Zdeněk Homola: Mimochodem

Tehdy ještě neexistovalo osvětlení stavebních památek – když se setmělo, byla i katedrála černá. 

Ale jeden můj kamarád, zuřivý fotograf, ji chtěl mít vyblejsknutou ve vší kráse uprostřed noci.

Začali jsme tréninkem, katedrála je přeci jen velké sousto napoprvé – ta skoro stometrová věž a sto dvacet metrů chrámu na délku.

Cvičným objektem se stala nedaleká Loreta. Byla absolutní tma. Skoro. Jen svit hvězd a občas nějaká žárovka za okny vzdálených domů ji trochu rušily. 

Kamarád zakryl objektiv aparátu černou buřinkou, jako za starých časů, a dal mi do ruky výkonný blesk. Byl novinář a měl skvělou výbavu, blesk byl skutečně intenzivní, s velkým dosahem. A já běhal od barokní sochy k barokní soše, fotograf vždycky sejmul klobouk, zavolal teď a já osvítil sochu, on objektiv opět zakryl, pak další a další. On měl závěrku otevřenou nastálo. Pak jsem přešel přímo k budově a …. nebudu to prodlužovat, prostě jsem probleskal celou Loretu. Výsledek byl skvělý. 

Ke katedrále nás ale v noci nepustili.

To bylo poprvé, kdy jsem se s tou oblastí, tedy s Hradčany, blíže seznámil, byl jsem puberťák a stavební památky mě tehdy ještě vůbec nezajímaly. Přestože jsem to měl z domova jen pár set metrů a chodil tudy dvakrát týdně za Strahovský klášter na volejbalové tréninky. Ta fascinace stavebním uměním starých mistrů přišla až mnohem později.

Minule jsem psal o Hladové zdi a opevnění Strahovského kláštera či o strahovské Malované bráně. Nestor pražské historiografie a místopisu Václav Vladivoj rytíř Tomek, který se narodil v roce 1818 a zemřel v roce 1905, vydal dvanáctisvazkové dílo Dějepis města Prahy a pětisvazkové Základy starého místopisu pražského. Myslím, že stěží kdo jiný prostudoval o Praze tolik archivních materiálů. A tak mu téměř bezmezně věřím.

Jak jsem asi už psal, Tomek vymaloval pokračování Karlovy Hladové zdi za Pohořelcem dál k Novému Světu a k severnímu okraji Pražského hradu. Jen v té době ještě nevěděl, že bude při bourání barokního opevnění a zprůjezdnění dnešní ulice Dlabačov objevena původně zřejmě gotická, renesančně upravená, strahovská Malovaná brána. V tomto místě má tedy Tomek vakuum, ibi sunt leones, jsou tam lvi, jak se na starých mapách psávalo… 

Zdálo se ovšem, že po této zdi nezbyly ani stopy. Ona byla v oblasti té brány, podle jisté rytiny, sypaná, s kamenným nakloněným lícem. Vše zakrylo ono mohutné bastionové opevnění. Nicméně v oblasti Nového Světa pochopitelně již trase Karlovy zdi, dle Tomka, bastiony a kurtiny nepřekážejí.

Před týdnem jsme Novým Světem šli a zazvonili na známý zvonek „Kdo ví, zvoní.“ Usměvavý vousáč nám zadarmo nabídl svařák a dali jsme se do hovoru. Předal jsem mu fotku malíře Miloše Kurovského, kterou jsem pořídil ve svých asi dvaceti letech, jak fixíruje obrazy pověšené na boční kamenné zdi ulice. Fotku jsem měl připravenou, slíbil jsem ji tomu muži minule. Mezi řečí se zmínil o tom, že celá jižní fronta domků v ulici Nový Svět je přilepena na osm metrů vysoké zdi. Tuto takzvanou parazitní zástavbu můžeme vidět například i na Pohořelci u zubaté odbočky Hladové zdi, nebo ve Zlaté uličce.

Je to sice dnes ohrazení zahrady kapucínského kláštera, to je ten s barokním betlémem se sochami v životní velikosti, ale je opravdu předimenzované. Jako by z oka vypadlo severní části Hladové zdi nad Pohořelcem, která je v tom místě bez cimbuří. Kapucínský klášter byl založen v roce 1600, čtvrt tisíciletí po Karlovi, ale zdá se, že Karlovu zeď využil. Není to jen moje fantasmagorie, opevnění zde zakreslil i Vladivoj Tomek.

Za Novým Světem můžeme projít Kanovnickou ulicí, místem, kde stávala Špitálská brána, do vlastních Hradčan. Podotknul bych, že Karel IV. připojil Nový Svět k Hradčanům, tedy k Praze, ačkoli byl za hradbou. Podle Tomkova nákresu hranice Hradčan sahala až za potok Brusnici.

Mimochodem touto branou a úzkou uličkou U Kasáren jezdila svého času tramvaj, která pak zatáčela nahoru na Pohořelec.

Ale abych nezabíhal… Projdeme tedy až na Hradčanské náměstí a uvidíme před sebou nenápadný Klášter bosých karmelitánů s kostelem sv. Benedikta. Nebudete věřit, ale nikdy dřív jsem v něm nebyl, ač jsem v posledních desítkách let prošmejdil všechno možné v okolí. Byl totiž hermeticky uzavřen po vyhnání mnichů komunisty na začátku padesátých let a sloužil jako luxusní hotel pro státní a stranické návštěvy. 

