Fričovic nakladatelství Titanic před časem vydalo jako první svou publikaci nádhernou obrovskou knihu Guido Boggiani, fotograf (1861–1901). Je sestavena z vynikajících fotografií indiánů Jižní Ameriky. Skleněné fotografické desky zachránil cestovatel Alberto Vojtěch Frič, protože Boggianiho zabili indiáni tomahavkem, neb mysleli, že jim foťákem ukradl duše – viděli je na těch negativních deskách.
Copak, v 19. století bylo možné leccos, říkal jsem si. Ale když jsme si před pár
lety prohlíželi půvabný kostelík v Chamule, v mexické Sierra Madre, vytáhl kamarád Standa foťák a celý kostel se zablýskal desítkami mačet nad hlavami místních Mayů. Standa prý chtěl ukrást duše nejen jim, ale hlavně svatým, kteří tam jsou zavřeni ve skleněných vitrínách, aby se k nim nedostali zlí duchové.
No a naposled jsem byl teď v prosinci prvně v životě v Kodani, na letišti jsme potkali známou, Češku žijící v Dánsku, říkala, že do Kodaně jedeme zbytečně, že tam nic není.
No, měla skoro pravdu, jediné pozoruhodné, co tam krom podzemních dronů - bezpilotního metra - mají, jsou bronzové, měděnkou pokryté sochy, rozeseté různě po městě. Vévodí jim pochopitelně světoznámá socha Malé mořské víly. Vyfotil jsem si ji ze všech možných stran, je to docela pěkná holka.
Ale fotky jsou mi k ničemu, protože prý dánské zákony nedovolují reprodukci trojrozměrných uměleckých děl. Propašoval jsem je v mobilu přes hranice, ale ukázat vám je nemůžu. Ani v české Wikpedii fotka není. Moc tomu nerozumím.
Zkrátka jsem se pokusil ukrást duši té sochy. Ta tedy byla vytvořena v roce 1905, Hans Christian Andersen který pohádku Malá mořská víla napsal, zemřel pouhých čtyřicet let před tím, autorská práva tedy ještě literární dílo mělo. Zajímalo by mě, jestli sochař získal právo své odvozené bronzové dílo vytvořit. Anebo sprostě ukradl imaginární Hansově víle duši a ulil ji do bronzu?