Čtvrtek 6. listopadu 2025
Návrat do dětství
Už mě z té hospody duněla hlava, a tak jsem vyšel ven na vzduch a do ticha.
Kolem svých několika spolužáků, kteří kouřili na chodníku před vchodem.
Nostalgicky jsem zamířil nahoru, do Kruhu, jak se říkalo dětskému hřišti pod Prašným mostem. Nic se nezměnilo, za těch šedesát let. Tytéž lavičky, tytéž prolejzačky, tentýž kolotoč. A tatáž písčitá hlína, kde mě Ríša Wágner drtil ve fotbale. Kopali jsme jeho šedivou odřenou merunou, on hrál fotbal závodně, já ne.
Snad i ten ďůlek, který jsem vyhloubil otáčením paty, piruetou, abychom mohli hrát kuličky, tam je vidět pořád.
Ukápla mně nostalgická slza.
Vyrazil jsem dál podél trati k Viktorii, jak jsem říkal soše nahé pískovcové ženy se vzpřaženýma rukama ve výši prvního patra. Ta mě v dětství vzrušovala, jinde jsem nic takového neviděl. Kousek před ní býval na zdi pomníček padlému bojovníkovi v květnové revoluci roku 1945. Kam se poděl? Neměl nic společného se socialismem, jen že u něj stávali pátého května pionýři s červenými šátky na krcích.
Vracel jsem se kolem své bývalé školičky, kterou před časem odvozili kamsi na skládku stavební suti. Ano, tady jsem měl lavici, támhle jsem v tělocvičně musel dělat žabáky.
A támhle za rohem stojí naše sámoška, na tu naopak nikdo za těch šedesát let nesáh, je pořád stejná, socialistická.
Vrátil jsem se do restaurace na náš abiturientský večírek.
Přesně nad jejím hlavním sálem jsem v prvním patře třicet tři let bydlel, za našeho dětství zde dole bývala školní jídelna. Shodli jsme se, že se nám všem obracel žaludek naruby z těch blafů, které nám předkládali k jídlu, kližky a tlusté maso s kolínky atd. Nezadržitelně jsem tehdy hubnul, a tak mi pratetička vozila každé poledne patnáct centimetrů vysoký štos palačinek. Už jsem o nich jednou psal.
Letos mezi nás přišla nová tvář, i když mi trochu povědomá byla. Přinesla paklík třídních fotek, vypadaly přesně jako ty naše, ale při bližším zkoumání se ukázalo, že my chodili do áčka a ona do céčka, školní dvorky byly stejné, móda a fotograf taky, jen ty obličeje byly neznámé. Spletla se.
Ale chodila se mnou i na gympl, taky do vedlejší třídy.
Tehdy bylo jen pár let po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy, rozvíjela se neblahá normalizace, a o té její třídě se vykládalo, že tam skupina studentů nahrávala profesory dějepisu na magnetofon a poustěla jejich závadné výklady řediteli, ten jednoho po druhém ze školy vyhazoval. Ale to se jen povídalo, s jistotou jsme nic nevěděli.
Tak se té vzdálené spolužačky ptám. Prý si vzpomíná, dělala to i její sousedka v lavici. Profesorka mluvila o Stalinovi jako o masovém vrahovi. Tak není divu, že na to v té době doplatila.
A dneska je to prý úplně stejné. Tu učitelku, která propagovala Putina, dokonce odsoudili.
Říkám, že úplně stejné to není, záleží na kontextu. Ty to bereš padni jako padni, ale je to něco úplně jiného.
Ne, je to prý úplně totéž.
Dneska prožívám návrat do dětství se vším všudy, kleju pod fousy...
Není to totéž, říkám, je rozdíl, jestli masového vraha odsuzujeme, tedy Stalina, nebo podporujeme, tedy Putina.
Jsme přece humanisti.
Uf, zase jsem jednou zvítězil, zatím... Neměla na to co říct.