Čtvrtek 27. listopadu 2025
Neuvážený flirt
Zorce se rozzářily ty její příchylné psí, vlastně fenčí, oči:
„No konečně!“
Zorka byla naše sluníčko. Věčně usměvavá, čiperná, šikovná. Sice drobná, ale nejlepší hráčka v našem smíšeném volejbalovém týmu. Libero.
Všichni jsme ji milovali, ale nikdo si na ni netrouf. I když jí bylo třicet, měla vysokoškolský titul a plné tvary, vypadala sotva na patnáct.
To přece nejde – zdála se nedotknutelná. Prostě mládě, proti nám – jako by byla naším vlastním dítětem... Já netoužím být náhradním tatíkem, sním pořád ještě o studentských láskách.
Zorka byla kupodivu čerstvě rozvedená, a tak bylo jasné, že k sobě potřebuje někoho perspektivního, věkem přiměřeného. Nevím, proč se jí zalíbilo v našem seniorském týmu. Ale byl to krásný kontrast – ta pověstná růžička v trní.
Nakonec ji jeden přece jenom začal balit – ten zdaleka nejmladší z nás, sotva čtyřicet. Právě se taky rozváděl. Fandili jsme mu, chtěli jsme pro naši milovanou Zorku to nejlepší. Akorát jim to, s těmi rozvody, vyšlo.
Sice mi trnulo srdce, žárlil jsem, když mám být upřímný. Ale sebezapřel jsem se – z lásky k Zorce.
Zorka mi často dělala na hřišti „prsinky“, jak jsem tomu říkal – otírala se mi o chlupaté předloktí svými něžně pružnými výstupky na přední části hrudi, jiným hráčům to nedělala. Nedovedete si představit nic lahodnějšího. Ale já se mocí mermo nesouhlasně cukal – po očku nás sledoval ten její favoritní nápadník a já nechtěl žádné třenice… Vždyť už jsem dědek a mám rozum, já bych ji akorát ničil…
Zorka žila po rozvodu sama v garsonce, přestože prý i v práci měla na každém prstu deset nápadníků – byla opravdu mimořádně přitažlivá. Ale nikoho si k sobě nepustila a nakonec si pořídila pejska. Takovou příšerku, snad se to jmenuje francouzský buldoček. Člověk ho mohl vzít do jedné ruky, jak byl lehký, ostatně tohle ten pejsek miloval. A drbání mezi ušima.
Když jsem přicházel k sokolovně, vždycky se na ulici náhodou zjevila i Zorka s tím pejskem na vodítku.
***
Po hře jsme pak tehdy seděli v naší hospůdce, jako každý týden.
Zorka pejska láskyplně pozorovala, ale s trochou despektu prohlásila: „Nevím, jestli by mě dokázal ochránit, kdyby se mě třeba někdo pokusil potmě znásilnit… Spíš by vrtěl ocáskem a lízal by mu ruce. Je to jen takový mazlík...“
Říkám: „No počkej, oni psi poznají, jaké má člověk úmysly. Myslím, že by tě nedal. Taky by mohl žárlit. A zoubky má jako žiletky!“
Zorka hladila zvířátko mezi ušima a krčila rozpačitě rameny. Za chvíli bude zavíračka a ona bude muset vyrazit do té tmy.
Nad mou pověstnou opatrností zvítězilo furiantství, mlaďoch tam s námi výjimečně nebyl: „A co kdybychom to vyzkoušeli, až budeš odcházet? Že bych po tobě skočil a pokusil se o to znásilnění.“
Jak že jsem to psal na začátku?
Zorce se rozzářily ty její bezelstné oči:
„No konečně!“
Vyšli jsme ven, já popad Zorku do náručí a ona se mi v něm slastně rozprostřela a nastavila ústa.
„Auuu!“, zařval jsem na celou čtvrť. Omračující bolest!
Člověk by nevěřil, jak obrovskou sílu má ta potvora v těch kraťoučkých buldoččích čelistech. Chroupe prý doma i velké buvolí kosti, jako by to byly piškoty.
Prokousla mi achilovku skrz naskrz. A nepustila.
Chtěl jsem utéct, ale visela mi na noze a každý pohyb bolest jen zesiloval. Mrcha žárlivá. Buldočci neumějí povolit stisk – když se kořist cuká, skousnou ještě víc.
Zorka brečela z ambivalence, z dvojakosti citů. Přestala mě hladit po vlasech, odskočila a pro změnu drbala mezi ušima toho ďáblíka.
Nakonec to pomohlo, co se stisku čelistí týče. Ale přiblížit se k Zorce od té doby nedalo – potvora vrčela jak motorová pila na neutrálu a cenila zuby.
Takhle dopadl můj neuvážený flirt.
***
Copak mně, mně ta vteřina objetí stačila na zbytek života. Vždyť jsem si ten večer stejně jen dělal psinu, nemyslel jsem to vážně.
Ale co Zorka? Měl jsem špatné svědomí...
Nakonec si ale vzala onoho mladšího spoluhráče za muže. Toho pejsek snáší dobře.