Čtvrtek 1. ledna 2026
Květuše
Moje maminka Květa nikdy neplavala v jazycích, jak jsem se někde dočetl, hlavně ne v češtině.
Plavala jen v matematice, to je pro mě těžko pochopitelné, ale prostě to tak bylo. Byla zkrátka humanitní typ.
A tak si zaplatila kondici u staršího spolužáka v libeňském gymnáziu Jiřího Mrázka, pozdějšího věhlasného fyzika a astronoma. Říkalo se o něm, že při písemkách z matematiky měl vše vyřešené za tři minuty a do konce hodiny hrál s profesorem šachy poslepu.
Květa mu předala na papíru zadání příkladu, se kterým si nevěděla rady. Mrázek na něj mrknul a řekl, že tohle je přece jasné, a propustil ji. Říkala mi to se smíchem, ale myslím, že to dlouho považovala za podvod, byla z úřednické rodiny a ten honorář pro ni byl dost vysoký. Ale já Mrázka chápu, kdo by se s krásnou Květou chtěl bavit zrovna o elementární matematice...
Máma o gymnáziu často vyprávěla. Třeba o zeměpisáři, který do nich vtloukal vědomosti pomocí písniček.
Tak třeba „Borneo, Jáva, Sumatra, Celebes, to jsou ty Velké Sundy, Sundy, to jsou ty velké Sundy“ zpívala na nápěv „Utíkej Káčo, utíkej“. A třeba hnědouhelné pánve: „Duchcov, Most, Teplice, Falknov, Loket, Cheb, Budějovice, Hrádek, Handlová, Duchcov, Most, Teplice, Falknov, Loket, Cheb“ na „Kdyby byl Bavorov“.
O moc víc písniček mě máma kupodivu nenaučila. Ještě „Lasra templo za vala kejvou hla, třela vy si delpr tou lenou zevou tra.“ Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že jsou to přesmyčky, byl jsem tenkrát ještě dítě. „Máš tu níčku Je máš tu vičku tra, a si by jsi mněl vzpo na svou ničku A.“
Krásná Květa kamarádila se školníkem, který ji za okupace pouštěl do školy zadním vchodem, aby nemusela hajlovat na hlavním schodišti řediteli, jako to museli dělat všichni ostatní studenti gymnázia. Ona byla na škole za hvězdu a tvořila zářnou dvojici se stejně pohledným a charismatickým Milošem.
Ten mě, jako už docent, o čtyřicet let později zkoušel na katedře chemie na medicíně, aniž bych něco tušil o jeho vztahu s mámou. Utahoval si ze mě, dokonce dost nebezpečně. Nechal mě pusou nasávat do pipety kyselinu kyanovodíkovou, tedy... pipetovalo ji víc lidí, ale on najednou zvolal: „Homola“, já se leknul a nasál jsem ten nejprudší jed přímo do úst. Měl jsem tolik duchapřítomnosti, že jsem letěl k umyvadlu a hektolitry vody jsem si ústní dutinu vypláchl. Nic se mi nakonec nestalo. Kyselina kyanovodíková to skutečně byla, jinak by neproběhla příslušná reakce, ale podrobnosti si už nepamatuju, byl jsem v šoku. Jen si vzpomínám na ten proslulý zápach hořkých mandlí. Miloš se jen chechtal.
Svět je malý. Miloš byl nejlepší kamarád jistého Zbyňka, otce mé spolužačky, ke které jsem měl hodně blízko, protože sdílela způsob myšlení z onoho libeňského gymnázia, který pochytila od otce. A já od matky.
Ptal jsem se mámy, zda i se Zbyňkem něco měla, nejen s Milošem, máma odpověděla rezolutně, že ne. Ale pak zjihla a řekla trochu upřímněji: „No víš, na těch brigádách, v osmnácti, bylo možné ledacos.“ Ale Zbyněk to prý popřel ještě vehementněji, jak mi řekla ta kamarádka. Takže je to nevyřešené a nikdy se to už nedozvím, všichni dávno odešli na věčnost...
Ale už chápu, proč moje úzkostná babička honila mého volnomyšlenkářského dědu na ty zemědělské brigády po všech čertech v Čechách, aby dcerku kontroloval. On se z toho ale většinou ulil, jen jednou dorazil na místo a přivedl tím Květu k zuřivosti. Víc se neodvážil a skončil vždycky kdesi v hospodě ve vedlejší vsi.
Na brigády myslím Miloš nejezdil, to už se s ním Květa rozešla. Protože, jako tolik tehdejších naivních mladých humanitních intelektuálů, propadla hned v 45. roce, po létech hospodářské krize a okupace, kouzlu komunismu. Naštěstí dočasně, na 23 let. Matematicky založený Miloš si z jejího newspeaku dělal legraci, a tak mu dala vale.
Abych se vrátil do Libně... Máma vyprávěla, jak běhala s kamarády po Štorchově Bílé skále, na níž leží nemocnice Bulovka, a svištěly jim německé kulky kolem uší. Bylo to zřejmě za Pražského povstání a asi to byla podobná bžunda, jakou si ze mě dělal Miloš – Němce bavilo, jak studentíci v děsu nadskakují. Takové věci nejspíš dělají všichni okupanti, a taky oportunisté, vzpomínám, jak v osmašedesátém stříleli sovětští vojáci s oblibou do obrubníků, a pokojně se procházející lidé poskakovali jako hejno vrabčáků.
V Libni tehdy žila místní mladá nymfomanka, čubička prý, která dávala každému na potkání, a samozřejmě nevynechala ani sovětské vojáčky. Její mamince to ale nebylo po chuti a tak šla do sovětského tábora žalovat veliteli. Ten si zavolal označeného vojáka a na místě ho zastřelil.
O pár set metrů dál se tehdy zasebevraždila mladá žena, Němka, matka několika dětí. Kterou před tím beztrestně znásilnilo dvanáct sovětských vojáků. To mi vyprávěla o mnoho let později její dcera. Muselo se o tom v okolí vědět, ale tohle mi máma nevyprávěla. Nenávist k Němcům byla tehdy šílená, po tom, jak zde organizovaně vraždili Čechy.
U nich, v Holešovičkách, pod tou proslulou zatáčkou, kde máma bydlela, měli obyvatelé nahnáno hned po atentátu na Heydricha. První verze pomsty prý byla vyhlazení celé této ulice. Pak to tedy Němci změnili na Lidice.
Maminka poté vystudovala slovanskou filologii, estetiku a filosofii na Filosofické fakultě a pracovala jako redaktorka slovníků české literatury. Byla zaměstnána v Ústavu pro českou literaturu, ne v Ústavu jazyka českého. Jak jsem se někde dočetl... Přesto znala gramatiku dokonale.
Maminka byla expert na identifikaci kýčů. Nejhorší pro ni bylo samo její jméno – Květuše. Říkala si alespoň Květa, ale i to snášela špatně. Svět jejích rodičů, prý jak z nějaké operety, jí byl protivný.
Inu, v libeňském gymnáziu to začalo a pak, krom přirozeného citu, ji vychovávali velikáni české literární vědy Václav Černý, Jan Mukařovský či Felix Vodička. Hlavně geniálního „Mukaře“ obdivovala a divila se, že svůj matematický talent promarnil ve službě literární vědě.
Kdosi o mamince prohlásil, že je snob, co se týče literatury. Ale to nesedí, ona byla nesmírně sečtělá a vzdělaná v oboru. To já jsem snob, koukám na věci jejím prismatem, ale vášnivý čtenář jsem byl jen do prvního dítěte.