jen se pod tím břemenem prohýbali, a had taky. Jeden z kluků zachytil můj nejistý pohled – kdeže je můj dosavadní klid...

"Šéfe nebojte se, to je třímetrák, ten si na stokilovýho chlapa netroufne."

Uklidnil jsem se tedy.

"My ho sem jezdíme venčit, on je vždycky tak dojemně nedočkavej, když ucítí jezero, inu anakonda."

"A to vám neuteče?"

"Zatím se vždycky vrátil, i když... Kdyby měl v jezeře samičku, tak nevím nevím. Ale samičku, krásnou anakondičku, vozí kámoši v úterý, tak se nemůžou střetnout. My bychom se nezlobili, kdyby zdrhnul a nevrátil se, my mu tu volnost přejeme. A kromě toho, je s ním hrozná dřina, a shánět mu potravu, živé nutrie a tak... Žádná sranda. Jenže zimu by nepřežil. Tak můžete být dvojnásob klidnej. Za rok přijeďte zas!"


To sem budeme jezdit častěji, vždyť pláž je tu jak vymetná, ani živáčka, boží klid.


Vydal jsem se hledat rodinku.





Sváťa se vrátil

Sváťa se vrátil... Vzpomněl jsem si na tu historii, když jsem četl  před několika dny v novinách Svatoplukovo úmrtní oznámení.

Byli to tři bratři, Milan zemřel, tuším vlastní rukou, už v mládí, Olda, slavný fotograf, zahynul před 14 lety při autonehodě v Ugandě, ten se jednou holedbal, že sjezdil všechny země světa, hodil číslo, snad přes 185, ale kdosi ho upozornil, že mezi tím, jak se země rozmnožovaly dělením, jich už je přes 220, to se opotil a hned vyrazil na další štreky. Když měl v krematoriu v Motole pohřeb, co nevidím, před rakev vběhl můj výstřední bratr s kytarou a zazpíval Mr Moonlight od Beatles, Oleg byl Oldův blízký kamarád fotograf a Olda se nejvíc proslavil fotkami Beatles, když se v osmašedesátém dostal do Londýna.

Sváťu, svého dvojníka, jak uvidíte, jsem osobně neznal, jen z x-krát překopírovaných ilegálních kazet jeho Say no to the devil, say no, sejmou ti otisky sejmou. Jak bych ho mohl znát, když žil ve vyhnanství.

Ale zúčastnil jsem se, tehdy za hluboké totality, Milanova memoriálu ve čtyřech sportech v lesním městečku při řece Sázavě. Když jsem přijel k oné Karáskovic starosvětské vile, volali sousedi naivně: Hele Sváťa se vrátil. Inu proto jsem dvojník, žádný transcendentní smysl v tom nehledejte.

V té vile, kam jsem prvně vstoupil až za tmy po příchodu z hospody, jsem prožil strastiplné chvíle. Tehdy bylo zvykem, že po sportovním výkonu vypili hráči pár piv, tak to já taky, no a někdy ve čtyři ráno chtělo to přefiltrované pivo ven a podle mě vzbudilo. V neznámém temném baráku, tápající a vrávorající, jako rytíř v tajemném zámku, jsem bloudil chodbami, shazoval ze zdí brnění, nebo co to bylo, až jsem nakonec spásnou místnost přeci jen našel a potmê využil, rozbitá žárovka mi křoupala pod pantoflemi. Chci zpátky do postele, ale pevné dveře záchoda byly najednou zamčené, ať jsem lomcoval klikami, jak jsem lomcoval. Kombinoval jsem stisky velké kliky i malé pojistné kličky nad ní, se kterou se dalo různě kroutit, ale marně, snad půl hodiny jsem se neúspěšně dobýval ven. To už jsem propadl zoufalství, samotka, absolutní tma, mé bušení pěstmi, ba ani bušení srdce, nebylo v ložnicích slyšet. Náhle jsem však nad sebou spatřil náznak modravého světla. No, stoupl jsem na mísu a vyhlédl okénkem ven do začínajícího rozbřesku, pode mnou zela pětimetrová propast u stěny domu. Po hlavě to nepůjde. Tak jsem udělal na míse stojku a nohama napřed jsem horko těžko prolezl okénkem, zavěsil se na parapet, a zbylé tři metry – od nohou k zemi – překonal seskokem. Dnes mi to přijde heroické – když mám se svými zády sestoupit ze stoličky, dlouho váhám jak na to. Znovu dovnitř domu už jsem se dostal poměrně snadno, zazvonil jsem a nějaký nešťastník z rodiny mi přišel odemknout, ani se nedivil, co dělám nad ránem venku.

Tuhle historku občas vyprávím, když mám jednou za rok hospodskou recidivu, naposled před svým zmíněným bratrem. Ten se na mě ale rozezlil: To je moje historka a tys mi ji ukrad!

Tehdy jsem se konečně dozvěděl pointu: když se stavěl dům, koupili zedníci omylem levou kliku místo pravé a do dveří ji vmontovali vzhůru nohama. Napadlo by vás, po šesti pivech, stiskat kliku nahoru? 

Snad tuhle historku nebude jednou rozebírat nějaký češtinář, který hledá v textech paralely a jinotaje. To bych se styděl. Svatopluk, ten byl zavřen doopravdy.



Reprobusem přes Jordán


Zdá se, že ta kuriosní freska krom mě nikoho nezaujala, protože na celém netu se o ní nedá nic najít, v mně dostupné literatuře taky ne. Tak o ní nic nevím. Myslím, že ji zamatlali na bílo jezuité, když necitlivě přestavěli chrám svaté Barbory v Kutné Hoře. Zrušili i geniální Reitovu trojstanovou střechu a nahradili ji sedlovou se sanktusníky, až od 19. století je zase stanová. A buď od tehdy – 19. století, nebo od nedávna, jsou malby zase odkryté. Spíše tedy od 19. toletí (jako známější malby ve Smíškovské kapli), a vznikly někdy krátce před rokem 1500, rok před tím stavitel Matěj Rejsek zaklenul chór.


Kutnohorský Christoforos

Podle legendy obr Reprobus chtěl sloužit nejmocnějšímu muži světa, ale jeho král se bál ďábla, tak šel Reprobus sloužit ještě mocnějšímu ďáblovi, ale zjistil, že ten se zas bojí kříže, a tak šel sloužit tam, kde žije Ježíš Kristus, a přenášel pocestné přes řeku Jordán. Jednou nesl dítě, ale to bylo čím dál těžší, byl to malý Ježíš, který ale nesl všechnu tíhu světa. Ježíš pak za to obra pokřtil a dal mu jméno Christophoros, ten který nosí Krista. Česky Kryštof. Jo a ten strom v ruce obra – Reprobus chtěl jako důkaz, že jde o Krista zázrak, tak se mu hůl proměnila ve strom.

Jinak chrám je, jak známo, úžasný, nově opravený, sice jsem tam byl mnohokrát, ale nevěděl jsem třeba, že se dá vylézt na široké empory a prohlédnout si zblízka taky geniální Rejskovu i Reitovu klenbu a dočíst se podrobnosti o různých fázích stavby. Tomuto prostoru se říká „kostel nad kostelem“, působí jako samostatný levitující chrám. Mimochodem Reitův Vladislavský sál na Pražském hradě měl krom úžasné klenby podobnou několikastanovou střechu jako kutnohorská Barbora, než ji sežral požár a byla přestavěna na sedlovou.

Sv. Barbora měla být dle plánů podstatně delší. Když stavba měřila na délku 58 metrů, byla zakončena provizorní jednoduchou zdí, k té bylo v 19. století pro stabilitu přistavěno jedno klenební pole, takže nyní je dlouhá 64 metry. Soutěžila s pražským sv. Vítem, na výšku téměř zdařile, ale Vít je po dostavbě dvakrát delší.

Benedikt Reit (Ried) měl původně dokončit stavbu pražského svatého Víta, ten by asi měl reitovskou vícestanovou střechu a geniální klenbu lodě. Krom svaté Barbory se to Reitovi podařilo ještě na chrámu svatého Mikuláše v Lounech.


U Hanse Turka

Ten muž seděl sám v rohu hospody u zdi. Bývá tam den co den, člověk by řekl, že snad i přes noc. Při pohledu z dálky do toho tmavého koutu se zdá, jakoby snad byl reliéfem vrostlým do zdi.

Těžko říct, kolik mu je roků, co chvíli mu oči žhnou jako dvacetiletému, pak byste řekli, že vypadá na pět set.

Když mu objednáte pivo, poví vám svůj příběh:

„Můj nejmilejší přítel mě pozval do hostince u Hanse Turka, tam u strahovské brány, níže v Ostruhové, pod Hradem. Tehdy tam ještě prastará věž s branou, černou od velkého požáru Prahy, stála a tvořila severní stěnu hospody. Snad rok dva nato věž zbourali kvůli budování protějšího chrámu a Hans musel vystavět zeď vlastní.

Ale ten den... Nastalo boží dopuštění, Ostruhovou ulicí se valily celé proudy kalné vody, peřejemi přes příčné krokve. Pamatuju, že snad až za sto let vozovku pořádně vydláždili. Jednou zde bude bydlet velký básník a ulici nazvou podle něj.

Sundal jsem klobouk i plášť s kápí, setřepal vodu a vstoupil do sálu hospody. V čele společnosti sedí u stolu můj přítel a vedle něj děvče, které v mžiku magickou silou přitáhlo můj zrak. Ah, prostě oblečená, tichá, skromná dívka, neslušivý účes, nehty bez červeného šelaku, který byl tehdy v módě. Každému by se nelíbila, ale pro mě byla zjevením. Krev se mi nahrnula do studených tváří a začala se ve mně vzdouvat jakási zvířecká síla.

Dívka mi do očí nepohlédla, ale tušil jsem, jak mou přítomnost vnímá a jak je jí zasažena. Jakýsi neviditelný raport se mezi námi vytvořil.

Jako by se však zalekla, a přitiskla se trochu k mému příteli. Ten zůstal netečný, ale do mě jako když blesk. Nemohl jsem ten pohled snášet. Tak ona je děvčetem mého nejlepšího přítele! Můj Bože, co mi to děláš!

Vyběhl jsem z hospody, bez pláště, bez klobouku, a prchal proti proudu hřmící řeky, pod Svatojánským vrškem, který se tehdy ještě nad Ostruhovou a kostelíkem svého jména temenil, do Úvozu. Ah, tam se projít nedalo, tak po prudkých úzkých schůdcích k hradčanské strahovské bráně, i po nich se valila voda, a doleva na Pohořelec. Nová brána ven z města, strahovská malovaná, už byla zavřená, tak jsem letěl kolem posledních domů, ano, tam kde jednou Neruda zažije svoji pohnutou historii v hospodě U Tří lilií, a pak kolem morového kostela svatého Rocha, tehdy ještě měl tvar kříže s dlouhými rameny.

Vyběhl jsem kolem hradby až na Petřín, tam, kam se všichni Pražané bojí, do rozeklaných skalisek, ke schátralému kostelíku svatého Vavřince, který místo zabezpečoval – vždyť to bývala sama svatyně pohanských božstev. Snad jsem zešílel.

Probudil jsem se doma v posteli se zápalem plic, bytná mi dávala na horečnaté tělo ledové obklady, bůhví, kdo mě našel a zachránil, snad ponocný...

Ale kde by se tam vzal, tak možná zvoník od Vavřince.“

Muž dopil pivo a vybídl mě k objednání dalšího. Číšník jen obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou. Ale pivo přinesl.

„Ještě jsem nebyl zcela zdráv a přitáhlo mě to k Hans-Turkovi zase,“ pokračuje muž, „přítel tam sedal se svou společností týden co týden, každý pátek. Moje dívka byla k nepoznání: nový účes, růž na rtech, červený šelak na nehtech. Opět mě jakýmsi šestým smyslem vnímala, nedívajíc se přímo na mne. Jako by ji bavilo, jak nadskakuji prudkou nevolí vždy, když se přitiskla ke svému druhovi. Ten vypadal pořád netečně, ale doteky dívky již zaznamenal.

Znovu do mě vjel čert, ale tentokrát jsem neutekl. Naparoval jsem se u stolu, jak jsem mohl, vyprávěl jednu veselou historku za druhou. Zdálo se, že jsem vzbudil zájem. Společnost se ale víc otáčela k dívce, které si ještě minule nikdo nevšiml. Ah ta růž, ruměnce na lících, koketní úsměvy, klokotavý smích.

‚Ta je, co?‘ špitl mi jeden ze sousedů.
‚No jo, ale není to můj kůň, vlastně, co to říkám, já nejsem jejím koněm,‘ opravil jsem se.
Dívka má slova zaslechla, v očích se jí bleskem vystřídalo zklamání s nadějí a zarděla se ještě víc: ‚Půjdeš mě doprovodit domů?‘
Ohlédl jsem se, zda její slova patří mě, anebo někomu za mými zády. Nikdo tam nestál. Co to říká? Vždyť vedle ní sedí přítel. Můj nejmilejší přítel a její druh.

A taky že jo, přítel, do té doby neprojevující o dívku jakýkoliv zájem, začal chránit svůj majetek: ‚Né...,‘ vyjekl zoufale.

Děvče si uvědomilo, co z ní vypadlo za důvěrná slova, a zarazilo se.  
Ta tam je její vyzývavost, najednou sedí jak zařezaná.

Náhle vstane, snad jde ven na záchod, říkám si…
Ten večer se už do hostince nevrátila.
A já se ten večer žalem opil, a za týden jsem, co myslíte, seděl u toho stolu zas.

Děvče mělo jiné šaty, krásné, jiný odstín šelaku, nové střevíce. Usilovně ponoukalo mého přítele k hrátkám a ten se rozzářil  jak svítilna. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl, vždyť se o dívky nikdy nezajímal, jen o společenství v hostinci a slovní souboje. To je dvojice, musil jsem uznat, rozuměli si, jako by byli celý život spolu. V sále už nikdo jiný nepromluvil, vše se točilo kolem toho zamilovaného párku.

Musel jsem přiznat porážku, vlastně jakou porážku, já jsem přece o nic neusiloval, nelezu přátelům do zelí.

Ale uvnitř mě to dralo a hnětlo. Srdce se mi spalovalo. Nechápal jsem proč, vždyť dívka se chová naprosto opačně, než mám v oblibě. Vyzývavost, koketerie, rudé drápy na rukou i na nohou, ještě rohy a kopyto a bude kompletní, klel jsem pro sebe.

A tak to bylo každý týden, táhlo mě to tam nezadržitelně, abych se dobrovolně podroboval krutým mukám. Ach ta vášeň a odpor zároveň, žaludek i ten hříšný žalud se zvedaly spolu, sprostě jsem nadával. Vydržel jsem minutu, deset minut, a zase prchal ven, do tmy.

Když mi náš Pán Bůh nepomáhal, běhal jsem opět na skalnatý Petřín radit se se samotným satanem. Jak Prométheovi játra, rvali mi tam každou páteční noc srdce a mozek z těla kleštěmi. Co každý pátek, pak už jsem chodil na Petřín denně. Už jsem nepracoval, jen jsem běsnil a šílil bez přestání. Proč na ni nedovedu zapomenout?

Ach, jednou jakoby omylem přitiskla na vteřinu k mým prsům své vlhké tělo, nevalně ve vedru oblečené. Jako by mi rozžhavený hřeb do těla zabodla. Příteli, příteli, neboj, vytrvám, zaříkával jsem se. A vydržel.

Pak se zdálo, že zešílela ona. Přestala se svým druhem mluvit, chodila jako bez sebe.
Jak mu to může dělat, uvažoval jsem horečně, vždyť už jsme snad všichni blázni. Chudák přítel, sedá teď u stolu šedý jak smrtka.“

Muž se opět odmlčel, abych mu nechal načepovat další tekutiny. Už je mi trapně, kdo má poslouchat takové litanie.

Ale zvědavost mi nedala: „A jak to dopadlo?“
 
Muž sedí zborcený, jakoby marně vzpomínal.

„Přestala k Hans-Turkovi docházet. Vídal jsem ji čas od času v noci na Petříně, ale hrála si jak čertík mezi skalami na schovávanou, vždycky zmizela, jen se po ní zakouřilo, nikdy jsem ji nedohonil. Do perunských slují jsem se neodvážil ani já, po deštích tam doutnala ložiska uhlí, kterým se kdysi vytápěly zdejší železářské pece.

--------------

Přítel však po nějaké době pookřál a vyzval mě: ‚Přijď zas někdy k Hansi Turkovi,  chodí tam další pozoruhodné stvoření.‘ A tak jsem šel.

S přítelem seděla nová dívka, nebyla tentokrát černá a hubená, ale plavovlasá, tahle by se líbila každému, bedlivě a dlouze jsem si ji prohlížel. Souměrné rysy, velké oči, pěkně vykrojená ústa, drobná postava, ale plná ňadra. Ale, co by na ní bylo pozoruhodného, takových běhají po Praze desítky, prostě zdravím kypící překrásné děvče. Zpříma na mne hledělo, s každým by to pohlo, ale mně připadala jako malovaná soška panenky Marie. Zhola nic čertovského, nic, co by budilo vášeň.  

Tentokrát jsem ji příteli přál, tohle je taková čistá duše.

Když vycházela na toaletu, otřela se o mě ňadry, ah, asi už má taky vypito, že neudrží rovnováhu. Ale na zpáteční cestě znovu, to už není náhoda, co tím to čisté stvoření chce říct?

Stydím se to vyslovit nahlas, měl jsem už taky hodně v sobě. Když vyšla ven příště se stejným manévrem, vyběhl jsem taky a trochu ji pomuchlal, zavěsila se mi poddajnými zády na ruku, ach ta křehkost a pružnost zároveň. Vznášela se mi na dlani jak děcko a nastavila ústa. To přece nejde!

Ah, pardon, řku. Pustil jsem ji, že se div neuhodila hlavou o zem a utíkal zas pryč do skal, jsem nenapravitelný, další děvče příteli zkazím, vždyť muži jsou v lásce tak křehká stvoření. Kdysi v dávnověku můj zhrzený sok a přítel vypil pohár bolehlavu a nedá mi podnes spát.

Víc už jsem k Hansi raději nepřišel.

Přítele jsem za nějakou dobu potkal dole u kostela. Strašlivý zvuk, bili zvon hranou.
‚Puklo jí srdce‘‚ obrátil se na mě přítel s němou výčitkou. Komu, sakra?

Utekl jsem znovu do skal, kde jsem v té době bydlel už setrvale. Do skal, kam se celé město bálo.

------------------

Po řadě let jsem tu černou nakonec přeci jen potkal. O pouti na Petříně. Vršek kopce mezitím zplanýrovali a vystavěli na něm poutní místo s novým kostelem a kapličkami, kam se chodilo křížovou cestou od nové Strahovské brány, té barokní, po parkánu, a pak odtud putovaly desítky tisíc lidí procesím ke Staré Boleslavi.

Nebyl bych ji poznal. Manžel, dospělé už děti. Pod jakousi záminkou se od nich na vteřinu odtrhla:

‚Jak's mi to moh' udělat?‘
‚Cože?‘ vytřeštil jsem oči. Dotkl jsem se jejího ramene. Uskočila jako bych ji uštknul. ‚Nedotýkej se mě! Chvastoune odpornej! S knírem nakrouceným do špiček. Vypadal jsi zkraje jako slušnej skromej kluk.‘“

Čert to vem, tehdy u Hanse jsem explodoval, ale po pravdě jsem na ni, na tuhle černou, už dávno bezmála zapomněl. Co tím chtěla říct?

--------

V hlavě mi však stále řinčí ono hranaté srdce kostelního zvonu.
Bledá víla s velikýma temnýma očima tam dole v Oboře, mezi svatým Janem a Matyášem. Ach, to vstřícné plavovlasé děvče, proč jsem pro ně neměl kouska citu. I ženy jsou as v lásce křehkými nádobami...“

--------

Ahasver, můj věčný vagabund, dokončil svůj bezútěšný příběh, položil sklenici na desku stolu a splynul opět s vlhkem zbrocenou stěnou barokního hostince.


Zipolite

Abych taky něco napsal o životě s covidem...

Byl jsem se se ženou projít po jednom z nejkrásnějších pražských zákoutí, a v tom nejkrásnějším tamním domku jsme zahlédli okénko s horkými nápoji. Takové záležitosti vyřizuje manželka, a tak jsem si za rohem sedl na sluníčku na schody a žena mi po chvíli přinesla horkou hrušku se skořicí a hřebíčkem a sobě kafe. Nebyla to hruškovice, jak byste si mohli myslet, ale horký džus, já zas vyřizuji řízení auta.

Žena na mě spiklenecky mrkla a šeptla, že v okýnku prodává moc hezká holka a že se na ni musím podívat, až budeme odcházet. Možná se divíte, ale já se celé měsíce tvářím nevlídně a depresivně, a žena už ví, že tohle je jediná možnost, jak v mých očích zahlédnout šťastné záblesky. Nemyslete, já na dívky nekoukám vilně, ale estétsky.

No a opravdu, když jsme odcházeli, zírám do toho tmavého okénka, abych dívku zahlédl, a ona se objevila, rozzářila a strhla bleskem z tváře roušku, abych ji viděl ve vší kráse, a ta byla opravdu úžasná. Krásný covidový zážitek, není-liž pravda. Kde je to okénko, vám zamlčím, ať se na naši krásku nevrhne celá vaše smečka, a abych nenaprášil její přestupek proti antikovidovým nařízením.


Podobný zážitek jsem měl i před pár lety na cestách, v dobách předrouškových, respektive doublerouškových. To jsme se ženou, co myslíte, seděli v kavárničce u stolku na pláži Zipolite, ano, to je ona nejkrásnější mexická pláž, lemovaná romantickými skalisky, dokonce jediná nudistická. Ale nudisty jsme neviděli, až na jistou výjimku, jak uvidíte, místní na ně prý chodí plivat, tak se nikdo neodváží.

Zažil jsem tam prý jeden z nejnebezpečnějších okamžiků svého života, půjčil jsem si takový malý serfík, co se na něm jezdí po vlnách ke břehu na břiše, byl jsem pak pravda trochu víc od břehu, ale přes nastávající odliv bych klidně na mělčinu doplaval. Najednou se vedle mě vynořili dva vlasatí indiáni s noži v zubech a táhli mě ke břehu. No, ono v Mexiku žije 70 procent indiánů a dalších 25 procent míšenců, ale tihle vyhlíželi fakt divoce. Ukázalo se nicméně, že jsou to plavčíci, a že jsem zřejmě při mávání na přátele provedl jakýsi pohyb, který znamená SOS. Je pravda, že odliv zesílil a táhl nás někam do centra Tichého oceánu, ale společnými silami jsme doplavali až do míst, kde jsem stačil. Pořád jsem banditům, ehm, plavčíkům, vysvětloval, že nemám infarkt a že jsem v pohodě, a že bych připlaval i sám. Přestože byl odliv, byl i silný příboj, na to jsem byl už zvyklý, ba i na obří vlny samotáře, které si člověk musel hlídat a nějak se s nimi vyrovnat. Mladíci mě ale tak vystresovali, že jsem při konverzaci s nimi přestal dávat pozor a supervlna mě úplně rozemlela napadrť. To už bylo na zachránce moc a transportovali mě ke břehu jak mrtvolu, přestože jsem jásal štěstím, neboť mi ten manévr zázračně napravil zablokovaná záda, která mě trápila celou cestu Mexikem. V Chiapasu nahoře v Sierra Madre leží totiž na silnici jeden mrtvý policajt za druhým, třeba ve sto nebo dvousetmetrových intervalech, ale domorodý řidič retardéry ignoroval, a tak jsme v devadesátikilometrové rychlosti skákali na silnici jak klokani v Austrálii, jen jsme se museli odrážet nahoře rukama od stropu, abychom si nerozbili hlavu, ale jen hmoždili páteř.

Když jsem se trochu z toho surfování vzpamatoval, sedli jsme si tedy se ženou ke stolku na pláži, a náhle kolem kráčejí dvě dívky, jak jinak, že krásné, a tak upoutaly můj estétský zrak. A podobně jako v té pražské kavárničce ze sebe jedna z nich strhla … tentokrát podprsenku, taky abych ji viděl v plné kráse, a že ta byla! Ani nevíte, jak to stárnoucímu muži zvedne sebevědomí. V Mexiku se takové věci jen tak nevídají, a je to opravdu podobné jako u té dnešní dívky se strhnutou rouškou. Už jsem zapomněl, jak vypadá dívčí nos, ústa, brada, holky dnes vypadají jak v arabském nikábu.

Pointa, aspoň v Zipolite, však byla jiná. Naše tlumočnice mi vysvětlila, že se ustavičně tvářím nevlídně a výhružně, a že jsme seděli přímo u cedule „Vstup s plavkami zakázán“, pochopitelně ve španělštině. A že šibalský výraz té krásné dívky jsem si mylně vyložil, byl to ve skutečnosti strach z přísného strážce nudistických mravů. Možná některý čtenář nechápe, co mně na takové představě znepokojuje, to bude ten, který dychtí po moci. Ale vězte, že my rádobyplayboyové to máme jinak.

Tak se teď bojím, jak to myslela ta dívka v okýnku, vlastně, když jsem na ni tak dlouho zíral, nejspíš na mě vycenila zuby! 


 



Můj slavný bratr

Můj slavný bratr Oleg oslavil (zase mě o 8 let předběhl) v plném elánu 70tiny, tedy v roce 2018.



V posledních letech to vypadalo, že trochu chřadne a šediví (viz postava vlevo), dokonce si před rokem nechal narůst megaplnovous a vypadal trochu jako bezďák, ale teď už se zase vybarvil (viz postava vpravo).
Brácha kdysi vyprávěl takovou historku...

Jak známo, jeho synové jsou slavní rockeři a jakožto teenageři byli těžcí pankáči. Já sám na zevnějšek nedbám, jednou za měsíc za dva mě žena ve spánku či zamyšlení tajně okudlá, ale bráchova větev je úplně jiná. Tehdy měli synovečci na hlavě nevídané barevné kreace, ostře červené, zelené, žluté či modré ornamenty, dokonce vybudovali i svoje vlastní kadeřnictví tohoto typu. To teprve snili, že jednou budou mít kapelu Wohnout.

No a ta historka: brácha tehdy nosil tááákovéhle kudrnaté háro, do šířky i délky, až pod ramena, tam co má dneska vousy, ba ještě níž. A, věřte nevěřte, takovýhle bohém navštívil třídní schůzku na grafické škole, do které chodil Matěj. Řeklo by se, že kantoři na umělecké škole budou mít pro Matějovy účesy pochopení, ale zavilý plešatý ředitel tedy ne. Nějakou dobu peskoval rodiče kvůli přezůvkám jejich ratolestí a tak podobně, najednou ale zbrunátněl a zahřímal: Tohle všechno bych ještě snes, ale, ale, ale ... Ty vlasy! (začal si rvát imaginární porost na hlavě). Ty vlasy, to je fakt nesnesitelný! Je tady někdo od Matěje Homoly? zesílil ještě kadenci. Brácha se neochotně zvednul, a to mohutné kudrnaté háro se mu nadneslo nad hlavou jako pták.

Ředitel vytřeštil oči, chytnul se za srdce a klesl rezignovaně zpátky na židli.
Rozedraná pleš mu v dlaních zrudla, pak zmodrala, nakonec zezelenala a zežloutla, jak už to s modřinami bývá (zelenou a žlutou hlavu měl samozřejmě až po nějaké době).

Ale můžu vás uklidnit, shodou okolností je ten ředitel bratrem mého zavilého kamaráda, přežil to ve zdraví, a kdyby tuhle historku četl, jistě by to tentokrát vzal s humorem. Aspoň doufám. Vždyť stát se ze škarohlída strakatým pankáčem, to se hned tak každému nepodaří.

P.S. Abych nezapomněl, to co drží šedá postava v ruce, není improvizovaný bažant z lahve od piva, nebo co jste jiného dámy myslely, ale teleobjektiv fotoaparátu, kterým Oleg fotil kalendář s vyžlovskými neoděnými kráskami.


Kalhoty před brodem

Nedávno jsem zmínil drobnou historku z bezpečnostního katru na Pražském hradě, jak jsem kovovou termosku označil za bombu. Jako test, co to se strážným udělá. Možná netušíte, jaká to ode mě byla odvaha.

On si totiž můj brácha kdysi, ještě před Schengenem, dovolil podobný vtípek na hranicích při cestě autobusem do Alp, a celý autobus musel vystoupit a podrobit se na stanici osobní prohlídce do naha, brácha se vrátil celý zmalovaný...

Od té doby to testuju. Zatím to vždycky dobře dopadlo, i tentokrát, strážný se po chvilce váhání zasmál.

Ale kamarád Standa, tělocvikář, když mu na letišti v Ruzyni nakázali: "Rozpažte", torpidně furt stál s rukama u těla, a teprve při třetí vzteklé výzvě si přitlačil brýle na kořen nosu a odvětil přísně: "Rozpažte – to nic není. Správně se říká: Upažte!" Standa taky nedopadl dobře, ale osobní prohlídce se tentokrát musel podrobit jen on sám, takže žádné modřiny nezískal.

No a teď jsem šel znovu na Hrad něco fotit do svých stránek, strážný na mě mluvil anglicky, tak jsem to přijal, nechtěl jsem kontrolu komplikovat, za mnou stepovala fronta dalších zmrzlých uchazečů o prohlídku, neprovedl jsem tentokrát ani svůj termoskový test.

Vyndal jsem kovové věci na stolek, ale v rámu jsem pořád pípal. "Hands up!" Namířil na mě ruční detektor a rejdil kolem těla, pípalo to u mé kovové přezky od pásku. Ale pořád mě nechtěl pustit, pořád na přezku ukazoval a něco lámanou angličtinou brebentil, očividně nevěděl, jak to správně formulovat, bird out, utkvělo mi z toho jen, asi belt, chtěl říct... Tak jsem přezku rozepnul a pásek začal vyvlíkat z poutek. Stále na mě zlověstně mířil detektorem a já trnul, jak to tentokrát dopadne, páskem to asi neskončí, co tam asi detektor našel... Vzpomněl jsem si, že první, co nynější prezident před pěti lety udělal, byl nákup sady ostřelovacích pušek, a něco takového měli ti hradní guardi u brány na zádech.

Moje angličtina taky není brilantní, tak jsem nakonec rezignoval a povídám: "Můžete mluvit česky." "Máte rozepnutej poklopec!"

Všichni strážní se začali řehtat, až jim pistole poskakovaly po zadku, nečekal bych, že v tak tísnivém prostředí, jakým dnes Hrad je, nastane první happening od dob Václava Havla. Že by zemanovský mazácký vtípek? Ale nebyl to kanadský žertík, kalhoty byly fakt rozepnuté, že bych si je příslovečně ze strachu stahoval daleko před brodem?


Kaple sv. Kříže v Sázavě



Základy tetrakonchální kaple sv. Kříže v Sázavě
___

O Sázavském klášteru jsem psal v jednom z minulých příspěvků.

Zakladatel kláštera, charismatický svatý Prokop, byl dle legend pohřben v roce 1053 v kostele, který sám založil. Po nástupu Spytihněva II. na český trůn v roce 1055 došlo k tzv. prvnímu vyhnání slovanských mnichů, ti se odebrali do vyhnanství v Uhrách – do okolí Stoličného Vyšehradu, který leží 30 km severně od Budapešti. Po nastolení Vratislava II.  v roce 1061 byli mniši povoláni zpět.
 
Archeoložka Květoslava Reichertová v 70. letech 20. století nalezla v zanedbané severní zahradě kláštera pod vrstvou zeminy základy centrální tetrakonchální (tedy čtyřmušlové, čtyřapsidové) kaple s lodí o čtvercovém půdorysu s hranou 9 metrů dlouhou, včetně apsid celkem 15 metrů. Tetrakonchy s kruhovou či polygonální lodí se stavěly jakožto martyria (na paměť mučednické smrti) či mauzolea světců. Nalezené základy byly obnaženy, překryty jednou vrstvou novodobých červených střešních tašek, na ně byla naskládána maketa z plochých kamenů. Památka je volně přístupná v otvírací době kláštera. Nález posoudilo několik komisí archeologů a stavba byla kupodivu označena jako kaple pro laiky, tedy dělníky pracující pro klášter, kteří měli na tomto území dnešní zahrady v nějakých dobách dílny. V místě bylo nalezeno i pohřebiště. Jedná se s vysokou pravděpodobností o kapli Svatého Kříže, vysvěcenou dle písemných pramenů v roce 1070, tedy několik let po návratu mnichů z vyhnanství a 17 let po smrti svatého Prokopa.

Později našla K. Reichertová základy obdélného deset metrů širokého románského kostela s apsidou, s neznámou délkou, v rohu mezi konírnami a dnešní farou, přiléhající k jižnějšímu opatství, do jejíhož půdorysu zřejmě zasahoval. Opat dlel v klášterech mimo klausuru, aby mohl zajišťovat styk s poutníky a jinou veřejností, měl zpravidla k dispozici vlastní kapli, protože hlavní kostel kláštera byl součástí uzavřeného prostoru – klausury, ten byl sice pochopitelně pro opata přístupný, ne však pro jeho hosty a další návštěvníky (Prokop proslul jako zázračný léčitel). Reichertová vyloučila názor svých oponentů, že by se u nového nálezu jednalo o základy (opatské) kaple, protože stavba byla příliš velká, a označila ji za kostel. Tak je stavba popsána i na jednom z informačních panelů v ambitu kláštera, tedy že kostel je z doby Prokopovy (†1053) a Božetěchovy (†1095). Nicméně se dnes uvádí, že jde o zastaralý názor, a že šlo o opatskou kapli. Dle letopisu Mnicha sázavského byl Prokop pohřben v roce 1053 v kostele, který sám založil.

Vyznačení východní části základů kostela (2021). Vlevo fara, v pozadí konírny

Jako hlavní chrám kláštera slouží dnes kostel sv. Prokopa, dříve Panny Marie, vystavěn je údajně z bílého pískovce, je v jádru gotický, s barokním průčelím, severní lodí a interiérem. Ve 14. století bylo započato i jeho prodloužení dále k západu, s tím že nynější kostel by byl chórem velkolepého chrámu. Do husitských válek, které stavbu přerušily a ta už nebyla dokončena, se stihly postavit z červeného nučického pískovce vysoké gotické lomené oblouky jižní lodě a jižní věž, které v současné době upoutávají pozornost návštěvníků.

Reichertová uváděla, že jí nalezený obdélný kostel mohl být prodlužován směrem k východu, jak bývalo zvykem, a že předpokládaná románská bazilika tedy stála v místě prodloužení. Osa kostela ovšem nemíří do osy nynějšího chrámu, ale ke kraji jeho severní barokní lodi, kde terén stavbu neumožňoval. Problémem je, že z románské baziliky se téměř nic nedochovalo, ač opat Klement v 50. letech 20. století prahnul po nalezení jejích základů, na vykopávkách se podílel i náš ambiciosní přední archeolog Ivan Borkovský. Bylo nalezeno jen pár opukových románských dlaždic, řádek kvádříkového opukového zdiva a několik ozdobných románských prvků použitých druhotně ve zdech klášterních budov. Později snad byly základy románské baziliky v půdorysu gotického chrámu lépe potvrzeny.

Můj zájem o tuto problematiku podnítila často (i v odborných publikacích) publikovaná kresba kláštera v podobě novodobé veduty, kde je zakreslena kaple svatého Kříže (ovšem s příliš malými apsidami a s lucernou, která se v té době ještě nepoužívala), s chybnou konfigurací terénu (klášter nestojí od západu na vršku, ale plynule přechází od Veletína jako skokanský můstek na plató se stavbami (byť před klášterem byl patrně podél dnešní silnice obranný příkop) a s budovou baziliky, která má velké věže přímo nad srázem k řece. Tam by věže postavil jen riskér, krom toho by za nimi musel ještě vybíhat chór, který by tak byl ve vzduchu. Benediktinské kláštery mívají věže průčelní. Důvodem nakreslení věží byla zmínka v literatuře o zvonech, průčelními věže být nemohly, protože chrám ještě nebyl v západní části dostavěn. A nakonec se podařilo najít v půdorysu sakristie zdivo, které by prý mohlo být pozůstatkem podvěžní kaple. V té době, ale i mnohem později v novověku, se však stavěly samostatné zvonice, často jen dřevěné. Nákladné věže se u kostelů stavěly často až dodatečně, s mnohaletým zpožděním, těžko si představit, že by byla dána přednost stavbě dvou věží před dostavbou chrámové lodi. (Na obrázek tu nedávám odkaz, lze jej na internetu vyhledat.)

Nejsem historik ani archeolog, nicméně, jak vidno, odborníci mívají protichůdné názory, o které se svářejí.

Navrhuji tedy tento koncept: podélný kostel byl hlavním chrámem kláštera v době Prokopově, pak jeho funkci přebrala románská bazilika, pokud opravdu na místě gotického chrámu stála. Podélný kostel by se tak poté stal kaplí pro opata a pro laiky.

Neobvyklá velkolepá prostorná tetrakonchální kaple svatého Kříže (zřejmě kopie obdobné kaple, jejíž základy jsou vyznačeny před kostelem sv. Štěpána ve Stoličném Bělehradě – Székesfehérváru, v jehož okolí působili před vystavěním kaple sázavší mniši, která je Pohřební svatyní knížete Gézy) pak nebyla kaplí pro laiky, ale Prokopovým mausoleem, určeným mj. pro poutníky, eventuálně i baptisteriem. Centrální čtyřapsidové kaple stály v té době na našem území krom Sázavy patrně jen dvě – čtyři apsidy se předpokládají u rotundy svatého Víta na Pražském hradě, kterou zřejmě přestavěl biskup Šebíř do takové podoby někdy kolem roku 1050, druhou zaniklou stavbou je centrální kaple pod bazilikou sv. Vavřince na Vyšehradě, která má nicméně západní výběžek čtverhranný. Kaple sv. Kříže odpovídá byzantské architektuře. Dosud stojící kaple Všech svatých (mausoleum biskupa Hartwiga) obdobného půdorysu je umístěna v Řezně, je menší a o sto let mladší.  Z té doby pochází také obdobný kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích blíže Brna, který je velikostí blízký sázavskému. I když, všimněte si, že v komentáři k odkazu pod černobílým obrázkem píšou, že vzácný řeznovický chrám byl postaven as ku konci 11. století. Tyto dvě stavby mají apsidy tři, na západní straně přiléhají pravoúhlým portálem k lodi většího kostela.

Vyznačené základy tetrakonchální kaple
ve Stoličném Bělehradu (mapy.cz)
Kostel v Řeznovicích
(Letem českým světem, 1898, MZK)

V Sázavě mniši sice používali při bohoslužbách v některých dobách staroslověnštinu, ritus však byl pravděpodobně západního typu vzhledem k příslušnosti k benediktinskému řádu.

Dnešní gotický chrám je posunut chórem až na sráz nad řekou, protože jeho plánovanému průčelí překážel podélný kostel, kde zřejmě po dobu stavby probíhaly bohoslužby.

Za zmínku stojí, že tzv. jeskyně sv. Prokopa, která byla v polovině 20. století nalezena hluboko pod okrajem východního závěru severní lodi hlavního kostela, sestupuje se do ní ze sklepa někdejší kapličky několik metrů šikmo dolů na jih, má podobný tvar jako kaple sv. Kříže, je ovšem menší. Jeskyně je vytesána, či přitesána, v metarulovém skalním masivu, kde by se přirozená jeskyně tohoto typu stěží očekávala. Snad se jednalo o eremitáž, tedy poustevnu, kde se střídali mniši při odloučených kontemplacích. Jeskyně je přístupna jen při zvláštních prohlídkách.

Pozdější opatská kaple je umístěna v západní části jižního gotického křídla kláštera, tedy vpravo od dnešního vstupu do kláštera. Lze předpokládat, že výše zmiňovaný obdélný kostel v rohu koníren a fary zanikl po vybudování provozuschopné části gotického chrámu (dnešní kostel sv. Prokopa) a po vybudování této gotické kaple.

V jihozápadním rohu dotyčné zahrady se pod vzrostlými stromy skrývá pseudogotický altán, na druhé straně přiléhající rohové místnosti mezi farou a konírnami. Je postaven částečně na základech opevňovací věže se vstupní branou. Původní opevnění vede k severu od této věže, zatímco zeď u silnice pochází až z roku 1980. Skrovné základy románského opatství (prelatury) byly nalezeny vně dnešní fary na západní straně.

Pseudogotický altán v severní zahradě

Prameny: Sázavsko – dějiny, tradice, součanost, sborník, 1993; Sázavsko – sborník VIII – historie, tradice, součanost, 2001; Sázavský klášter, Petr Sommer, 1996; Umělecké památky Čech, Emanuel Poche a kol. 1980; Sv. Prokop, jeho klášter a památka u lidu, František Krásl, 1895; Geometrie tetrakonchy, Milada Radová-Štiková, 1986; internet.


Skejt

Včera jsem, vlastně už předevčírem, našel na Facebooku poutač na křest nového cédéčka Wohnoutů, bylo tam napsané, že se koná DNES, tedy včera, vlastně už předevčírem, v 18 hodin ve skejtparku na Štvanici. Náhodou jsem věděl, kde to je, ono to tam strašidelně duní, hučí, klape, jsou tam takové ty rampy, na kterých mládež drandí na kolečkových prknech, jednou jsme totiž s manželkou šli schovat se před ruchem velkoměsta do pokojného parku na Štvanici a projet se přívozem. Ale před deštěm jsme se schovali do toho rambajsu. Moji synovci patří mezi pionýry skateboardingu v Čechách, Matěj o té historii napsal i tlustou knížku, kterou vidím tady za zády v knihovně.

Tak jsem věděl, kam mám jít, i jak se na to obléct, abych nevypadal jako troglodyt. Půjčil jsem si od vnuka mikinu s kapucou, no ale byla mi malá. Tak jsem sháněl aspoň takovou tu čapku s přezkou na čele, abych byl kůl. Tu jsem ale doma neměl a v obchodech jsem to taky nesehnal, koukali na mě bůhvíproč jak na idiota. Jsem ale kreativní a nakonec jsem vzal golfovou kšiltovku, a ta, když se obrátí tím štítkem dozadu, vypadá docela hustě, s tou tam zapadnu. Má nápis Tiger Woods, to zní docela skejťácky, ne? No, ještě kanady po dědečkovi a prkýnko po babičce do podpaží. Vypadal jsem fakt dobře. Jenže výčepní u tamějšího stánku mi řekl, že křest byl už včera, totiž předevčírem, vlastně už přededevčírem. No, nesmím holt číst den staré zprávy, i když je tam napsáno DNES.

Vlastně jsem šel na Štvanici proto, že jsem zatím vždycky podpořil chudé, pak bohaté, a dnes nejspíš znovu covid-chudé muzikanty koupí cédéčka. Ale Bontonland, kam jsem vyslal vnuka, je zrušený, a všechno ostatní zřejmě taky. Tak jedině na té Štvanici, ovšem, jak říkám, marně. Jak to ale sehnat, aby to bylo čerstvé zboží a ne týden prolezlé bůhvíjakými íšopy. Pak jsem přece jen našel nějakou prodejnu docela blízko a už to mám doma. Huh! Mladý prodavač na mě koukal taky jak na idiota, čepice s přezkou na čele, prkýnko, kanady, co jsem nosil už před půl stoletím, čvaňháka v hubě, co jsem vydloub ze škvíry mezi dlažebními kostkami, a geronto ksicht. Viděl jsem mu na očích, jak pohrdá svými zákazníky, kteří si to nedovedou stáhnout z internetu a davají za to peníze. Teď ještě sehnat nějakýho discmana, abych si to pod přezkovkou pustil. Ještě se to prodává? Elektro na Smíchově mi taky zrušili.


