„...Čauky, jak se mám? 

Sedím tady se Zdeňkem v Kaprunu na sjezdovce a popíjíme bombardýno. Je nádherně, sluníčko pálí, azúro, manšestr. Koukej! Vlastně ty nemůžeš. Krásná kavárna na takový plošince uprostřed sjezdovky. A Zdeněk je moc milej kluk.
Co ty? Jak se tam máš?
… Aha… Aha... Aha… No to mě mrzí. Tady je to fakt překrásný, škoda, že jsi se mnou nemoh jet ty...
A to jsi připoutaný k lůžku? Už ne? Jenom polstrovaný stěny a podlaha? Samotka? A že tě nechali volat, ještě k tomu do zahraničí... Aha, dvakrát tejdně při vizitě… No to máš blbý, však tě jednou pustí a pokecáme. Už musíš končit? Aha... Primářská... Tak ahojky!“

Típla telefon. Anička je hyperaktivní dítě, krafala by do večera, ještě že to její partner utnul.

„To je ten tvůj novej objev?“ ptám se.

„Nojo, to je von. Je v blázinci, na uzavřeným, spáchal sebevraždu, teda… pokusil se, jinak by byl na patole, ha ha.“

„Hele, a nejsi k němu příliš tvrdá? Von v pekle, ty tady v ráji, a klidně mu vyprávíš, že popíjíš bombardino s milým kamarádem.“

„Já přece nikdy nelžu, co bych mu měla věšet na nos? Milosrdné lži?“

„Jak jste spolu dlouho?“

„Asi půl roku. Rozešla jsem se s bývalým, už mě vůbec neposlouchal, byl to hroznej floutek.

A tak jsem novýho hledala pečlivě. V sauně, abych přesně věděla, do čeho jdu. Dlouho nic, pak ale zázrak, neviděl jsi krásnějšího chlapa. Všechno podle mýho gusta.
Podnikatel, fáro, jachta na Slapech, rozvedenej.

No první bylo, že mu ten nádhernej raťafák nefungoval. Byl stejně neposlušnej, jako celej jeho majitel. Chtěl ho do mě nasoukat měkkýho visatce, to jsem ho teda zpucovala, co si to dovoluje, to snad ani není možný... A ještě tvrdil, hajzl, že není měkkej, jen se mu v akci nikdy moc nezvětší. No to je prašť jako uhoď, co potom z toho mám. A nikdy se to už nezlepšilo. V tý sauně jsem si tu dýlku vynásobila dvěma, vždycky to tak u jinejch bylo, u něj ne.

Ta jachta, to byl obyčejnej windsurfing. A museli jsme jet na Slapy autobusem, platila jsem já. Sice je opravdu podnikatel, ale zkrachovanej, v bankrotu. Má dluh sedm milionů. Prej se to řeší a dluh se jednou vymaže. Musel už ale všechno prodat.

A rozvedenej taky není, prej je to v procesu, ale věř mu, pravdomluvná jsem tady jedině já, he he. A navíc má dvě děcka. A nasranou manželku.

Prostě lúzr. A slaboch k tomu. Když jsem mu to všechno spočítala, zhroutil se úplně. Nakonec si hodil laso nebo co, to přesně nevím. Před pár dny. Jen mi poslal SMS, že na hory nemůže, že je v nemocnici. 

No tak jsem pozvala tebe. Ale ty si to zaplatíš, viď. Jemu jsem, já kráva, na ten zájezd půjčila, abych se taky někam dostala, jinak by mě čekaly jen znova a znova ty Slapy, než je exekutor objeví. A v zimě nic, leda bruslit na jezeře.“

„Téda, no to jste fakt tragédi…“

„To jsme...
Počkej, hele…“

Zaostřila zrak na jakousi ramenatou postavu ve vedlejší kavárně a zmizela. Už se nevrátila. Až večer do hotelu pro věci.

„Tenhle je fantastickej. Prej i zaplatí za kámoše dluhy. Kdybys viděl ten bourák. 

Tady máš číslo konta a pošli mi za ubytování. Sice jsme jeli tvým autem, já vím, ale hotel je dražší.
Čauky!“

Možná se divíte, že tenhle Aniččin příběh takhle klidně vyzvoňuju, ale Anička nezavře pusu a vykládá ho každému na potkání. 

Anička je upřímná, otevřená a bezprostřední, proto ji mám rád, co na srdci, to na jazyku.

A tak já taky. Abych se za nás chlapy aspoň trochu revanšoval...