Zdeněk Homola: Mimochodem

Celý život tudy jezdím na chatu. Nechám auto u mostku přes potok a vyběhnu na kopeček k Čertově hlavě. To je krásný viklan z hrubozrnné žuly ležící na spodním oblém balvanu, dá se na něj vylézt po improvizovaném žebříku, kterým je kmen stromu s pahýly větví, a rozhlédnout se.

Sice je kolem les a není nikam daleko vidět, ale nahoře jsou v tom skalním bloku pozoruhodné prohlubně, zřejmě si v nich čert vařil svou ranní kávu. Romantické duše považují misky za nádržky pro krev obětovaných zvířat či lidí, nicméně jde o produkt mnohonásobného zamrzání a odtávání louží na horní ploše kamene během věků.

Odtud sejdu dolů kolem panensky průzračného potůčku vystlaného neobvyklým pískem, či spíše štěrkem, z hranatých krystalů živce a křemene. Zdejší žula nevypadá moc soudržně a dovede se drolit.

***

Dole, u koryta Zvánovického potoka, je na ploše asi 70 x 40 metrů rozeseto cca patnáct žulových kotoučů zarostlých částečně vegetací, které vypadají jako mlýnská kola, avšak jsou podstatně větší. Původně jich prý bylo kolem padesáti, ale většina posloužila jako materiál při budování blízké silnice.  

Kotouče jsou různě mohutné, od 80 po 120 centimetrů v průměru a 35 až 65 cm na výšku. Neměřil jsem je, dočetl jsem se to na ceduli připevněné vedle na stromě. Pí er na druhou krát výška krát tři… největší tedy váží přes 2 tuny. Jsou ze stejného materiálu jako viklan nahoře, tedy z hrubozrnné žuly.

Kdysi, v romantické době, byly považovány za segmenty obřího pohanského sloupu, který se zřítil, jako to vidíme u chrámu Dia Olympského v Athénách. Prý nahoře u viklanu stála pohanská svatyně. Takový původ kotoučů byl ovšem dávno vyloučen.

***

Seriózní archeologický průzkum J. Kudrnáče kolem roku 1980 určil, že jde o kameny, kterými se mlela ruda, snad ze 16. století, ale možná prý už ze čtrnáctého. Mohly být použity v lomech ve Stříbrné Skalici, kdysi zvané Skalice hor stříbrných. Anebo v měděných, stříbrných a olověných baních v blízkých Černých Voděradech. Nebo snad ve zlatých dolech v Mnichovicích, tam by se však přemisťovaly přes kopcovitou krajinu obtížněji než podél Zvánovického a Jevanského potoka dolů do Voděrad a Skalice.

Mlýnská kola, respektive jejich prefabrikáty, otesky, bývala používána nejen ve mlýnech, ale třeba při stavbě Karlova mostu jako základy pod pilíře. Aby zatížily dubové drapáky v štěrkopísku. Pražský most je samozřejmě hodně daleko, ale jistě by se daly použít i při stavbě jezů či rybničních hrází v bližším okolí. Výhodou je relativně snadná manipulace kutálením oproti kvádrům. Ježíšův hrob, tedy jeskyně, do které se vcházelo skalními dveřmi, byla prý zavalena mlýnským kamenem, který člověk dovedl snadno odsunout, tedy odkulit, divá zvěř ne. Jak bylo v kraji zvykem.

Ale zřejmě má archeolog pravdu a skutečně jde o kameny na mletí rud.

***

V těsné blízkosti kotoučů je také „sloní stádo“ obřích oblých balvanů, též z hrubozrnné šedé žuly, jeden menší má dokonce dva zářezy vedle sebe, jako by jej někdo kamenickou pilou začal řezat na kotouče. 

Jak tyto několikametrové elipsovité útvary vznikly, mi bylo záhadou. Pomýšlel jsem na bludné balvany, obroušené a zanesené sem ledovcem v době ledové. Ale tehdejší kontinentální ledovec nepřekročil naše severní pohraniční hory.

Zřejmě jde o výsledek postupného odvětrávání povrchových částí nehomogenní horniny, byť vyvřelé žuly. A dobroušení zrnky štěrku a písku při povodních.

Ještě, že nejsem romantik, ty obří hrnečky, kastroly a pánve s poklicemi bych označil za Čertovu kuchyni.

***

Archeolog předpokládal dobývání mlýnských kamenů v nedalekém lůmku, tak tomu jistě také bylo, nějaké uvolněné skalní bloky tam opravdu leží.

Lom se dá založit v podstatě kdekoli, domnívám se, že k výrobě kamenných kol byly napřed využity snadno opracovatelné zaoblené kameny přiměřené velikosti a teprv když došly, začalo se kutat ve skále, ta ostatně asi nebyla jednolitá, ale balvany z ní bylo snadné odloučit.

Ony obří sloní balvany bylo těžké rozřezávat či lámat, možná na svůj osud teprve čekaly. Balvanů podobných Čertově hlavě leží spousta na okolních pahorcích, nejen u Zvánovického potoka. Z jednoho jistě pochází i kotouč nahoře u zmíněného potůčku.

Zdá se, že výroba kovů z rudy v kraji náhle zanikla, snad během jedné z mnoha středověkých či novověkých válek či epidemií.

***

Nikde jsem nenašel vysvětlení, jak se kotouče používaly. Je těžké si představit, že by tak těžké kameny mlely v poloze naležato, jako je tomu v běžném mlýně. Ne, vydedukoval jsem, že se mlecí kola po kusech rudy kutálela ve svislé poloze a tak je drtila na prášek. Nikdo mi ale nevěřil.

Nakonec jsem opravdu našel takové zařízení – v Americe se používaly „chilean mils“, čilské mlýny.

Jednalo se o žentour, uprostřed stál otočný sloup, kterým procházelo ráhno připevněné na jařmo tažného zvířete. Druhá strana ráhna za oním svislým sloupem, nebo i tatáž, byla zároveň osou mlecího kola, které se valilo ve svislé poloze po kruhové dráze jak parní válec po silnici a dělníci je podsypávali rudnými kameny. Někdy byla kola dvě proti sobě, nebo i čtyři.

Takhle primitivní zařízení by nasvědčovalo oné starší, středověké variantě stáří kotoučů. Renesanční doba byla přece jen pokročilejší. I když... Kdyby šlo opravdu o americký princip, tak kdo ví.