Pepa, mé druhé Já

Tak tohle dnes večer povídal Pepa, mé druhé Já:

„Lidi mě neberou, odjakživa. Františku Gellnerovi, geniálním básníkovi, všichni lhali. A smáli za mu zády.
Mně se však smějou přímo do očí!

Nemám rád pedanty, a vůbec vypočítavé lidi. Ti se mi však nesmějou, ti jen kroutí hlavou, jaký jsem prý bohém. A snaží se mě uspořádat. Anebo zneužít. V tom prvním ale nemají šanci! Tihle mě mezi sebe nedostanou!

A jak na to vlastně přišli? Já a bohém...

Ale... Jak já bych chtěl být skutečným bohémem, tím inťošským povalečem nad zelenou sklenkou absintu v pařížské kavárně. Nebo aspoň v pražské.
Takoví mě ale do party taky nechtějí. Protože jsem abstinent.

Jsem bohém – abstinent. Antiabsintent.

A mazáci? Chlapi v hospodě, štamgasti u piva, pospolu držící chlapáci. Ti mi dávají nejhůř. I ti se mi vysmívají, div mi deku nedají.“

–––

Možná se divíte, proč zase Pepu takhle demaskuji. Vždyť je to chudák, vždycky jednou za měsíc. Když má má ty své dny.

Pepa není zlý, je jen nepochopený. Ale co... Když to řeknu na plnou hubu, je vysloveně nepochopitelný.


Ubránila by nás československá armáda před Hitlerem?

Tohle téma dodnes budí vášně, ani historici se neshodnou.

Já to mám jasné, můj děda generál Bedřich Homola řídil v druhé polovině 30. let opevňovací práce na jihozápadním Slovensku se sobě vlastní důkladností, byl šťastný, jak vzorně proběhly obě mobilizace naší armády. Československá generalita, na rozdíl od politiků, věděla, jak se věci mají a nikdy by nedala tyranovi zemi bez boje.

Ale jeden můj přítel s autoritativním způsobem jednání se do mě pustil, že jsme absolutně nebyli schopni čelit obřímu Německu. Asi chtěl říct, že jsme dobře udělali, že jsme se nechali bez boje obsadit, aby nám nebyl zkřiven vlásek, a asi mu nevadilo, že bylo započato "konečné řešení české otázky". Dle Heydricha tedy "dobře smýšlející a dobré rasy" poněmčit, opak vystěhovat na Východ, "dobře smýšlející špatné rasy" nasadit na práci v Říši a zabránit jejich rozmnožování, a "špatně smýšlející dobré, tedy vůdcovské, rasy" se pokusit poněmčit a převychovat a když to nepůjde, tak je nakonec postavit ke zdi, poněvadž vystěhovat je nelze – tam na východě by vytvořili vedoucí vrstvu, která by se proti Němcům vzbouřila.
Heydrich dále řekl: "Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši."
No tehdy, v 2. října 1939, bylo i konečné řešení židovské otázky v plenkách, bůh ví, co by se dělo, až by jednou plynové komory a pece dokončily svou práci se židovským národem a zely prázdnotou...

Teď jsem se dočetl v německé Wikipedii, že německá armáda, tedy Wehrmacht, se v 38. roce  domnívala, že silná československá pohraniční obrana nemůže být překonána.

Ono ale nejde o to, že by ji třeba i překonali, ale zda by se o to pokusili za cenu velkých ztrát. Myslím nepokusili, místo toho měli velké zisky. Tj. získali bez boje jak na zlatém podnose ve dvou fázích celý čs. obrovský zbrojní potenciál – zbraně i zbrojovky. Německo rázem zvýšilo zbrojní produkci o 26 % díky plzeňské škodovce a dalším podnikům. Benito Mussolini prohlásil, že k Třetí říši bylo připojeno nejbohatší území světa. Každý čtvrtý tank na frontě pocházel z českých zbrojovek. Dle historika J. B. Uhlíře si podpisem Mnichovské dohody Paříž potvrdila svůj ortel smrti

Nacisti si pak mohli troufnout zahájit druhou světovou válku dřív, než by to bylo možné bez naší předčasné kapitulace, ve ke které ovšem přispěly i západní velmoci.
Nicméně by nám možná pomohly státy Malé dohody Rumunsko a Jugoslávie, nebylo jasné, jak by se zachovalo Polsko, které sice schramstlo Těšínsko, ale vědělo, že se na ně Hitler chystá. Úlohu Sovětského svazu raději pominu, ten se zanedlouho, v srpnu 1939, ráčil spojit s Hitlerem.

Víte, že Chamberlain a Beneš byli navržení na Nobelovu cenu míru pro rok 1939, a dokonce i Hitler? Tedy iniciátor Hitlerovy kandidatury se pak bránil, že to myslel sarkasticky, každopádně mu na to ostatní skočili. A za co? Za mírové řešení sudetoněmecké otázky. Ale nobelovky se udělují v prosinci a mezitím už Hitler rozpoutal nejhorší válku v dějinách lidstva.

Tedy, ta otázka v nadpisu, zda bychom se ubránili či nikoli, je irrelevantní, oni by si netroufli.

Německo zbrojilo stejně horečně jako my, ale kvůli versailleským dohodám jen několik let, od roku 1932-3, před tím nesmělo. Prohrálo první světovou válku, muselo platit válečné reparace, přišlo o území, které připadlo Francii, Belgii, Dánsku a Polsku, také Československu bylo nuceno odstoupit oblast Hlučínska. Sudetští Němci ztratili v rámci Československa své privilegované postavení, které měli v Rakousku-Uhersku. Hitler, který se dostal k absolutní moci v roce 1933, chtěl toto „versailleské šílenství“ napravit.

Ve 38. roce ovšem nebyla německá armáda na útočnou válku připravena, stejně jako Evropa na obrannou, k útočné válce je třeba 1,5 až 2x větší potenciál. Přesto Hitler chřestil zbraněmi a západoevropští činitelé se z toho rozklepali a přistoupili na jeho požadavky připojit k Velkoněmecké říši území obývané převážně sudetskými Němci, problémy nějaké ledva vzniklé středoevropské republiky je moc netrápily, chtěli oddálit hrozící válku.

Zlo se však má potírat v zárodku. Pak už je pozdě. Nebo jen za cenu desítek milionů obětí a rozvrácení celého světa.





5+5

Aby to nezaniklo v útrobách Facebooku...

Říkají inteligenti, že 5+5 je deset. Taková blbost, každej přece vidí, že je to 55.

Očkovací centrum: Uklidněte se, proč tak moc brečíte? Bé bé, jsem úplně na dně, zaměstnavatel mě donutil... Já nebudu moct mít děti!

Dejme tomu, že covid opravdu existuje a že kvůli němu zemřelo 5 milionů lidí. A že léčba je problematická. Očkování za dvě století uchránilo miliardy lidských životů, každý z nás od narození obdržel desítky vakcin. Vakcíny můžou mít nežádoucí účinky, stejně jako kde co, ale riziko poškození organismu či smrti je nesrovnatelně menší, než kdyby dotyčná nemoc řádila doopravdy.

Přemýšlím, proč lidi tak blbnou, vakcíny jsou jistě v nebezpečí z prodlení dotvářeny rychleji, než je obvyklé, ale jsou testovány dlouhodobě, je tam jen zaměněn "obraz" toho viru – v případě mRNA, takže vakcína se tváří jako virus, ale je naprosto neškodná. Co se děje je, že organismus na ten klamný obraz reaguje a vytváří specifickou imunitní odpověď. Tato odpověď může způsobovat teplotu atd., příznaky podobné viróze. Ne ten obraz viru sám.

Přemýšlím, proč koluje tolik desinformací, například s tou neplodností. Pochopitelně nějaké procento žen je z principu neplodných, stejné procento bude i mezi očkovanými. Snad právníci se těší, že si na tom namastí kapsy. Výrobci vakcin si nemůžou dovolit produkovat něco principiálně škodlivého, právě kvůli nebezpečí žalob, to by do roka a do dne zkrachovali.



***

A ještě bych dodal, v obraně proti virům se uplatňuje obrana buněčná (T-lymfocyty aj.), což jsou buňky, které přímo žerou viry, a protilátková, to jsou šťávičky, něco jako jedy specifické pro určitý virus, resp. jeho "poddruh", tj. serotyp, mutaci. U covidu se uvádělo, že protilátková odpověď u nakažených je nízká, zato buněčná vysoká. Protilátky se vyšetřují rutinně, zatímco buněčná imunita jen experimentálně. Takže tvrzení, že po očkování po několika měsících mizí protilátky, nic nedokazuje. Kopíruju tady text z jednoho webu:
Buněčná imunita vzniká buď po prodělané infekci COVID-19, nebo po očkování. Oproti imunitě protilátkové vydrží mnohem déle – v řádu až několika let a je také mnohem rozmanitější: Protilátky se tvoří pouze proti čtyřem strukturálním proteinům, specifické T-lymfocyty jsou namířené proti dalším šestnácti proteinům. Protilátky po určité době vyprchají a části populace se vůbec nevytvoří. Ale buněčná imunita váš organismus před infekcí chrání i bez přítomnosti protilátek.

***

Běžné vakcíny jsou zneškodněné choroboplodné zárodky (bakterie, viry), buď usmrcené, nebo jejich části, nebo i zneškodněné živé bakterie). tam by někoho mohlo napadnout, že třeba nejsou zneškodněny dokonale, ale i právě proto se každá taková vakcína léta testuje, a princip se testuje po staletí a nic takového se neděje. Třeba variola, tedy pravé neštovice, což byla silně smrtící nemoc, byla očkováním erradikována, vykořeněna, tedy se nikde na zemi nevyskytuje. To je ohromný úspěch. Pokud by tedy někdo neměl protiargument, že se pak lidstvo přemnožilo, ale berme to každý za sebe, jestli by chtěl, aby naše děcko umřelo na neštovice, táta na tuberkulosu atd. Přísně vzato v nějakých laboratořích jsou viry varioly uchovávány pro případ, že by se snad někde přeci jen objevily a bylo nutno vyrobit vakcínu.
Proti cizorodé látce (antigenu) se organismus brání, v případě virů a bakterií vytváří jednak protilátky, které kolují v krvi a některých tělních tekutinách a likvidují ty zárodky, jednak se produkují specifické bílé krvinky tedy lymfocyty, které ty zárodky loví a požírají. Některé jsou přímo ve sliznicích a brání usazení zárodků na sliznicích. Promiň sypu to takhle z rukávu a přizpůsobuji pro laickou řeč, doufám to říkám přesně... Pak existuje i nespecifická imunita, která se uplatňuje do doby v řádu několika dní, než se ta specifická vytvoří. Co je důležité, že se vytvářejjí i tzv. paměťové buňky, které se uplatní při novém napadení týmž zárodkem, pak se specifická imunita vytvoří mnohem rychleji.
Kopíruju sem kousek z výše uvedeného odkazu: "mRNA se dá jednoduše popsat jako nosič informace s pokynem pro diferencované buňky
svalové, kožní a specializované imunitní buňky (dendritické), aby vyrobily kousek „spike
proteinu“, který je jedinečný pro SARS-CoV-2. Protože se vyrobí jen část S proteinu, nemůže
očkované osobě uškodit, ale i tato malá část S proteinu je schopna vyvolat u očkovaného
nejen tvorbu protilátek proti Covid-19, ale indukovat komplexní imunitní odpověď, a tím
očkovaného chránit před onemocněním covid-19."
Čili – všichni známe obrázek viru covidu, koule s výrustky, čili spikes, spajky. V těch spajcích je informace pro bránící se organismus, jak mají vyrobit specifické protilátky a buňky. Asi jsem to před tím příliš zjednodušil, představuju si to tak, že by se na 3D tiskárně vyrobila příslušná část toho spajku a píchla v injekci, ta by dala znamení, že se mají vytvořit protilátky a buňky, které napadnou nejen tyhle 3d napodobeniny, ale hlavně ty skutečné viry, které nosí stejnou informaci. Třeba by to i šlo, nevím, ale musel by se toho do těla nalejt litr. Tak se to řeší tak že se podá minimální množství mRNA, která je schopna ve speciálních buňkách organismu vybudit produkci bílkoviny, která se podobá dotyčné části spajku a je schopna vybudit imunitní odpověď. Tato messenger (posel) ribonukleová kyselina nemá jinou funkci než takovouto, nikdy nemůže vstoupit do buněčného jádra a poškodit nebo reagovat s DNA očkované osoby, tedy nemůže měnit nebo upravovat DNA očkovaného. Tento typ vakciny se řadu let používá jako očkování proti chřipce, Zika, vzteklině a cytomegalovirose, i proti rakovinným buňkám. Vývoj začal před 30 lety a dlouho se to cizelovalo, aby to bylo bezpečné a úspěšné. Jak jsem se dočetl, přidat k mRNA vakcíně informaci pro další mutaci covidu, třeba deltu, prý trvá studentovi v tomto oboru jedno odpoledne.

***

Doplním to pro zájemce: jiný typ vakcin jsou vektorové vakciny – obsahují úplně jiný, neškodný, virus, který je geneticky upraven tak, aby se tvářil jako covid-19 virus. Ten se v buňkách množí, ale je neškodný, vybuzuje ovšem imunitní reakci proti covidu. Vektorem vakcinologové a epidemoilogové nazývají obecně přenašeč, třeba i klíště.

Dalším typem vakcin jsou vakcíny proteinové, tj. fragmenty bílkovin napodobující covidový virus. Ty se nerozmnožují v organismu, ale ještě v laboratoři, takže se jich podává velký počet, ale jak jsou malé, tak malé injekci. No, píšu to ĺapidárně. Mezi ně patří americký Novavax a čínský Anhui ZL.

No a poslední skupinou je klasický typ vakcin: usmrcené viry covidu (obecně teplem zářením či chemicky), to jsou čínské Sinopharm, Sinovac a indický Bharat BI.

***

Ještě jsem chtěl doplnit takovou zcela triviální informaci, lidi v tom nemají stále jasno.
Takové to nachrchlání, rýmu ap. způsobují desítky různých virů. Nejzávažnější průběh mívá pravá chřipka, nyní i covid19, ty méně závažné způsobuje mnoho kmenů rhinovirů a coronavirů. Dávno se očkuje proti chřipce, ta má ovšem mnoho sérotypů, dnes je běžnější pojem mutace (každá mutace má trochu jiný antigen, tedy sérotyp). Každý rok vydá Světová zdravotnická organizace pokyn pro výrobce vakcín, proti kterým třem sérotypům chřipky, které se v blízké budoucnosti předpokládají, se má vakcína vyrobit. Proti jiným sérotypům, pokud by se vyskytly, to očkování nechrání, nebo jen částečně. A nechrání pochopitelně proti rhinovirům a coronavirpům, chřipkový virus je ortomyxovir.
Takže mě vždycky rozběsní, když někdo řekne, tak jsem se nechala naočkovat proti chřipce a za tři týdny jsem ji dostala. Existuje totiž lidový pojem chřipka, nebo taky škrabokrk, krkoškrab, moribundus, nachcípání atd., oproti odbornému termínu chřipka, což je ona ortomyxovirosa. No a chřipka může mít i smrtelný průběh, vysoké horečky atd., zatímco ty běžné rhinovirosy a coronavirosy ne.
Jestli mě někdo chytí za slovo, tak budu rád, píšu to takhle pro FB přátele bez přípravy a kontroly literatury.


Alenka

Aby to nezaniklo v útrobách Facebooku...

Jeden už hodně starý vzdělaný přítel mi jeden čas posílal i několik mailů denně, byl úplně vyděšený. Tehdy byla v módě zrovna desinformační vlna kolem "migrantů", to jak Merkelová přijala do Německa utečence, kteří v tu dobu už byli v Evropě, na hranicích malého Maďarska, které z toho zpanikařilo a hrozila krize.

Co mi přítel posílal, byla jedna naprostá pitomina za druhou, každou jsem poctivě dohledával a vyvracel. Úplně první byla fotka řad spálených mrtvol kdesi na louce před barákem, označená "tohle udělali muslimové křesťanům". Událost se ovšem stala asi deset let před tím někde v Africe, byl to následek výbuchu chemické továrny. Poslední pak fotka olivovníků s uřezanými větvemi na ostrově Lesbos, staré olivovníky, stejně jako jiné stromy, se občas omlazují, bylo to ovšem deklarováno jako zvůle uprchlíků, aby měli za mrazů na otop. Ptal jsem se kamarádky Řekyně, jestli se omlazování dělá i s olivami, prý samozřejmě, ale prý se ta událost opravdu stala, tentokrát na severu Řecka, no dostává zase řecké maily, které jsou trochu modifikované podle oblasti, ona je ostrovanka a ví, co se děje na ostrovech doopravdy.

Že to je práce desinformačních centrál a expozitur, které mají za cíl rozložit západní společnost a získat politické body pro populistické strany, které chtějí zemi dostat z EU zpět do spárů východní despocie, to jsem příteli vysvětlit nedokázal, posílá mu to přeci spolehlivý, ještě vzdělanější a ještě starší bývalý nadřízený. Přiznám se, že jsem časem ztratil nervy, zablokoval přítelovu adresu a přítele ztratil.

Teď je v módě očkování a je to stejné. Koukám často na AZ kvíz, tam je pěkně vidět vzdělanostní rozložení soutěžících, někteří nevědí prakticky nic, někteří naopak všechno, až žasnu. Ale když padne medicínská otázka, i ti jsou bezradní. Přitom jsem si myslel, že lidi zdravovědu v médiích sledují. Je opravdu rozdíl mít kompletní medicínské vzdělání, vidět souvislosti, než si občas přečíst nějaký článek vytržený z kontextu, no články jsou to dlouhé a složité, stačí přečíst nadpis. Všichni lékaři máme zkoušku z infektologie, státnici z epidemiologie atd., je hrozné poslouchat, jaké hlouposti z naprosté neznalosti jsou lidi schopni papouškovat, jak pletou pojmy. Oni uvěří raději obratnému mailu, uvedenému "Pozor, pozor, čtěte a rozšiřujte dál, tohle v médiích uveřejnit nesmějí" s hesly, místo s vysvětleními. To byla úspěšná metoda fašistů a nacistů, i komunistů, kterým se opravdu podařilo v té které zemi zblbnout většinu národa, aby ta hesla skandovala na náměstích s napřaženou či před obočím ohnutou pravicí. Vzdělaní demokrati mají holt tendenci věci vysvětlovat a komplikovat, na to ty pověstné dvě třetiny populace nejsou zvědavy, to by se musely namáhat přemýšlením.

No v dnešní době se naštěstí každé takové módní téma za čas okouká, ale přijde nové, na které zas ti samí lidé skočí a zpanikaří.

Sociální bubliny se od sebe vzdalují, je smutné, že člověk ztrácí přátele, kteří mizí v jiné bublině kdesi v nekonečnu. Člověk si s nimi nemá co říct, když tvrdí, že 5+5 je 55, jak jim nakukal desinformační web, "to 10 vás učili ve škole, ale je to samozřejmě úplně jinak"...
Naštěstí zatím vždy zvítězil rozum nad hesly, aspoň ve třech světových válkách včetně té studené. Ale to bylo ve 20. století. Teď byli u nás sice poraženi babišovci, ale odcházejí nějak podivně pokojně, něco šijou. Hloupoučká Alenka to asi prozradila: "Od volební výhry opozice se zdražilo průměrně o 10% , máte co jste chtěli, poděkujte SPOLU". Měla to říct, až aspoň bude nová vláda vůbec vytvořena... Takže nastavili kormidlo, aby se loď potápěla, nová vláda to nedokázala zachránit a všechny nás nakonec zachrání Andrej s Alenkou.


Příliš mnoho slov...

Jak se vám moje nová opera líbila, vaše veličenstvo? Bylo tam ... ... příliš mnoho not! odpověděl přitrouble císař Josef II. geniálnímu Mozartovi ve filmu Amadeus. Je tam přesně tolik not, kolik je potřeba! urazil se Mozart.
Já se v Mistrovi vidím, protože se narodil přesně 200 let přede mnou, tedy plus ještě šest dní.

Příliš slov, vytkla mi dávná kamarádka, když jsem se na Facebooku přes hodinu mořil s texty, které si můžete přečíst ve dvou minulých příspěvcích, abych jí vysvětlil  základní principy očkování. Řekla, že jsem advokát očkování a zopakovala nesmysly o "geneticky upravených vakcínách", které se nám vrejou do genomu. A nejspíš nám naroste třetí noha, to už se dodat neodvážila. Dočetla se je jako první, pocházejí z nějakého desinformačního webu, který má za cíl nejen nás dva rozeštvat. A platí zákon prvního setkání s názorem, za ten jsme ochotni se poprat proti názoru, který slyšíme jako druhý. Ale ani si můj text nepřečetla, mlela si dál to své. Geneticky upravené viry sice taky desítky let existují, ale mluvili jsme o těch moderních, mRNA vakcínách, kde to tak není, ty se ostatně rutinně používají taky desítky let. Když se vrátím k těm prvně zmíněným, představy laika, co může přinést geneticky modifikovaná potravina nebo nedej bože vakcína v injekci, bývají úsměvné.

Medicíně se říkalo mateřská školka University Karlovy, protože oproti ostatním vejškám jsme měli šest let povinnou denní docházku od 8 do odpoledne, zatímco na jiných školách bylo mnohem víc na studentech, jakým způsobem se připraví na zkoušky. Znám takové, kteří přežili studia po kavárnách, no doufám snažně, že tam diskutovali o oboru, na který se zapsali. Někomu šlo jen o to, aby nemusel na bažantskou vojnu na dva roky, ale jen na rok. Ona to tedy nebyla žádná legrace, u nás na útvaru v Bratislavě opravdu učili bažanty lítat vyhozením z oken a přinejmenším jeden to nepřežil.

Ale abych neodbočoval, lékařská věda rozmnožuje odborné poznatky pomalu geometrickou řadou, v našich skriptech a učebnicích byly informace nahuštěny bez jakékoli vaty, vypadaly vlastně jako výpisky z obsáhlejších textů. Básník dovede pozoruhodnou ženu popsat několika verši, malíř několika tahy, ale medicínský popis je nekonečně rozsáhlý. Kamarád si nechal vytvořit zápis celého genomu, je toho přes 120 gigabajtů dat. A ty se vtělí do nesmírně složitého organismu. Tím chci zdůraznit, jak ohromné množství faktů jsme museli nabiflovat.  Lékař nemusí být hyperinteligentní jako třeba atomový vědec, ale musí mít hlavu jak nejmíň tři sloni. No někteří měli jen jednu sloní hlavu, ony byly dvě opravné zkoušky, tak nabiflovali jednu třetinu otázek, když měli štěstí, zkoušku udělali, když ne, tak druhou třetinu, no a jen doufám, že všichni měli smůlu a museli nakonec nadřít i tu třetí třetinu. Lékař pak má za povinnost celý život informace rozmnožovat a modernizovat, což se i prověřuje při atestacích.

No a pak má diskutovat s někým, komu přijde mail s červeným texem a deseti vykřičníky o Gatesových čipech ve vakcíně, a nic jiného o věci neví... 

Sorry, že jsem se tak rozohnil, no, už to slyším: zase jeden namachrovanej inteligent, vemte ho lopatou...



Jochacha

Jochacha, tedy Jitka Joachymstálová, byla bráchovou spolužačkou z esvéešky. To byla tříletá střední všeobecně vzdělávací škola, nahradily se jí kdysi osmiletá gymnasia.


Jochacha na snímku převzatém ze zaniklého webu opo.cz

Můj o hodně starší brácha se jmenuje Oleg. Nezávidím mu to, zejména od doby, kdy se ve Wikpedii objevilo heslo o našem tatínkovi, taky Olegovi. Ten byl pro nás čtvrtinu svého života černou ovcí, vlastně červenou, za kterou jsme se hluboce styděli. Přišel k tomu v koncentráku, kam byl v roce 1939 odvlečen jako 18letý student po pohřbu Jana Opletala, nacisti chtěli naši rodící se inteligenci převychovat k nacistickému přesvědčení, to se sice u nikoho nepodařilo, ale paradoxně někteří, včetně tatínka, z trucu dospěli k víře, kterou pokládali za přesně opačnou, tedy ke komunistické. Nedovedli dohlédnout, kam svět zavede a propadli jí, na principu brainwashingu, stejně jako kdyby strana byla náboženskou sektou. Tatínek naštěstí přišel v 68. roce k rozumu a pro změnu se z něj stal psanec.

Proč to říkám... Bratr Oleg se za ruské křestní jméno stydí, vypátral dokonce, že je původem skandinávské. Ale nemá důvod ke studu, bílý Rus není totéž jako rusák – bolševik. Jen naší generaci to splývá. Hlavně si však mého bráchu lidi pletou s tátou a když ho někdo hledá na netu, narazí na heslo našeho tatínka. a to Olegovi fakt nezávidím.

Brácha Oleg patřil určitě k horní tisícovce ve světě populární kultury, a ve svém kdysi hlavním oboru, reportážní fotografii, byl v úplné špičce, řekněme v  první pětce.
Přesto až teprve teď si ho našel náš přední wikipedista a zpracovává o něm rozsáhlé heslo. Je pečlivý a každý detail opatřuje odkazem na zdroj. Ne na vše, co brácha dělal, však prameny existují, a tak teď takový vyrábím, o Jochaše.

JOCHACHU si pamatuji jako takovou tu holku krev a mlíko, živel, s krásným sytým čistým hlasem. Sbírala anglické lidové písně, skládala hudbu k anglickým básním například od Roberta Burnse, které překládala, a s Olegem vytvořili duo nazvané ŘEŠETO, s kterým vystupovali na Portě a v Malostranské besedě. Brácha ale v té době začal skládat vlastní písničky a s Jochachou se přeli o repertoár, brácha si přál své autorské písně. Nakonec se Oleg z Řešeta vytratil, Jochacha si vzala k sobě kytaristu z konzervatoře a zároveň začala zpívat s později známou big-beatovou skupinou The Primitive Group. Jenže zakrátko uprostřed zpěvu zemřela na prasklou cévu v mozku ve svých 24 letech.
O Jochaše se nikde nic nedozvíte, zemřela příliš mladá, web, kde o ní několik podobných slov brácha napsal, zanikl. Ale mně to přijde nespravedlivé, a tak sem vkládám písničku Řešeta z Porty 1972, kterou mi brácha svého času poskytl. Sám by ji asi neuveřejnil, za tu svou naivní folkovou etapu se trochu stydí. Navíc je to výlet o půl století zpátky do minulého tisíciletí, a tak Jochašin zpěv můžete plně vychutnat jen v pasážích, kde nejsou sykavky. Dnes je píseň v anglickém originále známá, tehdy ještě nebyla.

Aby to bylo spravedlivé, měla by tu být i Olegova autorská píseň z té doby. Původní nahrávka se však ztratila, a tak jsem píseň před časem nazpíval svým neumělým způsobem, zato s dobovou atmosférou a na pozadí jednoho ze skvělých obrazů své kamarádky. Kdyby udělal remake brácha a aranžmá vytunil, ztratila by píseň ten pel náhlého výtrysku inspirace.



Miss Veselí

"Tati, jestli zase řekneš, že se tady točilo Rozmarné léto, tak!!!"
To mi už asi stokrát řekly dcery, když jsme po stodesáté projížděli po moderním silničním obchvatu kolem Veselí nad Lužnicí.

Marie, Oleg a Zdeněk Homolovi (foto zh)

Rozmarné léto, moje nejoblíbenější knížka, kterou jsem kdysi uměl nazpaměť a hrozně mě štvalo, když v mém nejoblíbenějším filmu, hádejte, taky v Rozmarném létu, je asi na dvou místech oproti knize nepřesná formulace, ti herci si nic nepamatují...

Můj bratr Oleg, když jsme jezdili na Lužnici na vodu, s oblibou napodoboval plaveckého mistra Důru, alias Rudolfa Hrušínského, a plaval v řece naznak s doutníkem v hubě. Já zas po koupeli sesedal ze svého koštěte.

A Marie, Olegova tehdejší žena, asistovala. Marie je nejen krásná, ale i velmi inteligentní. Tehdy nebyla Mensa a nedělaly se IQ testy, ale na ilusionistickém představení, věřte nevěřte, si kouzelník v hledišti vytipoval za asistentku právě krásnou Marii, alias Annu, aby ji probodl mečem v bedně a diváci hrůzou odvraceli oči.

Ptali jsme se pak Marie, jak je možné, že nemá v břiše díru, ale neuspěli jsme, kouzelník jí řekl, že je inteligentní dáma a ví, že to nesmí nikomu prozradit.

Takže to byla tehdejší volba Miss Veselí a zároveň IQ test, a moje slova jsou potvrzena.



Ty hajzle...

Vždycky jsem tak trochu fotil a můj o hodně starší bratr byl v mých začátcích už slavný fotoreportér, tak jsem leccos odkoukal. Ostatně učili jsme se řemeslu oba ze stejné skvělé učebnice, kterou jsme měli doma. Co nám oběma utkvělo, je, že když se fotí lidé, musí to být co nejvíc zblízka, aby to nebyly miniaturní postavičky někde vzadu v přítmí lesa, na kterých se nedá nic rozeznat. Brácha později tuhle poučku převzal i do své učebnice.

Vždycky mě bavilo fotit lidi, ne krajiny. Jedinou výjimkou je reliéf zasněžené Labské louky a oblých kopců za ní, připomínalo mi to akty krásných děvčat. Ovšem děvčata tak snadno nepostojí a nepoleží jako hory a dělají různé brekule, znáte jistě píseň Kubistický portrét od Suchého a Šlitra. A každá vada na kráse je tam znát, nevím, proč na horách to tolik nevadí. No, univerzální ideál krajiny neexistuje, o ženě však v sobě takový etalon přinejmenším každý muž nosí a těla jsou si tvarem oproti krajině docela podobná, jen někde vyšší kopeček, jinde nižší.


Jedna kamarádka říkala, že ráda fotí, tak jsem se zaradoval, že máme něco společného, pak dodala, že ráda fotí pasivně akty. To jsem pochopitelně zajásal ještě víc, měl jsem zrovna i k dispozici bráchův ateliér, kamarádka byla velmi vstřícná a trpělivá. Ale jenom vymyslet pózu, aby byla neotřelá, to skoro nejde, tělo má své limity a aktů jsou miliony, možná miliardy. A nasvítit to reflektory, aby všude byly jen žádoucí stíny... Pak se přece jen pohnula a všechno bylo jinak, no málem jsem to vzdal, já tedy trpělivý člověk nejsem. A nikdy příště už jsem se do toho nepustil. Někde tu výslednou fotku ještě mám, ovšem dívka trvala na tom, že tam musí mít obličej, byla na fotku hrdá, ale teď je to docela známá osoba, tak to asi nejde. Víte, jaký měla problém Angela Merkel s fotkou z FKK. A torzo, to by se zbořila kompozice. No, zkusím se jí zeptat, tak sem za nějakou dobu koukněte.

Na studiových aktech tedy není vůbec nic erotického, je to hrozná dřina, z jindy dráždivých útvarů se stávají nepěkné stínovrhy.


Pak mě začaly bavit portréty a šerosvit. Inspirovali mě renesanční a barokní mistři a kameraman Javier Aguirresarobe, pamatujete na dlouhou pasáž z vesnické zájezdní hospody ve Formanově filmu Goyovy přízraky. Musel jsem ale počkat, až se objeví moderní foťáky s vysokou citlivostí, takže se dají fotit barevné momentky i v přítmí hospody, aniž by se obličeje pohybově rozostřily. Chodil jsem s partou svérázných figurek na volejbal a po hře jsme vždycky zamířili do tehdy ještě začouzené temné hospody Na Staré Ořechovce. Trofeje byly úžasné!!! To jsem si ale myslel já. Obličeje jsem zabíral zblízka, podle rady, kterou jsem zmínil na začátku, a aby byly co nejpitoresknější a nejnaturalističtější, jako to uměl Goya nebo Hieronymus.

No a tehdy jsem obdržel od jisté volejbalistky onu facku z nadpisu: „Ty hajzle, proč jsi mi fotil toho beďára na krku?!?!“

Inu, porušil jsem GDPR beďára a fotku musel z naší kroniky stáhnout. Ostatní ovšem ze svých skvěle karikujících portrétů taky nebyli nadšeni.

Brácha to měl za socialismu ještě horší, nebylo sice GDPR, ale když dodal do redakce fotku z ulice, dostal otázku, kdo jsou ti lidé. Co kdyby to byli disidenti nebo jejich děti. Tak s sebou musel vodit stádo prověřených statistů. Vlastně i v tom byla podobnost, já taky fotil jen své modely.

Pozoroval jsem párkrát lidi, když si prohlíželi snímky, které jsem nadšeně fotil na různých akcích a výletech. Čtyřicet devět nádherných fotek a jedna úplně zkažená, ovšem jediná, kde byl jistý účastník, co jinde vyfocen nebyl. V koutě fotky, kdesi vzadu v šeru lesa, se krčil jeho fialovo zelený obličej, styděl jsem se, ale fotku tam dát musel. Ovšem všichni si bez zájmu prohlíželi jednotlivé fotky a teprve když narazili na tuto, tak nadšeně zvolali: „To je ale krásná fotka!“

Bráchu jsem kolikrát litoval, ten to měl ve velkém. Litoval jsem ho ještě víc, když píšící reportéři dostali digitální foťáky a redakce vyčíhly, že právě takové fotky s fialovými lidmi v pozadí, nebo nepřirozeně zírající ksichty před bleskem, čtenáře magicky přitahují, ne ty profesionální. Tak brácha potupně přišel o chleba, čůza lůza zase jednou zvítězila, kapitalismus nekapitalismus.


A dneska? Zrovna dneska jsem pomáhal svému známému wikipedistovi najít fotku do infoboxu hesla o jisté celebritě. Byla to kdysi krásná holka, teď už je jí ale 75, co si budeme povídat, je nefér, když se do slovníkových hesel nepoužívají fotky z nejlepších let života, ale z jeho závěru, zvlášť u dam. Našel jsem jednu jedinou fotku starou sice jen tři roky, kde ale ta dáma vypadá opravdu jako krásná dívka, alespoň když na ni koukám bez brýlí. Kdysi se na portréty používaly, no asi i pořád používají, speciální portrétní objektivy s dlouhým ohniskem, aby nebyl velký nos, a které taky potlačují eventuální vady pleti a tak podobně. Tak jsem to, už s brýlemi, ve fotoeditoru nasimuloval – trochu jsem portrét vyblúroval, tedy připorozmazal, abych vyhladil vrásky, a poslal jako ukázku wikipedistovi, aby se domluvil s autorem fotky na definitivní verzi. Fotka pro Wikipedii musí být oficiálně autorizovaná pro svobodné použití.

„Ty hajzle, když neumíš upravovat fotky, tak se do toho neper!!!“, tak nějak na mě z čista jasna nebe do telefonu autor snímku řval. Ta fotka byla výřez ze zmenšené verze pro Facebook, byla tak akorát velká pro infobox ve Wikipedii a byla tím i zabezpečena, aby ji někdo nerozklik a nestudoval detaily.

Ovšem fotograf si fotku prohlédl v mobilu, který ji automaticky zobrazí přes celou obrazovku, ta má ale na šířku třikrát větší rozlišení než sama fotografie, takže ta je třikrát víc roztažená, a navíc byla už před tím umně rozostřena, jak jsem říkal. Na tom mobilu vypadala fakt jako hrozný blívajz, ale na Wikipedii by byla tak akorát. Nenechal jsem si to řvaní líbit, fotky upravuju čtvrt století. Měl jsem v té chvíli zrovna idylu a div mě netrefil šlak. Tak jsme se s fotografem rozhádali a celebrita fotku mít nebude. On měl samozřejmě pravdu, že jsem s fotkou neměl manipulovat, ale fotka ještě nebyla určena k zveřejnění a předem jsem  ho upozornil: buď budeš souhlasit, nebo ne, nebo se to udělá jinak.


Inu, pozítří vyrazím na Labskou louku, tam je klid. Vlastně..., Hanč s Vrbatou by mohi vyprávět, Krakonoš se dovede taky pěkně rozběsnit.





Jak jsem uklidňoval československého prezidenta

Včera se mnou Česká televize natáčela rozhovor o mém slavném předkovi – Masarykově generálu Bedřichu Homolovi. Redaktorka se mě ptala, jaké to je mít tak slavného předka. To já nevnímám, jsem zvyklý, odvětil jsem. Já jsem nevýbojný po mamince, ale druhá větev, táhnoucí se od generála přes našeho otce a mého bráchu Olegy až k jeho synům Wohnoutům, je sžírána ambiciózností a všichni to ve svých oborech dotáhli až skoro k vrcholu.

A přidal jsem historku, jak jsem v roce 1998 přebíral od prezidenta Václava Havla, v zastoupení dědy, Řád bílého lva in memoriam. Tedy jen diplom, u zemřelých se medaile neuděluje.

Seděl jsem v čele impozantního raně renesančního Vladislavského sálu s neuvěřitelně geniální pozdně gotickou síťovou klenbou, patrně s největším rozpětím na světě, považte, že přes půl tisíciletí starý sál má větší výměru i výšku než o sto let mladší sál Španělský, který byl navíc původně uprostřed podepřen sloupy.

Proti mně plénum v čele, co čert nechtěl, s nabubřelými tvářemi dvou budoucích prezidentů, tehdy předsedů vlády a parlamentu, vedle mě seděla z jedné strany milá stará dáma, z druhé milý starý pán, oba šíleně nervózní, pán se bál, že nedokáže vstát a prosil mě o pomoc, ta dáma se mě držela celou dobu za ruku.

Možná mě znáte, jsem docela trémista, tady jsem ale byl v roli armádního generála a byl jsem naprosto klidný, sám jsem se tomu divil.

Nejnervóznější v sále byl pan prezident. Ačkoliv z něj to milé charisma, kterým si podmanil i americké prezidenty, přímo sálalo. A ačkoli tu trému celou svou politickou kariéru hrdinně překonával.

Můj soused  nakonec díky fluidu, které Václav Havel vyzařoval, vstal sám, a pak prezident předstoupil přede mě. Celý se jemně třásl, podal mi svou vlhkou měkkou tlapku, úpěnlivě na mě pohlédl a účastně se zeptal, jestli jsem syn. Ne, vnuk, odpověděl jsem překvapeně a usmál se. Václav Havel se najednou uklidnil, trochu si povyskočil a svým charakteristickým způsobem pomlaskl, blýsklo mu v očích, a od té chvíle předával řády s klidem a noblesou.

Nekecám, prezidentská kancelář mi doručila videokazetu se záznamem celé akce, vždycky 28. října večer si ji pouštím. Ne kvůli dědovi, natož sobě, ale kvůli atmosféře té v pořadí druhé nejkrásnější dekády našich dějin. (Zkrácená část záznamu je zde.) Abych si spravil chuť, když na chvíli v televizi popatřím na nynějšího prezidenta a hned ho musím típnout.

P.S.: V nadpisu se vytahuju, uklidnila nás, in memoriam, osobnost vrchního velitele blanických rytířů – podzemní armády Obrana národa za protektorátu, která podporovala boj spojenců zevnitř německé říše.


Já nic, já nejsem muzikant

Doprdele se v kostele řvát nemá, a tak jsem vyplnil celý prostor ztichlé Zrcadlové kaple případnějším výkřikem „Ježíšmarjá“, aby všichni věděli, že nejsem buran a že jsem svůj mobil vypnul. A že ta ostrá znělka, co se z něj line, jde na vrub neposlušnému mobilu. Začal jsem šátrat po kapsách, ale že jsem měl na sobě nezvyklé sako, máchal jsem rukama a rozevlával šosy nesnesitelně dlouho, než jsem mobil v jedné z desítek kapes nakonec našel a praštil s ním o zem, až se roztříštil. Ale znělka zněla dál…

---

Po celé mé dětství až do mých Kristových let, vrstevníci si vzpomenou, jsme to nádherné sólo na trubku slýchali při každém druhém sportovním přenosu ze zahraničí. Byla to znělka západoevropské Eurovize, mnohem hezčí, než ta od východoevropské Intervize. Možná i proto, že to byl jeden z mála virtuálních výletů na Západ, ale myslím, že je to i objektivně jedna z nejkrásnějších melodií, která kdy vytryskla v hlavě hudebního skladatele. Nebo mu ji jakožto Inspiraci přinesli bohové či Múzy.

Dlouho jsem se, v době před internetem, pídil, kdo je autorem a z jaké je to skladby, až jsem jednou zaslechl v rozhlase místo defilé televizních sportovců pokračování trubačské znělky v podobě sborového zpěvu. Ale na konci té rozsáhlé skladby, myslel jsem, že je to opera, autora ani název neuvedli. Až moje známá učitelka z hudební školy mi přinesla elpíčko  – Marc Anotoine Charpantier: Te deum. Ona vznosná melodie na trubku, doplněná dvěma mezihrami, je jejím preludiem.

Naučil jsem se ji vybrnkávat na kytaru, dokonce i na klavír, dodnes se do té melodie prsty strefuju, přinese mi to vždycky radost. Zpívat mě to nenapadlo, nechci popisovat svůj huhlák, zpěv přece patří až k dalším částem té mše. Ale nedávno jsem slyšel i nádherný dvojhlas sopránů zpívající ono Prelude.

---

Do té Zrcadlové kaple Klementina jsem šel na svatbu kamarádky, takové své platonické lásky, ostatně jsme ji dočasně milovali všichni, jako vždycky, když se v partě objeví krásná mladá dívka. Je asi o měsíc mladší než moje nejstarší dcera, tak chápete, že v mém případě šlo o vzorné city otcovské. Ovšem to mé podvědomí, Hyde mého dr. Jekylla...

Sál ztichl, kdosi dal znamení, že se obřad právě chystá a průvod svatebčanů přichází do sálu.
Právě v tu chvíli, v poledním sluncem krásně ozářené Zrcadlové kapli Klementina s napjatě čekajícími gratulanty, mi tedy začal na plné pecky vyzvánět mobil ono Te deum, jako vždycky, když mi někdo volá.

Místo očekávaného Svatebního pochodu od Mendelssona. Výbuch vzteku, kterým jsem přehlušil své faux pas, jsem už popsal, mobil rozbitý napadrť, ale hudba hraje dál.

Koukám, že varhaník mačká prsty na elektronickém keyboardu (k pravým varhanům ho asi nepustili, ač jsou v kapli dvoje) a jeho prstoklad je mi důvěrně známý.

Ne, není to Mendelsson. Přepnul midi rejstřík na Trumpet a vytrubuje Charpentiera.

Tak jsem se uklidnil, já nic, já nejsem muzikant.

Je to prosté. Nejspíš nevěsta před svatbou slyšela tu krásnou melodii znít z mé kapsy a taky se jí zalíbila. Myslím, že je to lepší souznění než nějaká svatební noc.



Kostel svatého Rocha na Vysoké v Jinonicích

Když máme čas jen na malý výlet, chodíme po magických návrších v Praze. Představujeme si, že všude byla kdysi v prehistorii výšinná hradiště, i když zatím nebyla archeology potvrzena.

