Zdeněk Homola: Mimochodem

Byly u nás na návštěvě dvě kamarádky a úžasně si rozuměly. Žvatlaly, jak to jen ženské dovedou, byly na stejné vlně, jedna duše, dvě těla.

Domluvily se, že zajedou do města do vinárny.
„Takže večer se sejdeme támhle na té zastávce,“ ukázala jedna za sebe.
„Jasně, v šest hodin,“ kývla druhá, a napřáhla tam ruku taky.

„Holky, odtud ale jedou autobusy úplně jinam, ne do města,“ upozornil jsem je, „ukazujete úplně na druhou stranu, vaše zastávka je támhle,“ kývl jsem o sto osmdesát stupňů jiným směrem než ony.

Podívaly se na mě téměř nepřátelsky, že se jim montuju do hovoru: „Prostě jedem z té zelené za květinářstvím.“

Ženský se asi dorozumívají nějakými smysly, které jsou mi nedostupné a nepochopitelné. Nejenom ženské, ale třeba i chlapi v hospodě, abych nebyl za sexistu.

Já nejsem schopný splynout nejen s ženským kolektivním vědomím, ale ani s mužským, třeba jít skandovat na stadion, to bych nepřežil, brrr.

Nebo jsem jel s těmi kamarádkami do Benátek, ony zahlédly řeku a začaly se bavit o Sázavě.

„Vždyť je to Jizera, holky,“ namítám zděšeně.
„No to je snad jedno, řeka jako řeka!“

Pro někoho zkrátka orientace v prostoru není důležitá. Já, jako vnuk generála, to těžko chápu.


Vzpomněl jsem si na tyto historky, když jsem přemýšlel, jak mám začít povídání o Hladové zdi. Každý ji zná: když se člověk podívá od Národního divadla na Petřín, je vidět jako na dlani, rozděluje kopec na dvě půlky.

Ale co je za obzorem, to už ví málokdo, leda by si jí všimnul u Petřínské rozhledny. Za rozhlednou tedy běží zas s kopce na druhou stranu na sever a končí u Pohořelce.

Tam jsem ale pohořel i já. Ozubená hladová zeď zkrátka jinam nepokračuje, ani pořádně nekončí. Jsem si myslel.

Připadám si teď, kvůli těm kamarádkám, jako ve tmách. Vědí všichni, o čem mluvím, kudy jsem šel a kam jsem dospěl? Bojím se, že málokdo a mimopražští vůbec. Mám o tom vůbec mluvit?


Ale musím. Ve své knížce o Pražském hradě jsem zakreslil do přehledného diagramu různá opevnění Pražského hradu, Malé Strany a Hradčan, všechno je celkem jasné, až právě na oblast kolem Pohořelce. A tam jsem udělal chybu.

Dřív se do knížek vkládal volný list s erraty, tj. s chybami nalezenými až po vytištění. Ale kde bych dohledával už prodané svazky…

Tak to erratum udělám teď a tady.

Vlastně, když jsem poslal do čtyř hlavních knihoven v čele s Národní povinné výtisky té knihy o Pražském hradě Hajdy na Hrad, zjistil jsem, že je v ní fatální chyba, jiná, než o které pišu teď. Naštěstí jinam knížka zatím neputovala.

Vzpomněl jsem si na jistého sochaře, který vytesal z pískovce lva, který měl stát na prestižním pražském prostranství, ale byl pak upozorněn, že lev jde mimochodem, tedy že má tlapy postavené v opačném pořadí, než jak lvi chodí doopravdy. Ten nebožák sochař tu ostudu neunesl a spáchal prý sebevraždu. Boužel vám neřeknu, jak se jmenoval, nemůžu to najít. Vyprávěla mi to maminka.

Byl jsem na tom podobně, hrozný pocit, že budu pro celý svět za hlupáka.

Chybu  jsem v knížkách přelepil správným textem a zanesl do oněch knihoven. S potutelnými úsměvy mi výtisky vyměnili. 

Konečně jsem se uklidnil a zprostil se nebetyčné ostudy. Takhle jsem měl hanbu jen před čtyřmi pracovnicemi, i když dvojnásobnou – za svou hloupost a za svou úzkostnou pedanterii – pro ně byla jistě ta chyba malicherná.


Hladová zeď tedy začínala, nebo končila, dole u Vltavy na hranici dnešní Malé Strany a Smíchova.

Tam kde dnes jezdí tramvaj ulicí Újezd, stála Karlova gotická brána. A když pak postavili po třicetileté válce barokní hradbu, její nová brána se na tu gotickou přilepila a chodilo se skrz takovým esíčkem, spíš zetkem, průchody na sebe nenavazovaly, asi z obranných důvodů. A koncem devatenáctého století vedle té barokní přistavěli ještě novou reprezentativní novogotickou bránu se třemi vraty a nahoře s věžičkami, jako má zámek Hluboká.

Nikdo s jistotou neví, jak to vypadalo nahoře na opačném konci té téměř dvoukilometrové zdi, u Pohořelce. Koncem 19. století zde zbořili barokní Říšskou čili Strahovskou bránu, všechno zplanýrovali a postavili místo barokní hradby část kasáren a školu.

