Měl jsem jednou dvaadvacetiletou sestru Olívii, už je to dávno. Je intelektuálka, k tomu dívky na zdravotních školách obvykle nejsou vedeny, měl jsem štěstí. Nosila tehdy ostře červené vlasy a těžké punk křusky podobné botám vzor 60, které jsem na vojně musel nosit já. Dodnes je od nich linoleum na sesterně pokresleno abstraktními svazky linií, hlavně od židle ke dveřím či k umyvadlu.
Byl jsem z ní nadšený, chovala se krásně k pacientům, ke starším paním i pánům, ale také k toxikomanům a alkoholikům, vedla s nimi sofistikované psychoterapeutické rozhovory.
Když měl přijít nějaký pankáč či pankáčka, nasadil jsem si na hlavu zelenou paruku, kterou jsem kdysi ukradl kamarádce na karnevalu, a fotili jsme se spolu.
Byla s ní sranda, nic jí nebylo proti mysli, Jen vyprávěla, že měla možnost zaměstnat se v nahoře-bez baru, to ale nedala, ač zrovna ona by tam byla za hvězdu první velikosti, radost na ni pohledět, nikdy nenosila horní spodní prádlo. Byla kupodivu jinak cudná, taky si dodnes vykáme.
Říkal jsem jí Olívie, jak stálo v občance, když jsem ji přijímal do pracovního poměru, ale vesměs ji kolegové a kolegyně nazývali Olís a myslím, že v punkerské komunitě Wolíz.
Občas jsme zašli na oběd na Zlatou vyhlídku, tam je vlevo formanka a vpravo restaurace s polstrovanými židlemi, kam jsem chodíval občas já. Zamířil jsem do restaurace, ale číšník nás zadržel se slovy: "V těch montérkách doleva!" Ty kanady a odrbané džíny budily dojem, že je jednou z dělnic na blízké stavbě, i když je jako zdravotní sestra měla pochopitelně čisté.
Pozoroval jsem u protějšího stolu kolegova distinguovaného pacienta, který tam náhodou seděl, skláněl se nad ním číšník a s nevěřícíma očima pomalu přikyvoval. Sklapl podpatky a přinesl pak talíř s jednou miňonkou, takovou tou sušenkou 5 x 2 x 1 centimetr v čokoládové polevě, uklonil se a zpovzdálí hosta pozoroval. Pán si obřadně tu jedinou maličkou oplatku na talíři otočil o devadesát stupňů, nařezal nožem na centimetrové obdélníčky, které postupně namáčel do kopečka šlehačky a labužnicky je pomalinku s kávou konzumoval.
Nasál jsem atmosféru nóbl podniku, který jsem dosud znal jen z filmů od Viscontiho. Přestože to bylo v zaplivané formance. Ten pán si dokázal zjednat respekt, to bych chtěl umět.
Nenápadně jsem zvedal ruku s prsty do véčka, jako prvňáček ve škole, abych číšníka přivolal, ale ten mě ignoroval. Bál jsem se tu atmosféru narušit. Když kolem mě číšník přešel potřetí a nevšiml si mě, Olís vyletěla:
„VY SE NEUMÍTE CHOVAT V HOSPODĚ, DOKTORE! To musíte zařvat! A ne ‚pane vrchní prosím'. Můj starej řve: ‚HOSPODO POCEM!!!' Já bych vám to předvedla, ale nemám na to hlas ani figuru. Ten můj má dva metry a číro.“
Vzpomněl jsem si na starého profesora Rákose, slavného přeslušného lingvistu, taky vysokého a s bílým kohoutem uprostřed šedivých vlasů, o kterém mi vyprávěla maminka. Dělal si na stará kolena řidičák a kolegové říkali:
„Musíte se naučit nadávat, pane profesore, jinak na silnicích neobstojíte.“
A učili ho základní vulgární urážky. On se úkolu chopil se sobě vlastní důkladností, ostatně mluvil asi sedmi jazyky. Češtinu uměl ale jen akademickou, do škol tady nechodil, byl původem Maďar. Nicméně těch pár větiček byla hračka, tedy měla by být, byl to už ale opravdu starý pán.
Když se málem srazil s jiným autem na křižovatce, řízení mu ještě tolik nešlo, vyskočil z vozu a zařval: „JÁ VÁM MŮŽU VYLÍZAT PRDEL!!!“
Já to zvládnul mnohem líp: „HOSPODO, PŘINES SAKRA UŽ TO ŽRÁDLO! NEBO TI NAKOPU PRDEL!“
A byl jsem jejich. Mám trochu krátké nohy, ale zato dlouhé tělo, krk a hlavu, u stolu vypadám jako obr. Jídlo jsme dostali natotata.
Olís na mě obdivně pohlédla: „DOBRÝ DOKTORE!“