Bojím se, že archeologický průzkum se dnes dělá jen tehdy, pokud se na místě něco staví a majitel je povinný archeology financovat. Problém je asi, když jde o kulturní či přírodní památku a stavět se tam nesmí. Třeba takový kopec Havlín ve Zbraslavi, ten by mě tedy zajímal. V Praze je ovšem skoro vždycky problém, že ta místa jsou tisíckrát využita později jinak a překopána, typicky jde o Pražský hrad, který byl prozkoumán opravdu důkladně, ale ve vlastním hradním areálu jediné místečko, které by od pravěku zůstalo v původním stavu, není. A tak se říká, že v prehistorii, tedy před založením Hradu, zde nic nebylo, přestože tak skvělé místo nad vltavskými brodišti muselo lákat k jejich kontrole odedávna.

Svého času jsem se pídil i po pozdější historii Prahy –  pražkých kostelech a kaplích, tedy po těch zaniklých, ty stojící jsou dávno tisíckrát zdokumentovány. A vytvořil jsem stránky o zaniklých kostelích "Praha bezvěžatá."

Každý badatel má touhu objevit Ameriku.

Já jsem tedy objevil kostel, který se na běžných mapách, a pokud vím ani v literatuře, nevyskytuje. V areálu pražské Waltrovky v Radlicích.

Tehdy jsem se na kopec Vysoká prodral přes ostnaté dráty, kolem výstražných cedulí, že objekt je hlídán psy, a nalezl, krom betonových větracích objektů protileteckého krytu z dob nacistického vlastnictví Waltrovky, v křoví i zbytky jakési stavby, zřejmě základy morového kostelíku svatého Rocha. Zrovna pode mnou, pod úpatím svahu, ležely ještě ruiny továrny, ale už se chystaly jámy pro novou moderní zástavbu. Říkal jsem si, že asi i kopec bude zrušený.

Dneska jsem si ale všiml při návštěvě koní Převalského na Dívčích hradech, že se místo pod obzorem nazývá Park Waltrovka. Tak jsme se tam se ženou vydali, vydrápali se po schůdcích na kopec a pročetli informační panely. Napůl jsem se bál zklamání, že mě autoři projektu, kteří mají mnohem lepší přístup do archivů, předběhnou a překonají, na druhé straně jsem se těšil, co se nového o kostelíku dozvím.

Ale panely popisují historii továrny a protileteckého krytu, o kostelíku ani slovo. Jestli jsem nějaký panel neminul, ale obě přistupové cesty i temeno kopce jsme důkladně prohlédli.

O kostelíku však nemám moc co napsat, než co jsem tehdy nalezl:

"Kostel sv. Rocha na Vysoké u Jinonic, písemné podklady nezjištěny, je však zakreslen jako velmi významný na Müllerově mapě Čech z r. 1720, dále na mapě z r. 1742, schmatické vedutě z konce 18. st., a stavba, snad již odsvěcená, je ještě patrna na Císařských otiscích z r. 1845. Svatyně zasvěcené sv. Rochovi byly v 17. století stavěny při morových hřbitovech za městem."




Syndrom generálských vnoučat

Několik dní už si to nikdo v Česku nemyslí, ale umím držet emoce na uzdě.

Mám blízkého, byť nepokrevního, příbuzného, přednáší na vysoké škole. Ten když se při výkladu dostane k zvlášť pohnutým okamžikům třeba punských válek, začne vzlykat, studenti i on to už vědí dopředu, tak se zároveň všichni i s ním pěkně zasmějou, emoce tečou proudem.

Proč to říkám… Já to mám taky, ale v menší míře, je to vázané pouze na okamžik, kdy mému dědečkovi usekli hlavu gilotinou. Vím dopředu, že fňuknu, budu-li o tom hovořit, ale nedovedu s tím nic dělat. Stejně jako onen příbuzný jsem si myslel, že časem otrnu, ale ne, tohle nefunguje. Jinak tedy ty emoce na uzdě opravdu držet umím, říká se, že jsem takový studený čumák. Můj brácha taky od malička trpí onou představou, jak dědovi sekají hlavu a ta padá do kýblu. Říkal mi to, pronásleduje ho to ve snech.
 
Nazval jsem tedy tuhle emoční labilitu syndromem generálských vnoučat, abych se trochu lépe etabloval i ve svém oboru, psychiatrii. Onen příbuzný měl totiž stejně jako my s bráchou dědečka generálem.

Ptáte se asi, proč o takových věcech na veřejnosti mluvím. Loni jsem napsal o dědečkovi knihu a zvlášť velkou porci energie jsem věnoval bádání o jeho popravě v Berlíně a osudu jeho těla, to jsou věci, které se těžko dohledávají. Dědovi po obědě 5. ledna 1943 v německé ústřední věznici Plötzensee sdělili, že bude večer popraven, byl převeden do zvláštní cely, kde mohl napsat česky dopis rodině na rozloučenou. Pak mu tedy kat Röttger sťal v popravčí komoře hlavu gilotinou, o čemž se zachoval úřední protokol, včetně způsobu manipulace s odsouzeným a počtu vteřin trvání celého aktu. Těla českých hrdinů, tzv. NN, tedy Nacht und Nebel, noc a mlha, pak byla anonymně spálena v nedalekém civilním krematoriu. Víc se s jistotou neví, některá těla z věznice byla použita pro výuku mediků, ale tato zřejmě ne, musela zmizet, aby se místo jejich uložení nestalo poutním místem jejich mučednické smrti. Podle všeho byl popel z krematorních plechovek vysypán do vod řeky Sprévy.

Můj dědeček generál Bedřich Homola byl vrchním velitelem podzemní protihitlerovské armády. A protože v legiích bojoval proti bolševikům a za protektorátu plánoval boj proti komunistům, kteří hrozili převzetím veškeré moci po osvobození, nesměla o něm být v letech 1948 až 1989 nikde ani zmínka. Kdysi slavný hrdina byl zcela zapomenut a já se snažím jeho odkaz i odkaz jeho druhů obnovit. Protože – co je národ bez hrdinů…

Děda byl zatčen na pražském náměstí Krále Jiřího večer za tmy, kde měl konspirační schůzku. Ta však byla vyzrazena gestapu, a tak šel dědovi v ústrety gestapák přestrojený za druha z odboje. Děda byl také v převleku, a tak se objali na Silvestra 1941 za tmy dva muži v maskách. V tu chvíli děda ucítil na spáncích hlavně dvou revolverů a nestihl už vytasit ten svůj.

Osmdesátileté výročí zatčení vrchního velitele Obrany národa si vybrala televize pro předsilvestrovské Události a natáčela se mnou dvouhodinový rozhovor, jako takový kontrapukt k silvestrovskému veselí. Jsem za to velmi vděčný, dělám vše pro to, abych zapomenuté české hrdiny propagoval.

Dopředu jsem prosil redaktorku, aby vystřihla mé fňuky, které zákonitě přijdou, když budu mluvit o dědečkově popravě. Slíbila a dodržela. V minutu a půl trvající reportáži byly právě jen mé dva vystřižené vzlyky,  jak jsme se domluvili. Základní instinkt reportéra je pídit se po emocích. Rád jsem diváky dojal a hlavní účel reportáže tím byl podtržen.


Lyžař na Monínci

Někdy v nultých letech jsem vytvářel webové stránky pro hotel a sjezdovku na Monínci. To jsem byl ještě nadšený pro webdesign a vyhrál jsem si s tím. Po několika letech provozu lanovky moje stránky zanikly a v jejich tvorbě se na Monínci vystřídalo několik firem.

Byl jsem rád, protože mě baví něco zgruntu vytvářet v poznámkovém bloku, je to takové magické, že z prostého textu vznikne něco barevného a případně se hýbajícího. Nebavilo mě to pak jen udržovat a doplňovat, za to jsou vděčné firmy, které se tím živí, já to dělal jen jako jako koníáček, i když na živnosťák.

Vzpoměl jsem si nedávno na lyžaře, který jezdil po názorném panoramatu moníneckého areálu, podkladové foto dodal můj bratr Oleg Homola. Podotýkám, že mezitím se leccos změnilo, hlavně starý dřevěný hotel byl zbořen a nahrazen moderním.

Lyžař se dal ovládat myší, ale to už nikdy nezprovozním, tehdejší dominantní webový prohlížeč zanikl a nemám motivaci to přeprogramovat.

Tak jsem vyrobil aspoň videozáznam obrazovky. Spustíte kliknutím na obrázek.


Romantická komedie

Takový to byl krásný sváteční den, začal Pepa svou další historii:

Vlahý podvečer, vyrazili jsme se ženou po dlouhé době do divadla. To víte, já na divadlo moc nejsem, to žena. A měl jsem pravdu, že se mi tam nechtělo. Škrtil jsem se v tom kvádru a kravatě, kapal ze mě pot, ani nevím, o čem to bylo. No vím, romantická komedie o lásce, prý. O přestávce jsem se z toho podzemního pekla vynořil a šel se vyvětrat Vodičkovou na Václavák. Už jsem tam nebyl, ani nepamatuju. Jen jako automat každý den svištím metrem čtyřicet metrů pod náměstím ráno tam, večer zpátky. Trochu jsem se bál, je to tam prý za tmy nebezpečné, samá prostitutka, samý pasák.

Ale to jsem ani nestačil zaregistrovat, protože jsem najednou narazil na zjevení. Nádherná dívka s jasnýma očima, kouká na mě stejně nadšeně jako já na ni, jako by právě objevila Ameriku. Takový náhlý cit jsem ještě nezažil. Znáte mě, já hned ztratím hlavu a octnu se v transu. Ale ona taky. Asi studentka, napadlo mě. Sálalo z ní, jaká je to čistá duše, asi prvnička, Byl říjen, snad právě nastoupila na vysokou školu a možná prvně zamířila do centra. Znáte ty dívky, co když se zamilují, jednají překotně, co na srdci to na jazyku. Rozum nechají někde v nedohlednu.

“Ahoj,” vpíjela se do mě očima. A já do ní. “Pojď, já ti to udělám.”
Normálně bych byl šokovaný, co to z té něžné dívky vypadlo, ale vždyť já chtěl totéž! Prostě blesková láska na první pohled, veškerá sebekontrola ji opustila.
“Ale já jen vyběh z divadla o přestávce na vzduch,” namítám.
“To nevadí, to stihnem!”

Vzala mě za ruku a táhla dolů po schodech.
“Já tady znám takovou hodnou tetu.”
Zamířila k toaletám. Aha, není odtud, a to je jediné, co zatím stihla navštívit.

Za stolkem opravdu seděla rozšafná dáma, vedle ní cedulka Malá za 5, velká za 10.
“Tisíc korun,” houkla na mě.
“Co? Vždyť tady máte za deset!”
Dívka jí špitla: “Dejte mu to za bůra, teto, já jsem se zamilovala!”
“Ale já nemám ani toho bůra, já jsem dal portmonku manželce do kabelky, aby se mi nenadouvalo sako.”
“Marš na hanbu,” zařvala baba na dívku, vstala a postavila se mi do cesty, abych za ní na toaletu nemoh. Zabrala celé dveře.

No, i kdybych ji přemohl a prohledával kabinky, zákaznice by spustily takový povyk, že by to nedopadlo dobře.
Věčně tam snad děvče nebude, vždyť je tam hrozný puch.

Tak před vchodem stepuji, baba na mě posměšně kouká. Čekal jsem dlouho. A marně.

No jo, ale za chvíli končí romantická komedie a já musím stihnout aspoň šatnu, manželka má jistě už teďka o mě strach. S krvácejícím srdcem jsem opustil podzemí a zamířil zpátky za ženou.

Vraceli jsme se z divadla Vodičkovou na Václavák, povídám, pojďme se ještě trochu projít, už jsme tu dlouho nebyli.

Stála tam znovu. Šedozelený obličej, bez úsměvu, dělala, že mě nevidí.

Ach, ani nevěstky nejsou odolné proti lásce!




Peklo a nebe

"To jsme byli ještě málem děti, puberta sotva končila," začal Pepa další ze svých srdceryvných historek v hospodě po večerce, "tehdy už jsme se tolik nevěnovali ve svých průpovídkách vyměšování, ale rozmnožování. I když…

Vyjeli jsme na Balkán a první část štreky mířila do velehor, do Rily. Koupil jsem si salám v krámě v údolí a vyrazili jsme nahoru. Uf, na nádraží jsem ten batoh vážil, měl 29 kilo, byly tam kromě stanu a spacáku i potápěčské potřeby a další věci pro pobyt u moře. Plus kilo uzenin.

Lezli jsme o kilometr výš téměř svislým srázem mezi řídce rozesetými zkroucenými stromky, a já si všímal útlé neznámé dívky, která nesla krosnu snad ještě větší, než byla ona sama. Tak jsem se každou chvíli vracel a pomáhal jí, oba batohy najednou jsem neunes, nebo jen chvíli. Div jsem nevypustil duši, sečteno celkem dva výškové kilometry nahoru a jeden zas dolů pro ten batoh, jsem ušel.

Nahoře peřeje bystřiny, tak jsem se svlík a uřícený do nich skočil. Jen to zasyčelo, voda měla nula stupňů, já snad sto. Fahrenheita. Jak jsme pak viděli, říčka vytékala o kus dál z ledovce. A najednou to na mě přišlo. Před námi stál horský hotel, tak jsem tam vběh, v mžiku našel toalety a do jediné kabinky jsem skočil. Jak už mám vždycky smůlu, toaleta byla ženská a záchod turecký. Ani snad nebudu popisovat tu erupci v plechové ohrádce s vykasanými stěnami, ženský nestačily uskakovat. Přiznám se, že jsem se nezachoval jako dobře vychovaný muž, ale s tričkem přetáhnutým přes hlavu jsem zbaběle prchnul ven z hotelu.

V něm jsme naštěstí neměli v plánu přenocovat, ale zamířili jsme nahoru po trase sjezdovky na náhorní plošinu, které se říká Seděmtě jezera, Sedm jezer. Dalšího půl kilometru převýšení. Před námi další chata, ale taková ta ryze turistická, samoobslužná, bez personálu. Usalašili jsme se v místnosti pro sedmdesát lidí v patře, já byl tak zničený, že jsem hned usnul. Ale přišlo to na mě zas. Vyběh jsem dolů a ptám se, kde je tady toaleta. Nikde prý, chodí se ven. To už jsem ale nedal,  bylo to hrozně potupné. Čistil jsem kalhoty i sebe v říčce, která vytéká do údolí z největšího jezera, byli jsme v pásmu věčného sněhu, mrzlo, brrr, ledová voda na to mytí skoro nefungovala. A pak mokrý zpátky do patra mezi těch sedmdesát nocležníků.

Dívka, které jsem pomáhal s batohem, byla naštěstí samaritánka a účastně se o mě na oplátku starala. Dokonce si sundala tepláky a dala mi je, abych se zahřál. Dojatě jsem ji pohladil, no já se tehdy v dívkách ještě vůbec nevyznal, tak jsem využil příležitosti a prozkoumal celé tělo, čert mi vedl ruku, nebo pámbu. Nezdálo se, že by jí to vadilo, ani nedutala. Ale v jednu chvíli začala z čista jasna vřeštět, jako by ji na nože čerti brali, celá místnost se vyděšeně probrala, dusil jsem ji polštářem, ale marně. Naštěstí to za pár minut přestalo. Ledvinová kolika, podala suše informaci pro všechny. Ale nevěřil jsem jí ani slovo. Zřejmě si uvědomila, jaké mám problémy a začala se mě štítit. Nebo už spala a vyděsila se? Podruhé už jsem se jí samozřejmě neodvážil ani dotknout.

No pointa je, jak jsem zjistil, když jsem šel ráno dokončit očistu, že metr pod mou improvizovanou koupelnou začínalo obří potrubí na pitnou vodu dolů do údolí, jestli snad přímo do Sofie? Psalo se totiž pak o nějaké epidemii v hlavním městě, ale kdo by ty jejich bukvice v novinách dokázal rozluštit, třeba se mýlím, třeba šlo o bližší město. Nikdy si nekupujte salámy v balkánských údolích, takové z toho plyne ponaučení. A neskákejte rozpáleni do studené vody 

Zbytek zájezdu byl ve znamení pubertálních vtípků na téma kolika – kolík. Ale já v tom byl fakt nevinně, žádnej můj kolík se neuplatnil, jen letmé doteky nesmělé dlaně po dívčím chmýří, a kde by se vzala kolika u takové šestnáctileté dívenky... Ta se mnou, když jsem se tedy choval odtažitě, bál jsem se jí jak granátu, přestala komunikovat a připojila se k jinému potřebnému. Zmizela mi pak navždycky. No mrzelo mě to, mrzelo mě i, že jsem ve své noční akci nemohl pokračovat, vše na co jsem tehdy sáhnul, bylo nadpozemsky úžasné a hebké, ruce se mi rozrušením třásly jak transformátory.

Že jste čekali jinou pointu, pánové? Tu ale znám teprve od včerejška. Seznámila se se mnou přes internet taková inteligentní velmi zkušená dáma, která mě ve vší počestnosti virtuálně zasvěcuje do tajů nejzákladnější lidské činnosti z ženského úhlu pohledu. Prý mám mezery ve vzdělání, no nevěděl jsem, jak na to přišla.

Včera jsme se dostali ke kapitole vyvrcholení. Já měl jako chlap dojem, že je to furt jen to jedno stejné, ale ne. Ženský prý mají spoustu druhů a poddruhů, aspoň to tvrdí ta moje nymformátorka, jak jí říkám, ona je takový labužník, rozkošnice. Leccos už je dávno popsáno v brahmánské Kámásútře. Ale tato dáma má nomenklaturu topografie jednotlivých zón ženského pohlavního orgánu zpracovanou podle církevní terminologie, asi bude z křesťanské rodiny. Celé si to přesně nepamatuju, začínalo to snad peklem, předpeklím, božíčkem, bránou nebeskou, a končilo nebem. No, spíš bude neznabožkou...

Já si doteď myslel, že pro ženy musí být nejúžasnější to peklo, vždyť ne každý muž to dokáže zažehnout. To je prý také dobré, ale nejlepší vyvrcholení je naopak nebe, když milovaný jen neznatelně přiloží rozechvělou ruku na mráčky. To prej ona mimoděčně spustí strašný povyk, jako při porodu. Nedá se to zadržet, je to jak zázrak, jak blesk z čisté oblohy, vstup do ráje. Jednou se jí to prý ale stalo v místnosti se sedmdesáti lidmi a byla to hrozná ostuda, nikdo nevěděl, o co jde, tehdy ani ona sama. Pak už to ale žádný jiný vyvolat nedokázal, a že jich posedavě hledala stovky. Ale stačí, když na tu magickou ruku intenzivně zavzpomíná a přijde to zase.

Padesát let však touží zažít tu slast znovu naostro.

Ano, je to ta dívka z hor, pánové, správně jste to odhadli. Našla si mě přes internet, mihnul jsem se totiž nedávno v televizi.

Jak jsem o tom ale tehdy jako mladý zelenáč mohl vědět? V Dospíváte v muže ani v Děvčátku na slovíčko nic takového nepsali.

Co mám teď, kamarádi, po půl století dělat? Přece dvakrát nevstoupíš do stejné řeky…"

Pepa se smutně zadíval na své udřené třaslavé ruce.

 


V lůnu Země

Pepa vypráví:
Už je to nějaký ten pátek, nechával jsem si přezout kola v pneuservisu u takového seriózního staršího mistra nedaleko bydliště. Tehdy se zrovna začal používat nový typ pneumatik, divil jsem se, že do toho nedává duši. Kdepak, teď je všechno jen bezdušové, nová doba, vysvětlil mi.
Byl dohněda opálený, tak jsem zahájil small talk, ono žvanění o ničem, aby se navázalo přátelství. Mám v tom odjakživa problémy a musím trénovat.

“Byl jste u moře, co?”, koukám na jeho tvář a paže.
“Bylo to úplně úžasné, Egypt, můžu vřele doporučit!”
“Egypt, tak to vám opravdu závidím, pyramidy, sfinga, obří chrámy, celý život se tam toužím podívat.” Bylo to pár let po revoluci, nejdál jsem byl do té doby v Bulharsku.
“No nějaké pyramidy tam prej byly, ale tam já nejel. To na tom bylo nejskvělejší!”
“Cože?”
“Měl jsem štěstí, před rokem tam muslimáci rozstříleli autobus s turisty, a my to měli na to  konto fantastické.
Na letišti čekalo pět autokarů, vpředu karavany jel obrněný transportér, vzadu taky, po stranách vojáci se samopaly na motorkách.
No a ten resort! Všechno v ceně, all inclusive, celej den tam chodíte v plavkách a popíjíte, jídla hromady, krásné slečny, i nohy v moři si můžete smočit, kdybyste chtěl. Tenisové kurty přímo v areálu, nic vám tam neschází. Kolem třímetrová zeď s ostnatým drátem, a tam co přechází na obou stranách do moře, hlídají vojáci s rychlopaly.
Jinak jsme tam za celou dobu neviděli jediného Araba!
No a na závěr pobytu zase kolona autobusů perfektně ohlídaná ozbrojenci, až na letiště.
A nebylo to drahé.”

Koukám na něj, no nebudu mu přece říkat, co si o tom myslím, to evidentně nemá smysl. Ještě by se rozčílil a práci udělal špatně, už takhle se budu bát jezdit bez duší.

Ale vzal jsem si referenci na cestovku a další rok vyrazil. Ovšem ne na pobytový zájezd, ale poznávací. I tak nás ale kolona odvezla z letiště přespat do resortu u moře, bylo to přesně takové, jak muž líčil. Strávili jsme tam naštěstí jen několik hodin, krom spánku, víc bych nedal, přestože jsem celou dobu jen plaval podél břehu od kulometčíka ke kulometčíkovi.

No a pak hajdy do Asuánu, na nilské katarakty, do krokodýlí farmy, která ovšem spočívala v jednom metrovém kusu v betonové vaně na dvorku, ostrovní chrám Fílé. Jen na Abú Simbeľ, jak říkala slovenská průvodkyně, byl moc daleko a nepluli jsme tam.
Pak obřím parníkem po stopách Agáthy Christie po proudu do Luxoru, Karnaku, a pak vlakem do Káhiry.

Připadal jsem si jak zakladatel egyptologie Champollion, nechtěl jsem si připustit, že tam byl přede mnou skoro každý, protože cestovky pořádají jednodenní výlety z přímořských resortů pro ty odvážnější, než je můj opravář.

Po prohlídce úžasného Káhirského muzea s Tutanchamonovým pokladem jsme dorazili do Gízy. Člověk to má nakoukané z knih, ale přímý pohled je opravdu něco jiného, vždyť největší pyramida je vyšší než pražský Petřín. Obešli jsme pyramidy, sfingu a přilehlé chrámy. Ptám se na exkurzi do vnitřku Velké pyramidy, onoho středu světa.
“Tam se nedostanete, pouštějí za den jen devadesát lidí, a od tří hodin ráno tam už stojí pět set Číňanů a Japonců.
Ale hlavně to vůbec nemá cenu, TAM NIC NENÍ," varovala nás delegátka důrazně.
"Tam já bych nikdy nešla.”

No, druhý den o hodině mezi psem a vlkem jsem si udělal separátní výlet k pyramidě, věděl jsem, že ostatní budou po namáhavých dnech spát až do oběda, pak půjdou na nákupy, letadlo odlétá až někdy večer.

Byl jsem sice u pokladny osmdesátý devátý, ale klaplo to. Opravdu jsem se tyčil sám mezi drobnými Asiaty, snad jsem jediný současný Evropan, který se dovnitř dostane.

Člověk pak leze nízkou úzkou Loupežnickou chodbou a najednou se nad ním zvedá Velká Galerie, ta má i impozantní skrytý vchod výše v oné severní stěně, kudy se nechodí.

Byl jsem ohromen, asi jako by byl faraon, kdyby jel nahoru eskalátorem na Národní třídu, tak nějak šikmá obří chodba vypadá, jen v ní “nic není”, jen kamenné struktury a trubkové zábradlí po bocích novodobého schodiště. Délka 40 metrů, průřez 8x8.

Pak další úzkou chodbou po čtyřech skrze předsíň s byvšími padacími mřížemi přímo do středu světa, do Královy, tedy faraonovy, komory. Tehdy v dávnověku ještě nebyla země kulatá, ale placatá a pyramida byla opravdu v jejím centru.

Lůno světa je velké 10x5x5 metrů, na jednom konci stojí prázdný kamenný sarkofág, mírně poškozený byvšími vykradači hrobek. A všude kolem magické fluidum gigantické masy dokonale opracovaných kamenných kvádrů, která vás drtí i povznáší. Prostora je obložena a hlavně přeložena systémem obřích žulových bloků, aby na zádech unesla celou tíhu vápencové stavby. Do lůna přicházejí od severu a jihu též dvě uzounkéo šachty směrem od vesmíru, vejcovody. Od hvězd, duší bohů.

Kupodivu jsem neměl záchvat klaustrofobie, ale náhlé osvícení."

Pepa si nasadil brýle:

"Prapůvodně byla pyramida mnohem menší, samozřejmě: pyramida se staví, jako když roste děcko, napřed malá přírodní pyramidka – otesaný vápencový kopeček, ta se postupně obestavuje kolem dokola dalšími kamennými bloky, pak je z kojence batole, předškolák, školák, výrostek a nakonec dospělý muž, Velká pyramida. Jako matrjoška. Kdo ví, jak měly být ve finále velké ony dvě menší pyramidy. Ta moje ideatorní pubertální pyramidka uvnitř Velké má také své vejcovody mířící od duší Ba, tyto vzdušnice však nevedou od povrchu velké pyramidy, ale začínají až uvnitř masivu, kde měla stěny původně.

Faraon Chufu, řecky Cheops, stavbu zahájil až na začátku své vlády, takže ten dětský vývoj se netýká faraona jako člověka, ale faraona jako boha ve funkci. Pozemský život byl tehdy nejistý, a tak si už jako pachole nechal Chufu vybudovat jednu komoru (dnes se jí říká Královnina) uprostřed pyramidky nad zemí, a druhou symetricky pod zemí.

Dle Hérodota, který ovšem žil až o dvě tisíciletí později,  existuje ještě jedna hlubší komora, až při myšlené hladině Nilu. Aby se mohly uskutečnit egyptské rituály spojené s podzemními toky. Ta zatím objevena nebyla, ale zdá se mi být protějškem komory Královské.

Takže nejen mladická pyramida, ale i ta velká je částí osmistěnu, dokonalého platónského tělesa, dvojjehlanu složeného z osmi trojúhelníků, takové hranaté škeble. Horní polovina je, prý během dvaceti let, geniálně vystavěna z přesně opracovaných obřích bloků, spodní je součástí rostlé skály a je virtuální.

Fantasma-agorických teorií o pyramidách vznikly stovky, i těch oficiálních vědeckých, je to problematika neskutečně fascinující a složitá, laikovi těžko dostupná.

Ale málokdo měl vnuknutí přímo v mateřském lůnu Země, takže mi můžete věřit, jak jinak...," usmál se Pepa.






"Homolův puč"– akce právoplatné vlády

Často si stěžuji, že generál Bedřich Homola, vrchní velitel Obrany národa, byl za komunistů úmyslně zamlčován. Ovšem existuje jediná výjimka, a tou je nelichotivý dodnes používaný termín Homolův puč, který však byl akcí česko-slovenské vlády podle platných zákonů.

Tento článek volně navazuje na příspěvek, kde je zmiňován vznik tzv. druhé republiky.
Po mnichovské konferenci v posledních dvou dnech měsíce září 1938 bylo umožněno bez boje zabrat Německu, Maďarsku a Polsku československé pohraničí, prakticky třetinu původního území republiky.

Slovensko tehdy získalo autonomii a ze strachu před vznikající novou maďarizací (po tisíci letech maďarské nadvlády se z ní na dvacet let vymanilo díky vzniku Československé republiky) zde sílily separatistické tendence, snaha o vlastní stát, satelit Hitlerova Německa.

Tím by byl ovšem proces úplného rozbití Československé republiky završen. Za čtvrt roku po Mnichovu, 12. února,  se ve vojenském rekreačním zařízení v Čeperce za Unhoští sešli z iniciativy generála Aloise Eliáše čeští politici a o tři dny později za účasti předsedy vlády Rudolfa Berana, který referoval, že se slovenskými separatisty se nedá jednat, a ujistil se, že československá armáda, ač oslabená, je akceschopná, byl navržen vojenský zásah s cílem zbavit separatisty moci.

Odtržení Slovenska – chystaná akce vojenské Hlinkovy gardy a Hlinkovy slovenské ľudové strany vedené Josefem Tisem byla Čechy nazývána slovenským pučem, neboť se jednalo o vojenský zásah proti celistvosti republiky. Slovo puč, pocházející z němčiny, je zde použito ve shodě se svou definicí.

Protiakci československé armády na Slovensku, která započala v noci z 9. na 10. března 1939, řídil centrálně generál Hugo Vojta z velitelství v Bratislavě, na severozápadním Slovensku  ji z Trenčína provedl generál Jiří Hudeček, na území středního a jihozápadního Slovenska generál Bedřich Homola a na východním Slovensku ze Spišské Nové Vsi generál Ondřej Mézl. Poslední dva důstojníci vykonali rozkaz se sobě vlastní důkladností. Bylo zadrženo na 250 slovenských radikálů a uvězněno na brněnském Špílberku.

Generál Homola vyhlásil z velitelství VII. vojenského okruhu v Banské Bystrici výjimečný stav, převzal do svých rukou správní a soudcovskou moc (nikoli politickou). Dav separatistů prý volal Homolu do Hronu, toto úsloví se na Slovensku doskud používá. Při ozbrojených srážkách zahynul Hlinkův gardista Anton Kopal.

11. března byla na naléhání slovenského vicepremiéra Teplanského akce odvolána. 13. března se Tiso vrátil z ústraní do Bratislavy a 14. března byl vyhlášen Slovenský štát.

Toho dne brzy ráno dostal generál Bedřich Homola bez vysvětlení rozkaz vrátit se do Prahy. Jel z Banské Bystrice luxusním vozem s manželkou a šoférem přes Žilinu a Turzovku, v horách narazili na záseky (provizorní závoru) na hranici, která byla právě toho dne vytyčena, o čemž neměl generál informaci. Patrně vystoupil z vozu a při potyčce s Hlinkovými gardisty byl postřelen do hlavy. Při prudkém couvání se mu podařilo vyskočit v zatáčce z vozu a uprchnout do lesa. Manželka a řidič byli internováni. V autě byla nalezena zakrvácená čepice, slovenské noviny psaly, že generál Homola zahynul. V hlubokém sněhu však přešel hřeben Beskyd a dorazil do nedaleké hájovny Baraní, kam dříve jezdil na letní byt. Hajný jej druhý den zavezl na saních do Frýdku, kde uviděli postupující Wehrmacht – probíhala okupace českého zbytku republiky.

Po týdnu generál Homola dorazil do Prahy, kde se zapojil do budování právě vzniklé podzemní armády Obrana národa.

Akce byla na oplátku nazývána separatisty „centralistický puč, „český puč“ nebo „puč českých generálů“. O tři roky později, když byl již generál Homola nacistickém vězení, začala být akce právoplatné česko-slovenské vlády (proběhla podle platných zákonů) spojována zejména se jménem Homola, a v roce 1943, dva měsíce po popravě tohoto vrchního velitele Obrany národa, byla slovenskou stranou nazvána Homolovým pučem. Snad proto, že VII. armádní sbor, jemuž důsledný Homola velel, působil na klíčovém území jihozápadního Slovenska s Bratislavou, nebo snad proto, že už se generála nemuseli bát...


A von

V nultém ročníku jsem sepsal svou první sbírku povídek, z prostředí nemocničních sanitářů.

Nás, kteří jsme měli špatný kádrový profil, na vysokou školu nepřijali, i kdybychom byli géniové. Ale někteří jsme byli zařazeni do nultého ročníku, kde jsme ve středu mívali přednášky a zbytek týdne pracovali jako sanitáři, se mnou jakožto uklízečka vytírala podlahy mladá hraběnka Kinská, já byl zas synem bývalého funkcionáře, to byl tehdy ještě horší nepřítel socialismu než šlechtic, protože byl z té strany vyloučen jakožto exponent pravice.

Tou roční manuální prací jsme získali cosi jako dělnický původ. Měli jsme pak štěstí, zrovna ten rok i socialistické Československo podepsalo Helsinskou konferenci o lidských právech a udělalo jednorázovou úlitbu – vzalo na školu několik dětí závadných živlů, někteří se na medicínu hlásili třeba po osmé.

Sbírka povídek, kam se jenom poděla, pojednávala o starém panu Březinovi, který nevěřil, že se země točí, vždyť by všechny domy spadly, a dalších pitoreskních figurkách, které se v podzemních pracovištích nemocnice pohybovaly. Psal jsem, jak mi zobák narost, a příběhy se líbily i mé  mamince, literární historičce. Neopomněla ovšem dodat, že bráchovy povídky, které psal v mém věku, byly ještě lepší. Ty jsem nikdy nečetl, brácha se za ně styděl, byl již slavný novinář a psal tak, aby měl úspěch u čtenářů, resp. šéfredaktorů, profesionálně. Kamsi se mu však to fluidum, které dělá umění uměním, vytratilo.

Nakonec mě tedy na medicínu přijali.
Přednášky z farmakologie se konaly za horami, muselo se jít pěšky skoro dva kilometry dolů na Albertov, byly až k večeru, nikomu se na ně čekat nechtělo, a tak tam chodilo stabilních pět lidí. Téma dosti nezáživné, výčet tisíců léčiv s mechanismy účinku, žádoucími a nežádoucími účinky. To se dá naučit doma.

Pravidelně tam docházel i můj kamarád Jirka, se kterým jsem si rozuměl po kulturní stránce. Tehdy frčel Hrabal, pamětníci si vzpomenou, že byl v té době zakázaný, ale občas udělal nějaký kompromis s režimem a vydali mu menší náklad nové knížky, tak aby vyšlo sedm kusů na každé knihkupectví. Čtyři si rozebrali knihkupci, a bylo zvykem, že tři zůstaly pro běžné zájemce. Fakt jsme s Jirkou vyráželi v noci se spacákem ke knihkupectvím, bylo jich tehdy v Praze jen pár, a občas nějaký výtisk ulovili.

Tehdy jsem neprozřetelně Jirkovi řekl, že takovouhle povídku jako Hrabal bych uměl napsat taky, nevěřil pochopitelně, a tak jsem se s ním vydal dolů na přednášku. Musím uznat, že profesor tu suchopárnou látku přednášel opravdu s gustem a barvitě, bylo hloupé, že tolik energie věnuje jen pěti stálým posluchačům. Já totiž mastil pod lavicí onu povídku, a za hodinu a půl jsem ji měl opravdu hotovou. Dodržel jsem i slib, že bude lepší než od Hrabala, i když… přítel to nepřiznal. No ona to byla spíš žertovná parodie, jmenovala se Huňáč.

Pak tedy byla zkouška, ti stálí posluchači vycházeli ven jeden po druhém po dvou minutách s jedničkou, já dostal otázku, kterou jsem docela uměl, ale profesor pochopitelně ještě lépe a tak mě vykoupal, že místo dvojky, kterou jsem za svůj výkon očekával, mě vyhodil.

To se do té doby stávalo často některým mým spolužákům, kteří se naučili jen třetinu otázek, a když dostali nějakou jinou, našprtali na druhý termín další třetinu, a napotřetí zkoušku už udělali, to už uměli vše. Já vždycky přečet všechno, říkal jsem si, co když budu mít pořád štěstí a o dvou třetinách medicíny nebudu mít ponětí.

Profesor neskousl, že ho v posluchárně ostentativně ignoruju, a dal mi to sežrat, jak se říká. Netušil, že se stal kmotrem díla, které málem převrátilo můj život na ruby.

„A von!!!“ zařval na mě Biľakův dvojník. Tohle byla státnice z marxismu-leninismu na medicíně, považte, i tam to byl jeden z nejdůležitějších pěti předmětů – jen ty byly završeny státní závěrečnou zkouškou. Co člověk musel dělat, aby mohl uvědoměle léčit lidi...

Mohl za to onen můj brácha, ten podobnou zkoušku absolvoval v roce 1968 a netušil, že tehdy nově byla uznána pracující inteligence jako jedna ze tří společenských tříd v socialismu. Ovšem jen na rok. Bráchu tehdy vyhodili, a to mě tak konsternovalo, že jsem si důvod zapamatoval.

Šel jsem ke své zkoušce dutý, to byla výjimka. Psal jsem tehdy svou další sbírku povídek, taky dnes nevím, kam se poděla.

Spoléhal jsem, že se mi vždycky z paměti vynoří něco z toho, co nám od mateřské školky celý život vtloukali do hlavy. Ale jako ultimum refugium, poslední útočiště, jsem měl onen pevný bod ve vesmíru, který jsem přejal od o osm let staršího bráchy.

Už nevím, jakou jsem dostal otázku, ale pochopitelně jsem obratně převedl téma na třídy v socialismu a vzorně je vyjmenoval.

Biľakův dvojník a blízký kamarád… no mladší generace asi onoho ideologa KSČ nezná, proslul i na ústředním výboru nízkým intelektem, prý měl ve výučním listě krejčího poznámku „nepouštět k sakům“.
Tak tento kvazibilak si přál, abych svá slova zopakoval.

„Dělníci,“ začal jsem.
„Robotníky,“ opáčil onen muž.
„Rolníci,“ navázal jsem.
„Družstovný roľníky,“ zvýšil výhružně hlas.
„A pracující inteligence,“ dokončil jsem.

Pak následovalo ono „A von!“.
V té době již dávno nebyla pracující inteligence třídou.

Byla to poslední zkouška na medicíně a zdálo se, že moje lékařská kariéra ani nezačne a budu se muset stát spisovatelem samizdatů.

Ale příště jsem se pokořil, obratně jsem opět zavedl téma na třídy v socialismu, tentokrát jsem zdůraznil, že my inteligenti do socialismu vůbec nepatříme. Spolužák De Bila, jak se v jednom vtipu o zájezdu ÚV do Paříže Biľak nazývá, namluvili mu, že De znamená soudruh, měl radost a pochválil mě.

Takže můžu nadále psát, amatérsky, jak mi zobák narost. A vydávat si své texty sám, aby mi to nějaký editor nezglajchšaltoval a nedopadl jsem jako brácha profesionál.

 


Světový rekord u Božího hrobu

To jste neviděli, jak jsem tehdy vypadal, dlouhé neposlušné rozevláté vlasy, neupravený plnovous, byl konec dovolené. Vydal jsem se na prohlídku kaple Božího hrobu, jejíž výsledek najdete níže. Dveře kaple byly opatřeny masivním řetězem se stejné mohutným zámkem, ale řetěz jen volně objímal skrze rozbitá okénka prostředek obou křídel, při troše obratnosti a síly se dalo jedno křídlo vysadit z pantů, a tak jsem se vloupal dovnitř. Dveře jsem pro jistotu zase zasadil do závěsů a prohlídl si předsíňku kaple se zašlými freskami, šikmými okenními šatchtičkami i podstavec pro Andělský kámen. Nemluvě o spoustě sajrajtu naházeného dovnitř okénky. Anebo ho vytvořili po nocích bezdomovci? 

Skrze další dveře jsem z této Andělské kaple vlezl do vlastního hrobu, kde je v přítmí umístěno Ježíšovo prázdné kamenné lože, vlastně povaloval se na něm ztrouchnivělý polštářek a zbytek jakési deky.. Po točitých schůdcích jsem skrze spleť pavučin vylezl do patra, ve stropě tam zeje otvor do vížky, a dolů do předsíňky vede dvakrát zalomená osvětlovací šachta.

Když jsem skončil svůj výzkum, slezl jsem zase dolů, snad si dovedete představit, jak jsem byl špinavý a obalený smetím.

Prodral jsem se nízkými dveřmi zpět do předsíňky a tu jsem venku uviděl starší manželský pár zřejmě z katolického Rakouska či Bavorska, protože evidentně věděli, na rozdíl od valné většiny ateistických našinců, že jde o Boží hrob, mluvili o něm, jak jsem zaslechl: Heliges Grab. Nahlíželi rozbitými dveřmi dovnitř, a náhle spatřili, jak z vlastního hrobu vylézá ono vousaté vlasaté monstrum opředené letitými pavučinami. 

A vzápětí jsem spatřil onen světový rekord na šedesát metrů cross country v superseniorské kategorii.


Dovolte mi historický exkurs.


Na vrcholu pražského Petřína, kopce dominujícímu vnitřní Praze, stojí tři sakrální památky. Barokní kostel sv. Vavřince z let 1739–45 na místě románské stavby, dále kaple Kalvárie stojící bezprostředně kostela a nakonec kaple Božího hrobu, obě z téže doby. K tomuto komplexu církevních staveb vede z Malé Strany od Vlašské ulice křížová cesta s dvanácti kapličkami. Původní křížová cesta se šesti oboustrannými kaplemi, před r. 1740, však vedla po parkánové cestě mezi gotickou a barokní hradbou od Strahovské brány, na každé kapličce byly dvě zastavení, na šesté ale jedno, dvanácté bylo na výklenku kostela, třinácté v kapli sv. Kříže (Kalvárie) a čtrnácté u kaple Božího hrobu. Tyto zchátralé dvojité kapličky byly zbořeny r. 1836.

Petřín byl v době po postavení těchto barokních staveb východištěm velkých poutí do Staré Boleslavi.


Kaple Božího hrobu na Petříně byla postavena jako kopie stejnojmenné kaple u Slaného, která je o 75 let starší. Podobných kaplí bylo či dosud je v České republice 26 v Praze pět.

Kapličky byly stavěny po vzoru kaple Božího hrobu, která se nachází uprostřed rotudny Anastasis (Vzkříšení), jež je součástí baziliky Božího hrobu v Jeruzalémě.

Dle legend (evangelií) byl Ježíš Kristus ukřižován v pátek na vrchu Kalvárie či Golgota (dle latinského a aramejského pojmenování pro lebku) a pohřben v nedalekém hrobě. Věří se, že hrob byl na místě nynější jeruzalémské kapličky a celý chrám stojí na místě Kavárie. V neděli za úsvitu našly ženy, které chtěly Ježíše pomazat vonnými mastmi, hrob prázdný a zjevil se jim anděl, který zvěstoval, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Anděl nejprve odvalil kámen, jímž byl hrob zavřen, v té době se používala mlýnská kola, která člověk mohl odvalit, divá zvěř ne. Hrob byl ovšem uzavřen a zapečetěn prý na příkaz Piláta, aby se zabránilo odcizení Ježíšova těla a hlásání zmrtvýchvstání, které Ježíš předeslal. 

Ježíšův hrob byl údajně nejprve typický židovský pohřební monument vyřezaný z kamene, našla jej a identifikovala jako Ježíšův hrob sv. Helena ve 4. století, na místě byl Afroditin chrám ze začátku 2. století postavený Hadriánem (dle křesťanské tradice aby potlačil Ježíšův kult, ale tehdy ještě nebylo křesťanství nebezpečné a chrámem snad jen doplnil dle zvyku římské forum při rekonstrukci města).

Helenin syn Konstantin I. Veliký, římský císař podporující křesťanství, nechal srovnat antický chrám se zemí, vystavěl na místě pětilodní baziliku, přičemž původní antický chrám dlouhý asi 28 metrů zabíral východní tři pětiny prostředních tří lodí nového chrámu a dotýkal se Ježíšovy hrobky. Hrobka byla zrekonstruována a dle rozporných zpráv buď nezastřešena, nebo ano, a opatřena sloupovím. Měla být kruhová s otevřenou předsíní, postavena dosud na skále.

