Zdeněk Homola: Mimochodem

Vraceli jsme se z mořské safari přes ostrov Skye.

Z rybářského městečka Portree nás středně velký motorový člun, asi pro dvacet lidí, vyvezl pár mil od přístavu do veliké zátoky, uprostřed které žijí lahvonosí delfíni. Tedy bottlenose dolphins, jak říkají Angličané, čili delfíni skákaví. To byla opravdu radost pohledět, jsou rychlí jak šipky, já je bohužel filmoval z horní paluby, takže jejich skoky nebyly ve výsledku moc spektakulární, ale manželka zůstala dole a mohla si je vychutnat pořádně. Klidně bych tu ono video pustil, kdyby to šlo. 

Pozorovali jsme hnízdo mořského orla na vysoké skále, ze kterého se po delší době opravdu orel vynořil, sletěl obloukem dolů a drapsnul zpod hladiny moře velkou rybu a letěl s ní zpět. Ale mořští rackové mu sousto vyrvali za letu z pařátů. 

Rackové jsou opravdu drzí velcí ptáci, sednou třeba vedle vás na stůl zahradní restaurace a začnou pořádat dobroty, fish and chips.

Tuleně jsme viděli jen z dálky, splývali s balvany na břehu – kvůli tomuto jejich mimikry se těžko fotili.

Ostrov Skye leží na konci světa u keltských čertů a ďáblů, je pokryt pahorkatinou porostlou travinami a vřesovišti, někde až vrchovinou zvanou Skotské Alpy. 

Jedinou civilizací je naše silnice a pár vesnic, největším sídlem je právě Portree, které má 2 500 obyvatel, celý Skye pak deset tisíc.

Od oné turistické atrakce, safari,  jsme se tedy vydali zpět směrem k trajektu na pevninu.

Ve městě zrovna končilo vyučování a naším autobusem jely i děti v ve školních uniformách do svých domovů.

Mezi nimi téměř dospělá dívka, která mi vzala dech. Ale nemohu ji zařadit k dalším svým "spatřeným a nepolíbeným", na to druhé jsem vůbec nepomyslel. Hodila by se spíš do královského kočáru než do autobusu. Vznešené držení těla, oduševnělý inteligentní výraz, nedotknutelná. 

Když jsme projížděli centrem toho velkého ostrova, vystoupila na zastávce autobusu. Uprostřed vřesoviště, pustiny, kolem dokola jen vlnitá krajina, nikde nic než vřes a tráva. Ze silnice vybíhala prašná cesta kamsi za obzor. Dívka si usadila školní brašnu na záda a vydala se po cestě kamsi do nekonečna. Kouknul jsem na mapu, dva tři kilometry odsud je malé hospodářství. Snad tam pěstují ovce, kravky, ta skotská plemena s dlouhatánskou srstí, skotský náhorní skot. 

Ráno před školou asi musí dívka krávy podojit, po škole má jistě spoustu dalších povinností o kterých nemám páru, já Pražák.

 
Ale vypadala, že vše plní pokorně, jako desítky generací dívek před ní.

Pojala mě úzkost – takováto mladá žena v tak beznadějné pustině…

Ano, tahle představa mi vzala dech. Jaká škoda pro britské království.

Večer jsme dojeli do města Dunfermline a vstali ráno ve dvě hodiny, abychom stihli letadlo z Edinburghu do Prahy. Dokodrcali jsme se s kufry na vzdálenou stanici autobusu, měl jet za čtvrt hodiny, pro jistotu jsme přišli dřív.

Z diskotéky dorazila skupina mládeže, taky tak kolem sedmnácti let. Pochopitelně byli veselí, ovínění, poskakovali, objímali se. 

Nejhezčí dívka, taková štíhlá, nebale oblečená do krátkých šateček, si nás vyhlídla a otírala se o nás, hlavně o mě – poznala, jak mi oči rejdí, abych zahlédl, co neskrývá v odchlípeném výstřihu. 

Manželka s dcerou ji s úsměvem pozorovaly, byla opravdu roztomilá.

Ach, pravý opak té mé skotské náhorní… 

Spatřené a nepolíbené.