Na tu střechu jsem lez za svůj dlouhej život snad tisíckrát. Tisíc děleno sedmdesáti, to je čtrnáct krát za rok, aha, tak to bylo ještě víckrát. Například po každém dešti, ten stará dehtová střecha nepobrala a voda crčela dovnitř, měli jsme dole permanentně nastraženo asi deset kýblů.
Později jsem valnou část chaty strhl, protože byla prohnilá, část jsem postavil znovu a část, takový přístřešek, kde jsme hrávali ping pong, už neobnovil.
Ale stolní tenis tam hrajeme pořád.
Térovou střechu jsem udělal z moderních materiálů, z asfaltových šindelů na stanové části střechy a z hydroizolačních pásů na té ploché. Tak desetkrát za hru nám míček vyskočí na střechu a lezeme tam furt.
Vidle do toho zabodla vichřice, ta na chatu srazila sedmdesátiletou tsugu, uvnitř prohnilou, měla snad několik tun. Tsuga, neboli jedlovec, má v koruně vodorovné větve, které střešní krytinu hravě probodaly. Navařil jsem tedy na tu plochou část desítky záplat, ale šindele už byly vetché a neopravitelné.
Kamarád pokrývač, o deset let mladší, mi nechtěl pomoct, na střechy už neleze, je to prý nebezpečné. On dost pije, tak ho chápu.
Naštěstí se staré šindele nemusí strhávat, ale dá se přidat další vrstva. A tak jsem měl novou střechu za tři týdny znovu pokrytou, vypadá jak nová, jezdil jsem tam každý víkend. Plný nadšení z dobře vykonané práce jsem poslední den vylezl po žebříku pro zbytek nářadí a odstřižků asfaltu.
Celou dobu bylo nádherné červencové počasí, nadával jsem, jak je asfalt sluncem rozměklý a jaké je nad ním šílené vedro.
Ale ten poslední den bylo po průtrži mračen a kamenná plocha pod střechou byla slizká. Opřel jsem tam trojdílný žebřík a liboval jsem si, že má dole rozšířený základ, aby se neskácel do stran. Tedy žebřík byl ve složeném stavu, okap je ve výšce jen asi dva a půl metru. Jak říkám, lezl jsem tudy víc jak tisíckrát.
A co si z té akce naposled pamatuju: žebřík mi ujíždí pod nohama dozadu, já se křečovitě držím okraje střechy a pak okapu. Jenže plech se pod mou vahou ohýbá a já letím zády dolů. Poslední si pamatuju, jak jsem křusnul bedry, žebry a hlavou na žebřiny. Ještě že tak, ono to trochu pruží, kámen by byl tvrdší.
Když jsem se probral, odvalil jsem se z nepohodlného žebříku na tu kamennou dlažbu. Ležím na ní na zádech a hledím do nebe, nemoh jsem se ani hnout. Ale dlažba studila, bál jsem se, že znovu omdlím a dostanu zápal plic. Tak jsem testoval, kloub po kloubu, co si můžu dovolit, až jsem horko těžko vstal a odkulhal jsem na lavičku, kde jsem měl telefon.
Asi jsem neřekl, že jsem byl na chatě inkognito, aby ženský nehysterčily, že spadnu.
No, nakonec jsem zpanikařil sám a raději zavolal dceři, ta je odolnější než manželka. Jsem si myslel. Ale ona na mě poslala sanitku. Naštěstí záchranná služba napřed zavolala, a tak jsem jim výjezd zatrh, to už jsem byl ostatně na silnici, chata byla po průtrži pro auta nedostupná, samé bažiny a bláto, a já tam nechtěl zdechnout. Dopadlo to výborně, i když jsem byl trochu v šoku.
No, teď chodím jako Arnoštek, respektivě Kryštůfek ve filmu Rozmarné léto, když ho ten hloupý stařík strhl z provazochodeckého lana. V předklonu, jen hůl si z pýchy neberu, ale potřeboval bych ji.
Slézt z chodníku do vozovky je pro mě hrdinský výkon, dlouho se odhodlávám a váhám, jak to mám udělat.
Tak jsem si vzpomněl na dobu před padesáti pěti lety, kdy jsem bujaře z té střechy skákal dolů. Jakoby nic. Tehdy to byla brnkačka, skočil jsem i z hradební zdi na Českém Šternberku, dnes na to koukám s úžasem, má to snad sedm metrů, pravda, rozrazil jsem si tehdy patu. Ale to sebevědomí jsem měl.
Vzpomněl jsem si, že aspoň ten triumfální skok ze střechy na chatě je natočený na jednom z rodinných filmů.
A zděsil jsem se, je to horor!
Koukejte na našeho starého psa dole na záběru. Málem jsem na něj doskočil. Nikdy jsem si toho nevšiml, až teď. Scházelo pár centimetrů…