Podle zpráv ze 6. a 7. století byl hrob kamenným monolitem krytým cimboriem podepřeným sloupy. Kolem r. 1010 chrám zbořil kalif Al Hakim, frustrovaný zástupy poutníků, a srovnal obklopující stavbu se zemí, i vyvýšenou skálu s hrobkou.

Constantinos VIIII Monomachos (1042-1048) zrekonstruoval hrobku a uzavřel jí do budovy dnešní dispozice. Kaple byla údajně dvanáctiúhlá, její tři strany byly začleněny do předsíně se třemi vchody (v každé stěně jeden). Kapli obíhala arkáda na osmi sloupcích a na ploché střeše byla baldachýnová edikula.

Poničenou kapli zrekonstruovali v r. 1555 františkáni, změnili kruhový půdorys na podkovový s obdélníkovou předsíní. Po ničivém požáru r. 1808 zrekonstruovali 1810 kapli ortodoxní. Každá část chrámu patří některé církvi, zejm. katolíkům, pravoslavným a církvi arménské, něco málo i jiným (koptové aj.), jen kaple samotná je společná.


Petřínská kaplička se skládá ze dvou částí - podkovovité jižní, nazývané někdy vlastním Božím hrobem, v níž je kamenné Ježíšovo lože (v některých kapličkách je i ležící socha Ježíše v životní velikosti), od lože pak vedou točité schůdky do prvního patra, nad nímž je strop s čtvercovým otvorem vedoucím ven do vížky. Zároveň je zde i mírně zalomený hranolový otvor dolů do severní části - předsíňky, která se též nazývá Andělskou kaplí. Do této předsíňky vedou vstupní dveře gotického tvaru z e severního průčelí stavby a tři boční okénka. Jedno je při stropu v západní zdi a snad sloužilo k odvádění kouře ze svící společně s uvedeným stropním průduchem. Dále jsou zde dvě další úzká okénka, která procházejí šikmo východní a západní zdí.

Vížka (někdy zvaná edikula, někdy je tímto termínem nazývána celá stavba) je šestiboká kopule, podepřena šesti dvojicemi sloupků.

V některých publikacích se lze dočíst, že šikmé okénko je směrováno tak, aby o Velikonocích ve tři hodiny odpoledne jím procházely paprsky Slunce. Toto tvrzení jsme se snažili ověřit, není však pravdivé, žádné z okének takovým směrem nemíří. Přesto jsme dospěli k přesvědčení, že šikmá boční okénka a i stropní průduch sloužily k průniku slunečních paprsků do interiéru kapličky a byly využívány k velikonočním rituálům.

Uprostřed předsíňky je kamenný kvádr 73 x 44 cm velký, vysoký 35 cm. Jedná se o podstavec pro Andělský kámen, v originále prý úlomek kamenné desky, kterou byl zakryt hrob a anděl ji odvalil, později ve 13. století byl rozbit muslimy, a nakonec byly jeho kusy rozebrány zbožnými poutníky jako zdroj síly. V Jeruzalémě stojí na podstavci mramorový kvádr s vyrytými nápisy, na němž je pod sklem fragmet Andělského kamene. Na přední hraně taburetu bývají čtyři svíce. Při pravoslavné mši slouží mramorový kvádr jako podstavec pro přenosnou oltářní mensu.


V kapli Božího hrobu v Jeruzalémě na Velký pátek dle pravoslavného kalendáře jsou celebrovány slavnosti Svatého ohně. Pravoslavný patriarcha před zatemněnou a věřícími zaplněnou rotundou Anastasis je prohlédnout izraelskými policisty, aby se prokázalo, že nemá zápalky ani jiné zapalovací prostředky, stejně je prohlédnut i interiér kapličky. Poté vstupuje do kapličky. Patriarcha a s ním věřící čekají na očekávaný zázrak někdy pět minut, jindy třeba tři a půl hodiny. Nakonec uvnitř vyšlehne plamen, patriarcha jej slavnostně vynáší ven a věřící si od něj připalují svíce. Oheň prý v prvních chvílích nepálí, čímž je prokázána jeho božská podstata.  

Kopule rotundy Anastasis chrámu Božího hrobu má věnec 24 oblouků, ve čtyřech patrech nad sebou. Druhá řada od shora má oblouky zazděné, pouze v jednom je okénko. Tím proniká paprsek Slunce směrem na kapličku. Jde o druhé okno od osy kaple, mělo by být v azimutu 230°, což odpovídá času po 13. hodině místního času v období Velikonoc. Zázrak je očekáván ve 14 hodin.

Jeruzalémská kaplička má do předsíně dva kruhové otvory, vypadající jak kajutové. Kaplička je uvnitř chrámu a těžko říct, zda jimi může pronikat přímé Slunce. V současné době okénka slouží k předávání svatého ohně z kaple ven, přes severní okénko podává oheň pravoslavný patriarcha, přes jižní arménský archimandrita.

O zázrak napřirozeného vzplanutí se pokoušeli i duchovní jiných církví, avšak marně. Koncem devatenáctého století ruský archimandrita Porphyrius přiznal ve svém deníku, že pravoslavný klér v Jeruzalémě ví, že jde o podvod. Patrně se používá bílý fosfor rozpuštěný v sirouhlíku - po odpaření roztoku fosfor sám vzplane.


Nabízí se paralela, že po vzoru Jeruzaléma pořádali podobné rituály i na Petříně.

Při vigíliích (noční pobožnost zejména o Velké noci ze soboty na neděli) se všeobecně při katolickém obřadu zapaluje před kostely oheň (často křesáním, v 8. a 12. století století je doloženo zapalování lupou, není to však dnes prý podstatné, neb oheň ještě není posvěcen). Od ohně je zapálen paškál, velikonoční svíce obřích rozměrů symbolizující Ježíše, a přenesena do kostela k oltáři.

O jeruzalémském podvodu se v době stavby petřínské kaple nevědělo. Je možné, že kněží chtěli oheň zapálit pomocí paprsku Slunce, možná s pomocí čoček.

Pečlivě jsme s panem Čihákem vyměřovali úhly postraních okének i toho stropního a dělali experimenty v době, kdy nastává pohyblivý základní křesťanský svátek  Zmrvýchvstání páně, tedy 22. března až 25. dubna.

Východním i stropním okénkem opravdu paprsky dopadají na kámen, v prvním případě kolem 8:30 místního slunečního času, v druhém případě kolem poledne, 12. hodiny.

Ráno, kdy bývají bohoslužby, ovšem jarní Slunce asi není dost silné k zapálení ohně, tak je možné, že k zapálení svíce docházelo stejně jako v Jeruzalémě po poledni.





Obrana národa

Poslal jsem vzdělanému příteli pozvánku na křest knihy o generálu Homolovi, vrchním veliteli Obrany národa.

Za týden jsem ho potkal a ptám se, zda přijde. Naštětil se:

Prosím tě, co je to Obrana národa, nejsou to nějaký komunisti?”

Naše generace neslyšela v socialistických školách, ba ani na prestižních gymnáziích, o našich snad jediných národních hrdinech v posledních čtyřech stech letech ani slovo – o československých legionářích v obou světových válkách a o nekomunistickém odboji za protektorátu. Je pravda, že členové ilegální KSČ v období nacistického teroru byli též hrdinové, ale jen do podpisu smlouvy mezi Hitlerem a Stalinem o neútočení a vzájemné pomoci v srpnu 1939. A pak znovu po Hitlerově napadení Sovětského svazu v červnu 1941. V oněch téměř dvou letech mezi těmito dvěma událostmi stáli dle vzoru SSSR po boku Hitlera, protože oba socialismy, komunistický a nacionální, prý bojují za dělníky proti západním plutokratům v Británii a USA. Navíc usilovali velmi plánovitě o absolutní převzetí moci obdobným terorem po skončení války, což se jim nakonec i podařilo. Takže jako národní hrdiny je lze označit těžko.

Pravda, mohlo se psát o atentátu na Heydricha, protože vyhlazení Lidic nacisty a ostatní hrůzy druhé heydrichiády, na které komunisté právem pietně vzpomínali, by neměly logiku. Přísahal bych však, že mě paměť neklame a že ani o atentátnících jsme se na gymplu neučili. Tehdy za rozjíždějící se normalizace natáčeli ve vedlejší třídě dva studenti výklady svých profesorů historie tajně na kazeťák a záznamy pouštěli řediteli. Ten jednoho za druhým vyhazoval, až se vyselektovali ti, co byli ochotni podávat normalizační výklad dějin. Do ožehavých témat se raději vůbec nepouštěli. A tak jediná moje vědomost o atentátu na Heydricha pocházela od mé babičky Pepči. Bydlela proti Bulovce kousek pod zatáčkou, kde byl atentát uskutečněn, a okolní ulice se jmenovaly Kubišova, Gabčíkova a Valčíkova. Babička říkala, že první verzí pomsty, kterou K. H. Frank vymyslel, mělo být postřílení obyvatel v ulici V Holešovičkách, kde bydlela.

Co je překvapivější – na mnoha gymnáziích, o jiných školách nemluvě, zpravidla na dějiny dvacátého století „nezbyde čas“ dodneška. Čeká se prý, třicet let po sametové revoluci, až bude výklad dějin definitivní. Výše zmíněná selekce se opravdu povedla a přenáší se do dalších generací.

V letech 1935 až 1938 Československo v obavě z napadení Hitlerem horečně zbrojilo a stavělo obranný val kolem republiky. Byl to obrovský projekt, budovaný s velkým vlasteneckým nasazením.

Českoslovenští důstojníci byli zděšeni z obou kapitulací, jak po Mnichovu, tak za půl roku, kdy bylo podepsáno připojení k Velkoněmecké říši ve formě protektorátu.

Hned po 15. březnu, kdy nás německá armáda obsadila, proto vytvořili přední českoslovenští generálové podzemní armádu Obrana národa. Stalo se tak v bytě armádního generála Josefa Bílého v Mikulandské ulici 19. března 1939. Josef Bílý na rozdíl od většiny generálů nevzešel z legií, ale byl za 1. světové války důstojníkem rakousko-uherské armády. Neměl tedy gloriolu legionářů, byl však velmi dobrým odborníkem a organizátorem a měl velkou autoritu a zkušenosti.

Generál Homola při založení nebyl jenom proto, že právě na cestě ze Slovenska léčil zranění, které při přechodu nově vzniklé slovensko-české hranice utrpěl. Do Obrany národa se zapojil hned po příjezdu do Prahy. Stal se velitelem jednoho ze tří zemských velitelství – Velké Prahy.

Vedení této takzvané první garnitury Obrany národa však koncem roku 1939 prakticky zaniklo. Někteří byli zatčeni, jiní emigrovali do Velké Británie plnit úkoly v Benešově vládě. Sám generál Bílý, který byl vyššího věku a nemocný se srdcem, odešel do ústraní a skrýval se na venkově. Vypátrán a zatčen byl až o rok později.

Bylo obtížné činnost Obrany národa obnovit. V té době už bylo všem jasné, že nacisti jsou mnohem bestiálnější, než se dřív zdálo. Pro mě je významným datem 17. listopad 1939, kdy dali hitlerovci popravit bez soudu devět vysokoškolských studentů a dalších víc než 1200, včetně mého otce, poslali do koncentračního tábora a zavřeli vysoké školy. Hitler potřeboval zničit elity národa…

Německo v roce 1940 vítězilo na všech frontách, gestapo bylo všemocné. Přesto se do toho generál Homola se svými druhy, důstojníky Mašínem, Balabánem, Morávkem, Churavým a řadou dalších, pustil. Prováděli sabotáže, kvůli informacím pro spojence sledovali pohyby vojsk a materiálu, vyhledávali zrádce a kolaboranty a potlačovali jejich činnost. Obrana národa organizovala například i přesuny letců a pozemního leteckého personálu do zahraničí.

Do Obrany národa bylo svým způsobem zapojeno na 100 tisíc osob. Generál Homola se zasloužil o sjednocení jednotlivých složek odboje pod zaštiťující Ústřední vedení odboje domácího. Především šlo o Politické ústředí a Petiční výbor věrni zůstaneme, ale též nejméně tucet dalších organizací. Plánoval celonárodní povstání a objednal v depeších s Londýnem obrovské množství zbraní a střeliva. Prezident Edvard Beneš v exilu se pod vlivem spojenců domníval, že Němci budou brzy v kleštích protihitlerovských mocností a bylo potřeba podpořit jejich útok zevnitř. Bohužel se tyto optimistické předpovědi nenaplnily. Činnost Obrany národa a řady dalších odbojových organizací byla i důležitým znamením pro spojence a argumentem pro znovuobnovení Československa.

Na podzim roku 1941, na svátek sv. Václava, byl protektorát „poctěn“ tím, že se do jeho čela, respektive na klíčové místo výkonného zastupujícího říšského protektora, postavil třetí muž Říše po Hitlerovi a Himmlerovi Reinhard Heydrich. Hned v den nástupu nechal popravit generály Josefa Bílého a Hugo Vojtu, přední představitele původního vedení Obrany národa a členy její Rady starších. Začala proslulá první heydrichiáda. Heydrich považoval „Friedricha“ Homolu za svého úhlavního nepřítele a vypsal na jeho nalezení odměnu.

Za dva měsíce se mu jej podařilo dopadnout, ale sám, jak známo, dlouho naživu nezůstal. Benešova vláda s rozezleným ministrem národní obrany generálem Sergějem Ingrem, též původním členem Rady starších, se za popravy a další teror pomstila prostřednictvím parašutistů, zbavila svět jednoho z nacistických tyranů, a získala mimo jiné další důkaz před světovou veřejností, že se český národ nevzdal a není dobrovolným příslušníkem Říše.

Po Josefu Bílém a Bedřichu Homolovi pokračovali ve vedení organizace generálové Zdeněk Novák, František Bláha a František Slunečko, který jmenoval generála Karla Kutlvašra velitelem hlavního města za Pražského povstání v květnu 1945.



Rudé Rusko

Možná ne každý, kdo prošel socialistickými a postsocialistickými školami, si to uvědomuje. Druhou světovou válku začalo Německo a SSSR napadením Polska. Přesněji Německo se Slovenskem a Svobodným státem Gdaňsk 1. září 1939, SSSR do Polska dorazil 17, září. Za necelý měsíc bylo Polsko anektováno a rozděleno dle "Německo-sovětské smlouvy o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie".

K opačnému konci války: osvoboditel by měl přijít a odejít, a nikoli se zmocnit nadvlády nad územím jakožto válečnou kořistí. V první fázi částečně zprostředkovaně díky páté koloně (1948), v druhé fázi v největší nebo druhé největší tankové operaci v dějinách lidstva (1968).

Nepsal bych tu takové samozřejmosti, ale včera jsem absolvoval rozhovor s vysokoškolsky vzdělaným vrstevníkem ze sportoního prostředí, pro kterého je Lenin nejlepší člověk na světě, SSSR nejpokrokovější země (jak nás oba učili od mateřské školky). A nyní je v tom ubezpečován desinformační propagandou, kterou sám dál šíří. Včerejší Putinovy "pravdy" mu jistě učarovaly, ale to uslyším až za týden. Tak trochu zuřím, vždyť jsme další na řadě, pokud by se jim dařilo.

Lenin... Jako dnes Zeman, visel nám na prvním stupní základní školy nad katedrou portrét Lenina. Vypadal jako krutý hrdlořez a přitom nám opravdu zdůrazňovali, že to byl nejlepší člověk všech dob. Tak jsem tomu chtěl věřit a byl jsem na sebe naštvaný, že mám tak blbý vkus, že to nedovedu rozpoznat...


Rudé Rusko II

Ono jde fakt do tuhého a pátá kolona vzniklá z nevědomosti je fakt nebezpečná.

Před časem jsem tu napsal pár poznámek k historii 20. století – o tom, co jsme se v socialistických a snad i postsocialistických školách neučili. Tak drobné pokračování:

V odvěkém boji dobra se zlem je západní typ společnosti to nejlepší, co kdy bylo. Můžete s tím nesouhlasit, ale slovy klasika, to je tak jediné, co s tím můžete udělat.

Od starého Řecka neexistuje nic než demokracie a diktatura. Jediné nebezpečí demokracie je, že se může změnit v diktaturu, kdy má jediný člověk či klika absolutní moc nad celými národy, může je například hromadně vraždit, držet je jako otroky či nevolníky uprostřed ostnatého opevnění, přesouvat kam se mu zlíbí, vymývat jim od dětství mozek ideologií k tomu stvořenou – nejúspěšnější v tom byly radikální odnože socialismu – nacismus a komunismus. Viz Lenin, Stalin, Hitler, Mao, Kim Ir-sen a další, ještě v 70. letech 20. století zahájil bestiální vraždění valné části kambodžského národa příslušník marxistického spolku v Paříži Pol Pot. Tito diktátoři zprvu často vypadali pro naivní důvěřivce jako osvícení, postupně však zákonitě podlehli paranoii a stali se z nich tyrani.

Rusko stálo, chtíc nechtíc (bylo napadeno Německem a Rakousko-Uherskem) v 1. světové válce na straně západních velmoci. Lenin se však krátce po nástupu k moci spřáhl v Brestu Litevském s Německém, podvolil se mu, odevzdal důležitá území na západě země, aby měl prostředky na boj s vnitřním nepřítelem. A propustil víc jak milion Němců a Rakušanů z carských vězení, kteří tak mohli spěchat na evropská bojiště bojovat proti Západu.

Dlužno dodat, že to byly československé legie, které jim v tom do značné míry zabránily.
„Buržoazní“ rodinu mé babičky bolševici bestiálně vyvraždili, jakož ještě za Lenina pět milionů dalších obyvatel Ruska. Dědeček babičku zachránil a vzal si ji za ženu, aby ji mohl odvézt legionářským vlakem a lodí do Evropy. Ano, jsem ze čtvrtiny bílý Rus, takových v Rusku myslím mnoho nezůstalo... Stalin pak v Leninově díle pokračoval, přičítají se mu desítky milionů obětí, až 70. Mimo jiné úmyslně vyvolanými hladomory vyvraždil mnoho milionů Ukrajinců. První byl v letech 1921-3 (5 milionů mrtvých), druhý 1932-3, třetí (v letech 1946-7) se týkal i dříve polské západní Ukrajiny. Hladem umírajícím lidem ukradené obilí bylo tehdy převáženo do Československa, aby za neúrody v r. 1947 země nepřijala Marshallův plán a přimkla se k sovětskému Rusku.

Říkal jsem, že bílých Rusů mnoho nezůstalo. Nebo byly jejich duše za 70 let komunismu a další desetiletí putinismu tak semlety, že je div, když má někdo z nich nám blízké myšlení a dokonce se je odváží přiznat. Bílé Rusy v Evropě pak likvidovala Směrš (smrt špionům), Stalinova odnož NKVD. U nás měla sídlo v „pražské Lubjance“, vile v Dělostřelecké ulici, kam byli hned po 9. květnu 1945 sváženi třebas i českoslovenští občané ruského původu a rovnou likvidování nebo převáženi do pravé Lubjanky v Moskvě.


Brixenští sloni

foto: Radka Homolová

Ty dva slony v Brixenu jistě každý zná. Přinejmenším každý literární vědec a každý lyžař. Možná ne každý však ví, jaké se ke slonům váží příběhy.

Již ve škole jsme se učili, že nestor českých novinářů Karel Havlíček žil ve vyhnanství právě v tomto městě. Patřilo tehdy Rakousko-Uhersku jakožto jižní Tyrolsko. Nyní je, po 1. světové válce, součástí Itálie. Mimochodem, Karel Havlíček se sám nikdy nenazýval Karel Havlíček Borovský, nejčastějším pseudonymem však bylo jméno Havel Borovský, jak známo, pocházel z Borové u Německého Brodu. Pak to kdosi smísil a je fakt, že se tak jednou Havlíček i podepsal, pokud není onen autogram falsem. Jaroslav Hutka složil v 70. letech píseň Havlíčku, Havle, estébáci ho podezřívali, že je vlastně o Václavu Havlovi, ale Hutka jim to vyvrátil, poctivý estébák pak skutečně našel ve spisech Havlíčkův pseudonym Havel. A tak z toho Hutka aspoň na chvíli vyklouz.

Po deportaci z Borové do Brixenu, popsané sarkasticky v Tyrolských elegiích, nebyl pro Havlíčka ještě k dispozici podnáje ani později domek, kde měl po příjezdu rodiny pronajato první patro, ubytoval se proto v hotelu Elephant. Na jeho fasádě je (do)dnes obří slon nepřehlédnutelný. Těžko mi však recepční vysvětloval, kde najdu toho druhého, vlastně prvního, ještě středověkého, slona, mnohem pozoruhodnějšího.

Namaloval ho jako pozdně gotickou fresku Leonhard von Brixen v brixenském klášteře s dómem, v klenebním poli č. 3 v jihovýchodním rohu křížové cesty rajského dvora. Chodbou lze volně procházet při cestě z náměstí do vedlejší ulice.

Leonhard maloval na zdi a klenby ambitu fresky podle biblických příběhů. Jeden z nich se nachází v 1. knize Makabejské, která pojednává o židovském povstání proti helenizaci, tedy pořečťování, Palestiny. Povstání zahájila rodina židovského kněze Matatiáše, jehož tři synové – Juda, Jónatan a Šimeón dostali přezdívku „makabejští“ (z hebr. makav, průbojník).

Židé obléhali hrad Antiocha V. Eupatora, který zrušil a zakázal židovskou bohoslužbu, obřízku a sobotu (šabat) a někdy po roce 161 př. n. l. postavil v chrámu sochu boha Dia. Antiochus proti Židům poslal vojsko se sto tisíci pěšáky, dvaceti tisíci jezdci a dvaatřiceti k boji vycvičenými slony. Ti byli napojeni šťávou z hroznů a moruší, aby byli vydrážděni k boji. Eleazar zvaný Auaran si všiml, že jedno ze zvířat má na sobě štíty s královskými odznaky, a poněvadž převyšovalo všechna ostatní zvířata, domníval se, že na něm sedí král. Obětoval se, aby zachránil svůj lid a získal si slavné jméno navěky. Odvážně se vrhl doprostřed šiku, rozdával smrtící rány napravo i nalevo, takže se šik před ním roztrhl na dvě strany. Skočil pod slona a bodnutím zespodu ho zabil; slon však na něj padl a Eleazar tak zahynul. Když židé viděli sílu a bojovnost králova vojska, ustoupili před ním.

Tolik verše "První knihy Makabejské 6" Starého zákona.

Leonhard však v Dolomitech nikdy pravého slona neviděl, tak využil popis z nějakého bestiáře či cestopisu, možná Marco Pola, a namaloval "Rüsselpferda", tedy chobotnatého koně, někdy zvaného též Pferdelefant (koňoslon).

foto: Radka Homolová


Robinsonem uprostřed Evropy

Byl jsem se včera zase koupat s dětičkama v jednom jezeře, jinde než minule, takhle za Kerskem. Je tam už pár let pěkně zplanýrovaná pláž. 

Já byl tehdy při tom. 

Jel jsem, takhle v listopadu, okolo, celý zpocený z cyklosportu a z přetopeného auta, tak jsem si řek, že se vykoupám, byl ten rok zrovna babí podzim. Plavky jsem  neměl, ona je tam i nudistická plážička, ale to bylo celkem jedno, protože v listopadu se koupáči nedají očekávat. Auto jsem nechal na parkovací louce, ale na závoře před pláží visela velká cedule VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN. Tak tam nerozhodně postávám, ale zrovna šli kolem místní lidi a řekli mi, že klidně můžu dovnitř, akorát ať mě nevidí bagrista. 

Ano, obří buldozer, jak jsem již naznačil, celý prostor velkoryse zarovnával, hrnul před sebou tuny písku. Je to přece pláž u bývalé pískovny ve slepém meandru Labe, zatopené minerální vodou smíchanou s průsakem z řeky. Koupal jsem se tam už kdysi v minulém tisíciletí, když se jezero teprve začínalo tvořit. Utkvěla mi v mysli krásná dívka v rozpuku mládí, kterému nestačily jarní plavky, tak se z nich rozpustile draly dráždivé tvary. Celý život jsem toužil ji znovu spatřit, tehdy jsem byl ještě nesmělý puberťák.

Počkal jsem, až buldozer pojede směrem ode mě, a přeběhl k jezeru do úkrytu, břeh byl ještě docela vysoký a členitý. Když bagrista odjížděl zády ke mně podruhé, honem jsem se svlékl a vjel do vody. Šaty včetně slipů, doklady, klíčky od auta i mobil, zkrátka ono pověstné omnium mē, všechno své, jsem zahrabal do díry ve břehu. A plaval jsem k svému oblíbenému ostrůvku doprostřed jezera. Tam jsem se otočil. Stejně tak bagrista.

Naše pohledy se střetly. Aspoň to tak na tu dálku vypadalo. Oči jsem popravdě neviděl, zato reflektory buldozeru na mě zlověstně mířily. A jeho radlice konala. Hrnula zrovna ty tuny písku přímo na mé osobní věci. Ony klíčky od auta, prádlo atd. A opravdu je mocně zasypala.

Neodvážil jsem se připlavat a vylézt, připadal jsem si před obřím bagrobuldozerem jako ten nahý muž z vtipu, kde se mu slon posmívá: s tímhle že se dokážeš napít?

Uf, málem jsem na ostrově umrz, každou hodinu byla čím dál větší zima, ani na to už nechci myslet. Bagrista po pláži pojížděl hluboko do noci. Udělal jsem si lože z kopřiv, ty přece jen odspodu trochu hřály, a přikryl se vrstvou osikových větví, nic jiného tam nebylo. Kdepak bych potmě hledal klíčky... Vzpomněl jsem si na svého otce, který musel stát jako student-vězeň v koncentračním táboře Sachsenhausen na apelplacu v chatrném pyžamu řadu hodin v minus třiceti stupních Celsia, vězni padali mrtví na zem jak chrastící kuželky. Jediný, kdo tehdy vyvázl bez omrzlin, si celou dobu mumlal stále dokola: není mi zima, není mi zima, není mi zima... Proti tomu je můj bivak procházkou růžovým sadem, vždyť snad doopravdy ani nemrzlo. Ale metoda pomáhala.

Robinson v geodetickém středu Evropy... Středů Evropy je asi stovka, od bodů v Burgundsku přes Belgii, Bavorsko, Staromák, až po Ukrajinu a Finsko. Podle toho, jak je Evropa definována a jak jsou aktivní lokálpatrioti. Pochopitelně, pro každého je pupkem světa zrovna jeho dvorek, je právě uprostřed jeho obzoru. Ovšem průsečík 50. rovnoběžky a 15. poledníku, který je centrem středoevropského časového pásma, je jen dvacet kilometrů jižně od našeho ostrůvku. To je jediný exaktní střed našeho amorfního kontinentu.

Při rozbřesku jsem přeplaval k opačnému břehu, voda byla oproti vzduchu milosrdně teplá, ona má setrvačnost od minulého dne. Zoufale a marně jsem hrabal v mohutných vrstvách písku, kde jen ta díra byla... Strktura břehu zmizela, všude jen bezchybně hladká béžová pláž, manšestr jak ráno na sjezdovce.

Koukám, že od města přijíždí kdosi na kole. Skryl jsem se ve vodě, abych ho nevyplašil.

Ne nebyl to Pátek, ostatně bylo pondělí. Z bicyklu seskočila žena, svlékla se do plavek, a představte si, že to byla tatáž jako před těmi padesáti lety, poznal jsem ji podle příliš malé podprsenky.  I když plavky byly mnohem rozměrnější než tehdy. Lekla se, pochopitelně, když jsem vylez z vody, ale i ona mě poznala. 

Nadiktoval jsem jí číslo mobilu, zavolala mi, jak jsem si to desítky let představoval, a už to bylo. Hrabala mnohem rychleji než já, zkřehlý jako rampouch. A šla najisto podle zvuku. Naštěstí zrovna mobil byl nejmíň hluboko ze všech těch věcí.

Však jste věděli, že to dobře dopadne, když píšu v ich-formě.





Kam s ním



Možná jste si všimli, že miluju Jana Nerudu, tak koho jiného bych parafrázoval. Ve škole mě nezaujal, ale to jen proto, že do osnov zařadili útlocitné učitelky či učitelé pro dítka jen těch pár nablblých, místo mnoha skvělých, veršů. Třeba žáby v kaluži, kterým starý žabák učený otvíral tvrdé lebi, z Písní kosmických, jsem objevil až v pokročilé dospělosti nad vchodem do ondřejovské hvězdárny: „Jen bychom rády věděly,“ vrch hlavy poulí zraky, „jsou-li tam tvoři jako my, jsou-li tam žáby taky!“

Feuilleton, čili podčárník, „Kam s ní“ ale v osnovách byl. A tak je často citován, ovšem chybně – Kam s ním, protože Neruda si nevěděl rady, kam dát starou zteřelou slámu ze slamníku, ne slamník samotný, ten potřeboval nacpat slámou novou, právě zakoupil tři otepi.

Potěšilo mě, že Nerudu miloval už můj dědeček generál, jak píše ve svém deníku z 1. světové války. On Nerudu ještě zažil, dědovo jméno bylo i donedávna k vidění na pamětní desce padlým Sokolům za 2. světové války na Malostranské sokolovně, co je hned nad zbořenými malostranskými kasárnami, kde se Neruda narodil. Kasárny sloužily až do roku 1927. Deska byla z pěkně patinované mosazi, a tak už neexistuje, kdosi si věděl rady, kam s ní...

Posledních dvacet let průběžně věnuju likvidaci harampádí, které nashromáždil můj shánčlivý otec na chatě. Musel jsem zlikvidovat i podstatnou část té dřevěné chaty samotné, protože byla shnilá od děravé střechy až po neexistující základy. Vedle chaty stál komín z neomítnutých cihel, který si vzal do parády déšť a mráz tak důkladně, že už dávno nebyl čtverhranný, ale zdálo se, že to je prastará socha svatého na mostě, omletá povodněmi. Suť jsem dokázal využít, ale zbyla dvoumetrová azbestová roura. Dcery, poučeny z moderních škol, mě zapřisáhly, ať toxický azbest neboli osinek nezůstane na našem pozemku, ale ať ho ekologicky zlikviduju.

Ale kam s ní, s rourou? Do auta se pořádně nevešla, tak jsem ji rozmlátil na kousky, riskuje rakovinu plic, která se vyskytuje u pracovníků v azbestových dolech. Tahle rakovina se však projevuje až desítky let po expozici, to už ve svém věku nestihnu, tak jsem byl v klidu.

Naložil jsem tedy azbest do pytlíku, unesl jsem ho v jedné ruce, a odvezl na skládku.

Skladmistrová se mě ptá, co vezu, a odskočila jako bych ji uštknul:
„Azbest? To my nebereme, to patří do nebezpečného stavebního odpadu!“

Ale kde berou takový toxický odpad, to nevěděla. Žhavil jsem strýčka Googla, telefon, všude jsem si připadal jak jedovatý chřestýš, budil jsem v lidech absolutní hrůzu. Kam s ním, s azbestem?

Nakonec jsem zjistil, že jediná hrdinná skládka, která azbest bere, je u Uhů, docela daleko od mého domova, padesát kilometrů.

Tak jsem vzal krásné mini autíčko jak Mr. Bean a vyjel na výlet, který jsem s likvidací azbestu spojil. Popravdě, auto nebylo ani cooper, ani Citroën 2CV, ale veteránská Felicia cabrio ze 60. let, kterou mi na letní výlety půjčuje kamarád. Je to náš společný miláček, připomíná mi dětství.

Městečko Velvary má obrovské náměstí s výměrou o dost větší, než byl původní Staromák před stržením křídla radnice, které vypálili Němci v květnu 1945. Ve Velvarech bývaly asi velké trhy. V Panské hospodě v době, kdy byla zastávkou při cestě z Prahy do Saska, přišel bohatý Jáchym z Bílé o své tolary, jak je známo ze slavné písně. Jeho rodina se o ně pak po několik generací soudila, no neměl chlastat a karbanit.

U Velvar jsou dva pozoruhodné kopce. Jedním je Radovič se třemi rozhlednami a poutní kaplí, ne nevlastnil ho žádný Jugoslávec, ale někdejší víska Radovicz se dnes mohla jmenovat stejně tak dobře Radovice. A druhým je právě skládka Uhy.

Paní ve vážnici na mě nevěřícně hleděla. Ale kývla:
„Azbest? Co to je? Já jsem tady nová. Aha, osinek, koukla do papírů, bereme všechno.“
Kolem mě čekaly obří náklaďáky s koly třikrát většími, než bylo mé auto, bál jsem se, aby mě omylem nerozšláply.
Paní mě zvážila i s pytlíkem azbestu a poslala mě nahoru na horu.
„Řekněte kompaktoristovi, on vám ukáže.“

Já zas nevěděl, co je to kompaktorista, ale vydal jsem se odvážně do kopce. Rozbahněnou nezpevněnou cestou, určenou pro náklaďáky, buldozery a … kompaktory.

Kupodivu jsem se vyklouzal až nahoru. Na temeni hektar bordelu, inu skládka. Kompaktorista seděl asi pět metrů nade mnou v kabině obří železné potvory, která skládku udusávala, stěží mě slyšel. Stejně jako paní na mě nevěřícně hleděl, když jsem mu ukázal pytlík s azbestem na sedadle spolujezdce.
„Někam to hoď!“
„Ale kam? Je to hrozně nebezpečný, prej.“
„Třeba tady, nebo támhle, to je fuk,“ opáčil onen muž.
Tak jsem pytlík hodil támhle, abych muže nezkontaminoval, a sklouzal zase tou cestou necestou dolů k vážnici mezi nebezpečné obroidní sklápěčky.

Musel jsem znovu vystát tutéž frontu, výjezdová váha byla rozbitá. V kukani se mezitím vystřídali, seděl tam frajer s knírem a hluchátky na uších. Znovu mě zvážil, tentokrát bez nákladu, a ptá se, kolik vážím.

Teď zase nevěřícně koukám já. Váha není tak citlivá, aby rozdíl zaznamenala, říkám si.
„Čtyřicet kilo,“ odpověděl jsem, a to jsem ještě deset kilogramů přidal, aby moje ostuda byla o trochu menší.
„Tak devět set pade,“ kývl hlavou. Aspoň jsem mu to v tom hrozném randálu odečetl zpod vousů. Na displeji svítilo 996 kg.

Předložil jsem mu občanku a techničák, jak chtěl, a zaplatil kartou majlant, celý rudý hanbou. Byl jsem obklíčen jak Gulliver mezi obry, tak co jsem měl dělat. Popojel jsem dál mezi další železné elefanty. Jeden měl otočné rameno s drapákem, které se vychýlilo nad mé milované autíčko a zdálo se, že ho chce popadnout a přenést do drtiče vraků, který stál opodál. Zrovna jeden vrak mlel a dělal ten hrozný bordel, tedy hřmot, který znehodnotil komunikaci při vážení.

Sakra, frajer si myslel, že chci auto sešrotovat, došlo mi. Netuší, že jsem přijel s nebezpečným odpadem, viděl, že mé auto nemá ani korbu, ani přívěs, navíc je teď prázdné. Je v něm jen docela malý otvor pro posádku. Vůz skutečně váží 900 kilo, plus moje maličkost. Aha, neptal se na váhu azbestu, ale mé osoby!

Co dělat? Drapák se už už spouštěl. Nikdo mě neslyší, nikdo na mé zoufalé gestikulace nedbá!

Tak jsem hrdinně podjel největší ze sklápěček, které překážely, zaplať pámbu, že jsem měl ten mini kabriolet. A vydal se zabláceným autem zpátky k domovu, abych dcerám poděkoval.


Sacré-Cœur

Pepa nemá rád novoty, je to už starší člověk. Ale bylo tomu tak i za mlada.

Když viděl prvně v Paříži mimoně, kteří se procházeli po ulicích a parcích se sluchátky na uších a nevnímali okolí, uplivoval si. Marně jsem mu říkal, že je v univerzitní čtvrti, které se říká latinská. A ti zdánliví mimoňové takto studují onu latinu a další ušlechtilé předměty.
Formálně to uznal, ale ta averze k sluchátkům mu v hloubi duše zůstala.

Vyběhl si včera, i přes mírný déšť, do parku Sacré-Cœur, jak vyprávěl. Je to vršek hned nad obchodním centrem Nový Smíchov. Od Kláštera svatého srdce Ježíšova sem vede staleté stromořadí majestátních dubů až na vyhlídku, ze které kdysi, na začátku 17. století, skizzoval Prahu Philip van den Bossche pro slavný Sadelerův prospekt.

Vždycky když má Pepa chvíli čas, zajde si sem, na parkové hřiště, zacvičit na ruční rotoped, vlastně rotoman, aby se udržoval aspoň v nějaké kondici. Na činky už vůli nemá.

Vypadal ten den docela dobře, ráno se vyfikl, aby u neurologa a  kardiologa působil zdravě a svěže, a moc ho netrápili. Běh do kopce teda vydržel jen chvíli, nahoru se ale nakonec vydrápal. U cvičebního stroje už zase vypadal jak ze škatulky. Dokonalý sportovec.

Tou starobylou alejí od kláštera náhle kráčí krásná dívka, útlá blondýnka s neobvykle jemnými rysy i šaty a s půvabným držením těla. A s blankytně modrým šátkem na hlavě, jako by ji vymaloval sám Vermeer. A sedne si nedaleko na lavičku, přestože je po dešti mokrá.

Pepa docvičil a vydal se zpátky. Chvíli váhal kudy, nakonec zvolil si tu delší z možných cest, která vede kolem dívčiny lavičky. Hledí v úžasu, že dívka štrykuje bílou čepici nebo šálu. Tohle ještě existuje? Pepovi se zatetelila duše. Vrátil se v mysli do dětství.

Vzpomněl si na svou milovanou babičku Pepču, byla té dívce docela podobná. Babička si vydělávala jako profesionální pletařka, protože se starala o postiženého syna a nemohla chodit do práce. Pepa měl s pletením i vlastní zkušenost, musel ve škole uplést šálu. Babička mu ji načala, prvních deset centimetrů. Pak následovalo Pepovo dílo, pět centimetrů kubistického ušmudlaného vzoru, a pak zas další metr pravidelného úpletu. Všichni ve škole šálu s Pepovou ozdobou obdivovali.

Přišel k dívce blíž, nebyl si vlastně docela jistý, zda štrykuje, nebo háčkuje.

Uf, není to příze, ona jen rozplétala zacuchané bílé kablíky od sluchátek.
„Já myslel, že štrykujete,“ vypadlo z Pepy.

Ještě než otevřel ústa, dívka na něj zářivě pohlédla s nadějeplným výrazem.
Ten byl však vystřídán nechápavým pohledem. Ah, dívka neví, co je to štrykování.
Pepa byl dvakrát zklamaný, ale nedal nic najevo.

Dívka, již znovu s natěšeným pohledem, pronesla:
„Vy se mi hrozně líbíte!“

Pepa ustrnul: ta na to jde nějak zhurta. Asi to bude nymfomanka. Bývaly časy, kdy se mu o takových v noci zdálo. Ale teď, vždyť by ho uštvala. Mohla by ho taky klepnout pepka. Navrch huj, vespod fuj.

Děvče ho vzalo za ruku a posadilo vedle sebe. Přitulilo se k němu jako dítě.
Pepovi se přeci jen začala hrnout do hlavy krev a pohlédl na dívku s vilným výrazem.

„Vy vypadáte jako můj dědeček!“ zvolala vítězoslavně. „On už dávno umřel. Nedoufala jsem, že ještě potkám někoho, jako byl on!“

Pepa rezignovaně zadržel ruku, která už už přistávala na dívčině koleni, a otcovsky vzal svou novou vnučku kolem ramen.

Časy se mění. Nakonec… Zachránila ho před mrtvicí či infarktem.





Kája, ten nejhodnější člověk na světě

Nemohl být větší kontrast.
Moje maminka byla výjimečně nadaná, ve všem vynikala, vystudovala reálné gymnázium a univerzitu, stala se z ní doktorka filozofie. Pocházela ze skromných poměrů, kde taková životní dráha, zvláště tehdy u žen, nebyla obvyklá. Maminka byla proslulá i svou krásou.
Kupodivu však toužila mít kariéru jako její o rok a půl mladší mentálně retardovaný bratr Kája, její pravý opak.
Kája se narodil s Downovým syndromem, náhodnou genetickou poruchou, která není dědičná. Babičce lékaři předpověděli, že se nedožije ani dvou let. Babiččina mateřská láska se ale vybičovala do takového maxima, že Káju vypiplala. Celý další život až do své smrti věnovala péči o něj.
Kája měl i v dospělosti intelekt jako čtyřletý kluk. V dětství chodil do pomocné školy, kde je sofistikovaná učitelka učila počítat do pěti, ovšem od nuly. Takže Kája měl čtyři prsty, aspoň to říkal, ve skutečnosti měl pochopitelně všech pět. Občas Kája čůral přímo z balkónu na předzahrádku, nedejbože sousedům na hlavu. A tak se ke vší smůle přidala ještě jejich nenávist. Nic nechápali, Kája byl pro ně strašidlo, které by nejraději viděli upálené na hranici. Lidé s Downovým syndromem nejsou hezcí… Dnes jsou usmrcováni už přímo v dělohách svých matek, a tak se s nimi téměř nesetkáme.
Kája v dospělosti uměl dojít do blízkého krámu, měl na papírku napsáno, co má koupit, měl i přesně odpočítané peníze, prodavačka mu zboží vložila do tašky a Kája je přinesl, to bylo jeho vrcholné číslo.
Psal jsem, že moje maminka Květa chtěla být jako on, jako mladší bráška, který byl chudinka, a proto babička věnovala veškerou péči jemu a samostatnou Květu opomíjela.
A tak moje maminka až do konce svého života prahla po tom, být taky chudinkou. A zůstalo jí to. To jsme my, její děti, těžko chápaly.
Kája byl ve skutečnosti nejhodnější člověk na světě, měl na mě velký vliv. Když jsem k němu přišel, ať jako malé dítě, nebo pak jako skoro dospělý, Kájovi vytryskly velké slzy štěstí, dojatě mě několik minut objímal. Jako pejsek. Těžko, moc těžko se mi pak odcházelo. Ona i babička byla nesmírně hodná, vracel jsem se do nevlídného bytu svých chladných intelektuálských rodičů docela nerad. Dítě má být krmeno nejen vědomostmi, ale i city.
Ty mi poskytoval rozhodující měrou právě Kája s babičkou.
Když babička umřela, bylo Kájovi čtyřicet čtyři let. Kupodivu můj tatínek počítal s tím, že se Kája přestěhuje k nám, ale máma se tak náročného úkolu zalekla a odvezla Káju k doživotnímu pobytu v domově důchodců s psychiatrickou péčí v Terezíně. Vlastně to před svou smrtí prozíravě vyjednala už babička. Kájovi, který do té doby neopustil její náruč dál než do toho obchodu naproti...
Mě bylo sedmnáct let, byl jsem nejmladší z rodiny, máma takové věci se mnou nekonzultovala. Trpěla pak těžkými výčitkami svědomí, jezdila za Kájou co týden, ale ani ona, ani já jsme nedokázali něco měnit. Když jsem za Kájou občas do Terezína přijel, objímal mě a ronil slzy radosti jako vždycky. Asi nedovedl vyjádřit ani pochopit, v jaké je situaci a co by mohl chtít. Nemám potuchy, jak tam s ním zacházeli, tehdy jsem netušil, jak to někde chodívá. Tak jen doufám, že korektně. Jak jsem říkal, Kája jen plakal, myslel jsem, že štěstím jako vždy.
Po jedenácti letech v Terezíně Kája zemřel, byl jsem za ním den dva před před tím v litoměřické nemocnici. Řinuly se mu po tvářích zabarvených od žloutenky ty největší slzy, jaké jsem kdy viděl. Všechno bylo jakoby zvětšené, snad pohledem skrze slzy moje.
Kája byl vyhublý na kost od rakoviny žlučových cest a vypadal s vlasy na ústupu jako Ježíš Kristus z Pasoliniho Evangelia svatého Matouše, které jsem právě tehdy shlédl ve filmovém klubu.