Přidržel jsem se nákresu V. V. Tomka z roku 1892, který zakreslil všechny hradby, ale v inkriminovaném místě má vakuum – hic sunt leones, jak zní stará fráze. Gotická zeď pak podle Tomka pokračovala až k Novému Světu a podél Brusnice k Špitálské bráně a k Pražskému Hradu. Této koncepce jsem se při sestavování svého plánku přidržel i já, vypadá to takhle logicky.

Tomek ovšem v době, kdy kreslil mapku, tedy v roce 1892, netušil, že se několik let po jejím vydání při bourání barokní brány v roce 1895 vynoří z hlubin země i brána starší. Říkalo se jí Malovaná – byla na ní vyryta renesanční sgrafita.

Ale kdy byla postavena, se s jistotou neví. Píše se, že Ferdinandovo císařské vojsko v roce 1620 vstoupilo do Prahy Strahovskou branou, nově opravenou v roce 1619, hradby před tím byly chabé. 

Věřil jsem, že brána je původně gotická, z doby Karlovy. Raně gotická brána z doby Přemysla Otakara II., o sto let starší než Hladová zeď, stála až dole v Nerudovce.

Můj vzdálený bratranec, o němž jsem tady psal, bydlí v domě strahovského varhaníka nad Myší dírou, která vede z Pohořelce na nádvoří Strahovského kláštera. A v sousedství, nad parazitní zástavbou, která často lemuje hradby, jsem spatřil zeď, která jako by z oka vypadla Hladové, s tím ozubím nahoře. Viditelný úsek má jen asi 30 metrů a míří mezi řadu domů nad Úvozem a pod Loretánskou.

Zdá se, že se pak hradba zalomila k severu za jinou myší dírou – schůdky z Úvozu nahoru – a zamířila rovně k Špitálské bráně, která stála v dnešní Kanovnické ulici.

Takže tohle je moje erratum, ostatně hradbu dnešní archeologové takto zakreslují, já ale víc věřil Tomkovi.

***

A teď se ocitáme v oblasti mých dohadů.

Uvedená koncepce neřeší onu Malovanou strahovskou bránu. Až jsem našel rytinu, která by situaci vysvětlovala. Zubatá zeď se přimyká k Malované bráně, za ní však pokračuje hradba násepová. Kdo ví, jestli je starší, či mladší než ona Karlova, vývojově se zdá být podstatně starší, ale nic z ní nezbylo. Ta jistě mířila obloukem k Novému Světu a dál ke Špitálské bráně. A ještě dál nad Jelením příkopem k severnímu okraji Hradu.

A mohlo být vše jinak, než si představujeme. Bylo potřeba opevnit Strahovský klášter, který byl při útoku na Prahu ze západu první na ráně. A tak se začalo tou zdí s cimbuřími u  klášterního pivovaru nad Pohořelcem. Zeď obkroužila klášterní zahradu i zahrady klášterů a paláců na Petříně, vzalo se to velkoryse až dozadu k Vltavě, aby byly opevněny i osady Trávník, Nebovidy a Újezd, hlavně Nebovidy s brodem byly důležité.

A na druhou stranu od klášterního pivovaru? Zeď, která by spojovala klášter s Loretánskou ulicí nic neřeší. je vlastně nedobytná z druhé strany, než by měla být. Z malostranské kotliny proti kopci. Tou mohly být kdysi opevněny jen samotné Hradčany. 

Zubatá zeď by tedy obkroužila jen klášter.

Hradčany měly podle Tomka vlastní starší opevnění, od Špitálské brány na jih až k Úvozu, kde byla příčnou hradbou zmíněná zeď pod dnešní ulicí Úvoz nad někdejší osadou Obora.

Malá Strana měla raně gotické opevnění níž, v půlce Nerudovky stála jeho Černá strahovská brána a Obora byla vně.

Tím pádem by zůstal Pohořelec neopevněný, jak náruč pro nepřítele. Ale to je nepravděpodobné, možná ho obkružovala ona sypaná předsunutá hradba, která je jednak jednak zasypaná hradbou barokní, jednak jejími pozůstatky můžou být terasy nad Novým Světem. A za Karla IV. stačilo vybudovat nebo zdokonalit bránu, která byla později renesančně přestavěna, a k ní krátkou spojku ozubené hradby k Hladové zdi.

Malovaná brána podle rytiny neměla ovšem lomený gotický tvar, jako má dle Sadelerova prospektu ona na Újezdě. Bojím se spekulovat, jestli byla prapůvodně románská, nebo je z doby postgotické. To by můj koncept poněkud zpochybnilo. Před sto třiceti lety ještě archeologie v dnešním slova smyslu neexistovala a dnes je Malovaná brána nedostupná kdesi pod základy východního risalitu jedné z kasárenských budov.

***

Uznávám, že je to amatérský koncept, který nemůžu prokázat, navíc je asi pro většinu čtenářů nepřehledný, ale chci, aby moje spekulace byla někde zaznamenána, tak to tímto činím. ;-)

Čtenáři, které to nebavilo, jistě brzy odpadli, tak mi snad odpustí...