Jezdívám do práce autem, vypráví Pepa. Sice zanechávám uhlíkovou stopu, ale aspoň po mě něco zůstane, dodal cynicky, inu Pepa. V práci auto potřebuju, jsem tam o polovinu rychleji a taky ušetřím – když jedu MHD, nevydržím, abych si při přestupech na zpáteční cestě nedal něco k snědku, to pak tloustnu a chudnu.

Ale hlavně, takhle v létě jezdí holky nalehko a to je pro mě mor. Nestačí mi už juknout jako dřív, jsem teď zírač otrava, k stáru už si jinak druhý den nepamatuju podrobnosti, hrozné zoufalství. To si spíš vybavím dívky někdy před čtyřiceti lety. Třeba ta krásná Ruska... Tehdy se nosily plátěné šatičky se živůtkem zavěšeným přes krk, a tak si celá tramvaj pobaveně prohlížela dívčino holé záňadří, nakláněla se nad sedící kamarádkou. Dívka nechápala, proč se všichni pochechtávají, koukla na svá ňadra a pravila udiveně: „Što slučílos?“ Co se stalo? Špinavá prsa nebyla, tak se předkláněla v klidu dál. V druhdy pravoslavném Rusku zjevně panovaly jiné mravy, nebyly podprsenky, nebylo dědictví katolických mravnostních restrikcí.

Ráno jsem se tedy vydal autem do práce jako každý den, z Barrandova. Každodenní frontu na estakádě před Barrandovským mostem objíždím vždycky s úspěchem přes staré Hlubočepy. Ale už od domu jsem se tentokrát zařadil do nehybné kolony, no posunovala se natolik, abych prvních 500 metrů ujel za 10 minut. Estakáda naprosto zacpaná, tak dolů do Hlubočep.

Fronta se nehýbala, teda abych nepřeháněl, sunula se průměrnou rychlostí tak 3 kilometry za hodinu, chvíli stála, chvíli popojela. Co bylo pozoruhodné, v protisměru postávala stejná nervózní fronta, z centra ven, to jsem nechápal, ráno z Prahy skoro nikdo za prací nejezdí.

Ale nemyslete, že si stěžuju, naopak. Když jsem se dopracoval na dno údolí, šla zrovna vedle mého auta krásná slečna v růžových šortičkách. Radost pohledět. Viditelně si to užívala, byla pěkně stavěná. I když kráčela pomaloučku, místy byla trochu rychlejší než kolona, to byly chvíle k uzoufání, uvidím ji ještě? Ta část rozbouřené řeky adrenalinu, kde právě procházela, se vždycky zklidnila, jak mexická vlna naruby. Nebo byla vystřídána jinými hormony? No, mluvím za sebe, vždyť ve frontě stály i ženy. Ale nakonec jsme dívku vždycky dojeli, až na závěr zmizela kdesi za obzorem. Snad se to ale prošťouchne a přeci ji ještě spatřím. Přinejmenším. Ale vlčáků, kteří by ji chtěli svézt, když ani tramvaje nejezdí, byly stovky a já měl zašpiněné levné auto, o nic rychlejší než ostatní. Můj osobní šarm, při vší skromnosti, mi byl tentokrát k ničemu.

Na konci, tedy u bývalé hlubočepské konečné, stál policajt a všechny obracel zpátky, že u kostela hoří tramvaj. Povídám mu: „Vždyť za mnou je čtyřkilometrová kolona, to nás necháte hodinu stát a další hodinu zpátky? To jsme nějaké odkladiště aut, aby se nahoře neucpal pražský okruh?“

„Já vím,“ odvětil. „Ale já tam nemám koho poslat. Jediné, co jsem splašil, aby s tím něco udělal, byla  naše podpraporčice, členka antistresového komanda, co náhodou bydlí tady nahoře. Říkala, že prý svůj úkol splnila. Musel jste ji vidět, taková blondýna, právě tady prošla.“

Tak jsem se na policistu vděčně usmál, no a co mi zbylo, zařadil jsem se do protisměrné fronty.

Zdálo se, že podpraporčici padla, a to je bohužel konec slibného příběhu.