Ruska

„Když jsem šel zamlada po Václaváku od muzea k Můstku, dokázal jsem se zamilovat třeba i dvanáctkrát. Hlavně v létě, to chodily holky nalehko,“ povídá Pepův starší kamarád.
Slalom od dívky k dívce mu prý trval celé odpoledne, až přes půlnoc.
Teď, v nastupujícím stáří, už zdaleka tak bujný není. Jedna láska mu vydrží třeba i na půl roku.
Ta poslední byla fešná ruska. Ona nebyla z Moskvy, vlastně ani z Ruska, ale měla ohnivé vlasy, tedy rusé. Pepův kamarád se do té dechberoucí barvy medově rudého zlata zamiloval. Byl specialistou na zrzky. A zrzky jsou vášnivé, říkával. Jaképak jsou dokonce rusky…
To potřeboval nutně zjistit. Ale ruska mu nechtěla dát. Na to nebyl Pepův kamarád zvyklý. Byl sběratelem skalpů krásných dam. Měl na jejich získávání vypracovanou strategii, vlastně soustavu strategií, které obměňoval podle dotyčné oběti a podle okolností. Na rozdíl od Pepy, který spoléhal jen na kouzlo své osobnosti a spousta úlovků mu tak unikla. Přebrali mu je ti stratégové.
Ono ale Pepovu kamarádovi nic jiného nezbylo, než místo luštění křížovek po večerech spřádat tenata. Pepovi to nepřišlo, ale ženy říkaly, že jeho kamarád je pravý opak krasavce, nic pozoruhodného na něm není, než urputnost.
Pepův kamarád byl pyknik, měl velkou hlavu a soudkovité tělo, připomínal vzhledem Dickensova hrdinu Samuela Pickwicka, ale povahou byl úplně jiný, hyperaktivní. Slovo pyknik je, jak jistě víte, utvořeno od řeckého slova pyknós, tlustý, a to z indoevropského puk. Pyknik vypadá na rozdíl od atleta  (Y̊) a astenika (I̊) jako kroužkované O̊.
Pepův kamarád pro začátek dosáhl toho, že mu to ruska přislíbila. Tedy že mu dá. Ale teď právě nemá čas, protože pospíchá za obchodem. A jestli by ji tam neodvezl, urychlilo by se to. Pak že na to dojde. Kamarád nadskočil metr nad zem, nastartoval fáro a odvezl ji do Nuslí. Dvě hodiny tam čekal, ale ruska ho zklamala. Musí ji odvézt ještě do Libně, kde má další kšeft, právě ji volali. Tak ji odvezl do Libně, ale opakovalo se to. Po dvou hodinách chtěla do Měcholup. Po dalších dvou hodinách ji konečně odvezl k ní domů, ale ruska mu přibouchla domovní dveře před nosem s tím, že je dnes už unavená, a omluvila se.
Pepův kamarád byl zoufalý. Ale byl po uši zamilovaný, a jak jsem říkal, urputný. Takhle ještě nikoho nemiloval, ty před tím byly jen fádní jednohubky. Když nic nepomáhalo, začal hubnout a cvičit, aby vypadal jako ten kroužkovaný atlet ypsilon. A zhubnout se mu podařilo, připomínal ovšem spíš obří hřebík, hlava zůstala stejně veliká. Říkám mu: ty holky, co jsou na starší pány, přece nechtějí, abys vypadal jako vyžle v pubertě, ty chtějí pořádnýho zazobanýho pantátu.
Pepovu kamarádovi to vydrželo přes půl roku, byla to nejdelší láska jeho života. Navíc začal žárlit a představoval si, co asi ruska dělá za obchody, že trvají vždycky přesně dvě hodiny. Sám jsem ho na to hned na začátku upozornil, to jen sklopil hlavu a hlesl „Já vím…“. Ale vytěsnil to z mysli.
Jenže láska, zvídavost a bojovnost byly silnější. Toužil prý spatřit, zda je ruska rusá po celém těle. Marně jsem mu říkal, že to v dnešní době, kterou zahájila firma Gillette, už neplatí, že nemá šanci. Odvětil, že tahle prý má smysl pro kompozici a kontrapunkt a aspoň kousek si určitě na vyvážení vlasů nechala.
Nakonec, po tom půl roce, přišel rozzářený. Už mu dala. Ale úsměv mu hyzdil temný pruh. A škrábance od nehtů. Dlouho mi to nechtěl vysvětlit, až se jednou opil téměř do němoty a v náhlém záchvatu upřímnosti se přiznal, že se uchýlil k poslední potupné taktice.
Vyslídil, že ruska je opravdu callgirl a objednal si ji domů. Odvezl ji tam sám, nechal ji z pomsty čekat před vchodem, nepozorovaně oběhl barák, zadním vchodem do něj vnikl a otevřel dveře.
Dál už se  zase  zdráhal vypovídat. Až když jsem obdivoval tu hloubku vášně, ve které ho celého poškrábala, pyšně a falešně se na vteřinu zazubil, ale pak kápnul božskou.
Ruska byla poctivá, a tak splnila smlouvu a dala mu, pak ovšem chtěla honorář. Asi jsem neřekl, že Pepův kamarád je šetřílek, na to konto se ovšem honosí velkým jměním a má portmonku napranou tisícovkami, aby na dámy dobře působil. Prachy jsou afrodiziakum, říkal. Nechtěl po výkonu zaplatit s odůvodněním, že rusce dělal půl roku víkend co víkend taxikáře zdarma. To ho kupodivu tolik nebolelo, benzín nešustí jako bankovky a dává si ho do nákladů.
Ale ruska tvrdila, že smlouva je smlouva, i ústní po telefonu, a chtěla mu peníze vyrvat z nadité peněženky. Tak se poprali, on, jak byl vyhublý a jedl jen zrní, neměl tolik síly jako svalnatá o hlavu větší ruska. A o celou portmonku přišel. Dívky na zavolání musí být trénované, nejlépe v MMA. Ruska utekla oknem a už ji nikdy nenašel, v telefonu si ho zablokovala, její bydliště, kam ji tehdy zavezl, bylo falešné, jak zjistil.
Nakonec peníze oželel, co mu zbylo, na policii se pochlubit nešel. A rusku už vlastně na nic nepotřeboval. Zbyla mu jen vzpomínka na rusé vlasy, jinde po těle prý nic takového neměla, ani vkus.



Odposlechnuto

Odposlechnuto v zájezdovém autobusu:
„Tati, co je to primární?“
„Nevím,… Franto, nevíš co je to primární?“
„Nevím.“
„Honzo, nevíš co je to primární?“
„Nevím, zeptej se Jardy, ten ví všechno.“
„Tak jo.
Jardo, nevíš co je to primární?“
„Jasně, jako že je to príma.“
„Tak primární je, že je to príma.“
„Díky tatííí!!!“

Možná se divíte, proč to zmiňuji.

Obě starší dcery chodily na gymplu na latinu, stejně jako moje máma i já. Ta nejstarší si dokonce vzala svého profesora latiny. A tak ta nejmladší se taky hlásila na nepovinnou latinu. Ale byla jediná ze třídy, a tak předmět neotevřeli. Zeťák letos přišel o práci, na latinu se nikdo nepřihlásil ani k němu. Naštěstí umí i jiné řeči, třeba starořečtinu. Ale i jiné věci, tak rodinu uživí.
Zdá se, že tedy dneska už nikdo ani nemůže vědět, co je to primární, dokonce ani gymnazisté. A asi to nikoho vůbec nemrzí, když neví, o co přišel. Svět klasické vzdělanosti je nenávratně pryč. A všechno, co k němu patřilo.

Jeden můj virtuální přítel skládá a hraje chytlavé písničky. Vypadá jak skinhed, ale jeho názory jsou přesně opačné. Vlastně vypadá také jako sluníčko, a tak je naopak sluníčkář. A dělá si ze skinhedů, fašounů, komoušů, Zemanů či Burešů srandu tím, že je paroduje. Úžasně mě to baví. Jenže cet či desát procent lidí, nejen náctiletých, nechápe ironii, parodii, nadsázku. Miloval jsem filmy od Svěráka a mnoha jiných inteligentních lidí, kteří pranýřovali nevhodné chování svých postaviček, předpokládali zřejmě, že lidi se chytí za nos a přestanou to dělat. Ovšem přesvědčovali přesvědčené, naopak pro ty, na které to bylo mířeno, se ono karikované chování stalo návodem hodným následování.

Jedna z písní mého virtuálního přítele, jakoby oslavující ty nejodpornější organizace, které ve světě kdy působily, se chytla, a začalo ji stahovat ohromné množství lidí. A tak pod ni raději přítel sluníčkář, co vypadá jak skinhed, napsal, že je to parodie.

„Tatí, co je to parodie?“
„Nevím.
Franto, co je to parodie, nevíš náhodou?“
„Nevím, zeptej se Jardy.“
„Tak jo. Jardo, co je to parodie, nevíš? Poslechni si tu písničku!“
„Jasně že vím. To je pařba! Zpívá přece naši hymnu!“


Bobulouni

Když jsou v létě velká vedra a jsem moc splavený z prací na chatě, zajedu se na kole vykoupat k rybníčku. Rybníčku..., ona je to vlastně údolní přehradička, plochu má necelý hektar. Kdysi ji pokrokový starosta, vlastně tenkrát předseda národního výboru, vybudoval jako požární nádrž. Každý věděl, že je na koupání jeho dětí a dětí z celé vesnice, ale na to by tolik peněz nevyfasoval.

Do vody je tam jen jeden úzký vstup z loučky, která slouží na opalování. Jinde jsou břehy příliš příkré, jezero vlastně není v údolí, ale v rokli.

Když jsem tedy na to koupání přijel, loučka byla zaplněná skoro do posledního místečka. Žhavý vzduch, modré nebe, opálená těla. Roztáhl jsem deku na ten úplně poslední flíček. Ale kolem to hučelo, lidi byli naštvaní. Ten jediný vstup do vody okupovala skupina týpků, podle vzhledu to byli potetovaní holohlaví bojovníci MMA těžké váhy. A měli dva psy stejné rasy, kterou jsem neznal. MMA-dogs jsem si je pojmenoval. Když se tam někdo jen přiblížit, mohli se psi vzteknout, klapající mordy měli jak krokodýli. Ti testosteronoví týpci však byli v klidu, nikdo si na ně netroufl.

Najednou k jezeru přijely, taky na kole, dvě krásně tvarované dívky, taky splavené, fakt bylo tropické vedro. Už opravdu dvě poslední místečka byla jedině na mé dece. Dívky, vědomy si své přitažlivosti, požádaly, zda si tam můžou lehnout. Já bych se pro lidi roztrhal, znáte mě, a tak, věřte nevěřte, jsem souhlasil.

Všichni mi záviděli, i ti namachrovaní tetovaní borci, co měli ramena úplně stejná, jako byly jejich holé lebky. Nebyli mi sympatičtí, přiznávám. Hlavně proto, že jsem nemohl vklouznout do té vody. Každý byl aspoň o padesát kilo hmotnější než já, i když neustále bojuju s metrákem. A pral jsem se naposled někdy v sedmé třídě.

Ale sebral jsem veškerou odvahu a posměšně jsem na ty svalovce houknul, abych otestoval možnosti: „Vy máte okupovanou vodu, ale já mám zase na dece tyhle krásné slečny. Kdybyste uvolnili uličku do vody, mohli byste se na ně kouknout zblízka.“

Čekáte možná pointu, že jsem jako David proti Goliášovi vymyslel taktiku jak ovládnout vstup do jezera, ale dopadlo to prozaičtěji.

Ti odporní týpci vyhlásili: „Pro kamarády tady místo máme.“

A … nevěřil jsem vlastním uším, moje dívky zasopránily:

„A nemohly bysme bejt vaše kamarádky?“

A už tam byly, svlažily se ve vodě, sundaly podprdy, no… poprvé v životě jsem při tom odvrátil zrak.

Bobulouni narvaní steroidy tam holt mají navrch.

A tak se našla taková potupná úzká pěšinka ve srázu mezi rákosím a křovím, kudy se koupáči jeden za druhým spouštěli po kamenech do vody a na zpáteční cestě se horko těžko vyhýbali ostatním zájemcům. Jinak by museli čekat na tmu nebo špatné počasí.

A já? Radši jsem emigroval.



Pietní akt při 80letém výročí popravy generála Bedřicha Homola

V úterý 5. ledna 1943 ve 20 hodin, tedy před 80 lety, umístili pochopové elitního nacistického kata Röttgera mého 55-letého dědu generála Bedřicha Homolu ve věznici  Berlin-Plötzensee na popravní prkno a "das Fallbeil (padací sekera)", tedy těžká čepel gilotiny, mu oddělila hlavu od trupu. Hlava spadla do kýblu, krev z krčních cév vytekla do kanálku. Kanálkem do vod řek Sprévy, Havoly, Labe, až do Severního moře. Údery gilotiny a vzápětí pády hlav do plechového kýblu, rozléhající se prostorami věznice, několik let děsily vězně v několikaminutových intervalech dvakrát týdně.


foto Jan Homola


Protože byl děda vrchním velitelem vojenské protinacistické odbojové organizace Obrana národa, jež měla na 100 tisíc utajených členů, byla dne 5. ledna 2023 uspořádána slavnostní tryzna před památníkem na Vítkově.

Počasí se vyznamenalo, po týdnech plískanic se navzdory předpovědi právě na ty dvě hodiny rozprostřelo nad Vítkovem azurové nebe a na jižní obloze zlatá zář Slunce. Nastoupila čestná stráž, zahrála vojenská hudba, mimochodem nádherně, promluvil zástupce Senátu Jiří Drahoš, historici Eduard Stehlík a Jan B. Uhlíř. Věnce položili krom rodiny, České obce sokolské, zástupce Magistrátu hl. m. Prahy a výše jmenovaných i velvyslanec Spojeného království Nick Archer a vojenský zástupce francouzské ambasády Jean-Charles Peltier.


Jean-Charles Peltier přichází upravit věnec věnovaný francouzkou ambasádou
foto Štěpán Pichl

Jediné co chybělo, byla salva z děl, ale snaživý vítr ve chvíli, kdy historik hovořil o stětí, srazil zasklený generálův portrét i s laťovým stojanem na žulovou obřadní plochu s ohlušujícím třeskem. Účastníci říkali, že se na Vítkov takovýmto způsobem dostavil sám popravený generál, aby znovu probudil národ.

Obřad se konal pod druhdy největší bronzovou sochu na světě, kterou vytvořil sochař Bohumil Kafka, blízký přítel Bedřicha Homoly. Stojí na piedestalu před budovou, která se před válkou jmenovala Pantheon národního osvobození, součást Památníku osvobození. Tato významná monumentální stavba, jakýsi protějšek Pražského hradu, byla postavena na počest československých legionářů na přelomu 20. a 30. let 20 století a její osa míří k Masarykovu strahovskému stadionu stavěnému ve stejné době pro všesokolské slety.

Po skončení obřadu se rozprostřel nad Prahou ukázkový oblouk duhy s kompletní škálou barevného spektra. Bůhví odkud a kam byla rozkročena. Snad od světového oceánu, kde skončily atomy Bedřichovy krve a popela, až na samý Vítkov. V jednom z projevů zaznělo, že těla sťatých byla použita jako preparáty pro výuku mediků, avšak zrovna v letech 1942 až 1943 bylo v Plötzensee popraveno na dva a půl tisíce osob a pro potřeby berlínského anatomického ústavu to znamenalo ohromný přebytek... Těla českých odbojářů byla anonymně spálena v civilním krematoriu a popel byl utajeně zlikvidován, aby se místa uložení nestala pietním místem jejich mučenické smrti. Nejpravděpodobnější tradovaná možnost je, že plechovky s popelem byly vysypány do vod řeky Sprévy.

---
Úryvek z knihy Generál Bedřich Homola, vrchní velitel Obrany národa, zakázaný hrdina:

Ostatky těla generála Homoly do Čech nesměly být převezeny, byly odváženy do berlínského anatomicko-biologického ústavu, traduje se, že sloužily i jako preparáty pro mediky. Dle protokolu o nařízení popravy bylo též tělo Bedřicha Homoly poukázáno tomuto ústavu pro vědecké účely. Ředitel institutu Hermann Stieve měl s věznicí Plötzensee smlouvu na likvidaci těl popravených, sám zkoumal zejména těla žen v plodném věku pro výzkum orgánových reakcí na stres. Celkem využil 182 těl z Plötzensee, z toho 174 žen, chlubil se, že vaječníky odebíral a fixoval (patrně formalínem) do deseti minut od popravy. Z ústavu byla těla transportována do blízkého krematoria na hřbitově ve Wilmersdorfu, plechové urny s popelem pak putovaly zpět do ústavu a odtud některé na hřbitovy Marzahn (46 uren), Seestrasse (20 uren), Stahnsdorf (10 uren). Osmdesát anonymních uren s popelem zůstalo v ústavu, až v roce 1952 byly tyto ostatky uloženy na hřbitově Altglienicke, další větší počet uren zanikl při bombardování ústavu. Ve Stieveho pozůstalosti bylo nalezeno přes tři sta mikroskopických preparátů (sklíček), které byly v květnu 2019 pietně pohřbeny na dorotheenstädtském hřbitově v centru Berlína. V obdobích hromadných poprav bylo využíváno i krematorium v Greifswaldu na břehu Baltského moře.

O osudu zbylých ostatků (kolem 2500 osob) není nic známo. Do ústavu byla přivážena i těla, kterým se říkalo NN (Nacht und Nebel – noc a mlha, anonym), vesměs prý šlo o neněmecké odbojáře, jejich identitu údajně anatomický ústav neobdržel.

Pro velezradu bylo v Plötzensee popraveno přes 600 českých a kolem 700 osob z dalších Německem okupovaných území. Místa, kde skončil jejich popel, byla přísně utajena, aby nesloužila k uctívání mučedníků. Pokud byl popel navrácen anatomicko-biologickému ústavu Univerzity Friedricha Wilhelma nebo nedalekému anatomickému ústavu nemocnice Charité, jejichž ředitelem byl Stieve, nabízejí se vody řeky Sprévy nebo Špandavského plavebního kanálu, který zde odbočuje přes Humboldtův přístav do Havoly, to je však jen spekulace, byť někdy tradovaná. Po válce byly vedle krematoria ve Wilmersdorfu nalezeny tři bedny podobné rakvím s popelem mrtvých, nicméně o jejich identitě ani osudu beden se nic nezjistilo.

Ve všech jednatřiceti anatomických ústavech německé říše včetně českých byla využívána těla popravených. Pro účely výuky mediků jsou krevní řečiště těl napuštěna formalínem a těla tak mohou vydržet po desetiletí. Nicméně těchto preparátů bylo v institutu potřeba nejvýš několik desítek ročně a 90% poprav, tedy cca 2500, bylo vykonáno v letech 1942 –  43. Je velmi malá pravděpodobnost, že by tělo Bedřicha Homoly, navíc extrémně vyhublé po roce hladovění, bylo takto použito. Dědův spolubojovník plukovník Jaroslav Lisý, popravený o patnáct dní později, vážil před popravou 35 kilogramů.

Věznice Plötzensee s romantickým názvem podle nedalekého Ploticového jezera v západní části Berlína byla otevřena v roce 1879, do roku 1933 zde bylo vykonáno 36 poprav za kriminální činy (ruční sekerou), do konce války pak, z valné většiny za velezradu či přípravu k ní, 2 891 poprav – gilotinou či oběšením. Gilotinováni byli zpravidla zločinci (včetně velezrádců), političtí odpůrci byli obvykle věšeni. Kolem ústředního kostela bylo postaveno několik vězeňských budov, pro vězně odsouzené k smrti a čekající na nabytí právní moci rozsudku byl vyhrazen „Dům smrti“ – Haus III, třípatrová budova se třemi křídly (A, B, C) ve tvaru T a vestibulem, s devíti odděleními, tedy chodbami s celami po obou stranách.

 V prodloužení východního křídla stála přes uličku dlouhá přízemní cihlová budova, původně s řemeslnickými dílnami, vyhrazená od roku 1937 pro popravy. V jednom ze šesti oddílů, druhém od jihu, byla umístěna gilotina nad odtokovým kanálkem, vzadu u zdi se dvěma okny pak byla zazděna pod stropem příčná traverza s řeznickými háky. Popravované osoby s nasazenou drátěnou oprátkou (traduje se, že šlo o klavírní struny) byly vytahovány k hákům provazem. Umístěním oprátky na krku a rychlostí vytažení mohl kat regulovat dobu umírání oběti. Agonie v případě vytažení trvala typicky 5–10 minut, mohla být prodloužena i na několik hodin. V letech 1944–45 bylo, oběšením či stětím, popraveno v Plötzensee 89 osob odsouzených v souvislosti s neúspěšným atentátem na Hitlera 20. července 1944, jenž uskutečnila skupina vysokých důstojníků Wehrmachtu, kteří viděli, jak zaslepený Hitler žene Německo do záhuby. Chtěli převzít moc při operaci Valkýra a vyjednat s protivníkem mír. Hitler nařídil, aby umírali jako dobytek. Zřejmě nebyla používána metoda pádu podtržením podstavce pod nohama, kdy dojde zpravidla k okamžitému přerušení míchy a rychlé smrti (i při této metodě však lze výškou pádu způsob usmrcení regulovat). Popravovaní byli navlečeni do papírových kalhot nebo byli nazí, aby nebylo znečištěno oblečení při uvolnění svěračů, a též kvůli „potěše“ Hitlera, který nařídil popravy filmovat.

Traverza s háky byla původně instalována pro hromadnou popravu členů Rudé kapely (odbojáři v Říši ve službách Moskvy) v prosinci 1942, prvních pět odsouzenců bylo tehdy pověšeno ve čtyřminutových intervalech, dalších šest postupně sťato každé tři minuty (celkem zde bylo popraveno téměř 50 příslušníků této organizace).

V noci z 4. na 5. září 1943, tedy 9 měsíců po popravě generála Homoly, byla tato nádvorní přízemní budova s gilotinou poničena náletem spojenců a nástroj byl nevratně poškozen. Severní čtyři oddíly domku byly zničeny prakticky zcela krom části obvodové zdi, jižní dva, i s popravní celou, byly posléze obnoveny a instalována nová gilotina (Hitler objednal pro Říši dvacet gilotin). Při tomto náletu byla zbořena i část křídla budovy Haus III, mimo jiné s celami pro odsouzené těsně před popravou, které se nacházely na konci přízemního oddělení 7. (Odsouzení, po nabytí právní moci rozsudku, zde byli obligátně umísťováni v den popravy po 13. hodině, později jen několik hodin před ní, mohli napsat dopis na rozloučenou rodině v rodném jazyce, vyžádat si kněze, poslední pomazání, poslední přání – například pivo či cigaretu, kterou někdy po knězi posílali kamarádům.)

Během tzv. Krvavých nocí 7. –  9. září 1943, následujících po tomto vyřazení domu Haus III z provozu, bylo narychlo, bez nabytí právní moci rozsudku, bez kněze a bez dopisu na rozloučenou oběšeno kolem 400 osob, z toho 130 Čechů. Později se popravovalo znovu především gilotinou.

Zdejším katem, který sťal i generála Homolu, byl Wilhelm Röttger, známý svými cynickými průpovídkami. Říkalo se mu Mastné sako. Popravil zde na 3200 osob, gilotinou i oběšením.

Za popravu příbuzní platili 300 říšských marek, dále 1,5 marky za každý den věznění. Při přepočtu 1 říšská marka = 4,1 euro musela vdova zaplatit zhruba 90 tisíc dnešních korun. S hrazením vypomáhala londýnská vláda prostřednictvím odbojových organizací.

Popraveno zde bylo podle současných poznatků 680 Čechů (tři čtvrtiny gilotinou, čtvrtina oběšením), 4 zemřeli. 178 popravených bylo členy Obrany národa, 146 KSČ, 10 PVVZ, 9 bylo z Jindry, 3 z Politického ústředí). Na 617 osob bylo popraveno pro velezradu či přípravu k ní, ostatní za běžnou kriminální činnost, i bagatelní, například krádeže kufrů na nádraží.

Zlověstný trojkřídlý „Dům smrti“, Haus III dnes již neexistuje, byl zbořen v polovině 50. let. Z přízemní šestidílné cihlové budovy, kde byla umístěna popravní cela, zůstala po náletu v roce 1943 jen jižní třetina, kde se popravovalo dále, ve stejné místnosti jako původně.

Zde je dnes umístěn Památník Plötzense – Gedenkstätte Plötzensee.

Jižní stěna domku je zakončena silnou pietní zdí s nápisem DEN OPFERN DER HITLERDIKTATUR DER JAHRE 1933–1945 (obětem Hitlerovy diktatury v letech 1933 –  1945).

V severní cele jsou informační panely, popravní cela je dnes prakticky prázdná, původně zde byla ponechána gilotina, ta byla posléze nahrazena pietním kvádrem, nyní jsou na zemi jen nerovnosti na místě nástroje, odtokový kanálek na krev a černý závěs. (Před zataženým závěsem stál při popravách krucifix a hořely dvě svíce.) Na původní místo byla znovu umístěna traverza s háky.


Kde se vzala Ukrajina...

Někdy před tisícem let existovala Kyjevská Rus, pochopitelně kolem Kyjeva, dnešního hlavního města Ukrajiny. Sahala od východního Slovenska přes dnešní Moskvu až po Murom, od Bílého moře na severu až po Černé na jihu. Po jejím zániku ve 12. století se to tam mele až do dneška, knížectví a státy na území dnešní Ukrajiny se neustále měnily. Prakticky se v tom nedá vyznat, resp. to jednoduše popsat.
Dalo by se psát o Kozáckém „hetmanátu“ v polovině 17. století, vedeném „otcem Ukrajinců“ Bohdanem Chmelnickým, který povstal proti Polsko-litevské unii, spojil se za tím účelem s Ruskem, které však posléze jeho území opanovalo až do první světové války.
Za naprostého zmatku během první světové války nastaly úspěšné pokusy o vytvoření ukrajinského státu, resp. států, ale území nakonec znovu usurpoval Lenin jakožto Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Lenin byl jednou z největších sviní v dějinách lidstva, mimochodem nám na základní škole visel jeho portrét nad katedrou a kantoři nás učili, že to byl ten nejhodnější a nejúžasnější člověk na světě, vypadal ovšem jako sprostý vrahoun, to má dětská duše těžko trávila… Překonal ho až Stalin, který mj. třemi úmyslnými hladomory v zemi tak úrodné vyhubil snad 8 milionů Ukrajinců. To jednoduše vojenské oddíly zabavovaly obilí a dobytek po hospodářstvích. Syn Nikity Chruščova, Stalinova nástupce, vyprávěl, že se Chruščov obrátil proti Stalinovi poté, kdy viděl na Ukrajině rodiče jíst vlastní děti. Člověk by si řekl, že k něčemu takovému by se civilizovaný člověk nesnížil, ale kanibalismus z hladu se děl i v německých koncentrácích, přiznal to o sobě i jeden z našich známých spisovatelů. Začínalo se játry, masa na hladem zemřelých moc nezbylo…
V 47. roce nastalo u nás v Československu ničivé sucho, jako v historii po několikáté, a Stalin v obavě, že přijmeme Marshallův plán, k nám svážel obilí z Ukrajiny a podnítil tak třetí hladomor na Ukrajině.
No, jedna z point je, že ty miliony zavražděných Ukrajinců nahradil Stalin imigrací z Ruska, a tak ty východní ukrajinské oblasti mají dnes převahu rusky mluvícího obyvatelstva...
Před 130 lety, v roce 1890, byla gramotnost na západní (tedy rakousko-uherské) Ukrajině 0-10%, víc bylo jen kolem Lvova. O ruské východní Ukrajině jsem údaj nenašel, ale umím si ho představit… Na západní straně byly z doby Marie Terezie a jejích nástupců enklávy osadníků ze západu, například volynští Češi, ale také osady německé, které měly naučit ostatní obyvatele hospodařit, ale Němci se s Ukrajinci moc nemísili, měli však zřejmě prestiž.
Lidé v této oblasti tehdy neměli národní uvědomění, říkali si „naši“, stejně jako třeba východní Slováci. Jak ale měli a mají rádi Moskaly, to je i pro nás, kteří jsme byli dvacet, potažmo čtyřicet let, Moskaly okupováni, těžko představitelné.
Národní uvědomění neměli, mluvili ale svým jazykem, ukrajinštinou. Jen Moskali ho považují za podskupinu jazyka ruského.
Dalším z ukrajinských hrdinů je Štěpán Bandera, u nás pod vlivem sovětské propagandy obecně považovaný za zloducha. Ukrajinci už měli po krk Stalinova teroru a když Hitler zradil Stalina, porušil německo-sovětskou smlouvu o neútočení a vzájemné pomoci, doufali, že Stalina ze země vymete a že nadvláda Němců až tak hrozná nebude, tehdy se ještě nevědělo, že Hitler je snad ještě větší svině než Lenin se Stalinem. Staří němečtí osadníci se svou pořádkumilovností měli asi dobrou pověst. No přepočítali se, banderovci, nic lepšího je nečekalo.
I bílý Rus, armádní generál Československé armády a po jejím zrušení člen Rady starších protinacistické vojenské organizace – Obrany národa, tedy naprosto ctihodný občan a voják Sergej Vojcechovský dle svědectví mého dědy generála Homoly z února 1941 ve spolupráci s Němci organizoval ruské emigranty proti Moskvě. Takhle volili nebolševičtí Rusové mezi dvěma absolutními zly… Kdo si to dnes umí představit, po někdejších 40 letech prosovětské propagandy.


Amfiteátr

Že nevíte, co je amfiteátr? Že víte? Tak sorry.

Amfiteátr jsou dvě půlkruhová divadla (theatry) proti sobě, čili kruhová nebo oválná stavba s hledištěm na obou stranách (=amfi) arény. Amfiteátry sloužily pro sledování gladiátorských zápasů, zápasů se šelmami nebo pro námořní bitvy. Amfiteátrů bylo v antickém světě cca 230, nejznámější je římské Koloseum (Colosseum), aréna ve Veroně, v Pule aj. Nejbližší je u Vídně v Carnuntu (mimochodem některé ruiny civilní části římského města jsou dnes v Carnuntu restaurovány metodou experimentální archeologie, tedy původní technologií, je to úžasné).

No a v antickém světě byly i ony půlkruhové teátry (latinsky theatrum, řecky théātron), kterým u nás bůhví proč říkáme amfiteátry, sloužily ke sledování komedií a tragédií.

K přednesu poesie sloužily podobné menší, často zastřešené odeony (řecky ōideion).

No a v Řecku byly i obdobné půlkruhové stavby zvané búleutéria (búleutérion), kde se denně scházela rada města (búlé) a větší ekklésiastéria, kde občasně všichni plnoprávní obyvatelé města (ekklésia).

A pro doplnění, v Řecku byly dlouhatánské hippodromy zpravidla ve tvaruj písmene U (pro koňské závody), v Řecku podobná stadia (stadion) zvaná v římské říši cirky (circus) pro dostihové i atletické závody.

Čtverhranná cvičiště se v Řecku nazývala gymnasia (gymnasion, podle gymnos=nahý), mladší chlapci trénovali box a zápas v palaistrech (palaistron).

Dnes by většina lidí řekla stadióny, cirkusy atd., ale mně to nedá. Stejně jako trpím, když někdo řekne Fórum romanum a ne Forum románum, nebo dokonce Génius loci místo Genius locí. Je to takové moje zbytečné utrpení, vím, svět se valí dál a nedbá na poslední zbytky klasické vzdělanosti. Naučila mě to maminka, která měla 8 let na gymplu latinu a čtyři roky starořečtinu, a potencoval zeť, který vyučuje dějiny antiky a učil latinu na gymnasiu, dokud předmět pro nezájem nezrušili.


Řeka adrenalinu

Jezdívám do práce autem, vypráví Pepa. Sice zanechávám uhlíkovou stopu, ale aspoň po mě něco zůstane, dodal cynicky, inu Pepa. V práci auto potřebuju, jsem tam o polovinu rychleji a taky ušetřím – když jedu MHD, nevydržím, abych si při přestupech na zpáteční cestě nedal něco k snědku, to pak tloustnu a chudnu.

Ale hlavně, takhle v létě jezdí holky nalehko a to je pro mě mor. Nestačí mi už juknout jako dřív, jsem teď zírač otrava, k stáru už si jinak druhý den nepamatuju podrobnosti, hrozné zoufalství. To si spíš vybavím dívky někdy před čtyřiceti lety. Třeba ta krásná Ruska... Tehdy se nosily plátěné šatičky se živůtkem zavěšeným přes krk, a tak si celá tramvaj pobaveně prohlížela dívčino holé záňadří, nakláněla se nad sedící kamarádkou. Dívka nechápala, proč se všichni pochechtávají, koukla na svá ňadra a pravila udiveně: „Što slučílos?“ Co se stalo? Špinavá prsa nebyla, tak se předkláněla v klidu dál. V druhdy pravoslavném Rusku zjevně panovaly jiné mravy, nebyly podprsenky, nebylo dědictví katolických mravnostních restrikcí.

Ráno jsem se tedy vydal autem do práce jako každý den, z Barrandova. Každodenní frontu na estakádě před Barrandovským mostem objíždím vždycky s úspěchem přes staré Hlubočepy. Ale už od domu jsem se tentokrát zařadil do nehybné kolony, no posunovala se natolik, abych prvních 500 metrů ujel za 10 minut. Estakáda naprosto zacpaná, tak dolů do Hlubočep.

Fronta se nehýbala, teda abych nepřeháněl, sunula se průměrnou rychlostí tak 3 kilometry za hodinu, chvíli stála, chvíli popojela. Co bylo pozoruhodné, v protisměru postávala stejná nervózní fronta, z centra ven, to jsem nechápal, ráno z Prahy skoro nikdo za prací nejezdí.

Ale nemyslete, že si stěžuju, naopak. Když jsem se dopracoval na dno údolí, šla zrovna vedle mého auta krásná slečna v růžových šortičkách. Radost pohledět. Viditelně si to užívala, byla pěkně stavěná. I když kráčela pomaloučku, místy byla trochu rychlejší než kolona, to byly chvíle k uzoufání, uvidím ji ještě? Ta část rozbouřené řeky adrenalinu, kde právě procházela, se vždycky zklidnila, jak mexická vlna naruby. Nebo byla vystřídána jinými hormony? No, mluvím za sebe, vždyť ve frontě stály i ženy. Ale nakonec jsme dívku vždycky dojeli, až na závěr zmizela kdesi za obzorem. Snad se to ale prošťouchne a přeci ji ještě spatřím. Přinejmenším. Ale vlčáků, kteří by ji chtěli svézt, když ani tramvaje nejezdí, byly stovky a já měl zašpiněné levné auto, o nic rychlejší než ostatní. Můj osobní šarm, při vší skromnosti, mi byl tentokrát k ničemu.

Na konci, tedy u bývalé hlubočepské konečné, stál policajt a všechny obracel zpátky, že u kostela hoří tramvaj. Povídám mu: „Vždyť za mnou je čtyřkilometrová kolona, to nás necháte hodinu stát a další hodinu zpátky? To jsme nějaké odkladiště aut, aby se nahoře neucpal pražský okruh?“

„Já vím,“ odvětil. „Ale já tam nemám koho poslat. Jediné, co jsem splašil, aby s tím něco udělal, byla  naše podpraporčice, členka antistresového komanda, co náhodou bydlí tady nahoře. Říkala, že prý svůj úkol splnila. Musel jste ji vidět, taková blondýna, právě tady prošla.“

Tak jsem se na policistu vděčně usmál, no a co mi zbylo, zařadil jsem se do protisměrné fronty.

Zdálo se, že podpraporčici padla, a to je bohužel konec slibného příběhu.


Nekřťěňátko

Jsem nekřtěňátko. Táta i máma v den svých osmnáctých narozenin vystoupili z církví, táta z pravoslavné, máma z československé. Takže jsem to měl jasné. Můj vzdálený praprastrýc Alberto Vojtěch Frič, jehož osvícené spisy na mě měly v mládí silný vliv, byl výrazným představitelem hnutí Volná myšlenka, které se vymezovalo proti církvím. Maminka, literární historička, nade vše milovala nezávislého solitéra Karla Havlíčka, alias Havla Borovského. Třeba jeho epigram: Oj, raduj se, katolická chaso, máme boží krev a boží maso; ještě boží střeva – potom na letnice bude dělat papež boží jitrnice.

Socialistická škola můj ateismus rozvíjela ještě důkladněji, takže na zázraky jsem nikdy nevěřil. Natož poté, co jsem vystudoval medicínu, na zázračná uzdravení Pannou Marií či jejím synem Ježíšem.

Přes to všechno jsem pilně navštěvoval desítky mariánských poutních míst u nás, z vlastivědného zájmu, na jejich vytvoření se podíleli nejlepší soudobí umělci.

Byl jsem i v obří moderní katedrále na předměstí mexického hlavního města, která vypadá jako veliké šapitó. Je to největší mariánské poutní místo na světě, ročně je navštíví na 20 milionů poutníků, třikrát víc než Lurdy. Zázračný portrét Panny Marie tam uzdravuje ve velkém, přímo průmyslově. V chrámu pojíždějí před obrázkem čtyři pohyblivé chodníky vedle sebe, aby se na všechny nemocné a chromé, toužící po uzdravení, dostalo a aby ti už zdraví nezdržovali.

V Lurdách, Medžugorii ani v jiných evropských poutních místech jsem bohužel nebyl. Kamarádka, velká turistka, si ale zaplatila zájezd do Santiaga de Compostella. Byla v autobusu jediná ateistka, ostatní cestující byli farníci z jisté vsi na Jižní Moravě. Posledních devadesát kilometrů šli po svých. V čele procesí kráčel, často po kolenou, nejaktivnější farník s velkým portrétem panenky Marie na tyči ve svých napřažených rukou a předříkával texty žalmů, které věřící zpívali.

Když poutníci dokončili náboženské obřady v santiažské katedrále, shromáždili se na břehu oceánu a onen muž i s obrazem vystoupil na skalisko a pronesl žertovnou řeč, byla to taková katarze po onom náboženském vytržení. Vtom se přivalila obří vlna samotář a nebohého muže spláchla ze skaliska do moře. To jej vyplavilo mrtvého až za několik hodin. Věřící mysleli, že jej pán Bůh potrestal za ten nevážný tón, já však vím, že to byl sám Posseidon, Neptun, případně keltský bůh mořské vlny Dylan. Já prostě katolické chase a jejím modlám nevěřím. To by mi maminka havlíčkoložka dala.

Ale přešla léta a nakonec jsem začal věřit na zázračná uzdravení i já sám, věřte nevěřte.

Povím vám ten příběh, zní jak židovská anekdota:

Vedle nás žili staří manželé Kačerovi, doktor přírodních věd a doktorka filosofie. Panu doktorovi bylo už přes devadesát, byl to mohutný starý muž a nohy ho neunesly. Rok nevstal z postele, se vším, co k tomu patří. Stejně stará manželka ho už ani nenadzvedla, nedá se jí vyčítat, že zažádala o léčebnu dlouhodobě nemocných na Hagiboru, to je taková pražská lokalita se sociálními službami a sportovišti, kterou spravuje židovská obec, je tam i nóbl eldéenka. Ale přesto že je prý luxusní,  doktoru Kačerovi se do ní nechtělo.

Hagibor k umístění vyžadoval potvrzení, že je pan doktor opravdu nepohyblivý ležák, jak zní lékařský slang. A tak jej sanitka odvezla v doprovodu manželky k neuroložce.
„A co čert nechtěl,“ vyprávěla mi paní Kačerová, „lékařka byla mladá a krásná.“
Pan Kačer se vlastně původně psal maďarsky, Kaczér. To v té řeči znamená něco jako záletník, proutník.

Lékařka mu nařídila, aby vstal z vozíku a přešel na druhý konec místnosti a zpět.
Manželka byla v klidu, vždyť celý rok nevylezl z lůžka.
Ale pak..., a to bych vám přál vidět, jak to líčila:

„Doktor Kačer, který doma ani nenadzved zadek v posteli, před tou mladou, krásnou neuroložkou vstal, a takhle, cap cap“, manželka pleskala rukama po stole jako by to byly kachní plováky s blánami, „přešel místnost tam a zase zpátky a do Hagiboru ho nevzali!“

Racionální vysvětlení pro to nemám, vždyť musel mít za ten rok svaly úplně atrofované a zkrácené, to normální člověk nohy ani nenatáhne, natož aby se na ně postavil.

Pan doktor je Ha Gibor. To v hebrejštině znamená, jak říkají angličané, „the hero“, hrdina. A krásná paní neuroložka polobohyně.

Co ty ženy dokážou, už věřím na zázraky...