Z jeho rajského dvora je úžasný pohled do Nerudovky a na Prahu. Odspoda, z Malé Strany, jsem budovy kláštera znal, líbily se mi arkády jeho rizalitu, avšak netušil jsem, že je to klášter. Třeba nosím sovy do Atén, ale třeba jste na tom podobně…

Prvně jsem tam byl nedávno, před Vánocemi, v kostele svatého Benedikta na koncertu rodinného souboru Vlastislava Matouška, jinak docenta etnomuzikologie. Hráli a zpívali středověké a renesanční písně, nádherně, dobovým způsobem. Byl tehdy hrozný mráz, snad i v kostele, a tak jsme byli rádi, že jsme si mohli po koncertu ohřát nohy u ohně v rajském dvoře. Jak jsme ale žasli, že Mistr Matoušek má v sandálech bosé nohy. Zima mu nebyla. Chodidla měl zahnědlá, jak onen proslulý Ötzi. 

Není ovšem bosý karmelitán, jak by se mohlo zdát, ale cítí se tak lépe než v botách, je v kontaktu se zemí, cítí se víc přirozený a oproštěný od civilizace. Ostatně bosí karmelitáni v našich podmínkách tak striktní nejsou, v mrazech klidně nosí boty. Ani prapůvodně nechodili zcela bosí, ale v sandálech naboso.

Západně od kláštera bývala patrně kdysi v dávnověku strž, tudy dnes vedou Radniční schody. Ty oddělují klášter od hradčanské radnice, která dosud stojí, i když svému účelu už neslouží.

Na schodech, v různých úrovních, stojí polygonální torza tlustých sloupů, myslím že jsou tři, jedno nahoře, druhé v  půlce schodů, třetí skoro dole. Nikdo neví, k čemu ty sloupy sloužily. Jen já to vím – jsou to zřejmě úlomky pranýře, ke kterému se před radnicí přivazovali provinilci. Za josefínských reforem bylo pranýřování zrušeno a mnoho těchto sloupů bylo rozvaleno a rozbito. Tady se zřejmě skutálely po schodech dolů.

Až těsně u Pražského hradu stávala neobvyklá stavba – kostel Panny Marie Einsiedelnské, několikapatrová stavba se základy hluboko pod úrovní vyhlídky na kraji Hradčanského náměstí, avšak horní patro a vížka byly naopak nad náměstím. Horní patro je sneseno a na takto vzniklé plošině je dnes umístěna kavárna. Kaple byla postavena na dně osmnáct metrů hlubokého příkopu, který ještě koncem 17. století odděloval Hrad od dnešního náměstí. Mimochodem – domnívám se, že potok Brusnice v dávnověku nepokračoval oním jako střela rovným dolním Jelením příkopem, ale vytékal tudy na Malou Stranu.

Ale proč o tom mluvím, právě pod tímto kostelem je strmá ulička Jánský vršek. Ulička se jmenuje podle kostela, který stával v nivě údolí, dole v osadě Obora. Bývala tam původně rotunda a já si místo pamatuju podle toho, že jsem zde byl svědkem té známé aféry, kdy předseda vlády Topolánek, tlačící kočárek, dal pěstí otravnému novináři. Vyhledal jsem si teď na internetu video, které natočil jiný novinář, a vůbec se Topolánkovi nedivím. Jen kdyby tehdy nebyl v tak vznešené ústavní funkci... 

Ovšem kostel svatého Jana rozhodně nestál na vršku a místo s uličkou nemá potenciál na to, aby bylo zváno vršek – nad ním je ještě třicetimetrový krpál. 

Kaple Panny Marie Einsiedelnské byla postavena v místě odtěžené zeminy, v době, kdy vznikala ona šikmá ulice z Nerudovky na Hradčanské náměstí, zvaná dnes Ke Hradu. Před tím, jak je vidět na Sadelerově prospektu, se zde vypínal vršek, stojící mezi zmíněným hlubokým příkopem a dalším, méně hlubokým, který ležel blíže k Hradu. Hrad měl na západě dvojité hradby, se dvěma příkopy.

Na nejstarší pražské vedutě z roku 1493 je na tomto, dnes tedy odtěženém, vršku vyobrazena kupodivu typická palma. Buď jde o fantazii kreslíře, nebo tehdy na té k jihu obrácené stráni opravdu mohla palma vydržet i během zim, byť myslím v té době teplotní maximum nebylo. Hartmann Schedel, z jehož knihy veduta pochází, se narodil v Norimberku, tak by jej snad fantazie s palmou nenapadla… Dnes stojí na místě palmy velký libanonský cedr na terase vyhlídkové restaurace.

Na závěr ještě pár slov k opevnění Hradčan: krom zmíněné Špitálské brány u Brusnice byla v severní hradbě ještě branka k potoku blíže k Hradu, zvaná Vodní či Ludmily. A pochopitelně na východě mosty přes příkopy v opevnění Hradu. 

A pak brána v půlce Radničních schodů – tudy totiž vedla v prudkém svahu jižní hradba Hradčabń, mezi domy v Loretánské ulici, které měly na jihu zahrádky – před onou hradbou. Domy v Úvozu byly zřejmě opět onou parazitní zástavbou přilepenou k této hradební zdi. 

A dále hradčanská Strahovská brána v průběhu Loretánské ulice, za ní dodnes vedou úzké schůdky dolů na Úvoz. Z tohoto místa pak vedlo středověké opevnění Hradčan rovně k severu k Špitálské bráně. Dnes je tento úsek, podle mě chybně, považován za pokračování Hladové zdi.

Snad jsem vás nenudil. Někteří čtenáři říkají, že se jim v mých knihách nejvíc líbí právě takové naučné statě. A já si tím žehlím pověst – že nejsem jen takový tajtrlík, co chrlí ptákoviny.