Někdy před tisícem let existovala Kyjevská Rus, pochopitelně kolem Kyjeva, dnešního hlavního města Ukrajiny. Sahala od východního Slovenska přes dnešní Moskvu až
po Murom, od Bílého moře na severu až po Černé na jihu. Po jejím zániku ve 12. století se to tam mele až do dneška, knížectví a státy na území dnešní Ukrajiny se neustále měnily. Prakticky se v tom nedá vyznat, resp. to jednoduše popsat.
Dalo by se psát o Kozáckém „hetmanátu“ v polovině 17. století, vedeném „otcem Ukrajinců“ Bohdanem Chmelnickým, který povstal proti Polsko-litevské unii, spojil se za tím účelem s Ruskem, které však posléze jeho území opanovalo až do první světové války.
Za naprostého zmatku během první světové války nastaly úspěšné pokusy o vytvoření ukrajinského státu, resp. států, ale území nakonec znovu usurpoval Lenin jakožto Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Lenin byl jednou z největších sviní v dějinách lidstva, mimochodem nám na základní škole visel jeho portrét nad katedrou a kantoři nás učili, že to byl ten nejhodnější a nejúžasnější člověk na světě, vypadal ovšem jako sprostý vrahoun, to má dětská duše těžko trávila… Překonal ho až Stalin, který mj. třemi úmyslnými hladomory v zemi tak úrodné vyhubil snad 8 milionů Ukrajinců. To jednoduše vojenské oddíly zabavovaly obilí a dobytek po hospodářstvích. Syn Nikity Chruščova, Stalinova nástupce, vyprávěl, že se Chruščov obrátil proti Stalinovi poté, kdy viděl na Ukrajině rodiče jíst vlastní děti. Člověk by si řekl, že k něčemu takovému by se civilizovaný člověk nesnížil, ale kanibalismus z hladu se děl i v německých koncentrácích, přiznal to o sobě i jeden z našich známých spisovatelů. Začínalo se játry, masa na hladem zemřelých moc nezbylo…
V 47. roce nastalo u nás v Československu ničivé sucho, jako v historii po několikáté, a Stalin v obavě, že přijmeme Marshallův plán, k nám svážel obilí z Ukrajiny a podnítil tak třetí hladomor na Ukrajině.
No, jedna z point je, že ty miliony zavražděných Ukrajinců nahradil Stalin imigrací z Ruska, a tak ty východní ukrajinské oblasti mají dnes převahu rusky mluvícího obyvatelstva...
Před 130 lety, v roce 1890, byla gramotnost na západní (tedy rakousko-uherské) Ukrajině 0-10%, víc bylo jen kolem Lvova. O ruské východní Ukrajině jsem údaj nenašel, ale umím si ho představit… Na západní straně byly z doby Marie Terezie a jejích nástupců enklávy osadníků ze západu, například volynští Češi, ale také osady německé, které měly naučit ostatní obyvatele hospodařit, ale Němci se s Ukrajinci moc nemísili, měli však zřejmě prestiž.
Lidé v této oblasti tehdy neměli národní uvědomění, říkali si „naši“, stejně jako třeba východní Slováci. Jak ale měli a mají rádi Moskaly, to je i pro nás, kteří jsme byli dvacet, potažmo čtyřicet let, Moskaly okupováni, těžko představitelné.
Národní uvědomění neměli, mluvili ale svým jazykem, ukrajinštinou. Jen Moskali ho považují za podskupinu jazyka ruského.
Dalším z ukrajinských hrdinů je Štěpán Bandera, u nás pod vlivem sovětské propagandy obecně považovaný za zloducha. Ukrajinci už měli po krk Stalinova teroru a když Hitler zradil Stalina, porušil německo-sovětskou smlouvu o neútočení a vzájemné pomoci, doufali, že Stalina ze země vymete a že nadvláda Němců až tak hrozná nebude, tehdy se ještě nevědělo, že Hitler je snad ještě větší svině než Lenin se Stalinem. Staří němečtí osadníci se svou pořádkumilovností měli asi dobrou pověst. No přepočítali se, banderovci, nic lepšího je nečekalo.
I bílý Rus, armádní generál Československé armády a po jejím zrušení člen Rady starších protinacistické vojenské organizace – Obrany národa, tedy naprosto ctihodný občan a voják Sergej Vojcechovský dle svědectví mého dědy generála Homoly z února 1941 ve spolupráci s Němci organizoval ruské emigranty proti Moskvě. Takhle volili nebolševičtí Rusové mezi dvěma absolutními zly… Kdo si to dnes umí představit, po někdejších 40 letech prosovětské propagandy.