Úterý 9. září 2025
Silueta
Šoupnu sem další jemnou historku z cyklu Viděné a nepolíbené. Mám takových spoustu, tak občas nějakou utrousím. O těch políbených psát nemůžu, to jistě chápete…
Bylo těsně před covidem, kdy ten pivovar prvně otevřeli. Seděli jsme u stolu velké ratejny, opírali se zády o zeď a koukali čelem k oknům. Viděli jsme jen siluety.
Typická scéna, vesničtí strejci, třeskot půllitrů, pleskání mariášových karet, hlášky – flek, re, šoupání botami. Tutti, boty.
A vlevo u baru silueta, která mě ohromila: samozřejmě štíhlá dívka, servírka. Sotva odrostlá z dívčího věku, snad 17, 18 let.
Štíhlých děvčat jsou celé armády, ale jen málokterá má to něco, co mi vyplaví feromony. Tu křehce pevnou nenápadnou grácii, se kterou děvče zachází tak nějak mimoděk. Úžasná křivka páteře.
Mohl jsem na té siluetě oči nechat, ale vždycky, když se ke mně obrátila, jsem oči odtrhl. Vím, že se takhle čučet nemá, a krom toho se mnou seděla celá rodina.
Děvče však mělo široké zorné pole, snad 360 stupňů, a tak vše vnímalo. To mají snad všechny ženy.
Přicházela k našemu stolu celá roztřesená. Snad se mě bála, ale myslím, že spíš byla mými pohledy citově zasažena, stejně jako jsem byl těmi svými pohledy zasažen já.
Manželka po nás pobaveně pokukovala, a protože nejsem domácí zrádce, všechno jsem rázem utnul, zaplatil a odešli jsme. Ani jsem se na děvče nepodíval, k čemu taky, nebudu budit nějaké marné vášně.
***
Pak tedy hospodu během pandemie na rok dva zavřeli a když jsem do ní přišel příště, dívka tam byla zas, ale už neměla ten pel, taková tuctová servírka. Ani se na mě nepodívala. Až ostentativně, jistě si mě pamatovala, nejsem hospodský typ, vyčníval jsem tam. A jen já jsem tehdy uměl ocenit její tvary netvary, strejcům u piva se líbí macatky... Těch tam pár bylo a tu moji štíhlounkou oni přehlíželi. Myslím, že právě já v ní tehdy probudil vědomí ženy. Ve vší skromnosti.
Ale teď je vše jinak. Přestal jsem tam chodit, moje zklamání bylo velké. Děvče s takovými dispozicemi – a bez pelu.
***
Včera jsem tedy tu hospodu navštívil po dalších dvou třech letech. Tentokrát sám, měl jsem žízeň, bylo vedro.
Váhala, jestli má přijít k mému stolu, když obsluhovala v jiném sektoru. Viditelně se rděla. Ale přišla, krásně se usmívala, snad i tělo nastavila do té polohy jako tehdy na začátku, pochopil jsem prvně v životě, že toto je bezděčná namlouvací pozice. Však dnes už vím, ženy mají ty své cykly, jednou je člověk nahoře, jednou dole.
Jaké prý chci pivo, mají jich tam asi deset druhů.
„Ach, já pivo nemůžu,“ hlesl jsem.
Znáte mě přece, kdybych se napil, řešil bych vyrážku a astma, jsem alergický na chmel. Je to pro mě v Čechách obrovský handicap.
„Dal bych si malinovku.“
„Malinovku nemáme,“ odvětila suše.
Pak se ale rozzářila:
„Máme citronovou limonádu s chmelem!“
Chtěla evidentně spatřit nadšení v mých očích, udělat mi radost.
„To ne, máte ještě nějakou jinou?“
„Ještě máme brusinkovou s chmelem, mátovou s chmelem, okurkovou s chemelem a…“
„Všechno s chmelem?“
„Ano, jistě, jsme přece pivovar. Aby u nás byli i řidiči spokojeni.“
„Hm, tak mi nalijte čistou vodu.“
Svěsila koutky, zrcadlově k mým, a stala se z ní znovu beztvará servírka. Jako tehdy podruhé. Cykly necykly.
Zpropadená alergie! Tohle nikomu nevysvětlím.
Ještě že mi navždy zůstala v paměti její dechberoucí silueta tehdy v osmnácti proti oknu. Ta úžasná křivka páteře, zvýrazněná rameny, úhlem ňader a náklonem pánve.