Čtvrtek 8. května 2025
Velká nuda
O mé mamince Květě už jsem toho napsal hodně. Byla literární vědkyní s mimořádným uměleckým vkusem, tříbeným každodenní spoluprací s největšími kapacitami v tomto oboru.
Ze mě byla zoufalá, liboval jsem si v májovkách, verenovkách, ransomovkách a poslouchal country. Ale člověk se vyvíjí a když jsem v patnácti konečně přičichl ke kvalitní literatuře a máma viděla, že ji vnímám, uklidnila se.
Měli jsme pak společnou vášeň, já byl tehdy taky velký čtenář a vrcholem byla pro mě Vančurova novela Rozmarné léto. Ano, podle ní byl natočen onen kongeniální film s Hrušínským, Brodským, Menzelem a Preissovou.
Když se tak dívám na filmové servery, kde laičtí experti hodnotí jednotlivé filmy, vidím u Rozmarného léta komentáře ve stylu „velká nuda“. Ano, těm „expertům“ ještě není patnáct, co se týče mentálního věku, a nikdy nebude.
Maminka tvrdila, že si Vančura úmyslně vybral ten nejbanálnější příběh, aby z něj přesto udělal básnické veledílo v próze.
Všichni, teda skoro všichni, ostatní si vybírají co možná nejvíc šokující témata, mě vždycky napadne Sofiina volba. Tam je pro autora tak snadné vyniknout a dojmout čtenáře... To dovede každý.
A tak jsem se zařek, že ve své tvorbě budu preferovat nezajímavé příběhy, nezajímavá témata.
A daří se mi to. Pozná se to podle toho, že mé knihy nikdo nekupuje. Nejsem Vančura.
Ale abych se jen neshazoval... Pár lidí, se přece najde, kterým se nad neuchopitelnými texty, těmi, na kterých mi záleží, rozjasní tváře. Ti nejsou bohatí navenek, ale uvnitř, říkám si.
Ti si mé knížky půjčují v knihovnách, aspoň doufám, nemají peníze na koupi. Jisté jste si všimli, že jsou mé brožury šité, nikoli lepené. Aby vydržely hodně přečtení, ony by je knihovny jinak ani nevzaly.
Zatím jsem se tedy neodvážil pátrat, jaká je výpůjčnost, ale snad se moc nemýlím.
A já si vždycky vzpomenu na maminku. Ta byla v knihovnách pečená vařená.