Pondělí 5. května 2025
Pevný bod ve vesmíru
Spadl jste už někdy někdo do hradního příkopu? Já ano.
Sešel jsem od kostelíku svatého Klimenta dolů k řece a zazvonil na převozníka. Tyčí na kus kolejnice. Po chvíli otálení muž připlul, zažertoval, vybral pár penízků, zabodl bidlo do dna a za chvíli jsme byli na druhém břehu.
Vyškrábal jsem se na místní hrádek a ponořil se do imaginárních vzpomínek na doby dávno minulé. Ano, zde se ve středověku odehrál onen proslulý zločin na Zlenicích hradě a Josef Lada tu maloval své vodníky u byvšího rybníčku pod zříceninou.
Bloumal jsem po hradním nádvoříčku a v pozůstatcích přilehlých komnat, až jsem došel na konec celé ruiny.
Stál jsem na okraji propasti a přidržoval se větévky, která visela ze stromu, vyrůstajícího kupodivu přímo z hradby. Ne že by ta houžvička měla můj metrák unést, to jsem ani nečekal, ale mám dobrý pocit, když takto udržuju rovnováhu – pomocí toho pověstného pevného bodu ve vesmíru. Cítím se pak pevný v kramflecích.
Ale… Co já vím... Zafoukal vítr a rozhoupal strom? Nebo odvedla mou pozornost dívka, která nic netušíc na dně příkopu přidřepla k čůrání a já džentlmensky odvrátil hlavu pryč?
Zkrátka jsem zakolísal a sevřel v panice tu větvičku. Zachytil jsem se za ni vší silou. Větvička se pochopitelně urvala a já s ní.
Chvíli jsem balancoval, mával rukama, a když jsem zjistil, že se neudržím, zaujal jsem pozici orla na mořském útesu, roztáhl imaginární křídla a letěl přímo na dívku. Naštěstí byl pod zdí za ta staletí udrolený materiál a gravitace vymodelovala takovou parabolickou hlinito-štěrkovou skluzavku, která však úplně dole končila hnízdem špičatých velkých kamenů vyvalených kdysi z hradní zdi.
Můj let skončil neplánovaně na boku, na té šikmé drsné hlíně s maltou a kamínky. A já vytvořil světový rekord v rychlosti válení sudů.
Statečná dívka neuhnula a zbrzdila můj rotační pohyb mířící přímo do oněch kamenů, takže jsem narazil jen do jejich první řady. Jinak bych byl rozdrcený na kaši.
„To bylo o život, vlastně o smrt,“ hlesla dívka. Byla sama potlučená, ale jen pár boulí.
Ani mně se prakticky nic vážného nestalo – kosti a hlava byly jen naražené. Ale zdravé kůže na mně moc nezbylo. Jako bych projel frézou na rašplování kůry ze stromů. Bylo vedro a já měl jen šortky.
Dívka si urovnala sukni, plaše se mě dotýkala a odlupovala mi z těla kamínky a kousky hlíny, přilepné na cárech kůže a v ranách.
„Ale letěl jsi krásně,“ pohlédla na mě takovýma zvláštníma očima.