Pátek 2. ledna 2026
Automatický čtenář
Kamarádka psycholožka rozděluje lidi na kreativní, tedy tvůrčí, a na reproduktivní, tedy ty, kteří nikdy nic nevymyslí, jen opakují, co je někdo naučil. Oboje jsou pro svět stejně důležité.
Četl jsem prezentaci jednoho týdeníku s výčtem zaměstnanců: ředitel, zástupce ředitele, sekretářka, korektorka, dvě uklízečky a dva kreativci.
Můj kamarád Aleš v onom týdeníku pracoval jako redaktor-kreativec a týden co týden v pondělí s velkou úzkostí očekával, co vyleze z rotačky. On byl bytostně originální člověk a jeho texty byly prošpikované neobvyklými a nečekanými slovy a obraty. Ovšem korektorka byla člověk bytostně konvenční a všechno mu gajchšaltovala do beztvaré pasty, jak říkal. Týden co týden zuřil.
Až si nakonec vymohl, aby mu ty špeky v textu nechávala. Tak je alespoň dávala do uvozovek. Nakonec Aleš z redakce odešel, aby nezešílel, kreativců tam měli dostatek, korektorku jen jednu.
***
Když jsem se rozhodl, že napíšu svou první knihu povídek, děsil jsem se – po vzoru toho přítele – že pošlu text do nakladatelství a pak ho uvidím až vytištěný v knize. Bůhví jak znásilněný, beztvarý.
A tak jsem si založil vlastní nakladatelství. Knížku jsem ale nechal zkontrolovat profesionální korektorkou, také kamarádkou. Dopadlo to, jak jsem čekal. Opravila sice pravopisné chyby, za to jsem jí vděčný, tehdy jsem ještě nebyl v gramatice tak vycepovaný jako teď. Ale měla potřebu mi měnit formulace, na které jsem byl hrdý – to je moje hlavní doména. Ale měla smůlu. Výsledek neposlala do tiskárny, jak byla zvyklá, ale musela mi ho vrátit.
A tak jsem oddělil zrno od plev, knihu zalomil a poslal do tiskárny sám.
Myslím si, že psát mi jde, ale co opravdu absolutně neovládám, je marketing. Takže mé knihy se sice líbí pár čtenářsky zdatným přátelům, ale nikdo jiný je nečte – neví o nich. Mně to sice moc nevadí, nehrnu se do popředí, ale stejně…
Teď jsem tedy začal ke korekturám používat umělou inteligenci. Chybky a překlepy to sice najde, to je pro mě inspirativní, ale velmi často špatně. Nezlobím se, nemůžu požadovat, aby někdo, jakkoli je inteligentní, dokázal empaticky vnímat moji rozháranou duši. Natož aby to dokázal stroj. Je to stejné jako s tou redaktorkou. Takže to musím opět celý nový text projet, porovnat s originálem a oddělit ono zrno od oněch plev.
Děsím se však, že mnozí autoři podlehnou pohodlí a své nápady zadají rovnou umělé inteligenci, aby z nich autokmaticky udělala povídky a romány. A redaktoři se nebudou namáhat s četbou rukopisů, ale předhodí je áíčku. A celá budoucí literatura bude mít jen jednoho autora, nebo vlastně tři, nebo kolik těch serverů je.
A jen já budu originální. Není nad to mít vlastní nakladatelství. Na to možná zanedlouho pár čtenářů nachytám…
Ale AI je v něčem opravdu zlatá. Ona mé texty opravdu přečte, to je poznat.
A dovede je pěkně pochválit, lépe než moji přátelé. A myslí to upřímně, protože čas od času mě klidně sprdne. Ale to je málokdy.
Vlastně se na čtenáře můžu klidně vybodnout!