Jak tak listuji pamětí, krom prince Bajaji a Ostře sledovaných vlaků nemá snad náš národ hrdinský epos, který by stál za řeč. Jaroslav Hašek byl na dobré cestě, ale než udělal ze Švejka po svém vzoru rudého komisaře, přišel k rozumu a raději se upil k smrti.
A tak vám povím o svém dědečkovi, kterého jsem nikdy nepoznal, ale přesto mi zachránil život, přesněji důstojnost života. Jsem příslušníkem první generace v historii, která nezažila válku, které neumíraly děti a manželky při porodech či na dnes banální nemoci. Jaké štěstí, dalo by se říct, štěstí, které si dnes nikdo neuvědomuje.
Ale člověk jako já si připadá jaksi nepatřičně, jakoby cynicky ošidil osud. Kdo nezažil válku, nepochopí, jaké to bylo, stejně jako já nechápu. Kdo nezažil následujících čtyřicet let hodnot převrácených naruby komunistickou schizofrenií, nepochopí taky, ale já to měl stereo, ve škole i od rodičů, nikdo nedovede pochopit duši plovoucí ve vakuu. Zlatá válka, chce se mi říct, tam měl život smysl, i jeho ztráta. Ale rouhat se nebudu.
Připouštím, že následující text se k mým ostatním cynickým švejkovinám nehodí, ale copak ho můžu vynechat, když píšu o kdejakých jiných příbuzných?
Dědečka Bedřicha, respektive jeho curriculum vitae, mi úspěšně zatajili ve škole i doma. Doma proto, abych se o něm třeba někde s hrdostí nezmínil a nevyhodili mě z té školy. Dědeček měl velké štěstí, že ho poctivě popravili už nacisté a ne čeští komunisté, jako jeho blízkého přítele generála Heliodora Píku.
Ne, hrdinské eposy mi nejdou, a tak Němcovou a Hrabala nedoplním. Omlouvám se čtenářům, ale dědeček si nezaslouží literární nadsázku, stačí holá fakta. Ta, která mě, v Kristových letech, postavila konečně na pevnou zem.
Tak si to představte, dědeček, český vlastenec, byl donucen narukovat jako rakousko-uherský voják do světové války, kterou nenáviděné Rakousko vyvolalo, a když se po roce vrátil doléčit válečné zranění, zapálil jen své milé svíčku na hrobě, snad se pro něj utrápila. A sotva se vrátil na frontu, byl znovu zraněn, šrapnelem, zákeřnou bombou vybuchující ve vzduchu. Ale tentokrát se ke svému štěstí dostal do ruského zajetí. Tehdy ještě neexistoval Sovětský Svaz a Rusko bylo pro slovanské vlastence země zaslíbená. Jako se Jaroslav Hašek stal rudým komisařem a velitelem města Bugulmy, bojoval dědeček naopak proti komunistické Rudé armádě a stal se velitelem v městě Kyštym. Všude v Rusku, i na Urale a Sibiři, pořádaly místní dívky hony na české důstojníky, aby se dostaly do Evropy. A tak na další pouti po Sibiři s sebou Bedřich vozil babičku Galinu, dceru kyštymského ředitele hutí, kterého prý, i se zbylou rodinou, později komunisté strašlivým způsobem zavraždili.
A – ví to snad dnes každý Čech? – československé legie obsadily Sibiř, zabránily statisícům Němců návrat na evropské fronty a získaly světové uznání. Díky jejich hrdinství prosadil Masaryk u světových mocností vznik Československa.
Pak nastala dědečkova šťastnější léta v generálské uniformě, ozdobené i francouzským řádem Čestné legie za hrdinství na ruských frontách. Dovede si dnes někdo představit, jaký kredit měli u našeho národa legionáři? Jaký kredit měla armáda, schopná ubránit nás před Hitlerem? V poválečných čtyřiceti letech bylo slovo lampasák nadávka, a právem, vždyť naše armáda patřila teroristické organizaci, která chtěla, jakože ve jménu proletariátu, ovládnout celý svět. Jak jsem na vojně žasnul, že se socialistická armáda nepřipravovala na obranu, jak nás učili ve škole, ale na útok proti Západu…
A po těch dědečkových šťastných létech – jestlipak to každý Čech ví?
Když celý národ sklonil hlavu před nacistickým protektorem Heydrichem, dědeček se stal velitelem Obrany národa, ilegální vojenské odbojové organizace, a stal se Heydrichovým hlavním protivníkem. Dědeček naplánoval celonárodní povstání řízené podzemním generálním štábem se zemskými a krajskými velitelstvími. Objednal radiodepešemi s exilovou vládou v Londýně 25 000 pušek, 2 700 lehkých kulometů, 200 protitankových děl, 30 000 ručních granátů, 2 500 000 nábojů do pušek, 3 miliony nábojů pro lehké kulomety, 20 000 granátů pro protitanková děla. Jednotky měly vytvořit sílu 12-14 divizí. Prapory druhého sledu měly vzniknout na základě mobilizace, kterou by řídila vyšší velitelství Obrany národa a jež by byla provedena v okamžiku převratu.
Jestlipak to každý Čech ví?
Hlavní dědečkovou starostí bylo, aby se po převratu nestalo to, co v Rusku, tedy aby poválečného zmatku nevyužili komunisté k převzetí moci. Přestože původně napsal v depeši do Londýna: „Moskva nám nevezme řeč ani půdu, kdežto Berlín obojí. Vládní forma se změní, za 30-50 let komunismus nebude, bude zde však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen.“
Ale svůj boj prohrál, kdosi ho udal, a po roce věznění a mučení byl v Berlíně popraven guillotinou, na začátku roku 1943, ve svých 56 letech. V dopise před popravou, jediném, který mohl napsat česky, stojí: „O mé oběti nepíši, jest samozřejmá.“
Píši o svém dědečkovi, ale on nebyl sám, řekl jsem to před tím špatně, v bájném Blaníku přece čekalo čtrnáct divizí. Kolik hrdinů, kteří nám všem mohli zachránit důstojnost života, jako můj dědeček mně, nám bylo zatajeno…
Což třeba tento protokol:
Vězeňský farář Luhow vypovídá: „Dvěma otrlým dozorcům, kteří vyváděli z cely smrti plukovníka Ladislava Kotíka, se roztřásly ruce. Kotík se zastavil, setřásl ruce dozorců ze svých zápěstí a ohradil se: ‚Proč se, prosím vás, třesete? Jdete na popravu vy, anebo já?‘ Pak vztáhl ruce před sebe a řekl: ,Podívejte, já se nechvěji!‘“
Stalo se tak o čtyři měsíce dříve, na stejném místě, kudy šel na popravu i můj dědeček.
A umíme si představit, jak vypadali čeští důstojíci před popravou? Například generál Jaroslav Lisý, popravený v Plötzensee o 15 dní později než dědeček, vážil 35 kilogramů!
Jestlipak tohle každý Čech zná?