Čtvrtek 20. března 2025
Parníky
Když mi byly čtyři roky, zemřela náhle babička Galinka. Narodila se bůh ví kde, to člověk neovlivní. Prý na parníku na řece Volze. Dlouho jsem myslel, že to byl přívoz, ale ne, její matka jela lodí z Uralu do Petrohradu tři tisíce kilometrů, z toho po Volze asi polovinu. V té době tam jezdilo přes tisíc parníků a šest tisíc dalších lodí. Tak tam někde, ví bůh, na kterém poledníku.
Narodila se zrovna v roce 1900, byla dcerou ředitele hutí v Kyštymu, dle Guinessovy knihy rekordů dnes radioaktivně nejzamořenějším místě planety. V roce 1957, když mi byl rok a půl, tam vybouchla továrna na jaderný materiál – plutonium. O tom se svět dozvěděl až někdy za Gorbačova, o třicet let později.
Když bylo Galině sedmnáct, bydlel u nich doma zrovna můj dědeček, velitel kyštymské důstojnické školy v rámci československých legií.
V listopadu toho roku 1917 došlo k říjnové revoluci v Rusku a v následujících letech Lenin se svými nohsledy zavraždil na pět milionů „bílých“ Růsů, kteří se nehlásili k bolševikům, tedy k „rudým“, nebo jen byli příslušníky „buržoasie“. Mezi nimi byla například carská rodina a taky celá rodina Galinky, tu jedinou z nich zachránil můj dědeček a odvezl ji legionářským vlakem a parníkem do Evropy. Někde na parníku, bůh ví na kterém poledníku, byl počat můj otec, narodil se ale až počátkem roku 1921 v Praze.
Nejen v Kyštymu, ale i v Praze patřila Galinka mezi místní smetánku, její manžel to dotáhl až na divizního generála a vojenského velitele Prahy.
Ale střídání noblesních a hrůzných etap života pokračovalo. Hitlerovci popravili jejího manžela, vrchního velitele podzemní protinacistické armády, a syna zavřeli do koncentráku, kde měl být jakožto český student ze 17. listopadu převychován v nacistu. Ze vzdoru vůči těm nacistům se tam však stal komunistou.
V roce 1945 přišli napřed do Prahy Vlasovci a pomohli ji osvobodit. Z nich měla Galina jistě radost, vždyť to byli bílí Rusové, kteří v západní Evropě poskládali protibolševické vojsko.
Vzápětí přijela do už osvobozené Prahy Rudá armáda a přivlastnila si vítězství nad pražskými nacisty.
SMĚRŠ, tedy Stalinův oddíl Smrt špionům, brousila po pražských nemocnicích a střílela zraněné Vlasovce na lůžkách.
Usídlila se ve velké střešovické vile v Dělostřelecké ulici a likvidovala ostatní bílé Rusy, i ty s československým občanstvím nebo s Nansenovým uprchlickým pasem.
To přišel ke krajanovi domů usměvavý „osvoboditel“ a pozval jej do té vily, tam byl nešťastník mučen, hozen třeba z patra na dvůr, kde si roztříštil hlavu o dlažbu, jak je zdokumentováno. Nebo byl z této „pražské Lubjanky“ transportován do té pravé moskevské a umučen byl tam, anebo se vše přesunulo do sibiřského Gulagu.
V Bubenči stál z dob první republiky ruský profesorský dům s podzemní kaplí sv. Nikolaje, kam Galina chodila na pravoslavné mše. Kolik jejích přátel bylo odtud odvlečeno do Lubjanky, mezi nimi i několik žen.
To tedy bylo Galině 45 let a jejich osudu naštěstí unikla, brázdila jak ledoborec ta nebezpečná moře.
Platila si z vdovského důchodu služku a byla opět příslušnicí pražské smetánky, její syn se stal prominentem. Uf, ženy jsou prý krkem, který kroutí mužskými hlavami. Jak se však dívala, ona bílá, na synovy rudé aktivity, dnes už nikdo neví.
Kdyby jí z celoživotního napětí a vysokého tlaku nepraskla v roce 1960 céva v mozku, mohla žít ještě osm let a dočkala by se okupace Československa Rudou armádou a následného pádu syna z Olympu do říše Hádovy, do podsvětí. Přejel peřejemi přes řeku Styx.
Nešťastná to žena, ta moje babička...