Před rokem dvěma jsem na Facebook vrazil písničku, kterou jsem vyrobil během asi šesti minut. Zadal jsem dvě klíčová slova do AI skladatele a za dalších pět minut to bylo, dvě písničky – v mužské a ženské verzi. Dokonalost sama, moh bych s tím vyhrávat hitparády. Jenže mně se písničky z hitparád nikdy nelíbily, dávám přednost hudebně neumělým písničkářům, kteří jsou však svébytní.
Svou první knížku povídek jsem svěřil profesionální korektorce, naštěstí výsledek vrátila mně, nehodila ho rovnou do mašiny, jak má ve zvyku. Z mých pikantních historek udělala krupicovou kaši, zhrozil jsem se. Prý aby tomu čtenářky rozuměly.
Od té doby korektury pytlíkuju různě a vydávám knihy vlastním nákladem. Sice je neumím prodat, na to talent nemám, ale to je fuk, jde mi spíš o proces tvorby, než o hmotný efekt. Stačí mi pár pochval od lidí, kterých si vážím.
Přemýšlel jsem, jaký svatební dárek dát Belgičanům, kteří se spolu s nevěstou přižení k nám do rodiny. Napadla mě knížka o Pražském hradu, kterou jsem během covidové epidemie pracně stvořil. Jenže samozřejmě česky, pečlivě formulovaným jazykem. Belgičani pochopitelně česky neumí, všichni ale ovládají angličtinu.
Má znalost angličtiny je omezená, dát to profíkovi, nejlépe rodilému mluvčímu, no to bych dopadl jak s tou svou korektorkou, o které jsem psal na začátku. A nedoplatil bych se. Psaní je pro mě jen hobby. Tak jsem se do překladu vrhnul sám, se slovníky, translátory atd.
Měl
jsem pocit, že se to povedlo, ale přece jen..., co by výsledku řekl nějaký Angličan nebo Američan...?
Tak jsem zkusil jakousi aplikaci AI. Kamarádka učitelka říkala: Tys to neznal? Všichni to používají, jinak to dnes nejde, já, žáci...
AI mi fakt pomohla, poradila, ve kterých nadpisech psát na začátku The a ve kterých ne a proč, atd. atd. To jsem se jinde nedozvěděl, v anglických stránkách psali, že ti to dá cit...
AI ale všechno přespala podle svého gusta, vynechala odstavce, další přidala, aby to bylo pro Angličany srozumitelné. Prý to převáděla z bůhvíjaké angličtiny do takové, kterou všichni chtějí slyšet. Obsah nejspíš obšlehla z různých zdrojů, z Wikipedie atd. Tomu jsem se já pečlivě vyhýbal, zakládám si na svém vlastním autorství...
Ale co mi zbývá, znovu se nenarodím, natož v Anglii, abych se stal rodilým mluvčím a měl cit pro ten jazyk. A předhodit to Angličanovi, no ten by to taky zglajšaltoval.
Zkusil jsem pak dát do AI svou kratičkou pikantní historku v češtině, aby z toho udělala delší českou novelu. Udělala to pěkně, jako sloh premiantky z páté A třídy, všechny ostny obrousila, přidala happy end, prostě zase kaše, pro změnu bramborová.
Jinak to už asi nikdy nebude, tohle je novodobé Hrnečku vař. Jen staromilci budou lovit v české literatuře 19. a 20. století. No a se vší skromností... u mě, ještě jsem se do jednadvacítky duchem nepřehoupl.
Nedávno zemřel český autor, který psal snad přes tucet historických románů ročně, doufám, že byl normální přirozený genius a ne AI.
Já se s ním nemůžu srovnávat, ale letos jsem napsal přes sto povídek a vydal ve třech knížkách. Bojím se, že mě taky podezřívají z arteficiální inteligence. Ale fakt je to jen z mé hlavy, múza mi letos byla nakloněna. Pozná se to podle kostrbatého neumělého stylu, ve škole bych dostal, jako obvykle, trojku. Proto tohle píšu – abych nebyl v podezření.
Ovšem inspirace mne teď už asi navždy opustila.
Co zkusit zadat AI: „Napiš neumělým sarkastickým jazykem novelu na téma alkoholový abusus!“
Proč zrovna tohle téma? To jsem totiž nakázal onomu hudebnímu stroji, o kterém jsem psal na začátku.
Písničku jsem „napsal“ pro jistou kamarádku, která se ráda napije a je pak veselá. A tak tu novelu jí věnuju třeba taky.