Znamení

Vysvětlení astronomických a astrologických údajů v kalendáři pro laiky
Představme si stůl. V otvoru uprostřed něj je vsazeno Slunce velké jako meloun, nad rovinou stolu je vidět právě jeho horní polokoule. Kolem něj obíhá Země v rovině stolu, ta rovina se nazývá rovina ekliptiky, dráha oněch těles se nazývá ekliptika. V přibližně stejné rovině obíhají i další planety.
Zeměkoule je tu velká jak zrnko máku, ale představme si ji jako školní globus, ten se šikmou osou otáčení, nakloněnou o 23,5 °. Někde na horní polokouli globu leží Praha.
Pozemšťané vidí onen stůl, tedy tu neviditelnou rovinu ekliptiky, ze svého pohledu na obloze, více či méně šikmo, jako střechu. Vidí, jak se během dne po ekliptice v oblouku pohybuje Slunce a planety, napřed vycházejí nad obzor, pak jsou v zenitu vysoko na obloze a pak zase zapadají. Slunce vychází ráno, v poledne je vysoko na jihu, večer zapadá, planety takto putují v jiných časech téměř ve stejné pozorované dráze. Měsíc obíhá ne kolem Slunce, ale kolem Země a má svou dráhu od ekliptiky odkloněnou, tedy ho vidíme se sunout pod ní nebo nad ní. Jde samozřejmě o zdánlivé pohyby vyvolané otáčením země.
Země má svůj rovník – zemský čili světový rovník, a protože je obklopena vesmírem, rovina zemského rovníku prochází do nekonečna jakožto nebeský rovník. Takže máme dvě roviny, rovinu ekliptiky a rovinu nebeského rovníku, odkloněné o 23,5 stupně, jako rozevřenou knihu.
Dráha, po které obíhá Země kolem Slunce, tedy ekliptika, protíná náš nebeský rovník dvakrát do roka. Kolem 21. března v jarním bodu, kolem 23. září v podzimním bodu. V ten den vychází první paprsek Slunce prakticky přesně na východě (na nepřevýšeném obzoru, třeba na moři, a s odečtením atmosférické refrakce, která výši Slunce při obzoru snižuje). Těmto okamžikům se říká rovnodennost. V tento den jsou den a noc stejně dlouhé. Okamžik rovnodennosti zpravidla nenastává ve chvíli východu Slunce, ale někdy během dne či noci, a tak Slunce ten den zpravidla úplně geometricky přesně na východě nevychází.
O jarní rovnodennosti vstupuje Slunce do znamení Berana, o podzimní do znamení Vah. O letním slunovratu do znamení Raka, o zimním do znamení Kozoroha.
O jarní rovnodennosti tedy vstupuje odedávna Slunce do znamení Berana, v době Hipparchově (žil v letech 190-125 př. n. l.) to bylo zároveň do souhvězdí Berana (tedy vycházelo na začátku prostoru, který zabírá souhvězdí Berana na obzoru). Vlivem periodické změny náklonu zemské osy (precese) se souhvězdí Zvěrokruhu (Zvířetníku, Zodiaku) u zemského obzoru, kde se vyskytují, při východu Slunce o jedno posunula – v případě jarního bodu do souhvězdí Ryb. Souhvězdí se posunula, ale znamení Zvěrokruhu zůstala tak, jak byla, takže zvěrokruh se stále začíná počítat od toho jarního bodu cca 21. března, tedy od Berana. Cca zejména  proto, že kalendář má různě dlouhé měsíce.
Zdeněk Homola


Korida

Před pár lety jsem se octnul v Seville, slavném hlavním městě Andalusie, a navštívil Plaza der Toros, arénu pro corridu, česky psáno koridu. Bohužel nebyla sezóna, a tak jsme si jen prohlédli arénu a její zákulisí s průvodkyní. Zaujala mě busta nejslavnějšího býka na zdi nad vnitřním vchodem a údaj, že zvítězivší býci jsou "forever free" na místních pastvinách, když tam nakonec dožijí, octnou se asi ve věčných pastvištích. Průvodkyně mluvila směsí španělštiny a angličtiny, tohle jsem jí zrovna rozuměl. Jinak ale o koridě nevím nic, leda jsem snad kdysi četl cosi od Hemingwaye.
Ale dneska jsem diskutoval se Sanch Martou, jinak českým vydavatelem, žijícím kdesi na jihu Španělska daleko východně odtud, který neúnavně píše o koridě.
V koridě se vlastně nezápasí "kdo z koho", není to zápas, ale slavnost, prastarý rituál s přesnými pravidly, rozdělený do několika fází, které musí proběhnout, i když je třeba matador zraněn, to ho nahradí jiný.
Nevím, jestli si to přestavuju dobře, ale možná je to něco jako rituální oběť, asi navazuje na gladiátorské slavnosti v antice. Aréna vypadá podobně jako amfiteátry, tedy kruhové či oválné stavby v Řecku a Římě.
Korida je úžasný starobylý rituál, v podstatě existuje, co je člověk člověkem, viz jeskynní malby. Člověk se potýkal s mocnými zvířaty, silnějšími, než byl sám, musel na ně vyzrát, dávaly mu potravu masem i mlékem, choval se k nim s úctou, byl to boží dar. Dnešní korida je dotažená k dokonalosti, ty hrdé pózy matadorů i býků...
Ještě generace mého dědy prahla po noblese, viz třeba sokolské slavnosti, Masaryk na koni se snažil vychovat Čechy v patricijský národ, no komunisti přesně naopak – potřebovali mít plebejce. Zatímco sokolské slety byly prodchnuty ohromným upřímným nadšením, socialistické spartakiády byly k pohrdání a smíchu.
Zajímavé, že se k nám korida nedostala, když se díky Habsburkům leccos importovalo ze Španěl, třeba mi to však uniklo. Koně ano, ty by ostatně chtěli aktivisti taky vyhubit, aby je lidi netrápili. To je taková zvláštní logika...
Publikum na konci slavnosti může máváním šátky výkon býka ocenit a prezident koridy ho vyvěšením oranžového šátku omilostní, takže je forever free... Jinak jde na jatka, jako všichni ostatní býci na světě, korida nekorida. Maso je velmi ceněné. Nejde jen tak o obyčejné býky, jsou to nejpůvodnější potomci původních evropských turů, je o ně náležitě pečováno. Celý život do 5-6 let věku, kdy jdou do akce, se pasou na přírodních pastvinách. Zatímco býk při koridě umírá hrdě při tom, k čemu byl stvořen, proto má rohy, jateční hovádka jsou jen součástí továrny na maso. Ani nevím, jakými hormony je prosycen býk, který hrdě bojuje, a jakými, když je průmyslově masakrován, kdybychom tedy mluvili o kvalitě masa pro člověka. Mimochodem, jateční věk skotu je 12 ař 14 měsíců, tato zvířata si dospělého věku neužijou, natož ta určená pro telecí maso.
Na české Wikipedii je ostudně tendenční primitivní článek, zaměřený proti koridě. Anglická Wikipedie, jak už to bývá, je korektní. Pro podrobnější informace tedy doporučuji tu.
No a proč je takové tažení proti koridě? Sanch Marta to vysvětlil, španělským aktivistům, resp. komunistům, nejde o ochranu zvířat, ušlechtilí býci, jejich krávy a telata by ostatně šli rovnou na porážku, protože, co s nimi... Jde o vyvlastnění pozemků.


Švihlá chůze

Včera byl Mezinárodní den švihlé chůze dle skeče Monte Python. Založili ho před 13 lety v Brně a rozšířil se prý do celého světa, třeba do Kutné Hory, Olomouce a Ostravy.

Ale moje kamarádka Míša, které je 70 let, žila v dětství v Janských Lázních a kamarádili s tělesně postiženými dětmi, které tam jezdily na lázeňskou kúru, tehdy bylo ještě mnoho dětí postižených virovou dětskou obrnou (poliomyelitidou), ta byla díky očkování od roku 1957 u nás eliminována v roce 1960.

Místní děti děti si s nimi hrály a měly takovou soutěž: kdo nejlépe napodobí malé mrzáčky, jejich švihlou chůzi, může se projet v kolečkovém křesle. Všechny děti z toho měly prču, říkám si že možná obě strany rozpačitou, ale byly to děti, tak co...

Takže ta tradice je ve skutečnosti starší a možná odvěká, zejména v dobách kdy byla hygiena na nízké úrovni, byla dětská obrna, která se přenáší infikovaným jídlem či vodou, mnohem častější. Dnes už je jen v Pákistánu a Afgánistánu. A děti jsou všude stejné. U nás žije k 10 tisícům postižených z 50. a dřvějších let. Od roku 1960 už nikdo neonemocněl, ale v odpadních vodách se poliovirus objevoval ještě do půlky 80. let.

Monte Pythoni to ovšem brali jinak (https://en.wikipedia.org/wiki/The_Ministry_of_Silly_Walks).


Neměli tam tanky

NEMĚLI TAM TANKY, DOSTALI DVĚ BRANKY. To jsme měli v březnu 1969 bíle na šedivé omítce baráku. A vedle Suchý, Černý 2:0. Za týden přibylo: 4:3, bratři Holíkové, Nedomanský, Horešovský. Dodnes si jejich obličeje pamatuju, tehdy naše hrdá reprezentace nenosila helmy. Rusácká mašina rudé helmy měla, ale nebyly jim ty jakoby pancíře nic platné.

Tehdy jsem zrovna rozum bral, tedy politický, a tak první, co jsem vstřebal, byla okupace rusáky a jejich nucenými satelity sedm měsíců před tím. Všichni jsme rusáky, jak se jim říkalo, svorně nenáviděli, až na čtyři zrádce v naší tisícihlavé škole. Ale o tom jsem už psal.
A co hůř, tehdy jsem ještě nevěděl, že celou „buržoazní“ rodinu mé ruské babičky vyvraždili před jejíma dvacetiletýma očima bolševici. Statečný dědeček, pozdější Masarykův generál, ji jedinou z rodiny zachránil a odvezl legionářským vlakem do Evropy, on bydlel u nich v ředitelském bytě, tam na rozhraní Evropy a Asie, na Urale.

Babička pak žila v Československu čtyřicet let, ale česky se pořádně nenaučila, bojím se, že to bylo pod její úroveň. Mluvila ještě francouzsky, vyslovova svérázně, třeba Jóhan Wólfgang Gjótě, no vlastně nevím, jak to říkají Francouzi, když říkají vaklavavel nebo žánpalaš. Neměli jsme se rádi, i když jsem byl ještě nevinné čtyřleté dítko, když zemřela.
Tak jaký mám mít vztah k Rusku…

Když slyším třeba Krutítsja vertítsja šar(f) goluboj ze sto let staré nahrávky, cosi ve mně rezonuje, píseň komusi vytryskla z duše už v první polovině 19. století. Nebo Múrku, neboli Máňu, píseň bezprizorné oděské mládeže.

Babička se narodila na řece Volze, celý život jsem se divil, že to vyšlo zrovna na těch pár minut, kdy přívozem překonávali onen veletok. Ale ne, Volha má přes 3 600 kilometrů, ovšem pramení ve výšce pouze 248 m n. m., blízko Moskvy. A ústí po těch 3600 kilometrech do Kaspického moře ve výšce minus 20 metrů. Na Urale se dalo sednout do parníku a ten babičku odvezl řekami povodí Volhy až 50 kilometrů od Oněžského jezera, které je kousek od Petrohradu, musí se tam překonat po třech tisících kilometrech jen 13metrová zdymadla. Kolem toho roku 1900 jezdilo po Volze 1000 parníků a 6 tisíc dalších lodí. Ty tahali, když nebyl vítr, proti proudu burlaci, neboli je vlekla, voločila, svoloč. Nebyl to takový problém při spádu 0,072 ‰, Vltava má 2,4 ‰.

Soudě podle babičky, svědectví Havlíčka aj., měli Velkorusové vždycky pocit nadřazenosti nad námi ostatními Slovany. Nicméně, ač se utápěl ve vodce, byl to národ talentovaný, známe ta klasická díla ruské literatury či hudby.

Pak přišel Lenin s 5 miliony obětí a Stalin, odhady se liší, desítky milionů. A desítky milionů v GULazích. A sto let trvající brainwashing od útlého dětství. Odhaduje se, že Rusko mělo v roce 1927 95 milionů obyvatel, dřívější odhady snad ani nejsou. Jde sice o hausnumera, ale jakousi představu to dává. O tom, jak bolševici, tedy ruští komunisté, zdecimovali národ, teda tu jeho nejkvalitnější část. Jaký je ten zbytek národa? Nevím, já tam nebyl.

V brutální válce platí kolektivní vina, jeden za všechny všichni za jednoho, jak jinak… Tak zpívat ruské písně, když jsme do takové války namočeni, resp. jsme přespříští na řadě, by byl hnus. Tak ty chmurné písně, ze kterých bublá stará širá máťuška Rus, jen občas se studem tajně poslechnu, přece jenom ta čtvrtka krve...

No ale mám kamaráda, jinak roztomilého, ale dnes už takřka bývalého, který vyrůstal v Moskvě mezi bohorovnými bodrými soudruhy, ten je dodnes neotřesitelný rusofil a ultralevičák. Mimochodem jeho mladší brácha vyrůstal pro změnu v USA a má názory úplně opačné, jako já a všichni mí ostatní přátelé.

Ten první píše pod pseudonymem do novin články podle rusáckých not a pořádá svoje večery. Když jsem tam vkročil naposled, zpívaly se tam zrovna ruské, možná sovětské, častušky, nevím, otočil jsem se na podpatku a vypad, ostatně bylo přeplněno a neměl jsem si kam sednout ani stoupnout.

Krutítsja vertítsja šar goluboj, krutítsja vertítsja nad golovoj. Ač jsem měl ve škole ruštinu celkem 11 let, jako my všichni vysokoškoláci, nevěděl jsem pořádně, co ta slova znamenají. Je to modrá koule, která se kroutí a vrtí? Ba ne, je to zkomolenina, v originálu z roku 1830 jde o modrý šátek (šarf goluboj), f je neznělé, a tak zaniklo. Modrý šátek se ve 30. letech 19. století stal velkou módou a žádná ruská dáma nemohla vyjít na ulici, aniž by jí nad hlavou nevlál.

Mám jisté sympatie k tomu vymřelému národu, pohřbenému kdesi gulazích. Ale jaký mám mít vztah k těm Stalinovým aj. výpěstkům…?

Kdoví, co v nich dříme…

Proč píšu o Rusku a hokeji zrovna teď, když není mistrovství? Evokovala ve mně to téma smrt Alexeje Navalného. Snad tam na Rusi něco přece jen bublá. Ostatně vzdor Stalinem též zdecimované Ukrajiny je víc než obdivuhodný. Tak snad ti slušní Rusové vstanou z popela.


Neogulag

Zase pochmurné téma...

KDYŽ Němci okupovali českou část Československa, stali se její obyvatelé státními občany Říše. Přesně řečeno státními občany Protektorátu Čechy a Morava, součásti Německé říše.

Nebylo to právoplatné, Hácha sice připojení podepsal, ale jako právník věděl, že podpis prezidenta není bez kontrasignace parlamentem platný. Slováci z toho vyklouzli, stali se samostatným státem a spolu s Německem a Svobodným státem Gdaňsk zahájili 2. světovou válku napadením Polska, po dvou a půl týdnech se k nim přidal i Sovětský svaz. Ten spolu s Německem i uspořádal společné vojenské přehlídky ve Lvově a Brestu.

Můj dědeček horko těžko, jsa postřelen Hlinkovými gardisty na hranici, pěšky přes hřebeny Beskyd ze Slovenska unikl, právě v den založení Slovenského štátu 14. března 1939. Asi by tam nedopadl dobře, dodnes se na Slovensku používá rčení Homolu do Hronu, byl jedním z hlavních vykonavatelů čs. vládní akce proti slovenským separatistům. Němci pak dědečka, vrchního velitele podzemní protinacistické armády Obrana národa, po dvou a půl letech dopadli a po roce věznění a mučení popravili. Podle ženevských konvencí o válečných zajatcích by to udělat nemohli, ale dědeček byl formálně státním příslušníkem Protektorátu, součásti Říše, tak byl souzen pro vele- a vlastizradu… Ostatně nacisté na konvence nedbali a třeba v koncentračním táboře Sachsenhausen vraždili sovětské zajatce po desetitisících, zejména smrtí hladem a mrazem, ona se v tomto vzorovém táboře testovala velkokapacitní krematoria pro vyhlazovací tábory, tak bylo jak mrtvé zajatce likvidovat. Jistou omluvou  bylo, že Sověti dělali totéž, ve svých zajateckých táborech, no tam bylo místa dost pro hromadné hroby.

KDYBY Rusové dobyli a okupovali Ukrajinu, platily by tam ruské zákony, které jsou už tak svérázné, a Putin je může kdykoli libovolně přizpůsobovat. Odbojní Ukrajinci, a to jsou skoro všichni…, ani nechci domýšlet, co by se s nimi stalo. I kdyby nebyli rovnou popraveni, za polárním kruhem je místa dost.

Alexej Navalnyj zahynul v táboře ФКУ ИК-3, zvaném Polární vlk. Ten leží ještě tisíc kilometrů severněji na Urale od Kyštymu, kde se narodila babička. A v Kyštymu se mléko prodávalo v kusech odseknutých z hroudy sekáčkem. Koukám, že předevčírem v noci bylo ve Vlku -32°C.

-32°C bylo v roce 1940 i v onom Sachsenhausenu blízko Berlína, kde byl vězněn můj otec jakožto student po pohřbu Jana Opletala. Po útěku vězně museli ostatní stát na apelplacu, dokud nebyl dopaden. Během devíti hodin zemřelo 300 vezňů na místě, padali jak chrastící kuželky, a v následujících dnech 2 500 osob na následky mrznutí.

Jak konkrétně zemřel Alexej Navalnyj, se neví, resp. prý zemřel na syndrom náhlé smrti.
Zkrátka a dobře, Ukrajina nesmí padnout, byli bychom na řadě, Putin si dal za smělý cíl obnovit sovětské impérium. Přinejmenším.

Když mě vezli z porodnice u Apolináře, bylo prý -28°C, tak bych mohl být zvyklý. Ale odvyk jsem...

Navalnyj nebyl pro evropské oko a ucho zvlášť sympatický, nebyl disident, byl opoziční politik nasáklý velkoruským imperialismem. Ale opoziční politici by se v civilizované zemi vraždit neměli. Ani mrazem, ani jinak.

Kolik úsilí si dali třeba Petr Veliký či Kateřina II., aby pozvedli Rusko do evropské civilizace. Aspoň částečně, na svou dobu, se jim to povedlo.  A kolik úsilí si naopak dali "inové" Lenin, Stalin nebo Putin, aby Rusko vrátili zpět do barbarských poměrů.



Za vílami do Kodaně

Můj blahé/neblahé paměti tatík, tentokrát blahé..., když mu bylo šestnáct sedmnáct, nasedl v Horní Vltavici, to je kousek pod pramenem Vltavy, s Keňuklubem na kajak a vyrazili ku Praze. Tenkrát ještě na Vltavě nebyly přehrady, a tak museli, a rádi, absolvovat všechny ty vltavské proudy – Čertovy, Červenské, Bučilské, Svatojánské. Dnes zůstaly jen Čertovy, ostatní jsou skryty pod hladinou přehrad. Ty Čertovy mají však dnes vodu, jen když se odpouští lipenské přehrady kvůli vodáckým závodům, a jsou nejprudší u nás. Dnes místo jimi teče řeka čtyři kilometry dlouhým elektrárenským tunelem. Otec ty proudy sjížděl na skládacím dvojkajaku, to byla dřevěná laťová kostra potažená pogumovaným plátnem, žádný laminát, žádný odolný plast či kevlar, najet na šutr by byl konec. A obří balvany jsou tam jeden za druhým.

Inu dojeli do Prahy, a protože byli namakaní, byli tam moc brzo a zbývalo jim ještě mnoho dní do konce prázdnin. Tak si řekli, že dojedou do Mělníka, aby měli Vltavu kompletní. Ale i tam ještě bylo dost času, tak do Dolního Žlebu, kde byla poslední železniční stanice před hranicí s Německem.

Po cestě táta spal pod obráceným kajakem a tajně si k němu za jistým intimním účelem vlézala překrásná dívka Linka, která k jeho vzteku jela na lodi se zkušeným o generaci starším Kapitánem, šéfem výpravy, aby se jí nic nestalo. Lince ještě nebylo patnáct, jak se ukázalo, když výprava jela dál do Německa, ale Linka nemohla, protože ještě neměla občanku, to bylo taky k vzteku. Otec ve svém románu o koncentráku to dění pod kajakem barvitě popisuje, byly to vzpomínky, které si jako osmnáctiletý v lágru vybavoval. No, byl jen o rok dva starší než Linka, tak mu ty promlčené trestné činy odpusťme.

Výprava tedy jela dál kaňonem Saského Švýcarska, přes Drážďany, Míšeň, až k Hamburku při ústí Labe do Severního moře. Tam však nedojeli, ale vzali to průplavem do moře Baltského, až skončili v Kodani, táta po sobě zanechal fotodokumentaci i s Malou mořskou vílou.

Po cestě kolem mořského pobřeží narazili na nahé jeptišky, které se na ně smály a vrhaly se rozpustile do vln. Asi tam zrovna neměly abatyši, plavky nefasovaly a koupat se v mořské vodě v hábitech je blbost. Anebo byla abatyše taky frivolní. Ostatně v protestantském Německu nebyla nahota nic špatného.

Proč o tom píšu zrovna teď… Vyslechl jsem si interview, prý plkcast, svého bratra Olega s Reny Music. Kdo má sicflajš, snadno to na Youtube najde. V první části jsou takové volné asociace štrejchlé baronem Prášilem a Felixem Holzmanem. Tam jsem se dozvěděl, že brácha asi patnáct let pracoval jako vrátný v nevěstinci, ale až poté, kdy absolvoval klášterní školu. To jsem ani nevěděl. Zase jedna z věcí, které mu závidím. Prý se osazenstvo obou institucí prakticky nelišilo, když se svléklo.

To já jsem nic takového nezažil. Když moje parta jela slavit výročí svého vzniku do vykřičeného domu v pohraničí, nevzali mě s sebou. Ale soukromě jsem si to málem zkusil, když jsem čekal na kyvadlový přívoz právě v Dolním Žlebu a zrovna tam venčila psa taková usměvavá mladá dívka. Myslel jsem, že pojede taky přívozem a že mám dost času na seznámení, ale nenastoupila a teprve pak jsem se od jiné pasažérky lodě dozvěděl, že je pracovnicí domu lásky u přívozu, jedinou prý slušnou, protože má vztah ke zvířatům. Na zpáteční cestě se po ní slehla zem.

S řeholnicemi jsem taky do bližšího styku nepřišel, ale brzy po revoluci jsem ve Spálené ulici viděl jeptišku v černém hábitu jedoucí na kole. Jak špatně rozeznávám obličeje, na zadečky jsem expert. Dokonce jsem vytipoval podle dokonalého zadku vítězku dostihového závodu koní, a kobyl, kdysi u nás v Pyskočelích. Byla outsider, škoda že jsem si nevsadil. Tedy ten zadeček byl kobilinin, ne jezdkynin. Mám v paměti přebohatou kartotéku zadků, plážových i neplážových, oblečených i neoblečených. Ale tahle řádová sestra všechny přehlušuje, i když to bylo před třiceti lety. Jeptišky nenosí spodní prádlo a to sedlo vymodelovalo naprosto dokonalý útvar.

Hm, to není dobrá pointa, zase bych byl za prasáka.

Dunajec jsem jel mnohokrát na kánoi, ale jednou jsme vzali zavděk vorem. Pltník měl na kloboučku nad krempou místo stuhy mušličky. Každá mušlička značila jednu cestu na plti k Baltskému moři. Chalán od konkurence to ale negoval, ten prý nikdy nevystrčil nos z Pienin.

Nicméně onen pltník vyprávěl o sedmi mniších z Červeného kláštora, kterým čert našeptal, aby chodili za mníškou koupající se v řece u druhého, polského, břehu. Ta z toho ale vyklouzla, protože mniši po cestě za trest za nemravné myšlenky a plány zkameněli. Teda na té polské straně. Teď je z nich sedm bílých skalisek ve srázu nad ohbím Dunajce.



Šeherezáda

Jistý geniální fyzik, myslím to byl Niels Bohr, ale nerad bych mu křivdil, prý řekl, že odmítá učit se jazyky, protože je to pouhý nedokonalý lidský výtvor. Říkám si, zda nejsem jeho levobočkem... Z jazyků umím pořádně jen češtinu, kterou mě pečlivě naučila maminka lingvistka, problémy mi nedělaly ani programovací jazyky – tak logické výtvory. A latina, ta má také přísně logické zákonitosti.

Od čtvrté třídy mi 11 let vtloukali do hlavy ruštinu, ale uvízly mi v hlavě jen dvě tři sprosté písničky, s bukvicemi mám dnes už problém. Na gymplu jsem měl němčinu, ale dopadlo to stejně, i se švabachem.  Nechtělo se mi snad proto, že jsem k nim měl nechuť, k jazykům okupantů.

Pak jsem našel doma knížku od Františka Malíře Anglicky za tři měsíce, tak jsem každou středu, kdy jsme měli na lékařské fakultě povinnou vojenskou výuku, šrotil pod lavicí posluchárny angličtinu, ta jediná mě z moderních jazyků bavila. Tři měsíce, tedy 90 dní, se rozložily do 90 střed.

Dědeček generál, jeho žena, oba moji rodiče uměli francouzsky, a nyní i mé tři dcery. A tak jsem našprtal další knížku od Františka Malíře Francouzsky za tři měsíce. Skoro celou. Pak jsem ale dospěl k číslovkám 70, 80, 90, to se francouzsky řekne 60+10, 4x20, 4x20+10 a to mě, duší matfyzáka, tak rozčílilo, že jsem knížku vyhodil do koše a celý výsledek studia francouzštiny jsem během vteřiny vymazal nadobro z paměti.

Nicméně maminka dbala na správnou výslovnost českých slov pocházejících z francouzštiny. Dle Pravidel českého pravopisu. A to mně v dětství nadosmrti utkvělo.

Tuhle jsem slyšel nějaké interview v televizi, kde dotyčná celebrita řekla správně ‚bysta’,  jakože druh sochy. Ale moderátor ji opravil: Snad ‚busta‘, ne? No tak busta, opáčila celebrita. Moderátora jsem si zařadil mezi barbary a burany, myslím říkal i pojinta místo poenta, jak se správně vylovuje slovo pointa. A tak bych mohl pokračovat.

Ale zdá se, že 90% přátel považuje za barbara mě, protože  neumím ani přečíst, co je napsáno na papíře, tedy třeba busta.
 
Nejhorší je, tedy pro mě, že Ústav pro jazyk český tu nesprávnou výslovnost dříve nebo později kodifikuje jako přirozený vývoj jazyka.

Když jsem jako samouk nastudoval tu angličtinu, přečetl jsem pár knížek v originále, třeba Agathu Christii. První stránka a půl byla vždycky svízelná, protože se Agatha snažila psát sofistikovaně, ale pak se jí huba rozjela a četl jsem to jak česky. Později mě ale zchladil rodilý mluvčí, kterého jsem si najal, on to tedy byl Skot a stěžoval si, že mu v Anglii nerozumějí, nicméně neváhal moji mluvu nazvat pigeon english, tedy řeč čínských obchodníků v Británii. Ale zdokonalil mě, pamatuju si i pár skotských vtipů a hlavně kulečníkovou terminologii, cue, chalk a podobně, chodili jsme hrát karambol, přestože on ho doma nikdy nehrál, jen snooker a pool.

Znovu mě pak zchladila recepční v turistickém centru v Monument Valley, připravil jsem si pečlivě dopředu svoji otázku, ale slečna vytřeštila oči a vůbec mi nerozuměla. To mě překvapilo, celou cestu jsem se domlouval celkem bez problémů. Ukázalo se však, že jsme na území Navahů, i turistické centrum jim patří, a ti prý umějí anglicky asi tak jako já. To mě trochu uklidnilo.

Za chabou angličtinu se stydím, pořádně umím jen číst odborné texty. Ale je nás takových víc, i znalost jazyka mých vrstevníků, kteří měli angličtinu ve škole, se nedá srovnat s dnešními studenty, kteří jsou vycepovaní jinými metodami. Komenský by se obracel v hrobě, ale oni mluví zcela plynně.

Chodila ke mně překrásná dívka, vypadala jak Šeherezáda, to dvacet let před tím arabský student oplodnil v Praze cikánskou princeznu a vzal si ji za ženu. Odstěhovali se po osmi letech kamsi do Libye či Tuniska, ale matka tam dlouho nevydržela, byla zvyklá na alkohol. Šeherezáda se do Prahy vrátila deset let po mámě, když jí bylo 18. Ale měla tu peklo, napůl Romka, napůl Arabka, zrovna v době migrantské krize.
 
Vyprávěla mi, že byla na chirurgii, doktor jí dával svoji averzi najevo a dělal si legraci z její češtiny, ta byla mimochodem velmi dobrá, samozřejmě po deseti letech mimo vlast s občasnými chybkami. A ona mu řekla: Můžeme spolu mluvit i arabsky, francouzsky nebo anglicky. Lékař jen koukal, Šeherezáda kroutila hlavou: Doktor a neumí anglicky...



Úsměv

Po skoro sedmi desítkách let se na mě konečně nějaká ženská usmívala od ucha k uchu a něco mi říkala. Byl jsem dost daleko. Koukám za sebe, tam nikdo, tudíž... usmívá se opravdu na mně. Tak jsem se nesměle přiblížil a ona říkala sedm, osm, devět. 
Co tím chce říct, milostná fantazie se mi rozběhla na plné obrátky, u jakého čísla skončí? No a pak řekla Deset, před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, otočila se zády ke mně a běžela za jakési křoví. 
Ale otočila se znovu a usmívala se na mě dál., nikdo za mnou pořád nestál. Pak šla za jiné křoví... 
Ále, proč to vlastně píšu, skončilo to blbě jako vždycky. Babičko, prej, teď budu pikat zase já.


Mé starodávné Múze

To je holt stáří, milá vrstevnice, nezoufej... 

Budeš mít po prodeji chaty a auta spoustu prachů k penzi a můžeš si užívat klidného stáří, jak po tom touží všichni lidé na světě. Soudě dle tvých rodičů ještě pětadvacet let, čtvrtinu života, to je záviděníhodné.

V létě jsem takové viděl, ve Mšeně, seděli na sluníčku před důchoďákem na vozíčcích jeden vedle druhého jak tažní ptáci na drátě, a chystali se pomalu, pomaloučku na odlet do svých ptačích nebí.

Jsi mi velkou inspirací má milá Múzo, už jsem dávno nenapsal něco tak poetického.



Ústřice

Dcera se vrátila na Vánoce z jednoho z hlavních měst civilizace, totiž z Paříže, a tak jsem musel jíst šneky, ti byli naštěstí uvaření, a například syrové ústřice.

Kdysi jsem pusou vycucával z nosu asi půlroční dcerky hleny, když se jimi při rýmě dusila a neměl jsem odsávačku, nevím, proč jsem si na to teď vzpomněl...

Ústřice však byly moc dobré (dcera mi sem chodí si číst, ahoj dceři ;-)).

Myslím, že ta tradice jíst syrové ústřice trvá už desítky tisíc let. Sběrači mořských plodů neznající oheň se tehdy dostali z Afriky plážovou cestou až do Austrálie, a na druhou stranu až do Francie. Prostě hezká tradice. Byl jsem předpojatej, přitom syrovýho bejka jím u Pinkasů každej poslední pátek v listopadu na abiturientském večírku.

Vy gurmání: Já vím, že jsou ústřice fenomén, ty jejich romantické robustní tvary jsou úžasné, rituál, jak z nich srkáte živé rosolovité tělíčko bez chuti nebo mírně slané, zakápnuté citronem, je pitoreskní. Však jsem to pochválil, bizarní zvyky se mi líbí a sám jsem se pokusil je napodobit.

Víte o ústřicovém šílenství kdysi v New Yorku?
Dolní ústí řeky Hudson kdysi mělo 350 čtverečních mil ústřicových ložisek a někteří biologové odhadují, že newyorský přístav obsahoval polovinu světových ústřic. Osadníci dokonce nazývali ostrovy Ellis a Liberty „Little Oyster Island“ a „Great Oyster Island“, protože je obklopovaly rozlehlé ústřicové záhony. Pearl Street, kdysi nábřežní silnice, byla dokonce vydlážděna lasturami ústřic. V 19. století, když lidé hovořili o New Yorku, mysleli na ústřice. New York byl pro svět skvělý zaoceánský přístav, kde lidé jedli šťavnaté místní ústřice ze svého přístavu. Návštěvníci se těšili, až je vyzkouší. Newyorčané je jedli neustále. Také je prodávali po milionech.
Zdejší ústřice měřily 10 palců, dříve i celou stopu.
Ústřice se v žádném případě neomezovaly jen na luxusní restaurace, nebo dokonce ústřicové sklepy. Pouliční prodej ústřic spolu s horkou kukuřicí, arašídy a buchtami byl součástí běžného systému distribuce potravin v New Yorku. Francouz Moreau de St. Mery při návštěvě New Yorku v 90. letech 18. století poznamenal: „Američané mají vášeň pro ústřice, které jedí každou hodinu, dokonce i na ulicích.“ Ústřice byly běžnou stravou v levných restauracích a tvrdilo se, že ti nejchudší Newyorčané „nemají jinou obživu než ústřice a chléb.“





Máme se prímárně

Tohle jazykové okénko zase nebude nikoho zajímat, ale jsem grafoman, tak si vystačím, jde mi o proces, ne efekt…
Jak známo, moje maminka, slovanská filoložka, se s mým zetěm, klasickým to filologem, bavila tu latinsky, tu starořecky, a tak musím koukat, abych se neztrapňoval chybnou výslovností latinských citátů, maminka se neobracela v hrobě a zeť ke mně zády.

Včera jsem koukal na AZ kvíz, jedno z mála dnešních okének do světa gymnasiálních znalostí.
Pan Jakub dostal otázku, jak zní „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“ v originále. Jakub si viditelně oddech a řekl: No tak to je veny, vidy, viči. Hodná paní Macourková opáčila: Ano, to je správná odpověď, jen opravím výslovnost, je to veny, vidy, vici.
No, já to znám jako vēnī, vīdī, vīcī, tedy všechno dlouze a s tím c, tedy véný výdý výcí. Ty vodorovné čárky se nazývají makrony a slouží studentům latiny, znamenají délku samohlásky.
To je ale středoevropská výslovnost.

Klasická restituovaná výslovnost je uéný uýdý uýký. Myslím, že se to restituovalo, tedy rekonstruovalo, podle rýmů v básních a tak podobně.

Církevní výslovnost je pak véný výdý výčí, nejspíš proto, že před polským papežem byli téměř 500 let všichni papeži Italové uprostřed Itálie.

Tak babo raď. Ale veny vidy vicy, ani viči, to není.

Na Vánoce před pár lety jsme s holkami a zeťákem doma nacvičovali krásnou píseň Adeste fideles, ve čtyřhlasu. To se nepovedlo, protože bas vyšel na mne a já svůj part nezvládl, nejen proto, že nemám bas, ale ani hudební sluch a neudržím basovou linku. Teď ale dorostl a zmutoval vnuk mého jména, a ten v patnácti impozantní bas má, tak příští Vánoce budou dokonalé.

Koukal, jsem, jak to zpívají slavní tenorové, je tam verš se slovy „rege angelorum“. To se pochopitelně u nás zpívá jako rége angelórum, ale ti tenoři pějí réže anželóum či rédže andželórum.
On byl autor John Francis Wade Angličan, který žil ve Francii, jednak je to tedy ta církevní výslovnost, jednak v anglické latině se g čte dž, ve francouzské ž. No, na rozdíl od nás tam všude Římany před dvěma tisíci lety měli, u nás ne.
Tak nepochybuju, že v originální verzi písně znělo to dž nebo ž, tak jako to zpívají ti věhlasní tenorové, Réžem anželórum.
Snažil jsem se to tedy doma prosadit, ale na zeťáka šel infarkt: To je prý, jako bys řek dženitiv plurálu.

Příliš o tom přemýšlím. A tak na rozdíl od všech latinské citáty radši vůbec nepoužívám. Ani cizí slova.

Včera jsem slyšel taky rozhovor Barbory Tachecí s profesorem psychiatrie Jiřím Horáčkem, vzdělaným vědcem, měl být přirozeným nástupcem profesora Cyrila Höschla v Klecanském Národním ústavu duševního zdraví, ale nedopadlo to.
Já tu vědeckou hatmatilku ještě ovládám, i když sedím v detašované ordinaci s pacienty a do onoho prostředí se dostanu jen občas na konferenci nebo seminář.
Když jsem před 30 lety měl psychiatrickou rubriku v jednom dámském časopise, kladli mi na srdce, že tam nesmí být ani jedno cizí slovo, „aby tomu naše čtenářky rozuměly“, tak mi to bylo paní redaktorkou řečeno. Od té doby to i v běžném životě dodržuju.
Nicméně v tom rozhovoru pan profesor nepoužil snad ani jedno české slovo krom spojovacích výrazů. Barbora lapala po dechu a často, ne zcela věrohodně, říkala: Ano, rozumím...
A profesor mluvil tak rychle, že jsem měl co dělat, abych to vnímal i já sám, přestože ty termíny, až na dva, které jsem si musel najít ve slovníku, pochopitelně znám, když pracuju ve stejném oboru...

Ach, jak jsou šťastni lidé, kteří si myslí, že primární znamená, že je to príma, jak jsem už jednou psal…
Ti žádné stresy nemají, mají se se zkrátka prímárně.


Pan Alois

„Koukni, žaket. A tady asi frak. Viděl’s to někdy? Asi nějaký Herrenvolk, panská rasa,” uchechtl se Alois.  

„Neviděl,” odpověděl parťák.  

„Moje žena, ta ano, ta sloužila na panském. A co nějaké normální šaty, nejsou tady? V tomhle na ulici nemůžeme.”  

„Není to rabování?”  

„Kdeže, je to válečná kořist, jsme přece s Německem ve válce, my Benešovi Čechoslováci. Drží nás tady ve vězení. A za chvíli tady zdechneme, za chvíli spadne další kus domu a pohřbí nás. A zítra může být další bombardování, nejvyšší čas utéct. Spojenci shazují pumy na tohle zbrojařské město a berou to hlava nehlava, co jim zbývá.”  

„Tak jo, koukni, tady jsou normální šaty. Převlíkneme se a jdeme. Ty umíš německy bez přízvuku, ztratíme se ve městě a vyrazíme do Čech. Nikdo nás hledat nebude, tisíce lidí, vězňů i měšťáků, tady zheblo. Vlastně, město Kassel už není, je skoro srovnané se zemí, spálené, jen pár domů zbylo.”

„Šaty pěkné, ale majitel musel mít aspoň dva metry!”

„Vypadáš v nich jak strašák na poli, pravda, ale lepší než ty pruhované,” zasmál se parťák.

Takhle nějak to začalo.

Alois byl už nějakou dobu starostou Studýnek, podhorské obce na úpatí Jeseníků, s poutním kostelem svatého Linharta. Před válkou, to mu bylo sotva třicet let. Byl z rychtářského rodu, tvrdý, pevný a čestný chlap. Stolař, nejlepší v okolí. Dokonce chodil na gymnázium, ale musel skončit, byl z devíti dětí, tři starší už studovali. Rodina to neutáhla a taky se musel starat o mladší bratry, dvojčata. Později ale vystudoval průmyslovku, když odrostli. Vzal si krásnou černovlasou a černookou dívku Bertu. Svatba byla slavná, ale začala trochu dramaticky. Berta byla vysoká, o centimetr dva vyšší než on, a tak Alois upnul svatební střevíčky, na které byla tak hrdá, že je chovala v noci pod polštářem, do ponku a stolařskou pilou jim uřízl kramfleky. To bylo jediné nepěkné, co jsem o něm kdy slyšel, inu chlapi bývají ješitní.

Ve Studýnkách žili Češi společně s Němci, Němců byla jen jedna pětina. Soužití tam ale bylo odedávna klidné, dospělí si pomáhali, děti si spolu hrály, proto také uměl Alois tak dobře německy. Jak žil Alois od narození ve smíšeném prostředí, nerozlišoval lidi na Němce a Čechy, ale na hodné a  zlé.

V nedalekém městečku Schildberg žila Němců mírná většina, tam to bylo horší. Po Mnichovské konferenci připadla celá oblast Říši, protože tam celkově žilo nadpolovic Němců. Už rok předtím bylo jasné, kam vše pod taktovkou Konrada Henleina, potažmo Hitlera, směřuje.

Ve Studýnkách se tedy již v roce 1937 konaly protinacistické schůzky pod záminkou setkávání rodičů s dětmi. Prim tam vedl náš starosta Alois, který docházel s pětiletou dcerou. Ta měla zakázáno pamatovat si jména, o to líp si pamatovala oči.

Jak byl vztah s Němci v obci i v té zlé době výborný, horší to bylo s místními komunisty. Zejména s jedním, také stolařem, který žárlil na Aloisovy kvalitnější výrobky, ze kterých pramenilo mnohem větší množství zakázek. A tak Aloisovy aktivity proti Říši udal nacistům, ke kterým se sám aktivně přihlásil. V té době už Studýnky patřily do Sudet, byly tedy přímou součástí Německa.

Koncem roku 1939 tedy gestapo Aloise zatklo a odvleklo do koncentráku jako vězně. Doprostřed Německa, do centra zbrojařského průmyslu ve městě Kassel.

Pracovní lágr byl od roku 1940 umístěn v nedalekém staroslavném klášteře Breitenau. Alois musel chtě nechtě pracovat v kasselských zbrojírnách. O tři roky později tam bylo využíváno už na 30 tisíc zwangarbeiterů, tedy nuceně pracujících, kteří přebývali v nejméně jedenácti improvizovaných místních pracovních táborech v krutých podmínkách, jak už to v německých donucovacích zařízeních chodilo. Do německých továren byli totálně nasazováni lidé z okupovaných území na východě od začátku roku 1943. Němečtí pracovníci tehdy už scházeli, byli přesunováni na válečné fronty, aby doplnili padlé vojáky.

Britové provedli během války na čtyřicet bombových náletů na Kassel, první série byla v létě 1940, ničivější v roce 1942, ta největší v říjnu 1943 kdy britské letectvo srovnalo se zemí 97 procent středověkého hrázděného města, 80 procent celkově, zahynulo 6–10 tisíc osob, 150 tisíc lidí zůstalo bez domova. Člověk by řekl, dobře jim tak, za jejich Totaler Krieg – totální válku, bombardování Británie a miliony obětí v Evropě.  Ve válce přece platí to hrozné heslo Jeden za všechny, všichni za jednoho. Ať ti všichni chtějí, nebo ne.

Alois měl štěstí, že před devátou večer 22. října 1943, kdy ohnivé peklo začalo, byl již ve vzdáleném táboře.

Evidence mrtvých a pohřešovaných, místních obyvatel a vězňů, kteří byl naveleni na odklízení trosek, pochopitelně haprovala. Alois měl jako stolař jisté výsadní postavení, vybíral z nespálených trosek kvalitní dřevěná prkna, měl větší volnost než ostatní.

Už při prvním odklízení se našim dvěma přátelům zrodil plán na útěk, ale přejít pět set kilometrů přes nepřátelské nacistické území do nejbližšího českého města Plzeň, navíc ve vězeňských pruhovaných hadrech, bylo pro cizince nepředstavitelné.

Avšak po posledním bombardování tolik jejich spoluvězňů zahynulo při odklízení pod ruinami, tolik desítek tisíc lidí bloumalo po městě a hledalo pomoc, policie byla paralyzovaná, a tak se oba nepozorováni vydali na riskantní cestu pěšky k domovu. Brzy se však rozdělili, kvůli bezpečnosti.

Alois putoval v noci, přespával na senících, uměl jakožto vesnický kluk chytat ryby v potocích, očkařit drobná zvířata, a jak mluvil bez akcentu německy, byť sudetským dialektem, i lidé na statcích po cestě mu pomáhali. Za naštípání dříví a podobné služby, jak to pocestní od nepaměti dělali. Pro místní hospodyně, které měly své manžely kdesi na frontě, byl jistě venkovský  muž v nejlepším věku vítaným pomocníkem. Hned v prvním stavení dostal od paní domu oblečení po manželovi, aby nebyl po cestě nápadný.

Nakonec tedy doputoval až domů, do Studýnek. Myslel, že se skryje v domě, nikdo přece nemohl vědět, že uprchl z tábora a není pohřben kdesi pod troskami Kasselu.

Manželka dostala původně úřední zprávu, že byl prohlášen za nezvěstného, myslela, že zahynul. Ale než dorazil, ve vsi ho už hledalo gestapo. Spoluvězně chytili a on prozradil, že Alois uprchl a míří k domovu. Parťák se tím asi beztak nezachránil, útěky se exemplárně trestaly smrtí na šibenici před nastoupeným táborem, při mučení vydržel mlčet málokdo.

Domů tedy Alois nesměl. Odešel do okolních lesů, které výborně znal, prozíravě si tam ještě před zatčením vybudoval vlastní bunkr, věděl, že je v ohrožení. Ale gestapo bylo rychlejší a bunkr tehdy ještě nevyužil.

S prosbou o pomoc se obracel jen na nejbližší přátele na samotách i dole ve vsi, Čechy i Němce, o kterých věděl, že ho neprozradí, ale raději nikde dlouho nepobyl. Paradoxně se Němci tolik nebáli, dostali by mírnější tresty než našinci.

V jeho domě se zatím usadila jednotka oficírů Wehrmachtu, dům byl nejnovější ve vsi. Berta měla „způsoby”, jak za mlada sloužila na panském, to bylo důstojníkům blízké. Taky byla krasavice.

