Pátek 2. ledna 2026
O otci mého otce
Vzpomínka Bedřichova syna: Tisk slovenského štátu rozšířil zprávu, že byla na hřebenech Moravskoslezských Beskyd nalezena zakrvavená generálská čepice a generál Homola že zahynul. Marně jsem se tehdy snažil získat nějaké konkrétní informace, bezvýsledně jsem pátral, kam zmizela matka. Jako by je oba skutečně zavála fujavice. Až za týden se objevil otec v Praze, obsazené německými vojáky, kteří se rozlézali po městě jako mravenci. Byl nabit neúprosnou energií. Poháněla ho vpřed. Skoro se dá říci, že vstoupil do ilegality přímo z chodu.
Poslední etapa života mého otce začala. Po několikadenním, už diplomatickém jednání propustili matku. Otec chodil skoro denně na ministerstvo národní obrany, které sice likvidovalo, ale přitom ledacos organizovalo. Jednou se vrátil rozhněvaný a beze slova zmizel. Našel jsem ho až po několika dnech v jeho rodné obci, v Bělči u Litně, na poli. Obracel tam posekaný jetel. Uměl to, byl synem rolníka.
„Stále více Čechů je zatýkáno. A důstojníci přecházejí do civilních povolání. Já ne! Nikam nepůjdu. Je třeba vytvořit podzemní armádu. Bez ní by byl národ naprosto bezbranný. Zítra přijede František a pojedeme hledat místa pro úkryty.“
Strýček přijel ve své černé rozviklané tatřičce, co vypadala jako kříženec pohřebního kočáru s žehličkou, a vyrazili jsme kolem brdských lesů, zastavujíce se u příbuzných a známých. Nakonec našel otec to, co hledal. Bylo to nad Radnicí, na lesní správě zbirožských lesů, na Skřeži. Daleký rozhled, ve střeše mansarda a za zády hluboké lesy. Moc nad tím kusem země měl otcův přítel lesmistr Václav Barchánek. Otec si prohlédl ještě několik hájoven a lesních srubů, které by mohly sloužit jako rezervní úkryty, a přijal to pohostinství na dobu neurčitou.
***
Pomyslím-li na strastiplnou dobu, v níž se rozhodovalo o osudu národa a země, spatřím i postavu svého otce. Zvláště ve mně žijí dvě podoby jeho tváře. Zažloutlý, vyčerpaný, jakoby scvrklý obličej z konce třicátých let, ve kterých se prudkým tempem budovalo pohraniční opevnění. Přesto, že byl velitelem sboru, sám prolézal terén a určoval umístění jednotlivých obranných bodů. Měl k tomu předpoklady; bojové zkušenosti, stavebnickou odbornost a lásku k vlasti. Svou přímou účastí pozvedl úsilí spolupracovníků tak, že se podařilo postavit proti hortyovskému Maďarsku železobetonový pevnůstkový systém, táhnoucí se podél jižních hranic Slovenska a rozčleněný do hloubky tří obranných pásem hlavně v oblasti Lučence, v nejkratších termínech.
Z té zšedlé, unavené tváře však tenkrát hleděly klidné, neobvykle velkým uspokojením naplněné oči. Podařilo se, teď už nás nemůže nic zaskočit, oznamovaly, ale současně jako by zkoumaly, jestli se na jiných úsecích pracovalo také tak odpovědně a rychle, jako na opevněních. Pamatuji se na to dobře, brával mne totiž někdy, na to plazení se mezi rozestavěnými pevnůstkami, s sebou.
Druhá tvář je rozesmátá, naplněná nespoutanou radostí. Studoval jsem tenkrát na reálce v Praze. Po květnové mobilizaci v roce 1938 přijel služebně na ministerstvo. Čekal jsem na nádraží. V taxíku mně, se zářícíma očima, vykládal, jak se vyplatila odpovědná práce, věnovaná výcviku vojsk, zvyšování jejich bojového ducha a přezbrojování armády. ‚Byli jsme na hranicích o osm hodin dřív než Němci a v plné zbroji! Nedali jsme se překvapit, ani zastrašit. Svá obranná postavení jsme zaujali bleskově. Toho berlínského křiklouna jsme přinutili dát přepadení republiky co nejrychleji odtroubit.‘ Sálala z něho síla, přesvědčení a víra v nezdolnost našeho lidu.