Táta byl v adolescenci, ve 30. letech, skvělý sportsman. Hrál basket, běhal sprinty – na nástěnce ve škole prý měl jako vítěz školního závodu na malostranské reálce vypsaný lepší čas na 60 metrů, než byl tehdejší světový rekord. On ho cepoval jeho otec generál, sám výjimečný sportovec – veslař a gymnasta. Táta byl i ve vodáckém klubu a také v lyžařském oddíle. Ve svém románu popisuje, že jak hadimršky lyžovali na pláních mezi Krížnou a Smrekovicí ve Velké Fatře. Tam bych se chtěl podívat, ale dočetl jsem se to pozdě... Lyže s bambulemi na špičkách, řemínkové vázání...
Učil nás kristiánky a telemarky, to bylo v polovině 60. let, museli jsme si vedle horské chaty v Jizerkách sami vyšlapat sjezdovku, no spíš jen louku, a po sjetí zas metelit stromečkem nahoru na start. Měli jsme jasanové lyže bez hran a „bezpečnostní“ vázání Kandahár. Špička boty byla zaražena v ocelových čelistech a pata byla buď volná, nebo pevná, připoutaná lankem obtočeným kolem paty, které začínalo před botou a umožňovalo regulovat klipsnou napnutí, měly i pružinu, která byla oním hlavním bezpečnostním prvkem, opravdu se mohla bota při torzi v pádu vysmeknout a zabránit zlomenině.
Ovšem táta zaspal dobu. Pamatuju, že budoucí švagrová měla v té době, už na konci 60. let, lyže s hranami, umakartovou skluznicí a s vázáním Marker, jehož princip se používá dodnes. A jezdila na sjezdovky s vleky či s lanovkami. Teda to vázání tehdy bylo ještě kombinací otočné hlavice vpředu a kandahárového lanka vzadu.
Na gymplu jsem tolik času ještě neměl, ale na vejšce jsem si dával záležet, abych měl v lednu všechny zkoušky pokud možno v předtermínu, zkrátka co nejdřív, a mohl pak dva tři týdny trávit v Peci pod Sněžkou. Hlavně na Bramberku, to byla nejprudší z tamních sjezdovek. Připadala mi i dlouhá, měla 1 500 metrů. Na vlek tam byly ohromné fronty, tak na 30 až 40 minut. Ale čekali jsme na sluníčku, byli jsme pak opálení jak černoši, kdeže tehdy byly nějaké krémy proti opalování...
V šedesátých letech se používaly takzvané sichráky, tedy
bezpečnostní řemínky, které měly zabránit ujetí lyže po pádu, lyže pak
mohla nabrat vysokou rychlost a vlítnout do lidí dole. Byl to pokrok. Lyže tedy zůstala
připoutaná k noze, ale plácala se svými ostrými ocelovými hranami kolem
lyžaře a často zranila naopak jej. Pak se tedy, někdy v sedmdesátých letech začaly používat brzdičky, které se odjistily po uvolnění boty z vázání.
Když jsme v roce 1991, jak to šlo po revoluci, vyrazili do Alp, najezdili jsme za čtyři dny dvakrát víc kilometrů než za celý život před tím.
Výbava jak lyžařů, tak sjezdovek, se od té doby prakticky nezměnila, tak o tom, milé děti, nemusím povídat.
Ale vrátím se k té bezpečnosti: upnutí jak špičky, tak patky se dá, jak známo, přesně regulovat šrouby. Ve skiservisech na to mají takový stroj, který simuluje pád, v nouzi se to dá nastavit podle tabulek a stupnice na vázání. Na to jsem doplatil. V servisu mi vázání seřídili, ale pak na mě mechanik podezřívavě pohlédl – kolik prý mi je let. Řekl jsem, tehdy: šedesát.
„Ježíšmarjá,“ prý. „Ještě že jsem si toho všimnul.“
A nekonečně dlouho šrouboval, až mi stáhl napětí ze sto kil, tolik jsem tehdy vážil, na sedmdesát.
No dobrá, byl to odborník, který nic jiného nedělá, tak jsem to přijal.
Ovšem já vážil vždycky o deset kilo víc, než si lidi mysleli, mám fakt pevné sloní kosti. A tehdy jsem ještě jezdil dynamicky jak zamlada, soutěžil jsem s mladými ctižádostivými účastnicemi zájezdu a k jejich vzteku vítězil.
Krom té první jízdy...
V první zatáčce, při prvním obloučku, mi vázání povolilo a řítil jsem se nezadržitelně do lesa. Dodnes nechápu, že jsem to přežil ve zdraví. Nějakým pfenikem či lirou, bylo to v Dolomitech, ani to ne, již centem, jsem vázání přitáh, a pak už to bylo v pořádku.
Jednou jsem vyjel od lanovky omylem se zamlženými brýlemi a v náhlé slepotě jsem upadl. Vázání se řádně vypnula, nic se mi nestalo.