Pro rodinu bylo těžké Aloise podporovat, důstojníci už věděli, že majitel domu je na útěku a očekávali, že se ve vsi dříve či později objeví. Ale dcerka tolik hlídaná nebyla, nebála se, a tak chodila do lesa na maliny, na borůvky, jahody či na houby, v košíku měla svačinu a tajně ji strkala pod vykotlaný strom pod záminkou sběru lesních plodů, taťka si jídlo později vyzvedával. Někdy se i v díře za pařezem skrýval, aby se s dcerkou viděl. Bylo to nebezpečné. V lese malá Berta jednou potkala důstojníky, kteří byli oblečeni jako myslivci a sledovali, kam že to jde. Jak byla zvyklá pozorovat oči, poznala je. Tehdy musela svačinu sníst sama.

Mít v domě Wehrmacht není žádná radost, hlavně když se stýkáte s uprchlým vězněm. Ale pomohla jim místní spřátelená Němka paní Henke, která dřív pracovala v mlékárně tátova statku. Nahlásila nadřízeným důstojníků, že obtěžují paní domu Bertu, která byla tmavovlasá, černooká, tedy neárijka, a to je pro německé oficíry nedůstojné. Ti opravdu z domu odešli a za nějakou dobu se Alois nastěhoval přímo do úkrytu v domě, do mezery mezi prkny za hromadou uhlí. Pokud byl čistý vzduch, dělal mužské domácí práce. Později i přespával ve své posteli. Němci v uniformách už ve vsi prořídli a nebyli tak ostražití. Když se blížili, a že byli po německu a po vojensku hluční, opustil tajně dům.

Paní Hanke jim znovu pomohla, když chtěli nacisté jejich malé děti odvézt na převýchovu do Říše. Nejspíš by je rodiče už nikdy neuviděli. Paní Hanke domluvila, že je bude jako rodilá Němka vychovávat sama a skutečně se to podařilo. Děti zůstaly ve vsi u hodné tety. Místní Němci, i ti ve vedení obce, nebyli nepřátelští, jako tomu bylo v mnohých jiných částech Sudetské župy, museli sice plnit centrální nařízení, ale pokud to šlo, byli benevolentní.

Nakonec přišlo osvobození, zde v odlehlé podhorské obci se nacisté drželi až do 15. května 1945. Německý voják ještě z posledního vzdoru pálil z věže kostela mašinkvérem i po dětech na návsi, ale nezasáhl je, děti možná jen strašil, aby nadskakovaly, jako by skákaly panáka. Kamenné kostely sloužily odedávna v původně dřevěných vesnicích jako pevnost, poslední útočiště, tentokrát však byl svatý Linhart ještě obsazen nepřítelem.

Alois byl pak ve čtyřicátém šestém znovu zvolen starostou, ale idyla dlouho netrvala, jen dva tři roky.

Alois říkal, že mu za války pomohlo tolik lidí, že sám už bude na všechny taky hodný. To si ale dal…

Po únoru 1948 za ním přišli ti dva komunisté, kteří ho už jednou udali jakožto zanícení hnědí nacisté, ale po válce pochopitelně opět zrudli. Žádali, aby jako starosta vstoupil do strany, není možné, aby jim vládl nekomunista. Alois s nimi vyrazil dveře, to už věděl, s kým má čest, jsou to líní a závistiví lidé, kvůli kterým byl zavřený v koncentráku.

Komunisté ho znovu udali, a tak seděl tři roky na Mírově, ve známé tvrdé věznici v hradu, který stojí shodou okolností celkem nedaleko na jiném kopci. Tehdy byl Mírov vyhrazen pro politické vězně.

Alois byl odsouzen na delší dobu než tři roky, ale při školních plaveckých závodech se utopil jeho syn, a ředitel gymnázia, aktivní komunista, relativně slušný, za to cítil zodpovědnost a dosáhl Aloisova podmínečného propuštění.

Bylo to třeba, protože tohle všechno už bylo na jeho manželku Bertu moc, dostala ve 43 letech infarkt. Už těch předchozích pět plus tři roky, kdy byla rodina bez živitele, bylo opravdu krušných. Teď už nebyl nikdo, kdo by se staral o dům, jen dcerka gymnazistka.

Tato historie má tedy víceméně happy end, paní Berta se zotavila a dokonce porodila druhého syna. Mimochodem to byla ta nejhodnější a nejusměvavější žena, když jsem ji o mnoho let později poznal, pravý anděl. Hrozné, co musela prožít...

Pana Aloise jsem prvně viděl v jeho sedmdesáti letech, byl menší udělané postavy, mluvil místním rázovitým nářečím, zábřežskou horáčtinou, jedno oko měl vypálené nehašeným vápnem kdysi při nehodě na stavbě.

Myslel jsem si, že celý život stál u ponku ve své dílně, no ve své… Za komunismu byla dílna znárodněna, Alois musel do fabriky, ale nakonec dosáhl toho, že znovu pracoval za plat v cizí dílně ve svém domě, který kdysi vlastnoručně postavil.

Ještě v 85 letech vyrobil vrata pro kostel, ještě v devadesáti vyměnil fošnovou podlahu v dílně.

Alois měl velký přehled, měl styky, na motorce objížděl přátele v blízkém i dalekém okolí, ve stolařské dílně poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, tehdy jsem netušil, že byl kdysi starostou a jaké má neuvěřitelné životní zkušenosti. Ne že by si jen seděl ve své dílně...

Kolik je takových příběhů, které navždy zapadly. A tak jsem rád, že mám příležitost aspoň jeden uchovat pro další generace, nejen Aloisových potomků.




Starý mládenec

Není to moje historie, ale zapadla by, extraverti neumějí psát... Je kraťoučká, nebojte.

To jsem seděl ve venkovní hospůdce přes řeku od Soumarského Mostu. V nejkrásnější krajině, co může být, horské luhy lemované modravými kopečky, začala padat večerní mlha a tak dále, slunce fuč. Kolébka to velebné řeky Vltavy. Cvrčci, ptáčci, blata, žáby, užovky.

Jakýsi bujarý extravert u vedlejšího stolu vykládal historku, jak si koupil kolečkové brusle a hned při první jízdě upadl tak nešikovně, že si zlomil obě předloktí.

Doktor mu říkal: člověče, to budete v prdeli... Obě předloktí... Všechny čtyři kosti, ulny i radie. To nebudete moct vůbec nic!

Náš extravert pomyslel na tu prdel a zbledl ještě víc. A co hůř...

V té hospůdce vyskočil ze židle a předváděl, jak mu zafixovali levou ruku sádrou do krunýře na hrudi a chystali se na pravou.

Vyděsil se a žadonil: tuhle ruku mi prosím zasádrujte asi do tejhle vejšky. Pomalu spouštěl ruku níž a níž, náhle se zastyděl, jak na něj koukala celá hospoda, ale hrdinně vytrval, až ji měl na tom nejdůležitějším místě mužského těla.

Div prej pak neumřel hlady, čtyři týdny jen pil brčkem pivo – českou bezezbytkovou stravu. 

Asi starej mládenec, inu hospodskej štamgast.


Urážka božstva

Ještě jedno okénko do světa golfu. Inspiroval mě virtuální přítel Sanch Marta, který zas píše o corridě.

Pointa, jak už to bývá, bude na konci. Aha, tak uprostřed, nějak jsem se rozepsal...

Já sám golf hraju, začal jsem ve svých padesáti letech s výbavou za 1 dolar, kterou mi z outletu v americkém Coloradu přivezl kamarád. Byla asi 70 let stará, s historickou patinou, dřeva, tedy hole na dlouhé odpaly, byly opravdu ještě dřevěné, dnes jsou z lehkého a pevného kovu titanu. No kamarád... Ten dolar přiznal až mnohem později v upřímné opici, prodal mi hole za 5 tisíc, já tehdy nevěděl o golfu lautr nic.

Začínal jsem s tím... kamarádem na hřišti v Podkrkonoší, kde bylo tehdy celodenní fíčko, tedy fee, vstupné, za 300 korun a věřte nevěřte, takovou cenu jsem platil i nyní v zimě nedaleko Prahy, i když jen za jednu hru na devíti jamkách, čili drahách. Ano, my jsme jedni z mála, kteří hrají i v zimě, pokud není sníh. Neexistuje zima, déšť, jen špatně oblečený golfista, jak se říká. Na běžkách se leckdy musí taky něco překousnout. Ale stojí to za to, pohybovat se v krásné přírodě, v kulturní krajině, jinak byste mě do ní v mém věku už nevytáhli.

A teď z opačného konce. Včera večer, v sobotu, skončilo druhé kolo čtyřdenních Masters, čili Augusta National v americké Georgii.

To je nejprestižnější turnaj golfového Grand Slamu, tedy podobně jako v tenise čtyř největších turnajů sezóny, tři jsou v golfové velmoci USA, zatímco British Open, čili The Open, se již od roku 1860 odehrává zpravidla na skotských linksech, tedy nehostinných pobřežních skalisky rozervaných pláních, zpravidla s deštěm, větrem, zimou. Je to podobné, jako jako naše hra v zimě u Prahy. The Open je sice nejtradičnější, podobně jako v tenise Wimbledon, ale natolik odlišný, že Masters už dávno jeho věhlas převzaly.

Největší prestiž v golfu je získat zelené sako, tedy cenu za vítězství na Masters. Ještě větší pak, opět podobně jako v tenise, je vyhrát všechny ty čtyři turnaje v jedné sezóně. To se zatím nikomu nepodařilo, jen Tiger Woods vyhrál čtyři majory, tedy grandslamy, v řadě, ovšem během dvou sezón. Takzvaný Tiger Slam.

Nakročeno k tomu měl i můj oblíbenec severní Ir Rory McIlroy, kterého sleduju od jeho 17 let, je to takové moje dítě, ale hned napoprvé, ve svých 22 letech, nadosmrti urazil golfového boha. Jak?

Málokdo to zaznamenal, ale komentátor Eurosportu Alan Babický tu historku vyprávěl, byl totiž tehdy s klienty ve stejném baru. V roce 2011 rodiče Roryho prvně pustili samotného na turnaj, právě na Masters. A tak s sebou vzal partu kámošů z Holywoodu, tedy irského městečka u Belfastu, odkud pochází. Rory pořád vypadá jako vesnický kluk, myslel bych, že je to český Honza odněkud z Hrusic.

Rory měl po třetím dnu Masters náskok čtyř ran, hrál suverénně, nikdo nepochyboval, že vyhraje. Večer se ale s těmi kamarády zpil do němoty, znáte Iry a jejich whisky, to vyřvávají irské balady, třeba Danny Boy, jak v té reklamě na irskou pálenku.

Všichni kolem mu říkali, RORY, UŽ NECHLASTEJ, VŽDYŤ VEDEŠ MASTERS! Ale Rory byl tehdy nejlepší ve všem, i v tom chlastu. Vždyť byl prvně bez rodičů, se svou partou, tam musí jakožto světová celebrita hrát prim.

Poslední den turnaje, nevím, jestli se zbytkáčem nebo už s kocovinou a bolavou hlavou, Rory pochopitelně vše kazil, vrávoral, zahrál skóre asi takové jako my seniorští amatéři, a nakonec skončil v poli poražených. Všichni komentátoři a novináři pak říkali, jak je psychicky labilní, vytvářeli sofistikované psychologické rozbory. Ti nic netušili, bylo to však takhle.

Rory sice pak vyhrál zbylé tři grandslamy, stal se světovou jedničkou, ale Masters se mu už nikdy vyhrát nepodařilo a nepodaří, ani letos, už ztrácí 10 ran.

Urazil golfového boha a ten neodpouští. Anebo, pro ateisty: co když za ním ti kámoši jezdí furt?

Když se Rory stal světovou jedničkou, zpychl, ten vesnický kluk říkal do kamery: jsem nejlepší na světě, nebo světová jednička, to je totéž. Rozvázal smlouvu s dosavadním výrobcem vybavení a navázal novou epochální s Niké za 200 milionů dolarů. Navázal i kontakt se světovou jedničkou v tenise, takovou celkem sympatickou fiflenou Caroline Wozniacki, který byla hodně náročná, podezřívám, že trvala na tom, aby mezi jednotlivými dny turnajů za ní létal na noc přespávat přes celé USA. Ženským prý TO zvyšuje výkonnost. Změnil i techniku úderu díky novým trenérům.

S novým náčiním mu to nešlo, a tak po několika letech Niké golfovou divizi zrušila a jen ho obléká. 

Rory se sice stále pohybuje v popředí světového žebříčku, ale ta suverenita je ta tam. Turnaj Grand Slamu nevyhrál už deset let.

Ty miliony dolarů... Dobře se golfem uživí jen pár stovek těch nejlepších hráčů na světě, hlavně ti, co vyhrávají turnaje. Ostatní získávají mnohem méně peněz a když neprojdou cutem, tedy nejsou na turnajích do cca 70. místa, nedostanou za hru nic, nehrnou se k nim sponzoři a třou bídu s nouzí.


Můj patron Perun


Horní Vltavice, Lenora, říčka Řasnice, Soumarský Most, Nová Pec. Do té nádherné horské krajiny jsem jezdil na vodu od útlého mládí. Náhorní niva, mezi Černým potokem a Čertovými proudy.

Přes Černý potok, tedy nejhořejší Vltavu, vedla kdysi krásná dívka Katy, s ňadry jen ledabyle zakrytými režnou košilkou, z hájenky Pürstlink nového adjunkta do Kvildy pro boty hrubé a páchnoucí jako sloní nohy, jiné by se v pralese a bažinách brzy rozpadly. Jen místní znali tu klikatou stezku neproniknutelným hvozdem. V úžasné novele Karla Klostermanna Ze světa lesních samot.

Spodní část nivy nad Čertovými proudy zaplavila Lipenská přehradní nádrž, když mi byly právě dva roky. Dávno ji plánovali kvůli povodním, ale podařilo se, až když komunisté nedbali na vlastnická práva majitelů pozemků v obcích, které měly být zatopeny, a tak konečně udělali z nivy ono velké šumavské moře, které má taky svůj půvab. Je hebké jako nízká mlha za soumraku, ale občas po něm žene vichr zlověstné obří vlny.

Jako malý člobrda jsem jen mával rodičům, kteří vyjížděli ze Soumarského Mostu ku Praze na skládacím dvojkajaku s ploutvičkou, tedy hliníkovým kormidlem ovládaným z lodě šlapkami. Mám to natočeno na barevném filmu, který jsem nechal zdigitalizovat.

To už byl táta tak mohutný, že voda zaplavovala plátěný bort kajaku a prosakovala dovnitř. V pozdějších letech už by se rovnou přelila do lodi, nejen v peřejích, a tak musel táta koupit tehdejší novinku, laminátovou kanoi, která měla větší výtlak. Tu nám však brzy ukradli, tehdy byly ještě rozšířeny staré kanoe s dřevěnými žebry, tedy mnoha úzkými žebírky, lodě to byly těžké a křehké.

A tak táta koupil z vyplacené pojistky dva nafukovací kajaky Kajman, které mohl převážet autem a nebyly nenechavcům na očích. Naši první pouť mám taky natočenou. Vypadáme komicky, jak Laurel a Hardy. Já jsem ve velkém otvoru monokajaku sotva vidět jako taková sirka s velkou hlavou, zatímco táta se do té díry uprostřed bortu sotva vešel a jeho hmotnost způsobila, že špička i záď se vzepjaly do velkého V, takže prostředek se zanořil a táta znovu bojoval se zatopením lodi. Tentokrát to ale bylo v pohodě, i když byl vnitřek plný vody, ty boční vzdušnice zaručovaly, že loď nepůjde ke dnu, jen se táta víc nadřel. Nejen vyléváním vody. Aerodynamické, vlastně hydrodynamické vlastnosti toho véčka nebyly nic moc.

Koupelnová mechanická váha do 150 kg otci nestačila, vypočítali jsme, že měl tehdy 180 kg, možná jen 176, tolik i měřil, v centimetrech. My jsme byli z jeho nadváhy zděšeni, styděli jsme se, hlavně máma, která si jej brala dvacet let před tím jakožto štíhlého atleta, potrpěla si totiž na urostlé jinochy. Až dávno po tátově smrti jsem si přečetl zprávu od dr. Honzáka, který jej měl v péči během odtučňovací kúry na krčské metabolické jednotce. Nevěděl jsem, že táta třicet let trpěl krutými reminiscencemi na koncentrační tábor a ten stálý stres vyplavuje kortizol, který přispívá k obezitě. A že tehdejší antidepresiva, která bral, nadváhu ještě potencují.

To vodáctví je jedna z chvályhodných aktivit, které nám táta dal do vínku. Tehdy ještě bylo vodáků málo, dalo se tábořit kdekoli, nechodilo se do hospod, ale večer se opékaly buřty na ohni. Nebyly fronty na jezy, nekolovaly flašky destilátů na lodích mezi řvoucími burany. Teď si může každý jouda zavolat do půjčovny u řeky a vyrazit na lodičky, které ta služba přiveze k řece a po splutí si pro ně zase přijede. Jako na Matějské pouti. My jsme kdysi kánoe dopravovali vlakem a nosili pak z nádraží k řece. Ano, jsem staromilec. Když už se to nedalo vydržet, jezdili jsme na slovenské řeky, které byly ještě panenské a bez jezů.


Před dvaceti pěti lety jsme tedy vyrazili na Vltavu do Soumarského Mostu, tu podvečerní příhodu s extravertem jsem před nedávnem vyprávěl. Autem, se dvěma kánoemi na střeše, já s manželkou a třemi dcerkami.

Kroutili jsme se meandry Teplé Vltavy k soutoku se Studenou, ve své kánoi jsem měl i juniorský bicykl Eska s odmontovaným předním kolem, do lodě se právě tak vešel. Abych se měl čím vrátit pro auto. Přecejen jsem dopravu kvůli dětem zmodernizoval.

Soutok Teplé a Studené Vltavy je magické místo, každý si na břehu odpočine a kouká do průzračných vod, které se kolem valí a mísí, víří zrnka písku a zlata. Ano, kus výš proti proudu se kdysi opravdu rýžovalo. Kolem leží slatě se vzácnými bylinami a živočichy.

Když jsem tam byl prvně, někdy před skoro šedesáti lety, čněl na soutoku v lužním lese, který tam tehdy rostl, romantický hrad, kašírované dílo filmařů. Natáčela se zde Markéta Lazarová a byl to hrad Kozlíkův. Nějakou dobu tam už tehdy stál, z plátěných kulis leckde vlály cáry. Tábořili jsme právě před branou, tehdy se smělo stanovat všude, jak jsem říkal, řeku splouvali jen dobře vychovaní vodáci.

Ráno jsem si šel hrádek prohlédnout a zastihl jsem uvnitř krásnou plavovlásku při ranní očistě. Prvně jsem spatřil dívčí hrudník i s jeho ozdobami, pro dvanáctiletého kluka zážitek k nezaplacení. Tehdy byla jiná doba, nic takového nikde k vidění nebylo, myslel jsem že se zboří hrad a celý svět, jak jsem se styděl za svou opovážlivost. Ale dívka se jen usmála a neuhnula. Snad vstala z mrtvých Katy z Pürstlinku, snad to byla sama Markéta Lazarová.

Na další plavbě k Lipenskému jezeru začalo nebe nebezpečně černat a když jsme vyjeli doprostřed vodní plochy, běsnila už bouře, metrové vlny a průtrž mračen se chystaly zaplavit naše lodě. Perun řádil jako pominutý. A to je přitom můj oblíbenec, protože jsem se narodil na jeho svátek, na Hromnice, a myslel jsem, že je mým dobrým patronem a ochráncem.

Horko těžko jsme křižovali proti vichřici k bližšímu břehu jezera a nakonec jsme tam v pořádku dorazili, jen pochopitelně mokří naprosto skrz naskrz. To už jsme se mohli rovnou potopit, tedy udělat, jak říkají vodáci... 

Vyndal jsem z lodi bicykl, že zajedu zpátky těch pětadvacet kilometrů k Soumaráku pro auto, nahodil v rychlosti přední kolo a šel hledat plachtu, kterou bych dětičky přikryl. Perun dcerky pořád ještě mlátil miliony ledových důtek hlava nehlava.

A vyrazil jsem přes most do Nové Pece k úzké silničce, která vede proti proudu řeky směrem k Soumarskému Mostu. Jak jsem byl zmrzlý a bylo mi líto ještě zmrzlejší rodinky, tak jsem to metelil jako ještě nikdy v životě. Sjíždím tryskem skrz les dolů s kopce, kolik to mohlo být, snad šedesát, sedmdesát, osmdesát kilometrů za hodinu, a najednou cestu kříží železniční trať, jednokolejka, která obloukem obkružuje úbočí kopce. Takže skokanský můstek, trať je v zatáčce klopená. No nic, řekl jsem si, celý život jsem jezdil v terénu, bravurně ten hrbatý přejezd přeskočím, jako už mnohokrát jinde a jindy. Zvedl jsem kolo, hlavně přední, a v tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem ve stresu zapomněl utáhnout šestihranné matky. Hřídele ložiska byly jen tak volně nasunuté do vidlice. Klíč zůstal někde hluboko v lodi a já už měl jiné starosti.

A skok přes koleje je to poslední, co si pamatuju, přední kolo se pochopitelně oddělilo.

Probudil jsem se na policejní stanici v Peci, pak přijela sanitka, záchranář se omluvil, že nemohli vrtulníkem, protože prý šla proti nim šílená bouře s kroupami, jaká tu už léta nebyla. Odvezli mě do Budějovic.

Měl jsem rozlámané všechny možné obličejové kosti, odlomenou horní čelist, spodní byla na tři kusy. To mi utkvělo: šikovná doktorka vzala do pinzety tu prostřední část se dvěma zuby, koukla na ni nerozhodně a hodila ji přes rameno do koše, sekvestr prý. Operatérka to však byla opravdu skvělá, sama měla rozštěp a tak si v dětství jistě užila své a čelistní chirurgie byla jejím životním posláním.

Další měsíc byl krušný, měl jsem zuby, respektive čelisti, sdrátované k sobě, mohl jsem jen pít rozmixované jídlo brčkem skrze díru po zubu, děr tam ale bylo naštěstí dost – přišel jsem o šest řezáků. Nemohl jsem spát vleže, ale jen v křesle, a to byl problém, protože mi přidrátovaná spodní čelist tahala dolů tu horní a tak se lom nemohl nikdy zacelit. Přes den jsem si permanentně nadzvedával čelisti rukou a žvýkacími svaly, aby mezi kostmi nebyla mezera. No, vymyslel jsem pak takový svěrák kolem hlavy, který mi čelisti držel automaticky i ve spánku.

Ale nebudu fňukat, na druhé straně to byl nejlepší měsíc v mém životě, protože jsem se netrápil v práci, nikdo mě neotravoval a žena na mě byla mimořádně laskavá. A ty rozšlehané dobroty..., dodnes to blaho v puse cítím. Jen jsem debužíroval, kousat pochopitelně nešlo.

Po roce jsem vyjel na místo činu předat jako vyjádření vděku flašku whisky policistovi, kterého jsem si pamatoval. Ptal jsem se ho, kdo mě vlastně zachránil. Prý takový pán v bílé dodávce, který bydlí u mostu v Pěkné.

A v tu chvíli jsem si vzpomněl na všechno, co se dělo, když jsem se probudil z prvního komatu. Myslel jsem že to na věky z mé mysli zmizelo, říká se tomu anterográdní amnesie. Nebo retrográdní? V komatu jsem byl dvakrát, před tím i potom. Tu historii vlastně vyprávím kvůli tomu, že jsem si kupodivu dodatečně všechno z doby ztracené paměti vybavil, je to taková lékařská kasuistika.

On mi to pak ten pán i sám vyprávěl. Jel z Pěkné do Pece a před přejezdem viděl vylézat ze škarpy nějakého ožralu, tak jel dál. Ale pak si koutkem oka všiml zkřiveného kola bez kola, bylo teprve odpoledne, moc brzo na opilce, a tak se vrátil a pomáhal mi nastoupit do dodávky.

To si už pamatuju i já. Že mi pomáhal. A když už jsem v té dodávce seděl a začaly na mě jít další mdloby, tentokrát z krevní ztráty – krvácel jsem pod kůži, ještě po tom půlroce jsem měl celý trup modrý, povídám: dejte mi nohy nahoru a hlavu dolů, aby mi šla krev do mozku. Za chvíli zase ztratím vědomí.

Nicméně zachránce mi říkal: „Vy jste borec, ještě jste mě tehdy, polomrtvej, učil, co mám udělat, hlavu nahoru, nohy dolů. Klobouk dolů! Ale co musím říct, a to vám neodpustím, rozsedl jste mi při tom košík s houbami. Místo bedlových řízků jsem musel udělat míchanici.“

Nevím, jestli jste si všimli, s hlavou a nohama to udělal přesně opačně, než jsem kázal, a tak jsem tenkrát  znovu omdlel. Ale kdo ví, možná bych se zas byl udusil krví, kdyby to udělal po mém.

Pán byl nicméně fantastický, předal mi do dlaně hrst zubů, které tehdy na zpáteční cestě na asfaltu sesbíral, uvědomil si ale vzápětí, že ty už zpátky do dásní dát nepůjde. A tak mi je daroval, vlastně vrátil, po půl roce jen na památku.

Každopádně jsem nehodu přežil. Takže, žádná tragédie. Bál jsem se, že vás vystresuju, ale vše nakonec dopadlo dobře. Tedy víceméně komedie.

A to je dnes vše. Z toho úchvatného ráje meandrujících řek, rašelinišť, divokých hvozdů, běsnících živlů a vůně dívčích ňader v režné košilce. 



Speciální vůz

Dostal jsem od přátel sodu, že už nepíšu lechtivé historky. Tak dobrá…


Je to už hodně dávno, kdy jsem jel předposledně metrem. Bylo horké léto a já nenápadně koukal na dvě krásné slečny u dveří, kdo ví, jestli na sobě měly ještě něco jiného než lehké šatečky. Děvčata se chichotala, to nikdy nevím, jestli se mi neposmívají, ale tyhle vypadaly, že je moje pohledy těší. Prostě letní idylka, a to jsem ani nemusel na koupaliště.


Najednou se však na mě obořila starší ženština, která seděla pode mnou na lavici, já stál a držel se za madlo. 

“Ty prase hnusný, já tě budu žalovat, s tímhle na mě nechoď.” 


Celý vagón se na mě zadíval a začal se taky chichotat. Jen já a ta ženská ne. Krve by se ve mně nedořezal.

“Von za to nemůže, jak narost,” snažil se ji uklidnit její soused. 


Souprava zastavila, otevřely se dveře a dvojice dívek vítězoslavně s řehotem vystoupila.


Nechápal jsem vůbec, o co jde. Ženská furt prskala: “Div, žes mi to nestrčil rovnou do pusy, ty hovado hnusný,” klela. Napadlo mě, zda nemám rozepnuté kalhoty, ale ne. Ani žádnou bouli. Asi měla halucinace, to se stává.


Ale ta pozornost celého metra mě tak vyděsila, že jsem víc do MHD nevlez, co kdyby se to opakovalo. Mně na ty holky prostě oči koukají samy, nedá se to ovládnout. 


Až teď. Musel jsem dát auto před technickou do servisu, ten je na druhé straně řeky za Prahou, přes hodinu cesty. Měl jsem slíbené náhradní auto, Fábii. Ale předchozí klient se někde zadrhl a tak jsem musel domů městskou dopravou. Naposled jsem jel maďarským Ikarusem, ale tohle byl nějaký moderní málem autokar, to mě překvapilo. 


Řidič se mě ptal kam jedu. Co je mu do toho, nechápal jsem. Ale říkám: Na Kulaťák. Tam jsem prožil dětství. Nevěděl, co je Kulaťák. Tak Náměstí Říjnové revoluce, taky nevěděl. Máma tomu říkala Vítězné, až tomuhle konečně řidič rozuměl. 


A kolik vám je? To už jsem vůbec nechápal, proč je tak vlezlý. Paní, co seděla v řadě za ním, řidiči poradila: Dejte mu to za deset. Aha, posledně jsem vlastně měl tramvajenku a neplatil jsem nic. Nebo je tohle příměstská doprava a ne městská? Asi jo, tam jsou prý nějaká pásma, která se platí extra. Už jsem fakt dlouho takhle necestoval.


A tak jsem jel směrem na ten Kulaťák. Paní mi ještě vysvětlila, že v Praze pak ve svém věku už nemusím platit vůbec nic. Super.


Těšil jsem se na metro, že se třeba zase platonicky zamiluju. 


Je fakt, že mladé ženy tam jely, ale žádná aspoň trochu hezká. Jsou snad teď v metru speciální luxusní vozy pro krásné dámy? Prolezl jsem postupně celý vlak, přebíhal ve stanicích z vozu do vozu, ale ne, takový vagon  neexistuje. Kam se krásky poděly? 


Nakonec jsem zůstal ve voze sám. Vystoupit nešlo, dveře se ve stanicích neotvíraly. Propadl jsem panice, mlátil a kopal jsem do nich. Nakonec jsem dojel na konečnou a dveře se samy otevřely. Vystoupil jsem na perón, tupě jsem zíral, kde to vlastně jsem.


Přejel jsem svou stanici snad o deset kilometrů a musel se vrátit. 


Tak jsem vlezl do opačného vlaku. Do vozu za mnou nastoupila velká skupina štíhlých krásných modelek, žádná neměla sukni, jen černé punčocháče. Tohhle je ten speciální vůz?


Stály nade mnou. Vypadaly jak nahé černošky. Hrmy měly ve výšce mých očí, měly dlouhé nohy. Každé trčel z nosní přepážky kroužek jak kdysi volům, když je táhli na porážku. A kolem holých pupíků s leskými  cetkami byly vidět kérky, tetování. Dívky se hihotaly. Dědku co čumíš, jako by říkaly. 


Byla jich strašná přesila, byl jsem vyděšený k smrti. Pohupovaly pánvemi, myslel jsem, že z každé vyskočí potvora s tlamou naštorc. Vystoupit nešlo, stejně jako předtím se dveře v zastávkách neotevíraly. Kola vlaku burácela. Zavřel jsem oči. Octnul jsem se snad ve zvířecím brlohu, šelmy na mě dorážely ze všech stran, sice malé, ale s ostrými zuby a bylo jich hodně. Křičím o pomoc!


Klídek, dědo, ony nemůžou za to, jak narostly, říká jakýsi mužský hlas. 


Dveře se konečně otevřely. Vypadl jsem ven na nástupiště. Sednul jsem si na zem. 


Metrem už fakt nikdy. Pořád ještě slyším v hlavě to: Dědku, dědku, dědku!





Holý zadek

Od své první knihy beletrie, už je to skoro 10 let, se tady pořád přetvařuji a okázale se podceňuji, ač jsem samozřejmě v skrytu duše ambiciózní.

Vždycky jsem toužil psát o hrdinovi, který je outsider. Všichni jsou chytřejší a schopnější než on a dávají mu to nepokrytě najevo. Čtenář je na koni a netrpělivě přešlapuje, jak by se na místě onoho trouby choval sám. 

Hrdinských eposů jsou odjakživa všude mraky, to mě nebaví.

Ale narazil jsem na čtenáře, kteří nechápou nadsázku a sarkasmus. Je jich prý 70 %. A považují mě za pitomce a dávají mi to okázale najevo.

Například jedna spolužačka, vysokoškolačka, která je však prostá duše. Vlastně snad ani duši nemá. Zajímavé je na ní jedině krásné pozadí. Takové žádná jiná nemá. Když jsem se zeptal, jak se jí mé povídky líbily, s ostentativním pohrdáním na mě koukla a utrousila: „No prostě Homola“.

Naopak od vyspělých čtenářů se mi dostalo krásných satisfakcí.

Třeba přítel intelektuál byl nadšený z povídky Spalovač žen, říkal: To je celý Homola. V jeho očích jsem zahlédl obdiv.

Možná si tu povídku pamatujete, hlavní roli v ní hraje holý zadek 

Očekával jsem tedy, že se brzy ozvou filmaři, aby mé dílo natočili, přítel intelektuál je od fochu. Ale kde nic, tu nic.

Rozhodl jsem se nakonec povídku Spalovač žen nafilmovat sám.

Ale kde najít herce, když nemám zkušenosti. Zatím jsem stříhal jen videa z dovolených a s dětičkami. Připadal bych si trapně, předvádět své režijní a kameramanské neumění před profesionálními herci.

Takže jsem si všechno dělal sám, ani bych nevyjmenoval všechny filmařské profese, které jsem zastal.

Naštěstí ve filmu vystupují jen dvě mužské postavy, dvojrole pro mě byla hračka. A nahý štíhlý ženský zadek.

To ovšem byl kámen úrazu, na to zkrátka nemám.

Kde takový vzít? Etalon jsem měl, byla to ona nechápavá spolužačka, o které jsem psal v úvodu. To ale ne, do toho nejdu. Kdepak zadek bez duše, to není nic pro mě. Horší než bezduchý ksicht. Ostatně, kdy jsem její zadek viděl naposled? Na střední škole?

Prolustroval jsem v paměti všechny ostatní kamarádky. Nic. Zašel jsem na nudistickou pláž, taky nic, sto dědků a asi pět starých dam, kdysi možná mých spolužaček, ale k poznání nebyly. Navíc tam visela velká cedule Fotografování zakázáno!

Profesionální modelky? To by bylo to samé jako s profesionálními herci.

Neřešitelné. A přitom ženských zadků jsou na světě čtyři miliardy. Z toho je desetina vhodných pro můj film, to jsou pořád statisíce. Ale vesměs jsou nedostupné a všechny mají zadek ve svém duševním vlastnictví, musel bych ho koupit.

Každý starší muž má sice zásobu krásných mladých žen, které nebaví jejich nablblí vrstevníci se svými pubertálními zájmy a hubenou peněženkou. A které se o nás seniory otírají, třeba i zadky, a dávají najevo přízeň. Ty jsou ale extrémně nebezpečné, jak Skylla a Charybda. Do toho nejdu. Obraly by mě na kost.

Ale když člověk na něco opravdu intenzivně myslí, přiletí pak v temné noci múza. Múzy mají z principu lepé postavy a oděny jsou jen symbolicky.

Moje noční múza se ke mně přitulila a šeptala: Celý život tě miluju, úplně maximálně! Hleděla mi do očí a mizela v nich jako ve studni. Nikdy jsem nikoho tak nemilovala jako tebe! Jsi tak mužný, mocný. Ale kdybys měl ještě i prsa, to bys byl naprosto dokonalý!

Pojď, proměním se v tebe a ty ve mě, budeme jedno tělo, jedna duše, múza a muž, z dyády budeme monádou.

Dokonale se mnou splynula. A já s ní. Jako Hermés s Afrodítou v Hermafrodíta. Omládl jsem o desítky let. Ach, ta ňadýrka, ach ten zadeček. A ptáček s ptačičkou.

Film byl najednou prakticky hotov, byl jsem z něj nadšený. Nakonec jsem hrál dokonce trojroli. Z dyády monáda, z monády triskele.

Myslíte si, že jsem se zbláznil? Že jsem pitomec?

Sláva, daří se mi, co jsem si v úvodu předsevzal. Všichni jsou chytřejší a akurátnější než já! Takhle mě to baví.

Dobré jitro!


Orosené okénko

Chtěl jsem se s tou historií svěřit už dávno, ale čekal jsem, až účastníci a hlavně účastnice, no ne vymřou, ale až budou nad věcí. Tak snad odpustí. Kdo ví, jestli je přežiju, pak by historka zanikla…

No, ony taky vědí, jakou mám bujnou fantazii, když chci zatraktivnit nějakou nudnou naučnou stať, v tomto případě o chmelařství.

Hned o prvních prázdninách na gymnáziu jsme vyrazili na chmelovou brigádu. Ta byla povinná, málokdo se ze zdravotních důvodů dokázal vykroutit. Ale bylo to k jeho škodě, atmosféra mezi studenty byla skvělá. Dnes by se řeklo teambuilding. Však uvidíte.

Chmelu se říkalo zelené zlato. Komodit, které by od socialistického Československa Západ kupoval, moc nebylo, tak chmel byl jeden z hlavních artiklů. Jinými byla třeba vítězství tenistů – Kodeše, pak Lendla či Navrátilové, ti museli své výdělky odevzdat našemu státu, který velkou většinu zabavil a zbytek proplatil v bonech. Lendl prý vydal za jednu střední fabriku, akorát že o její produkty na Západě zájem nebyl, o Lendla ano.

Bony, byly, ale to bych zabíhal ještě víc… Byly to poukázky, za které šlo koupit západní zboží v několika Tuzexech, v Praze byly tři, možná pět. V Palackého ulici, na Maninách a na Pankráci, ještě někde? Bony dostávali jako náhradu za dolarovou mzdu pracovníci na montážích v zahraničí a podobně, a třeba ti tenisti, ale co s nimi, tuzexového průmyslového zboží se člověk nenajedl, tak je prodávali vekslákům. Každý si od veksláků mohl před Tuzexem na černo bony koupit, jeden za pět korun. 

Třeba džíny nikde jinde k mání nebyly, stály 40 nebo 80 bonů, podle toho které. 80 krát 5 je čtyři sta, to byla ani ne třetina mé první výplaty. Ale to už fakt zabíhám, no já to ale vlastně píšu pro své potomky, kteří si takové věci neumějí ani představit. Veksláci byli zároveň konfidenty StB, jinak byl je policajti zabásli.

Vrátím se však ke chmelu.

Nejžádanějším byl ručně česaný chmel. Existovaly i chmelové kombajny, ne že by jezdily po poli, ale byly to běžící pásy v halách, kde jsme kolem nich seděli a oškubávali šištice ze štoků svážených z chmelnic. To nebylo jen tak, krásná jemná studentka z jiné školy strčila před mýma očima omylem ruku do soukolí a to jí sešrotovalo celé předloktí. Křičela zoufale: Karle, Karle, to byl takový děvkař z naší skupiny, který ji tam nabalil. To se ale stalo, až když jsem byl na vysoké, mladiství na kombajnu pracovat nesměli.

Tehdy na gymplu jsme sedali na chmelnicích vesničky, ve které jsme byli na pytlích slámy po půdách chalup ubytování. Chmelnice je takový les telegrafních sloupů, pospojovaných nahoře dráty, z těch byly nataženy jiné dráty na zem a koncem srpna se už výhonky chmele vyšplhaly do sedmimetrové výšky, byly obrostlé velkými listy a obsypané zelenými šiškami. Museli jsme štok i s drátem strhnout a pak očesávat šištice do čtyřicetilitrových košů zvaných věrtele. My průměrní jsme udělali kolem sedmi věrtelů za den, šplhouni třeba jedenáct, rekord byl čtyřicet. Prášilo se tam až až – ze šištic se sypal lupulin, chmelový prášek, který pak pivu dodává hořkou chuť. Zemědělské družstvo nám za 14 dní práce vyplatilo i nějaké peníze, sotva na ty džíny.

Pivo jsem tehdy, ve svých šestnácti letech, ještě nepil, i když někteří voražení spolužáci zdrhali do vedlejší vesnice, kde byla hospoda.

Zatímco tedy oni dleli kdesi daleko v té hospodě a popíjeli pivo s tamějšími mladými vesničankami, my tři vzorní kamarádi jsme prolezli k večeru průduchem u paty stodoly, takovým nízkým přízemním okénkem, do černého sklepa mezi hromady uhlí a brambor. Vzadu svítilo další nažloutlé orosené okénko a za ním se sprchovaly naše spolužačky. 

Rozmístili jsme se tak, aby nás dívky nespatřily. No, spatřily, ale dělaly, že ne. Kluci se rádi podívají, holky prý rády ukážou, když si při tom nezadají. Musí ale dělat mrtvé brouky, jinak by to kouzlo nevinného pelu sfoukly. Dobře udělaly, ty krásné zůstaly krásnými, ty méně krásné v naších očích na kráse získaly. Vypadaly přes orosené okénko, jako by je vymaloval sám pan Renoir.

Vy však, moji milí čtenáři, víte, že u selanky dlouho nevydržím.

Za námi se spouští do sklepa další šmírák, tentokrát opravdický. My jsme byli jen jemný vánek chlapeckých a dívčích tužeb v rozpuku mládí, s tichým souhlasem obou stran. Ten strejc vždycky vypadal jako úchyl, slaboch, starý mládenec s ošklivým šklebem.

Zdejchli jsme se za hromady uhlí a on obsadil naše místo. Dívky ho naštěstí neviděly. Byl v tmavém ošuntělém oblečení, obličej zakrytý černým šátkem, byl zkušený, zřejmě tam lezl celá léta, sklepy si před tím obhlídl a našel nejvhodnější úkryt. Potřeboval dokonalý, protože se najednou začal celý klátit. Nečekali bychom to od našeho nejstaršího kantora, nečekali jsme, že bude metr dva od dívek hrubě masturbovat.

Kdeže je ten pel: je ten tam. Najednou se nám chtělo blít. Co teď?

Kamarád zatáhnul za záchrannou brzdu, vlastně zatlačil. Ano opíral se čirou náhodou o hlavní rozvod elektrického napětí. Tahem zapni, stiskem vypni, jak to tenkrát bývalo. Nastala tma. Zneuctěné, leč nic netušící dívky začaly teprve teď pištět, profesor zaklel, vylezl ze sklepa a šel hledat správce.

Víc už se tam neodvážil, dali jsme pozor, aby se před průduchem do sklepa při sprchování dívek vždycky někdo potloukal, dívky jsme chránili, užírali se žárlivostí. A on nejspíš taky pochopil, jak se věci mají. Byli jsme vzájemně v šachu, jeden horší než druhý, ale vždyť my jsme byli ještě jen zvědavé děti...

Poslední den se ke mně profesor přitočil a stydlivě zašeptal: Abys tom rozuměl, mě je šedesát a nikdy jsem neměl ženskou. Protože jsem hrozně ošklivej. A nesemělej. Víš? Víš? Já jsem taky jen kluk jako vy.







Sebrané historky


Hospodská historka – to je žánr, kterým česká literatura dobyla svět. Hrabal a Hašek jsou naši nejpřekládanější autoři. Arcibohém a piják Hašek sepisoval své texty kupodivu úhledným písmem, Hrabal zase brilantně bušil do klávesnice psacího stroje. Oba byli i skvělí hospodští vypravěči, byli alfa samci u svých alfa stolů.

---

Takový byl i Vráťa, můj pravý opak. Vousatej Menšík se mu říkalo, absolutní extravert. Byla ho plná hospoda, co hospoda, dvě hospody, tři hospody.

Strašně rád zařizoval, vyřizoval, se všemi se znal, se všemi, co za ním chodili. A těch byly davy. Jak říkám, můj opak. Takže jsme tehdy byli nejlepší přátelé, protiklady se přitahují a doplňují. Extravert a introvert. Byl také skvělý šachista, rád kombinoval a vymýšlel neotřelá řešení.

---
Chtěl jsem původně shromáždit pár Vráťových vyprávění, ale nevzpomenu si ani na jedno. Znáte lidi, co ze sebe sypou desítky vtipů jeden za druhým, až se ty jednotlivé v té mase rozpustí. Nakonec jsem si na jednu historii, spíš anekdotu, přecejen vzpomněl, Vráťa ji totiž vyprávěl o mě, na konci vám ji povím. Vlastně všechny historky vyprávěl o někom jiném, jak jinak. Až na výjimky.

A tak mu to vrátím a sepíšu teď pár krátkých příběhů naopak o něm. No, on je vlastně tehdy vyprávěl sám o sobě, takže jsou taky jeho.

