Čtvrtek 27. listopadu 2025
Neuvážený flirt
Zorce se se rozzářily ty její příchylné psí, vlastně fenčí, oči:
„No konečně!“
Zorka byla naše sluníčko. Věčně usměvavá, čiperná, šikovná. Sice drobná, ale nejlepší hráčka v našem smíšeném volejbalovém týmu. Libero.
Všichni jsme ji milovali, ale nikdo si na ni netrouf. I když jí bylo třicet, měla vysokoškolský titul a plné tvary, vypadala sotva na patnáct.
To přece nejde – zdála se nedotknutelná. Prostě mládě, proti nám, jako by byla naším vlastním děckem...
Zorka byla čerstvě rozvedená, a tak bylo jasné, že k sobě potřebuje někoho perspektivního, věkem přiměřeného. Nevím proč se jí zalíbilo v našem seniorském týmu. Ale byl to krásný kontrast – ta pověstná růžička v trní.
Nakonec ji jeden přece jenom začal balit – ten zdaleka nejmladší z nás, sotva čtyřicet. Právě se taky rozváděl. Fandili jsme mu, chtěli jsme pro naši milovanou Zorku to nejlepší. Akorát jim to, s těmi rozvody, vyšlo.
Sice mi trnulo srdce, žárlil jsem, když mám být upřímný. Ale sebezapřel jsem se – z lásky k Zorce.
Zorka mi často dělala na hřišti „prsinky“, jak jsem tomu říkal – otírala se mi o chlupaté předloktí svými něžně pružnými výstupky na přední části těla, jiným to nedělala. Nedovedete si představit nic lahodnějšího. Ale já se mocí mermo nesouhlasně cukal – po očku nás sledoval ten její favoritní nápadník a já nechtěl žádné třenice… Vždyť už jsem dědek a mám rozum, já bych ji akorát ničil…
Zorka žila po rozvodu sama v garsonce, přestože prý i v práci měla na každém prstu deset nápadníků – byla opravdu mimořádně přitažlivá. Ale nikoho si k sobě nepustila a nakonec si pořídila pejska. Takovou příšerku, snad se to jmenuje francouzský buldoček. Člověk ho mohl vzít do jedné ruky, jak byl lehký, ostatně tohle ten pejsek miloval. A drbání mezi ušima.
Když jsem přicházel k sokolovně, vždycky se na ulici náhodou zjevila i Zorka s tím pejskem na vodítku.
***
Po hře jsme pak tehdy seděli v naší hospůdce, jako každý týden.
Zorka pejska láskyplně pozorovala, ale s trochou despektu prohlásila: „Nevím, jestli by mě dokázal ochránit, kdyby se mě třeba někdo pokusil potmě znásilnit… Spíš by vrtěl ocáskem a lízal by mu ruce. Je to jen takový mazlík...“
Říkám: „No počkej, oni psi poznají, jaké má člověk úmysly. Myslím, že by tě nedal. Taky by mohl žárlit. A zoubky má jako žiletky!“
Zorka hladila zvířátko mezi ušima a krčila rozpačitě rameny. Za chvíli bude zavíračka a ona bude muset vyrazit do té tmy.
Nad mou pověstnou opatrností zvítězilo furiantství, mlaďoch tam s námi výjimečně nebyl: „A co kdybychom to vyzkoušeli, až budeš odcházet? Že bych po tobě skočil a pokusil se o to znásilnění.“
Jak že jsem to psal na začátku?
Zorce se rozzářily ty její bezelstné oči:
„No konečně!“
Vyšli jsme ven, já popad Zorku do náručí a ona se mi v něm slastně rozprostřela a nastavila ústa.
„Auuu!“, zařval jsem na celou čtvrť. Omračující bolest!
Člověk by nevěřil, jak obrovskou sílu má ta potvora v těch kraťoučkých buldoččích čelistech. Chroupe prý doma i velké buvolí kosti, jako by to byly piškoty.
Prokousla mi achilovku skrz naskrz. A nepustila.
Chtěl jsem utéct, ale visela mi na noze a každý pohyb bolest jen zesiloval. Mrcha žárlivá. Buldočci neumějí povolit stisk – když se kořist cuká, skousnou ještě víc.
Zorka brečela z ambivalence, z dvojakých citů. Přestala mě hladit po vlasech, odskočila a pro změnu drbala mezi ušima toho ďáblíka.
Nakonec to pomohlo, co se stisku čelistí týče. Ale přiblížit se k Zorce už nikdy nešlo – potvora vrčela jak motorová pila na neutrálu a cenila zuby.
Takhle dopadl můj neuvážený flirt.
***
Copak mně, mně ta vteřina objetí stačila na celý život. Ale co Zorka?
Nakonec si vzala si onoho mladšího spoluhráče za muže. Toho pejsek snáší dobře.