Středa 26. března 2025
Brada
Mám pro ten nejzapadlejší kout Slovenska slabost. Ani však nevím, jak se ta oblast jmenuje. Snad podle hradu Stará Ľubovňa, v kopcovitém kraji při polských hranicích.
Pochází odtud můj přítel Karol, se kterým jsem trávil dlouhé chvíle u pétépáků v Bratislavě. Karol se dostal na vojně k PTP proto, že jeho rodiče a prarodiče odmítli vstoupit do zemědělského družstva. I sám Karol byl takový nepoddajný masivní hromotluk.
Přivezl vždycky z opušťáku spoustu dobrot ze svého statku, utkvěl mi desítky let starý oštiepok, jakoby zkamenělý nažloutle průsvitný sýr ve tvaru zvonu zdobeného plastickými ornamenty. Když se do něj udeřilo lžíčkou, opravdu se rozezněl, nebo spíš ta lžička. Daly se z něj odřezávat ostrým nožem plátky, tenké jako knihařské zlato.
Ale o Karolovi píšu jen pro dokreslení atmosféry toho rázovitého kraje, kde staré babky běhají s nůší na zádech do prudkých kopců jako veverky, aby pak snášely do údolí ze salašnických kolib ovčí sýry a žinčicu.
***
Naše vodácká parta už byla znechucena českými řekami, kde to vypadalo jak na Matějské pouti, a tak jsme před dvaceti lety vyjeli na panenskou řeku Poprad, která meandruje mezi vysokými kopci skrze onu Ľubovňanskou kotlinu.
Jel s námi i hřmotný a expanzivní obr Gusta, kam se na něj Karol hrabe. Gusta měří přes dva metry a váží tolik, že jeho kanoe na řece panáčkovala. Jeho háček, novomanželka, byla naopak titěrná a lehounká. Byla krásná a milá, až srdce usedalo, člověk se divil, že se s takovým halamou zahodila. Inu, protiklady se přitahují a hlavně – jemu se nedá odporovat.
V prudkém ohbí řeky Poprad se ze stráně valily do vody tuny odpadků, řeka je postupně odplavovala a od shora po léta přibývaly další a další.
Gusta si všiml vietnamky, tedy žabky, plovoucí na hladině a prohlásil: „Hele, cikánská šlapka.“
Uznávám, že to bylo vtipné, ale namítám, že by takové buranské stereotypy neměl rozšiřovat, když nezná pozadí. Ani proč se neodvážejí odpadky z romské osady, ani proč se Romové do takové prekérní situace vůbec dostali. No, trochu se snad zamyslel.
***
Pak jsme, dvacet třicet kilometrů za strážným hradem Plaveč, dojeli do jakési vesničky. Zastavil se v ní čas a obyvatelé odtud zřejmě po desetiletí nevytáhli paty. Přes řeku už leželo Polsko, jediná cesta meandrovala spolu s řekou po proudu řadu kilometrů k nejbližší silničce.
Přátelé ani nechtěli vystoupit z lodí, vyrazil jsem na průzkum sám, měl jsem velkou žízeň.
Stála zde kupodivu budka se základními potravinami a s pivem, před ní se flákala parta místních opilců. Koupil jsem lahváč a sedl si na lavičku.
Kápo té party na mě horko těžko zaostřil kalný zrak a prohlásil: „Ty žid bradatý!“ Přikolébal se ke mně a začal mě tahat za vousy na skráních.
Uf viděl jsem před tím jugoslávský film, kde takhle začínal pogrom: tamější fašisti tahali Židy za pejzy, tedy spirálovité kadeře na tvářích. Nakonec Židy krutě umučili a povraždili.
Celá ta vesnická parta opilců se zvedla z lavic a zlověstně se ke mně přibližovala.
Uvědomil jsem si, že jsem nikdy na Slovensku neviděl muže s plnovousem, nanejvýš s knírky. Ano, kompletní vous, slovensky bradu, nosili jen Židé. Ale kdy? Před válkou.
V naší vesničce jako by se zastavil čas, jak jsem říkal. Ty zakořeněné stereotypy přetrvaly dodnes.
Chystal jsem se na svůj lynč, loučil se s životem, chasníci mě obklopili a všichni škubali mé vousy. Marně a naivně jsem se rozhlížel, jestli se někde nevynoří ten můj sedlák Karel, pochází přece ze zdejšího kraje. A nezachrání mě. Byla jich velká přesila.
Samozřejmě se nevynořil.
***
Nastoupila však vyšší instance. Dorazil přecejen zbytek mých urostlých přátel vodáků v čele s obrem Gustou. Už jsem nedoufal – původně se zde ani nechtěli vylodit, jak jsem říkal.
Vesnický kápo a všichni ostatní k němu ze své malosti vzhlédli a mžikem se scvrkli ještě víc s výrazem: Já nic, já muzikant.
Byla to zbabělá sebranka, spodina zdejší společnosti, která si troufne jen na osamocené a bezbranné.