---

To se jednou Vráťa zamiloval do krásné kočky, byla fakt kus. Taková ta, co se do ní zabouchnou všichni, pro lepou postavu a hladkou tvářičku. Než od ní vzápětí utečou, protože zjistí, že je nesnesitelná. Tahle byla navíc, co čert nechtěl, taky extravertka, s jasným a zvučným hlasem. A nepustila Vráťu ke slovu. V ostrém sopránu bas zanikne.

Vráťa našel svého mistra. Každá akce s ní byla vykoupena tím, že musel několik hodin poslouchat její plané řeči a sám mlčet. Pro ni to byla milostná předehra, ale pro Vráťu muka. Jenže na sexu s ní byl závislý, vždyť je to základní lidský pud, a nejen lidský. Kdyby ji ve žvanění přerušoval, už by za ním nikdy nepřišla. A nemohl by ty postelové zážitky v hospodě vykládat, na to jsme se vždycky těšili.

Ale řešení našel. Seznámil ji s kamarádem psychologem, který byl vyhlášený gay, a tak mu nepřipadal nebezpečný. Naplánoval vždycky rozvrh hodin na týden dopředu, ona se napřed u psychologa vykecá a takto připravenou ji on jen převezme, využije a propustí. Takhle neomaleně to v té hospodě vyprávěl. Inu, skvělý stratég, šachista, jak jsem říkal. My mu záviděli, v tomhle jsme všichni chlapi stejní.

---

Vráťa byl však odvážný jen v komunikaci s lidmi. Naopak nevytáhl paty ze svého pracoviště, kde i spal. Leda do té hospody. Všude jinde se cítil nejistý, rozhodně to nebyl žádný všudybyl, právě naopak.

Tak třeba… vzali jsme ho mocí mermo na vodácký zájezd na řeku Otavu. Po cestě vidíme poutač na bungee jumping. Tak jsme zaparkovali před Zvíkovským mostem a klusali doprostředka, kde se akce odehrávala, byla to tehdy novinka.

Pochopitelně po chodníku, most je široký přes deset metrů a chodníček má na obou stranách. Jak už mosty bývají, je rovný jako pravítko a auta se tam, rozjetá z kopce, řítí ohromnou rychlostí. A my vidíme, jak si to Vráťa šněruje prostředkem silnice po bílé čáře, stovky aut se kolem něj míhají tam a zpátky, zprava i zleva.

„Co blbneš, vždyť je to hrozně nebezpečný, křičíme na něj.”
„Ale já mám závratě, copak to nevíte? Nebezpečné jsou ty chodníčky na hraně propasti.”

On jediný skoky na gumě dolů z improvizované rampičky neviděl, stál uprostřed mostu jako kdysi policajti na křižovatce a třásl se strachem. Ne z aut, ale z výšek, i když stál pět metrů od každého z obou zábradlí.

---

Třásl se i během dalších dnů, kdy jsme na kánoi splouvali onu Otavu. Víte, jak jsou lodě jménem Vydra vratké? Je to horší než balancovat uprostřed mostu, Vráťa neuměl plavat, suverénně krauloval jen ve společnosti.

Samozřejmě se bál s námi vůbec na tu vodu jet, ale musel. Protože s partou jela ta jeho, už to byla zas jiná dáma. A nesnesl by, aby byla na lodi s někým jiným, natož aby s ním spala ve stanu. Pohlavní pud zvítězil nad fobiemi, to je úžasné. Jednou vytesám na jeho počest pískovcové sousoší Souboj Eróta s Fobem.

Pluli jsme po Otavě klidným úsekem mezi nivami pod Sušicí směrem na Rabí. Vráťa ale nastudoval vodáckého průvodce a tvrdil, že uprostřed té rovné, pomalu plynoucí řeky jsou nebezpečné víry. Opravdu na dotyčném místě zaplul do rákosí a kolem místa s domnělými víry Skyllou a Charybdou loď  po břehu přetáhl. I s háčkem, tedy  přítelkyní, ta jen kroutila hlavou a nepomohla mu.

Valící se hladina však byla naprosto klidná, víry spláchla a projeli jsme pochopitelně bez jakéhokoli zakolísání. O Vráťu na břehu se ale pokoušel infarkt, nikdy jsem neviděl tak vyděšené oči. 

Vráťa měl dobré srdce, opravdu se bál, že navždy zmizíme pod hladinou té záludné řeky.


---


V zimě jsme pak jeli do Krkonoš, na Dvoračky. Měli jsme na týden k dispozici chatu Horské služby, kamarádka měla tátu náčelníka.

Vráťa nikdy na lyžích nestál, proč jel s námi, ani nemusím vysvětlovat, inu ta jeho…

Na přibližovací lanovku se s kufry nevešel, museli jsme si jeho bagáž rozdělit. Z horní stanice přibližováku se přejíždí mírným úbočím na vlek, který nás pak vyvezl na zasněženou cestu ke Dvoračkám.

Strašná karavana, já vezl na běžkách Vráťovu klasickou peřinu a basu, holky polštáře. Ano, Vráťa brnkal večer na kontrabas, já na kytaru. Na hory si vezl celý svůj bejvák, aby se cítil jako doma.

Běžky se nám do kyprého sněhu pod nákladem bořily, přes duchny jsme před sebe neviděli. Vráťa spadnul snad třicetkrát, musela to pro něj být hrozná muka.

Chata Horské služby byla prázdná. A nevytopená. Jak jsme Vráťovi záviděli tu peřinu, nejraději bychom pod ni vlezli místo té jeho milé.

Ráno se Vráťa probral první, navlékl větrovku, jako na potvoru měl červenou, a vyšel na běžkách z chaty Horské služby směrem ke stezce na Lysou horu. Aby trénoval, věděl, že ho čeká dlouhá túra. Jeho milá měla své dny a poslala ho do Harrachova pro vložky.

Než ujel těch sto metrů, spadnul pětkrát. Zrovna šli okolo z Dvoraček nějací cizinci a mohly jim vypadnout oči z důlku, jakéže to máme břichaté záchranáře v červených bundách Horské služby.

Vráťa s námi na túru nakonec nejel, drogerii jsme zvládli sami. Pokuřoval celý den před boudou a vzbuzoval v turistech pocit bezpečí. Jako bodrý Krakonoš. S každým se pustil do hovoru a rozdával zasvěcené rady. Tohle mu šlo.

---

Ha, přece jsem si vzpomněl na historku, která není ani o Vráťovi, ani o mně.

Jednou Vráťa poslal svého pomocníka Pepka koupit magnety na nástěnky. Na druhý konec Prahy, do Hostivaře, v běžných obchodech je neměli.

Vráťa čekal dlouho, trochu zuřil, práce mu stála. Nakonec však Pepek magnety přivezl. S velkým  zpožděním.

„Nebylo to ale jednoduché, pane Vratislave,” vyprávěl pak.

Magnety měli jen velké, velké jak buřty. Čím větší magnet, tím má větší sílu, byly nesmyslně předimenzované. Ale výstava, na kterou je Vráťa potřeboval, měla být hned druhý den, tak nezbylo nic jiného, než je koupit. Snad padesát kilogramů jich bylo, ferromagnety jsou z těžkého kovu, každý buřtík vážil dvě kila. 

Magnety v prodejně vložili do igelitové tašky, vlastě do několika vrstev tašek, aby se neprotrhly. Pepek se pod tím nákladem celý prohýbal, lidi se otáčeli, nákup vypadal v tašce docela malý. 

Pepek nasedl do metra, tehdy jezdily ještě těžké sovětské vagony, kvůli kterým museli kdysi vyztužit Nuselský most. Každá sedačka, každá lavice byla vespod, pod nohama, kryta masivním ocelovým plechem. A pointa je na světě. 

Taška s magnety se Pepkovi s ohlušujícím třeskem přicvakla k trnoži mezi nohama a nebylo v lidských silách ji odtrhnout. 

Nakonec Pepek musel dojet až do depa, kde magnety jeden po druhém řemeslníci odtrhávali za pomocí těžké techniky, kleští na zvedání kolejnic. 

Nakonec to tedy dobře dopadlo. Kleště si však musel sehnat i Vráťa.


---

Uplynula řada let a Vráťa náhle přestal kouřit. A pít. Nevěřil jsem, že to dokáže, připaloval si vždycky jednu od druhé, ale kupodivu dokázal. Najednou se změnil o sto osmdesát stupňů, z toho věčně rozjařeného mluvky, barona Prášila, se stal zapšklý žlučovitý morous.

„Ty svině,” řve na mě na celou hospodu při sklence čisté vody. Co na hospodu, na tři hospody!
„Ty jsi ta největší kurva na světě.”
„Cože? Co jsem proved?” postavil jsem svou sklenici na stůl.
„Vykládal jsi, že jsem tehdy s tou nesnesitelnou holkou něco měl! To kamarádi nedělají!”
„Proč bych to někomu říkal, vždyť to všichni věděli, ještě jsi na celou hospodu vykládal o rozměrech jejích tělesných otvorů,” namítám vytřeštěně. „A já přece skoro nemluvím.”
„Ale tadyto jsi říkal, jsi prostě kurva!”

A takhle to šlo dál, než jsme se definitivně rozkmotřili.
 
„Ty jsi taky kurva?” říkali mi pak přátelé. „To my všichni, nejsi sám.”

Nakonec Vráťa zemřel. Pár let po své dceři, která se zabila v autě. To jsem se bohužel dozvěděl až dodatečně, už jsem se s ním nestýkal.

Člověk nesmí soudit lidi podle toho, co říkají v afektu, depresi či deliriu. Tyhle poslední odstavce zapomeňte, to z něj mluvil někdo jiný. Kdybych byl tehdy věděl, že v tom nejsem sám, ale že je pro něj kurva celý svět... Až teď mi všechno dochází, nerozpoznal jsem, jak na tom byl.

---

Aby můj text neskončil takhle ošklivě, přidám ještě slíbenou Vráťovu historku o mně, z doby, kdy mě ještě miloval: 

Homolu zastavili policajti, když objížděl autem Národní divadlo z jiné strany, než bylo zrovna povoleno, byla tam tehdy šipka, buď vlevo, nebo vpravo, jak kdy. Vzali si doklady.

„Vy asi jedete k náhlému případu, pane doktore, že.”
„Ne.”
„Tak k operaci, že.”
„Taky ne.”
„Tak na vás čeká plná čekárna, ne?”
„Ne.”
„K porodu?”
„Ne.” 

Policajti se rozvzteklili: „Takže dostanete nejvyšší sazbu, člověče. Ukažte nám lékárničku a otevřete kapotu. Aha, doktor a má vyschlý jód. A zasviněný motorový prostor. Zaparkujte tady a pojedete s námi na strážnici.




Studna na Sloním ostrově

„Že je prej země kulatá, takovej nesmysl, dyk by musely všechny domy spadnout, na tej druhej straně,” říkal pan Březina blahé paměti. Můj kolega sanitář na I. chirurgické klinice, který tam pracoval už šedesát let, od vojny, kterou odkroutil jako lapiduch v nemocnici v Mukačevu.

Měl čtyřikrát víc zkušeností než tehdy já, a tak jsem mu musel dát za pravdu, jinak by se mnou pohrdal. Každý přece vidí na vlastní oči, že je země sice kulatá, ale jako koláč, ne jako koule. Tyhlety novoty a prasectva, jak říkal, neuznával.

Ten rok v nultém ročníku byl neocenitelnou příležitostí poznat důvěrně lidičky tak odlišné od prostředí gymnázia a přípravky na vysokou školu, které jsem dosud znal. Pražské podsvětí. Ne snad přímo galérka, tedy zločinci, ale postavičky jak vystřižené z obou háček, tedy z Haška a Hrabala. A Poláčka, Gellnera či Čapka.

Napsal jsem tehdy o panu Březinovi a dalších sanitářích a sanitářkách z podzemí klinik na Karláku útlou sbírku povídek, ale nadobro se ztratila, nemůžu ji najít. To mě mrzí, je to už dávno a historky si nepamatuju, snad jen jednu. Byla to moje prvotina a ten pel překvapeného jinocha už nikdy nenapodobím.

Pan Březina si jednou uřízl konec prstu, poslední článek, takovou cirkulárkou na porcování tlustých vrstev mulu. Článek s nehtem i zakrvácený mul hodil do koše, ovázal si prst kapesníkem a řezal dál. Já byl šokovaný, vždyť jsme ještě ke všemu na chirurgii, ale nic jsem nezmohl. Pan Březina chodil s kapesníkem ještě měsíc a prst se časem zahojil tak jako tak.

Když to takhle napíšu, vypadá text jako strohý protokol, ale tehdy z toho byla jemná a nadýchaná povídka. Dokonce i můj starší bratr, který mi vždycky vše zkritizoval, tenkrát prohlásil, že je geniální. Svou formou, ne obsahem.

Já se tady tak holedbám, že patřím k té vzdělanější a chytřejší části společnosti, ale často se stydím a jsem malomyslný. Když vidím velikány, kteří se tyčí někde o tisíc pater výš nade mnou.

Ti by třeba dokázali panu Březinovi vysvětlit, že je země opravdu kulovitá.

Třeba takový Eratosthenés z Kyrény, mladší přítel Archiméda, jeden z největších mozků starověku. Vedl světoznámou Alexandrijskou knihovnu na břehu moře vedle delty Nilu v Egyptě. Ta byla součástí Músaia. A Músaion bylo absolutním centrem tehdejšího světového vědění téměř tisíc let.

Eratosthenés mimo jiné vytvořil obor nazvaný později matematická geografie, zavedl třeba pojmy jako zeměpisná šířka a délka. Pochopitelně tedy, víc jak dvě století před naším letopočtem, věděl, že je Země kulatá. Podle toho, že při zatmění Měsíce Země vrhá na Měsíc kulatý stín. Musel i vědět, že Země někdy leží mezi Sluncem a Měsícem, tedy znát heliocentrickou soustavu, tedy že Země a dalších pět planet obíhají kolem mnohem většího Slunce. Jak by ne, když heliocentrismus již popsal o generaci starší alexandrijský kolega Aristarchos se Samu, "Koperník starověku". Koperník ostatně z Aristarcha vycházel.

Ale, a to mě fascinuje, Eratosthenés geniálním způsobem, přitom velmi jednoduchým, dovedl vypočítat obvod Země. Hned bych vzal pana Březinu do Egypta, kdyby to tehdy šlo. Nic bychom k tomu nepotřebovali krom letadla, jen fištrón. Ten tedy já mám horko těžko nabiflovaný, ale Eratosthenés to vymyslel na zelené louce, z čista jasna nebe. No, v knihovně, která se bohužel nedochovala, měl i přístup k veškerému vědění antického světa, takové tehdejší Wikipedii a internetu.

V hlavní alexandrijské křižovatce stál tehdy velký rozcestník, tetrapylon. Na jeho severní stěnu nikdy nesvítilo v poledne Slunce, tetrapylon vždycky vrhal na zem stín. Čili Slunce na něj dopadá více či méně šikmo, nikdy kolmo.

Zato se Eratosthenés z knih dozvěděl, že na ostrově Elefantina, tedy Sloním ostrově v centru tehdejšího Syene, dnešního Asuánu, leží hluboká studna, jejíž dno je o letním slunovratu ozářeno Sluncem, tedy paprsky tam dopadají přesně kolmo k zemi.

Říká se, že Elefantina je nazvaná podle tvaru sloního klu či podle trhu se slony, já ale kolem plul a tak vám řeknu, že na břehu, vedle nilometru, vystupují z vody skály podobné stádu slonů. Pod nimi se dnes prohánějí říční žebráčci, děti ležící břichem na malých surfech.

Přesně za rok se sem tedy Eratosthenés vydal, aby studnu prozkoumal a vědecky zdokumentoval. Přesvědčil se tam, že Slunce opravdu na dno svítí.

No, Elefantina dnes leží o 72 kilometrů severněji než obratník Raka, tedy nejsevernější místo, kde dopadají o slunovratu paprsky kolmo k zemi, tehdy to bylo, kvůli precesi zemské osy, jen 40 kilometrů – obratník se o 32 kilometrů na zeměkouli posunul. Nicméně vyrovnat se s problémkem, kterého si jistě všiml, tedy že paprsky tam úplně přesně kolmo nejdou, bylo pro Eratosthenův mozek hračka.

Studna byla jen vodítkem, inspirací. Ta, kterou dnes na ostrově ukazují, je ostatně příliš široká a nerovná, než aby byla směrodatná.

Eratosthenés prý použil gnómón, tedy kovovou polokouli opatřenou uvnitř stupnicí, aby bylo možné zaznamenat úhel dopadu slunečních paprsků. Jeden z největších učenců rozvinutého starověku přece nebude běhat po městech s holí a provázkem. Stejně jako na ostrově postupoval i v Alexandrii.

Ještě potřeboval zjistit vzdálenost Asuánu od Alexandrie, ono je to dle dnešních map asi 835 kilometrů vzdušnou čarou. To byla taky hračka, protože každoročně po pravidelných povodních bylo třeba znovu vyměřit pozemky a na to byla vycvičena rota chodců s přesně dlouhým dvojkrokem, myslím 160 centimetrů.

Nicméně Asuán a Alexandrie neleží na stejném poledníku, Alexandrie je od něj posunuta téměř o 300 kilometrů k západu. Stačí ale prostá Pýthagorova rovnice, aby kýžená vzdálenost po poledníku byla jen 800 kilometrů.

Eratosthenés pochopitelně věděl, že kruh má 360°, úhel dopadajících paprsků o letním slunovratu v Alexandrii byl 7,2°. Tedy 360 / 7,2 je padesátina kruhu, a 50 x 800 je 40 000 kilometrů.

On ovšem měřil v řeckých stadiích (stádion, latinsky stadium). To byla vzdálenost, kterou prošel člověk klidným krokem od okamžiku východu prvního paprsku Slunce nad obzor po okamžik, kdy již bylo Slunce nad obzorem celé.

Vyšla mu tedy prý vzdálenost Alexandrie – Asuán na 5 000 stádií.

Délka stádia se dnes dle dochovaných antických závodišť stejného jména určuje jako 160 až 210 metrů.

Když tedy vydělíme 800 tisíc metrů 5 tisíci stádii, vyjde délka alexandrijského stádia na 160 metrů. To je nejspíše i délka sta egyptských dvojkroků. Antických dvojkroků je celá řada, egyptský či alexandrijský mezi nimi nebývá, tak to tvrdím jen já.

Cifry vypadají jako hausnumera, vždyť jsou hrubě zaokrouhlené, ale kupodivu vycházejí s úžasnou přesností. Vždyť za francouzské revoluce nově vytvořená jednotka jeden metr byla určena jakožto desetimiliontina zemského kvadrantu, obvod země byl čtyřikrát delší, to je právě 40 000 kilometrů. K dnešku byla tato vzdálenost přesnějšími měřeními určena na 40 009,153 km, podle nové definice metru.

Lituji, že jsem tyto vědomosti ziskal až mnohem později, panu Březinovi by se jistě rozsvítilo.


Piži a Lada




Povím vám křehký příběh lásky dvou charismatických postav divadla mého mládí. Je vlastně kratičký, a tak si zaslouží o to delší úvod...

Za svoji školu jsem se hluboce styděl, tedy za její název. Říkalo se jí Leninka, tedy Gymnázium Leninova, a nastoupil jsem do ní právě na začátku normalizace, v roce 1971. Tři roky po okupaci Československa Sovětským svazem a jeho satelity, kdy už opravdu každý musel vědět, co je Sovětský svaz zač a co byl Lenin. Vždyť nás obsadilo 7 000 tanků v jedné ze dvou největších tankových operací v dějinách lidstva.

Brácha chodil o osm let dříve do stejné budovy, tehdy to byla SVVŠ Velvarská, tříletá Střední všeobecně vzdělávací škola ve Velvarské ulici, jak se za dob jeho studia jmenovala ona Leninova, dnes Evropská třída. Uf, a za mého útlého dětství se nazývala Žukovova po sovětském maršálovi, než ho Chruščov prohlásil za bonapartistu a uvěznil, no a ulici se vrátil název Velvarská. Chudák ulice, nevěděla, čí je. A to jsem dalších iks názvů její horní části pro stručnost vynechal. 

Dnešní Jaselská se nazývala Dejvická a v Pražském uličníku píší, že vedla po trase dnešní Evropské přes Kulaťák až po staré Dejvice, tedy po úroveň Hadovky. Možná chvíli ano, logiku by to mělo. Po 89. roce se měla jmenovat Benešova, tak se po 45. roce nazývalo Vítězné náměstí, ale radnice nechtěla provokovat Němce autorem Benešových dekretů, a tak se z ní stala dnešní Evropská třída. Nenudím vás? Chodil jsem kolem ní den co den na ten gympl, přes rondokubistickou úřednickou kolonii, což to není krásná nostalgie?

Nové Dejvice, kolem Kulaťáku, tedy Vítězného náměstí, byly ve dvacátých letech 20. století postaveny na zelené louce pro Masarykovu Československou armádu a ulice byly pojmenovány po význačných legionářích, plucích a místech jejich bitev v Rusku, Haliči i na západních frontách. Němci je ovšem přejmenovali po svém a komunisté pak taky po svém. 

Legionáři byli pro oba režimy prokleti, protože bojovali v Rusku proti bolševikům, čili ruským komunistům, a před tím proti Němcům. Možná ne každý ví, že bolševická Rudá armáda byla tvořena z valné části německými a rakousko-uherskými zajatci, které z carských táborů nechal Lenin a Trockij, vrchní velitel Rudé armády, propustit a naverboval je. Samotným Rusům a domorodým národům na Sibiři se bojovat nechtělo, shrábli žold a zmizeli v tajze, navíc na rozdíl od německých zajatců bojovat neuměli, byli to novobranci. Ten žold byl vyplácen ze zabaveného carského pokladu.

Takže z naší Wuchterlovy se stala V. V. Kujbyševa dle sovětského revolucionáře, ulici Starodružiníků pojmenovali po marxistickém kritikovi Václavkovi, Vítězné náměstí přejmenovali na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce. v níž převzali moc nad Ruskem bolševici v čele s Leninem. Zrovna v roce 1972 dovedli komunisti vše k dokonalosti, na tohle náměstí postavili sochu Lenina, aby český národ dráždil a zastrašil. Ovšem ve skutečnosti to byl velmi užitečný projekt, jak se ukázalo, když sochu po revoluci radnice odstranila. Na jejím velkém hladkém travertinovém předpolí se skokánkem, tedy zaobleným piedestalem uprostřed, rejdili číratí pankáči na skateboardech.

Jen Bachmačská, pojmenovaná po bitvě, v níž vynikl můj dědeček Bedřich, byla kupodivu přejmenovaná po slavném sochaři Bohumilu Kafkovi, který neměl s komunismem nic společného. Byl to nejlepší přítel toho mého dědečka a zemřel měsíc a půl před jeho popravou na zánět slepého střeva, v roce 1942. Kafka vytvořil onu ve své době největší bronzovou jezdeckou sochu před funkcionalistickým Pantheonem národního osvobození na Vítkově. Byla tedy pochopitelně ulita až po válce, ale můj táta prý v kopytě její sádrové předlohy jako jinoch sedával. V Kafkově ateliéru, který stojí hned vlevo nad tratí u toho mého gymnázia, tam co ústí myší díra kolem dejvických kasáren. Brácha jako dítě chodil do školičky ještě v Bachmačské, já už v Kafkově, proto jsem to vypíchl.

Teď zrovna je velký poprask kolem letadel s motýlími křídly, které vytvořil sochař David Černý, pro  změnu kamarád mé dcery, na památkově chráněné budově obchodního domu Máj. Prý tím porušil kulturní památku, jako by přišrouboval barevná křídla na Národní divadlo, muzeum nebo katedrálu. Ovšem budova Máje je až ze 70. let dvacátého století, kdy takových okoukaných krabic už byla dávno všude fůra.

Máj jako by vypadl z oka východní části našeho gymnázia. To bylo postaveno už v roce 1937 a tehdy to byla opravdu nevídaná bomba konstruktivistické architektury.


Vždyť klasické cihlové budovy Masarykových kolejí se sedlovými střechami, naproti přes Evropskou, jsou jen o deset let starší, ze 20. let. Za mých časů v nich sídlilo jedno z ústředí StB, Státní bezpečnosti, přes závoru tam vjíždělo a vyjíždělo auto za autem. Fuj, proč já na tu dobu vzpomínám, centrály a buňky estébáků byly všude, třeba i na věži chrámu sv. Mikuláše na Malostranském náměstí a myslím i na Velké věži katedrály...

V té nadčasové budově v Dejvicích bylo umístěno osmileté Benešovo státní reálné gymnasium, po něm jedenáctiletka, pak tedy ta bráchova tříletá SVVŠ, čili dvanáctiletka, a nakonec moje čtyřleté gymnázium, aspoň za to díky, že za Pražského jara byla gymnázia obnovena. Nazval bych ho třináctiletkou, stejně jako to Benešovo.

Vlastně mám být na co hrdý, opravdu úžasný barák, i po skoro devadesáti letech. Tohle není žádná krabice.

No a konečně se dostávám k lyrické pasáži, promiňte ten dlouhý úvod, ale já to píšu hlavně pro mé potomky, kteří o oné době nic nevědí. A taky proto, že jeden z minulých nostalgických textů jsem věnoval svému druhému dětství u babičky v Libni, tak aby to bylo spravedlivé.

Byl jsem rád, že jsem se na gymnázium vůbec dostal, rodiče byli zrovna čerstvě režimem prokleti, no nějak se to, ani nevím jak, podařilo, ale já, duší matfyzák, jsem přišel do třídy s rozšířeným vyučováním moderním jazykům, jen tam se ještě místečko našlo. Byl jsem v ní nešťastný, čtyři kluci a skoro třicet holek, které byly budoucí expertky v oborech mně tak vzdálených, tedy v jazycích a jiných humanitních disciplínách. Ale s kluky jsem navázal úzká přátelství, s těmi jsem styčné body přeci jen našel, sport, hudbu a podobně. S holkami jsem si neměl moc co říct, byl sice milé, ale o fyzice či matice se bavit nechtěly, fotbal nehrály, snad ani vzhledem mě žádná extra neohromila, až na jednu.

Ne že bych s ní nějak konverzoval, ale byla přenádherná. Obdivoval jsem ji jako sochu z křehkého sádrovce, tedy alabastru, ty dokonale jednoduché konstruktivistické tvary byly pro technicky založeného mladíka úžasně ladné. Neodvážil bych se jí ani dotknout, ani na ni fouknout, rozpadla by se na prach. Ani Bohumil Kafka, obdivovatel temného Rodina, by takovou sochu nesvedl, snad jen Michelangelo. 

Jednou na mě vrhla pohled, který jsem neznal, byl jsem z něj zmatený, její sošná podstata na chvíli nabrala živočišný rozměr. Ale jen na chvíli. Trpně jsem sledoval, jak ji dobývají spolužáci, kteří si chtěli plnit majetnické a bůhvíjaké pudy, no musím uznat, že Lada, jak jsem jí říkal, potřebovala mocného ochránce, to já bych poskytnout nedovedl. Až ji jeden uchvátil navždycky. Pochopitelně její pravý opak, obrovský, rozložitý a drsný. Měl jsem strach, že ten Ladu zničí ještě daleko brutálněji, než bych to dokázal já sám. Nebo i medvědi dokážou být ke svým samičkám něžní?

No a z druhé strany. Profesorský sbor byl nesourodý, probíhala doba normalizace, kdy ty politicky nespolehlivé ředitel, taková bolševická obluda, jednoho po druhém vyhazoval. Jmenoval se původně Bambula, ale přijal nové jméno Hron. 

Kritérium bylo jednoduché, kdo považoval vojenské obsazení republiky za bratrskou pomoc, byl z obliga, kdo řekl okupace, šel s vražedným kádrovým posudkem pryč ze školy bůhví kam. Dějepisáři mizeli tak dvakrát do roka, ve vedlejší třídě je spolužáci, či spíš protižáci, nahrávali na magnetofon a pouštěli jejich závadné, totiž pravdivé, výklady řediteli a ten konal.

Vzpomínám na profesora Pinkase, který nás učil dějiny antiky, ten si servítky nebral, ani když na něj poslali politickou hospitaci, a tak byl do roka ze školy pryč. Teda štval mě, on nikdy nezkoušel u tabule, ale chodil mezi lavicemi a dával otázky. Kdo se přihlásil a správně odpověděl, měl za jedna. Mě bavilo studovat doma různé encyklopedie a bylo mi trapné na leckdy triviální otázky odpovídat, tak jsem to jen tak trousil pohrdlivě pod fousy, můj nejlepší kamarád mě slyšel a na to konto se vždycky přihlásil a... nakonec on měl na vysvědčení jedničku a já trojku. Ale to nevadí, ten zájem o starověk, který ve mně profesor Pinkas vzbudil, mě neopustil. Tak důkladně, že můj zeť vyučuje dějiny antiky na Filosofické fakultě, snad se ten můj zájem připsal do mých technických genů, ty jsem předal dceři a ona si uměla vybrat.

Profesor Vohryzka, zaujatý češtinář a milovník literatury, který nesměl učit češtinu, taky z politických důvodů, se rekvalifikoval na tělocvikáře. Byl fakt dobrý, na rozdíl od všech studentů dokázal provést muscle-up na kruzích, tedy ze svisu se dostat do vzporu, kdy drží kruhy v napjatých pažích pod tělem. Jen jednou nám směl suplovat češtinu a hodina byla o úroveň výš, než jsme byli zvyklí. Byl přísný a muselo to tak být. Jeho starší kolega byl slaboch a na hodinách měl hrozný maglajz, při tělocviku se rozbouří hormony a bontón jde u studentů stranou.

Utkvěl mi ještě mladý fyzikář. Měl jsem jedničku ze zkoušení a později jsme psali písemku. To se vzalo kilo ledu a mělo se přeměnit na páru, měli jsme spočítat, kolik je k tomu potřeba kilokalorií. Byl na to takový nepřehledný vzorec, který se mi nechtělo biflovat, a tak jsem to spočítal z hlavy selským rozumem, dostal jsem za jedna, jak jsem říkal, byl jsem duší matfyzák. Ale skoro všichni ti humaniťáci a humaniťačky měli pětku a jak je nadpolovic pětek, musí se prý písemka anulovat a opakovat. V té druhé tedy byly otázky typu ve kterém roce se narodil Albert Einstein, no všichni měli za jedna, já za tři. (1+3)/2 = 2, očekával jsem tedy na vysvědčení dvojku, ale dostal trojku. Ptám se proč a profesor mi vysvětlil, že když jsou nevyrovnané výkony, výsledná známka se o stupeň snižuje. Dodnes to beru jako křivdu, kdo ví, co jsem mu udělal, já směl oplácávat spolužačky, on ne? Nebo za tím bylo něco jiného, oni matfyzáci jsou podivíni.

Ale abych jen nefňukal... Hlavním trhákem v profesorském sboru byl Piži, profesor Růžička. Biolog a chemikář, tehdy už šedesátiletý. Malý, shrbený, krátkozraký, s čelní pleší, v ošoupaném hnědém obleku. V ústech měl jen dva zuby, horní řezáky, jako by dokumentoval onen hlod od Šimka a Grossmanna: Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst. Piži skutečně tahal ze stojanu za svými zády přes rameno zkumavky a v ústech odhadoval, kolikaprocentní ta která kyselina je, byl to šoumen. Miloslav Šimek bydlel hned naproti na Hanspaulce, studoval v padesátých letech zdejší jedenáctiletku a tu slavnou hlášku měl nepochybně od Pižiho.

Na třídních schůzkách některé maminky proti tak podivínskému profesorovi brojily a snažily se ho vyštípat ze školy, ale musím poděkovat své mámě, že jej ohnivě bránila. Piži měl šmrnc a charisma, byl vzdělaný, učil pestře a zajímavě, to vycítila. Vzhled je jen povrchním kritériem metrosexuálů.

Ve svých 19 letech jsem si nedovedl představit, že by se šedesátiletý kmet dokázal zamilovat do mladičké dívky, no dneska už mi to divné nepřipadá...

Tehdy jsem udělal sérii fotek, jak táhneme za úsvitu z maturitního večírku v Revoluční ulici pěšky přes most a Letnou do Dejvic. Piži má celou dobu propletené ruce s Ladou a je šťastný jak blecha. Stejně tak i Lada.

Piži byl jediný, komu jsem Ladu přál... Viděl jsem se v něm, ty ruce byly jistě maximem, čeho se vůči éterické Ladě odvážil. Byl také její protiklad, tentokrát ne v mohutnosti, ale v ladnosti.

Možná ho měla ráda jen jako rozkošného medvídka, co já vím. Stejně jako mne. Anebo já medvídek nebyl? Přece nejsem roztomilý.


Dress code novomanželů



Svou první svatbu si prakticky nepamatuju, jen taková madla, vlastně rohy, pro ruce. A kůží potaženou pětiúhelníkovou žíněnou matračku ve tvaru býčí hlavy, o kterou se zapřela vlastní hlava, aby šavle skončila, kde má, tedy ve výlevce hostince a ne někde na zrcadle. Bylo mi patnáct a ženil se brácha, v bříšku nevěsty se tehdy krčil maličký Matěj. Poprvé jsem okusil pár piv a snad i panáků, těžko říct, měl jsem i své první okno. A tak ani nevím, co měli novomanželé na sobě.

Dopadlo to dobře. Dcera však vyprávěla pohnutější svatební historku, taky s oknem.
Budoucí novomanželé vzali na svatbu zbrusu novým nablejskaným bourákem svého nejlepšího kamaráda, svědka ženicha, který však byl velký násoska. Na svatbě to bohatě osvědčil, a tak mu na zpáteční cestě kladli na srdce, aby, pokud by na něj přišla nevolnost, otevřel okénko a zvracel skrz ně. Měli sedadla z nadýchané krémově bílé kůže, pečovali o ně jako o prdelku své budoucí ratolesti.

Na svědka to v půlce cesty skutečně přišlo, tak zastavili a vytáhli ho šupito presto ven z auta ke škarpě. Svědomitý kamarád si však v tu chvíli vzpomněl na svůj úkol: Okénko.
Skočil k němu, strčil hlavu skrz do auta a hodil parádní opileckou šavli na ta panensky nedotčená sedadla…

Tohle je jedna z mála historek, kterou jsem převzal. Jinak se snažím popisovat jen vlastní zážitky, abych nekradl cizí témata, no snad tohle někdo nevyprávěl v televizi… Ale byla by toho pohnutého příběhu škoda, kdyby zapadl. A sem se mi hodí.

Pak tedy přišla moje vlastní svatba. Loučil jsem se se svobodou tak nějak dvojnásobně – ženil jsem se pár dní před nástupem na vojnu, samozřejmě mě šoupli co nejdál od domova, na Slovensko, takže novomanželku jsem viděl až za dlouhý čas na černém opušťáku. Každý správný voják měl tenkrát krom oficiální i falešnou vycházkovou knížku, kdyby ho někde vojenská hlídka kontrolovala. Sloužil jsem u pétépáků, tam moc těch opuštění posádky neposkytovali.

Svatba se konala na půli cesty mezi bydlištěm mým a mé ženy, v Litomyšli. Někde na národním výboru, zámek byl tehdy nedostupný. Ale náměstí je v Litomyšli krásné a v místní říčce stálo v proudu pod mostem hejno pstruhů, jaké je tam k vidění dodnes, jak mi teď potvrdil synovec Matěj, když jsem vystál frontu na gratulace. On se nedávno šel pod ten most nostalgicky podívat, když hráli v Litomyšli. Tehdy to byli, s bráchou Honzou – budoucími Wohnouty, takoví sedmi, devítiletí hošíci, kteří ty pstruhy lovili do ruky, a pak je po návratu do Prahy smažili na pánvi.

Moje žena byla oblečena v bílém, klasika, já měl oblek z tanečních. Hodovali a nocovali jsme v místním hotelu na náměstí, a když jsme se dlouho po půlnoci odebrali strávit na pokoji svatební noc, zjistil jsem, že nemám snubní prstýnek. Prstýnky byly památečné, po rodičích a prarodičích, koukal z toho velký průšvih. Zbytek noci jsme prohledávali celý hotel, lezli pod stůl, pod koberec, za skříňky, prosahávali dna záchodových mís, ale nic. Někdy za deset minut šest jsme to vzdali a jali se dohánět, co jsme o té svatební noci zameškali. Neodpustím si postěžovat, že od šesti nula nula klepala vytrvale na dveře manželčina pedantická maminka a volala, že je čas vstávat, slušní lidé vstávají brzy, aby toho za den hodně stihli. Když klepání neustávalo, rozzuřil jsem se a jak jsem byl, rozrazil jsem dveře o obořil se na tchýni. Musím se pochlubit, že to pomohlo.

Prstýnek jsem oželel, ale za řadu let, tentokrát na promoci zetě, jsem si to kvádro z tanečních znovu oblékl. Žena mě napomenula, ať vyndám klopy z kapes, že to nevypadá slušně, ony byly zastrčené dovnitř. A v tu chvíli jsem prstýnek našel, v malé kapsičce uvnitř kapsy, kde se zřejmě nosí drahé hodinky-cibule a jiné šperky. Klopa ho dokonale zakryla. Dobře jsem to na té svatbě vymyslel, aby se prstýnek, na který jsem nebyl zvyklý, neztratil či ho někdo neukradl. Nebo za tím bylo to slavné rčení z Vodňanského a Skoumala: Freude, Freude, Freude, vždycky na tebe dojde? Kterému chlapovi by se chtělo ženit, že. Inu, ty Freudovy chybné úkony vyskakující z podvědomí.

Vlastně – kdo ví, zda svatba byla právoplatná.
Ta zmíněná rozlučka se konala právě večer před svatbou v bytě kamaráda, žal z nadcházející vojny byl veliký, a tak jsem do sebe lil decku za deckou a bůh ví co, inu tyhle studentské mejdany. Máma volala do bytu kamaráda od deseti hodin večer co půl hodiny až do rána, že mám ve dvanáct svatbu, pamatuju se, jak on stereotypně odpovídal: Přesně takhle mu to řeknu, přesně takhle mu to řeknu. Musím ho pochválit, neřekl nic.

Ale byl jsem svědomitý, opravdu jsem stál v osm hodin ráno před naším bytem, odkud jsme s rodiči autem startovali do Litomyšle.

Proč to říkám – svatbu jsem prožil v příjemném omámení a cosi jsem podepsal, asi manželskou smlouvu, kdo ví. Nevím jak je to teď, ale tehdy se říkalo, že právní úkon učiněný ve stavu opilosti je neplatný.

No mohl jsem snad, po neplatné svatbě, nosit prsten zrovna na ruce před očima všech? Poctivost mě donutila ho schovat.

Dress code byl tehdy poplatný možnostem čerstvého absolventa vysoké školy – ten oblek z tanečních. Novomanželka však byla krásná, celá v bílém.

Když se vdávala nejstarší dcera, v altánu na Gröbovce, byly jiné možnosti. Dcera chodila dva měsíce na zkoušky k švadleně, měla šaty bílé jak mořská pěna, s vlečkou. Ženich měl na sobě frak, cylindr a hůlku se stříbrnou šakalí hlavou jako rukojetí.

Krátce na to mi sousedka říkala, že si bere svého dávného přítele, to byl takový majitel polorozpadlého objektu s polorozpadlým autoservisem, jezdil vždycky po Praze džípem v maskáčích. Jásám, že to dali dohromady, a ptám se, jaké měla šaty, byl jsem na to zrovna expert.
"On mi je manžel přinesl hodinu před svatbou," odpověděla.
"O tom já něco vím," říkám udiveně. "To se přece chodí dva měsíce na zkoušky k dámské krejčové."
"Ale ne, my jsme se brali v maskáčích," odvětila.

Dneska se tedy ženil Matěj. Nepřijel se svou nastávající v džípu, ale na obrovské parádní zbrusu nové nablejskané motorce. Byl jsem zvědavý na jeho svatební úbor, přece to býval jeden z největších pankáčů, co znám.

Ale v padesáti úspěšně zakončil pubertu a byl jsem nadšený, jaký je z něj zralý muž. Který nostalgicky vzpomíná na pstruhy stojící v prudkém proudu na svatbě strýčka.

Dress, kterým šel příkladem, můžete posoudit sami. Skoro smoking. 😉

Všiměte si té červené hlavy v pravém dolním rohu. To Matěje v pankáčství zastoupil jeho táta Oleg, můj o osm let starší bratr. Fotograf a hudebník, zvaný Modrovous, o jehož svatbě jsem psal na samém začátku. Ty modré vousy jsem bohužel na všeobjímající fotografii zachytit nedokázal, jen červené vlasy.


  • Dress code novomanželů
  • Piži a Lada
  • Studna na Sloním ostrově
  • Sebrané historky
  • Orosené okénko
  • Holý zadek
  • Speciální vůz
  • Můj patron Perun
  • Urážka božstva
  • Starý mládenec
  • Pan Alois
  • Máme se prímárně
  • Ústřice
  • Mé starodávné Múze
  • Úsměv
  • Šeherezáda
  • Za vílami do Kodaně
  • Neogulag
  • Neměli tam tanky
  • Švihlá chůze
  • Korida
  • Znamení
  • Nekřťěňátko
  • Řeka adrenalinu
  • Amfiteátr
  • Kde se vzala Ukrajina...
  • Pietní akt při 80letém výročí popravy generála Bedřicha Homola
  • Bobulouni
  • Odposlechnuto
  • Ruska
  • Kája, ten nejhodnější člověk na světě
  • Sacré-Cœur
  • Kam s ním
  • Robinsonem uprostřed Evropy
  • Brixenští sloni
  • Rudé Rusko II
  • Rudé Rusko
  • Obrana národa
  • Světový rekord u Božího hrobu
  • A von
  • "Homolův puč"– akce právoplatné vlády
  • V lůnu Země
  • Peklo a nebe
  • Romantická komedie
  • Lyžař na Monínci
  • Syndrom generálských vnoučat
  • Kostel svatého Rocha na Vysoké v Jinonicích
  • Já nic, já nejsem muzikant
  • Jak jsem uklidňoval československého prezidenta
  • Ty hajzle...
  • Miss Veselí
  • Jochacha
  • Příliš mnoho slov...
  • Alenka
  • 5+5
  • Ubránila by nás československá armáda před Hitlerem?
  • Pepa, mé druhé Já
  • Skejt
  • Kaple sv. Kříže v Sázavě
  • Kalhoty před brodem
  • Můj slavný bratr
  • Zipolite
  • U Hanse Turka
  • Reprobusem přes Jordán
  • Sváťa se vrátil
  • U jezera
  • Zlíchovská rotunda
  • Veletín, Beletín, nebo Vyšší Týn?
  • Pyskočelský most
  • Suchopárná suchá pára s covidkou
  • Vzdušný a kapénkový přenos infekce
  • COVID 19, proč je nejvíc postižena Lombardie
  • Chřipka
  • Režimy
  • MZ
  • Generál Bedřich Homola
  • Smeč
  • Vkuse
  • Markétka čarodějka
  • Triskele
  • Anexe
  • Pražský ciferník
  • Má Praha čtyřstovku? II.
  • Narodil se Kristus o zimním slunovratu na Nový rok?
  • Volejbalový set
  • Presbyop na golfu
  • Karel Schwarzenberg a češství
  • Výkuk
  • Už se to nikdy nemůže stát?
  • Blbá a chytrý
  • Levoruký Diskobolos se právě trefil
  • Má Praha čtyřstovku?
  • Kdyby tak na Letné byla medúza...
  • Hutka versus Nohavica
  • Čunkovo Poschlé


  • Vše